Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Témata týdne

Seriál "Džambulka" končí

1. května 2014 v 21:11 | Malkiel
Uplynulé dny přinesly občanům závislým na sledování bulvárních médií dosti nemilé překvapení. Končí totiž zdánlivě nekonečný seriál Džambulka. Seriál plný bláznů, psychopatů, magorů, exhibicionistů a závislostí všeho druhu. Příznivci bulvárních seriálů však nemusí příliš smutnit, protože ještě několik měsíců poběží volně navazující akční seriál plný napínavých momentů, s názvem Rychtář a Macura. Souběžně s tímto seriálem poběží i seriál Štaidl a syn, který bude jakousi sociologickou sondou na téma hledání nového vztahu mezi otcem a synem. Současně s těmito seriály pravděpodobně poběží i seriál Dědictví a dluhy, aneb Kdo ostrouhá mrkvičku? Přičemž některé postavy budou paralelně vystupovat ve všech třech seriálech.
Tvůrci bulvárních seriálů však neusínají na vavřínech a připravují další hodnotná díla pro potěchu příznivců tohoto žánru. V poslední době se například opět slibně rozjíždí seriál Běloba a zkrachovalé lásky. Komu by bylo i toto málo, může se pokochat sledováním věčných seriálů jako jsou Mašlíková a kozy a nebo Erbová, Řepka a blikance.
Příznivci bulvárních seriálů s kriminální tématikou však mohou být navýsost spokojeni, protože slibně se rozvíjející seriál Kramnománie, s podtitulkem Hannibal Lecter z Karviné, si již v této chvíli vysloužil nálepku nekonečnosti.

Závislost na vlastním těle

30. dubna 2014 v 20:00 | Malkiel
Již při prvním spatření témata tohoto týdne mi bylo hned jasné, o čem se většinou bude psát. Závislost na alkoholu blablablabla, závislost na cigaretách blablablabla, závislost na drogách blablablabla.
Proto se na závislosti různého druhu podívám z trochu jiného úhlu. Konkrétně na mé závislosti. Jednou z mých velkých závislostí je například závislost na mém těle. Tedy ne, že bych byl nějaký narcisistní obdivovatel svého vlastního těla nebo dokonce extrémní masturbant*.
Jsem závislý na svém těle, protože jej poměrně dost potřebuju. Včetně jeho různých částí. Například takové nohy jsou pro mne naprosto nezbytné. Onehdá jsem chytil jakousi šerednou chřipku. A jelikož jsem tenkrát přes zimu dost přibral, byla to pravděpodobně prasečí chřipka. Záludná chřipka způsobila, že jsem se nemohl postavit na nohy. Moje střeva však odmítla respektovat dočasnou nefunkčnost nohou a tvrdě se domáhala svých měkkých práv. Rozhodl jsem se jim tedy vyhovět plazením na onu místnost. Přitom jsem však udělal závažný vědecký objev, že peristaltika střev je vždycky rychlejší než plazení. Proto čtenářům ani příliš nedoporučuji tento experiment opakovat.

Můj divnej zpěv, ten krutej řev

23. dubna 2014 v 20:00 | Malkiel
Na začátku článku musím poznamenat, že tentokrát jsme se já a téma týdne vůbec nesešli. Já a zpěv jsou tak odlišné veličiny, že lze na světě těžko najít něco vzdálenějšího. Jsem totiž vybaven jakousi patologickou neovladatelností hlasivek, která zabraňuje jakékoliv možnosti melodického zpěvu.
Zmíněná disfunkce mi v životě přinášela nejen různá privilegia, ale i restrikce. Jedním z privilegií bylo, že jsem na základní škole při hodinách hudební výchovy nemusel u tabule za zvuku klavíru potupně zpívat lidové písně, protože i otrlá učitelka usoudila, že toto se opravdu nedá poslouchat. Ba ani státní hymnu jsem nesměl zpívat, aby nedocházelo k hanobení státního symbolu mými hlasivkami. Čímž ovšem došlo ke značnému okleštění mých občanských práv.

Záludná činnost knihomolů

21. dubna 2014 v 15:45 | Malkiel
Knihomol, jak to již vyplývá z názvu, je mol, který žere knihy. Podobně jako mol šatní žere oblečení, nebo mol potravinový žere potraviny.
Ač to na první pohled nevypadá, tak knihomol je jedním z nejrozšířenějších molů. Každý rok po celém světě sežere milióny knížek, které zmizí v nenávratnu. Knihomol je navíc molem velmi záludným. Jeho záludnost spočívá v tom, že není vůbec vidět. Tudíž jej není možné zaplácnout dlaněmi, jako ostatní moly. Na knihomoly nefungují ani žádné lapače, podobné, jako fungují třeba na potravinové či šatní moly. Problém je totiž v tom, že i kdyby byl knihomol lapen lapačem, tak není vidět. Dotyčný nastražovatel lapače tak vůbec nezjistí, jestli doma knihomoly má nebo ne.

Blogomolství a jiná molství

16. dubna 2014 v 20:00 | Malkiel
V dobách minulých se četlo převážně v knihách. A především od toho se odvíjel název knihomol. Tedy člověk, který "žere" knihy.
S rozvojem nových informačních a publikačních možností se však tištěné knihy postupně dostávají na okraj zájmu čtenářů. Zákonitě tedy ubývá knihomolů. Nedá se přímo říci, že by se četlo méně. Jen se čte někde jinde, než v knihách. Označení knihomol tudíž už poněkud ztrácí svoji platnost. Jsou například lidé, kteří nepřečetli ani jedinou knihu, ale přesto neustále něco čtou. Například esemesky na mobilu. Tisíce přečtených esemesek jistě opravňují čtenáře, aby byl označen jako esemeskomol.

Ostrava, město v čoudu

12. dubna 2014 v 18:18 | Malkiel

Jedním z mála měst, které se může pyšnit hrdým titulem Město v oblacích, je nepochybně město Ostrava. Aby se však někdo mylně nedomníval, že se Ostrava rozkládá kdesi na nebesích, tak je nutné poznamenat, že se jedná o oblaka dýmu. Jinak se Ostrava pevně rozkládá na zemi a z velké části i pod zemí.
Ostrava je hlavním městem nezávislého, ale nikým neuznaného státu Chacharistán. Podobně jako třeba Náhorní Karabach, Podněsterská republika, Jižní Osetie a nebo Malkielovo Svobodné Posázaví.
Město Ostrava však ve skutečnosti není městem, ale zahuštěnou průmyslovou aglomerací, která je v mezerách řídce obydlena obslužným personálem průmyslových podniků. Z tohoto důvodu nejsou obyvatelé Ostravy označováni jako občané města, ale jako průmysloví aglomeráti.

Pan Bíček ve městě v oblacích

11. dubna 2014 v 20:00 | Malkiel
O městě v oblacích se toho ani moc neví, jelikož je stále skryté v oblacích. Moc se toho neví ani o jeho obyvatelích. Vlastně jediným známým obyvatelem je nějaký pan Bíček. O panu Bíčkovi se toho konkrétně taky moc neví, protože je taky tak nějak pořád skrytý v oblacích. Pana Bíčka ještě nikdo nikdy neviděl a taky jej prý nikdo nikdy ani neuvidí. Kdyby jej prý někdo viděl, tak by už přestal být panem Bíčkem.
Po celém světě se o něm hodně mluví. Tedy kromě naší země, kde pan Bíček zrovna není v největší oblibě. Lidé často obracejí oči k městu v oblacích a dovolávají se pomoci pana Bíčka. Kupodivu se nejvíce dovolávají jeho pomoci lidé, kteří v jeho existenci vůbec nevěří. Ale když někomu teče do bot, tak je holt dobrý i pan Bíček. Někteří z těchto lidí na pana Bíčka dokonce i nadávají. To když věci nedopadnou úplně podle jejich představ. Jak prý mohl dopustit tohle, či onohle. Jenže si neuvědomují, že pan Bíček není žádný loutkář, který by vodil lidi na špagátě jako pimprlata. Za většinu průšvihů si lidi stejně můžou sami. A taky není pan Bíček nějakým vedoucím splňovny přání. Ale aby někdo panu Bíčkovi třeba popřál všechno nejlepší, to ne. To by jen lidi skuhrali, natahovali ruce a dožadovali se pomoci.

Pátrání po šlonapajovi a fáčkovi

5. dubna 2014 v 20:33 | Malkiel
Každý člověk má nějaká neodhalená tajemství, jakousi třináctou komnatu. Je to něco, o čem ví jen on sám a nikdo jiný. Mojí třináctou komnatou je šlonapaj. Je to ovšem taková poněkud zvláštní třináctá komnata. Asi proto, že je to moje třináctá komnata. U mne totiž nikdy nebývá nic úplně normální. Šlonapaj je totiž tajemstvím i pro mne. Taková tuplovaná třináctá komnata. A nejen pro mne. I geniální vševěd strejda Gůgl si na šlonapajovi vylámal zuby. Strejda Gůgl, který většinou ví o všem na světě, mi po zadání hesla šlonapaj ukázal nula odkazů. On teda tu nulu tak trochu srabácky nepřiznal a snažil se mlžit tím, že mi ukázal čtyři odkazy na heslo švonapaj. Což má být jakási silná bavlněná látka. Tento švonapaj ovšem nemůže být v žádném případě totožný s mým šlonapajem.

Seznamte se s mimoněma

1. dubna 2014 v 20:00 | Malkiel
Pro mnohé čtenáře jistě bude překvapením, že planetu Zemi kromě lidí obývají i živočichové mimozemského původu, zkráceně označovaní jako mimoňové. Skutečný původ mimoňů zatím není zcela jasný. Bohužel to nevědí ani sami mimoňové. Většina mimoňů dokonce ani netuší, že jsou mimoňové.
Ale ať už mimoňové pocházejí odkudkoliv, skutečnost je taková, že tu žijou mezi námi. Někdy jsou mimoňové těžko k rozeznání od lidí. Ale jak mimoň otevře hubu, tak se většinou velmi rychle prozradí. Každý člověk asi zná ty situace, kdy se dá s někým neznámým do hovoru a již během chvilky nabude velmi silného pocitu, že mluví s někým, kdo pochází z jiné planety.
V takovém případě se většinou nemýlí, protože v té chvíli opravdu hovoří s mimoněm.
Jedním z poddruhů mimoňů jsou mimové. Ti se naopak poznají podle toho, že nemluví vůbec a s okolím komunikují jen pomocí gestikulace.

Ošidné touhy

30. března 2014 v 20:00 | Malkiel
Hošík s hláskem pisklavým
těší se na cestu časem
až bude mužně burácet
dokonale nízkým basem

Dívka pelu panenského
jako dívky všecky
moc se těší na dobu
kdy narostou jí cecky

Teď už všechno mají
oba dosti nízko
ale taky do hrobu
sakramentsky blízko

Zasraná Praha

29. března 2014 v 19:04 | Malkiel
Přibývající věk sebou přináší dva nerozlučné průvodce. Tím prvním je tvrdnutí jater, zejména u mužů a tím druhým je měknutí mozku u všech. Měknutí mozku někdy způsobuje až fanatické propadání nostalgii a poněkud zkreslené hodnocení "starých zlatých časů", ve kterých jsme strávili své mládí a zejména dětství. Což spolu celkem krásně souzní, protože v dětství jsme ještě neměli mozek dovyvinutý, zatímco ve stáří jej již máme poněkud převinutý. Proto se o starých lidech někdy také říká, že jsou stejně blbí jako batolata. Ono těch podobností je tam vlastně více. Třeba nejistá chůze, nesrozumitelná mluva, bezzubá ústa, kašovitá strava a nekontrolovatelné vyměšování.

Moje cesta časem

28. března 2014 v 21:11 | Malkiel
K cestování časem člověk vlastně ani nepotřebuje nějaký složitý přístroj, popisovaný ve vědecko-fantastické literatuře. K cestování časem člověku stačí obyčejný život. A taky možnost nějakou dobu si ten život odžít. Když se potom člověk ohlédne za svým životem, tak teprve vidí tu doslova hmatatelnou cestu časem.
Já jsem se například narodil v době, kdy ulice i chodníky v mém rodném Nuselském údolí i v celé Praze osvětlovaly plynové lampy. Ráno a večer vždy chodil ulicemi muž s dlouhým bambusovým bidlem, zvaný "lampář", který všechny ty lampy jednu po druhé rozsvěcel nebo zhasínal. Věc dnes naprosto nepředstavitelná. A jen tak mimochodem, takový lampář musel být mistrem své profese. Háčkem na konci asi deset metrů dlouhého bidla musel zatáhnout za drátěný kroužek o průměru deseti centimetrů, kterým se otevíral a zavíral plynový kohout lampy. Kromě toho dovedl lampář tím bidlem vyměnit i spálenou punčošku plynového hořáku. Bidlem odklopil skleněný kryt lampy, háčkem šikovně vyháknul objímku spálené punčošky, snesl ji dolů a stejným způsobem na místo dopravil i namontoval novou punčošku. A to vše bez dnes používané hydraulické montážní plošiny, jen s pomocí dlouhého bambusového bidla.

Cestování černou dírou

27. března 2014 v 21:24 | Malkiel
Jednou z možností, jak cestovat v čase, je tzv. "černá díra". Černá díra je určité místo kdekoliv ve vemíru, ve kterém buď zmizí jakékoliv hmotné předměty a nebo se přesouvají do jiné časové dimenze. Popřípadě do jiného prostoru.
Černá díra už mnoho let nedává vědcům spát a již delší dobu se pokoušejí o její vytvoření v laboratorním prostředí. Proto byl v rámci Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) nedaleko Ženevy ve Švýcarsku vybudován obrovský urychlovač jaderných částic Large Hadron Collider (LHC).

Cesta k sebezničení

26. března 2014 v 20:32 | Malkiel
Cestování časem může být pro někoho lákavou představou. Teoreticky to snad je prý i možné. Prakticky to zatím proveditelné není. Naštěstí. Vynález cestování časem by totiž byl pravděpodobně tím posledním, co by lidstvo před svým definitivním koncem vynalezlo.
Představme si třeba muže, který by se chtěl zbavit své neustále držkující manželky. Jednoduše by si zajel do minulosti, počkal si na svoji budoucí těhotnou tchýni a bafnul by na ní někde za rohem. Tchýně by z leknutí potratila a muž by měl po starostech, protože jeho budoucí žena by se vůbec nenarodila. Potom by se vrátil do své doby a manželka prostě nikde. Odpadlo by lítání po soudech s rozvodem a tahanice o majetek. Navíc by nemusel platit ani alimenty, protože pokud by se nenarodila jeho žena, tak by mu ani nemohla porodit děti.
Otázkou ovšem je, jestli by jeho manželka nedostala stejný nápad dříve než on a nespokojený manžel se nevypařil dříve, než by sám stačil usednout do stroje času.

Malkielův odkladač snů

22. března 2014 v 12:32 | Malkiel
Pokud bychom měli hovořit o nějakém ideálním lapači snů, tak by se jednalo přímo o mne samotného. Nějaký kruh, propletený provázky a protažený kurníkem, je jako lapač snů oproti mně úplný břídil.
Podle mých pozorování jako lapač snů působí především moje hlava. Zřejmě to bude tím, že je ze všech částí těla k lapání snů nejlépe vybavena. Přesněji řečeno, obsahuje nejvíce vstupních otvorů, konkrétně pět. A když se někdy pořádně bacím do hlavy o něco hranatého, tak občas i nějaký ten vstupní otvor přibude navíc.
Ostatní části mužského těla jsou na otvory poměrně chudé a navíc jsou tyto otvory poněkud nevhodné pro vstup čehokoliv, tedy i snů.
Například takový konečník, který je opatřen silným svěračem. Je tedy více než pravděpodobné, že jemný éterický sen by prakticky neměl šanci překonat pevné sevření konečníku. Ale i kdyby se mu to nakonec povedlo, tak by sen musel při dalším postupu překonávat silný tlak zlých duchů, kteří by proti němu šly opačným směrem.
Ani o močové trubici se nedá hovořit jako o nějakém ideálním vstupním otvoru pro sny. Je velmi úzká, tudíž by byla značně nevhodná pro vstup větších snů. Navíc je na opačném konci zašprajcována zbytnělou prostatou. Kromě toho by jistě snům nesvědčilo ani to agresívní kyselé prostředí.

Lapač hoven a jiné lapače

19. března 2014 v 20:53 | Malkiel
Člověk má již odnepaměti tendence vyrábět různé lapače. Jedním z nejkurióznějších lapačů je však zřejmě lapač snů. Bližší popis tohoto zařízení může čtenář najít v mém minulém článku Lapač blbců.
Úkolem prvních lapačů v historii lidstva bylo zejména lapání různé zvěře za účelem obživy. Dnes však již nemusíme lapat zvěř, abychom se uživili. Proto člověk své lapače živočichů nasměroval k jinému účelu. Například k lapání živočichů nejedlých, ale především otravných. Jako například hlodavců a krtků.
Mně osobně sice třeba takový krtek moc otravný nepřipadá, ale krvelační zahrádkáři mají na tohoto bracha v černém sametovém kožíšku doslova spadeno. Naštěstí máme zákony, které chrání krtky před genocidou ze strany zahrádkářů. Zahrádkář tudíž nesmí krtka utlouci lopatou, ale smí jej pouze lapit do lapače a opět na jiném místě vypustit. Nejlépe na zahradu souseda. "Stejně si ten hajzl na všechno nakrad a ta jeho krasomila se chová jako kurva, která dá všem. Jen né mně. Tak ať si užijou s krtkem, šmejdi !"

Lapač blbců

17. března 2014 v 21:41 | Malkiel
Onehdá jsem u kamarádky spatřil předmět, který jsem prvotně považoval za eskymáckou sněžnici. V tomto případě by se ovšem muselo jednat o jednonohého eskymáka, protože sněžnice na druhou nohu nebyla nikde v dohledu. Nějak si však nedovedu představit jednonohého eskymáka, kterak se s jednou nohou plahočí v zasněžených pustinách.
V takovém případě by snad bylo lepší použít jakési eskymácké invalidní sáně tažené severskými psy s plným počtem končetin.
Sněžnice zavěšená na špagátě navíc vypadala, že s ní nedávno nějaký eskymák rozšlápnul tučňáka, protože z ní do všech stran trčelo ptačí peří. Na druhou stranu je však nutno poznamenat, že takový jednonohý eskymák má značně omezené manévrovací schopnosti, tudíž může snadno šlápnout i do něčeho horšího, než jen do tučňáka. Což by se v obýváku mé kamarádky pochopitelně vyjímalo mnohem hůře, než rozšlápnutý tučňák.

Rusáci lžou. Jako vždy.

15. března 2014 v 21:53 | Malkiel
O nedávných událostech v Kyjevě a současném dění na Krymu toho už světová média nažvanila spoustu. Pochopitelně včetně našich médií. O některých skutečnostech však nemluví nikdo. Co je to Ukrajina a kdo jsou vlastně ti Ukrajinci. Ohledně tohoto tématu všechna média zachovávají doslova ohlušující ticho. Kdyby však média seriózně sdělila něco o Ukrajině a Ukrajincích, nemusel by potom člověk číst ty neskutečné bláboly na všelijakých diskuzích.

Zrádné ticho

13. března 2014 v 20:00 | Malkiel
Ohlušující ticho nastává vždy v okamžiku, kdy se vůbec nehodí, aby bylo jakékoliv ticho. Což následně vyvolává poněkud trapné situace. Ohlušující ticho je totiž řízeno zákonem schválnosti. Proto ohlušující ticho vzniká vždy nechtěně a naprosto nepředpokládatelně. Mnohdy takové nečekaně vzniklé ticho téměř odporuje fyzikálním zákonům o šíření zvuku.
Jako příklad si můžeme představit klasickou modelovou situaci nechtěného ticha. Zaplynovaný člověk se ve společnosti rozhodne nenápadně si ulevit vypuštěním plynného obsahu střev. Okolní hluk se doslova nabízí jako báječná zvuková kulisa k zamaskování této činnosti. Jenže právě v okamžiku, kdy onen zaplynovaný člověk uvolní svůj svěrač, veškeré zvuky okolí jako mávnutím proutku ustanou. Řvoucí musicbox přestane hrát, rozhádaná dvojice vedle u stolu na sebe přestane řvát, samozvaní politologové u stolu štamgastů přestanou halasně rozebírat politickou situaci v naší zemi a hučící ventilátor se z neznámých důvodů náhle zastaví. Kdyby v lokále visely kukačkové hodiny, tak by kukačka nepochybně v půli svého vystoupení ztuhla s otevřeným zobákem. A do právě nastalého ticha se ozve hlasitý táhlý zvuk, připomínající trhání plátna cirkusového šapitó. Zákon schválnosti však funguje zcela spolehlivě. Tudíž právě v tom okamžiku se k původci zvuku zezadu nakloní hezká servírka, aby se zeptala, jestli host něco nepotřebuje. Ohlušená servírka však svoji otázku rázem zapomene a jde si raději posbírat účtenky rozfoukané po lokále.

Planeta Oxymorónie

12. března 2014 v 18:58 | Malkiel
Sousloví ohlušující ticho je z lingvistického hlediska klasickým oxymoronem. Toto slovo řeckého původu v překladu znamená protimluv. Dalšími příklady protimluvů mohou být například sousloví pták se závratěmi, ryba s mořskou nemocí, tolerantní manželka, chytrej blbeček nebo voňavý smrad.
Zde si prosím povšimněte, že jako oxymoron záměrně neuvádím sousloví voňavé hovno. Vyznavači fekálních sexuálních praktik by totiž s touto kombinací slov jako s oxymoronem rozhodně nesouhlasili.
Ač se mohou oxymorony jevit pouze jako okrajová záležitost, tak skutečný opak je pravdou. Oxymorony v mnoha podobách jsou nedílnou součástí života lidí. Do jisté míry by se dalo říci, že oxymorony jsou filosofickou podstatou lidstva.
Oxymorony jsou tak prorostlé do našich životů a do způsobu vyjadřování, že už je prakticky nevnímáme jako nějaké protimluvy.

Rusifikace od A do Zet

9. března 2014 v 17:44 | Malkiel
V souvislosti s tématem tohoto týdne jsem se rozhodl čtenáře k smrti unudit dalším faktografickým článkem.
O čem tedy v současné době nikdo nehovoří? Nehovoří se například o tom, proč je na ukrajinském Krymu 58% obyvatel ruské národnosti? Zatímco Ukrajinců je tam jen 24%.
Již při letmém pohledu na mapu je totiž zřejmé, že poloostrov geograficky náleží k Ukrajině, nikoliv k Rusku. Celkem logicky by tam tedy mělo být více Ukrajinců, než Rusů.
Odpověď je celkem jednoduchá. Příčinou této skutečnosti je rusifikace. Tento termín si postupně vysvětlíme v následujících řádcích. Nejdříve se však musíme trochu ponořit do historie.

Všichni jsme fašisti

8. března 2014 v 21:14 | Malkiel
Současná situace na Krymu rozbouřila veřejné mínění nejen ve světě, ale i u nás. Jen tak ze zvědavosti jsem nahlédl do několika diskuzí. A byl jsem z klamán. Většina přispěvatelů je na straně Ruska a Ukrajina od našich občanů sklízí jen posměch a urážky. Byl jsem překvapen, že v těch diskuzích nikdo nemluví o skutečné historii Ruska.
Ty přispěvatele snad může částečně omlouvat jen fatální neznalost historie a politických souvislostí spjatých s Ruskem a Ukrajinou. Proto jsem si dovolil sepsat takový stručný historický výtah z historie toho dobrosrdečného ruského obra.

O čem by se mluvit nemělo

6. března 2014 v 20:00 | Malkiel
Těžko lze najít nějaké téma, o kterém nikdo nehovoří. Někteří lidé jsou totiž schopni žvanit o čemkoliv, zatímco jiným lidem je jejich téma zcela ukradené. Příkladem mohou být například zoubky na okrajích známek. Běžný člověk si jich prakticky vůbec nevšimne, nanejvýš je ochoten připustit, že tam nějaké zoubky možná jsou. A už vůbec netuší, proč tam vlastně jsou. Ale náruživí filatelisti jsou schopni o zoubcích u známek vést sáhodlouhé diskuze, při kterých prožívají spoustu malých vnitřních orgasmů.
Podobně, jako jsou někteří lidé schopni vášnivě hovořit o zoubcích u známek, tak stejně dovedou jiní lidé debatovat o spoustě dalších témat. Která nezavěceným pochopitelně připadají jako úplné kraviny.

Válečková metoda výslechu

4. března 2014 v 20:30 | Malkiel
Abychom si mohli seriózně odpovědět na otázku "Téma, o kterém nikdo nemluví", tak si musíme přesněji specifikovat "kdo" o tom nemluví, "kde" o tom nemluví a za jakých okolností. Okolnosti totiž často bývají proměnlivé. Třeba nevěrný manžel se rozhodně nebude před manželkou vykecávat o své milence. Leda, že by k tomu byl donucen hrozbou vztyčeného válečku na nudle, třímaného v rukách rozkurážené manželky. V praxi se tomu říká "válečková metoda výslechu". A to jsou právě ty zmiňované změněné okolnosti.
Zatímco před svými kamarády se nevěrník o milence velmi rád rozhovoří, aniž by k tomu byl nucen jakoukoliv hrozbou. Leč, i zde mnohdy může zafungovat změna okolností. Třeba v podobě alkoholu. A tak zatímco před konzumací alkoholu je v rozhovorech o své milence poněkud skoupý na slovo, při určité hladině alkoholu už kamarádům vykecá i to, co není vůbec pravda. Například o extrémní délce pohlavních styků a nebývalém počtu vlastních i jejích orgasmů.

Odešel malíř fantazie

2. března 2014 v 20:29 | Malkiel
Odešel člověk, odešel malíř zázračna, odešel malíř fantazie. Odešel Zdeněk Hajný. Pana Hajného jsem znal od roku 1994. Nebyli jsme přátelé, nebyli jsme ani kamarádi. Jen jsme se prostě znali. Původně jsme se poznali přes psy. Já jsem v té době bydlel vedle Krčského lesa, kam jsem tehdy chodíval na procházky se svými dvěma chrticemi greyhoundkami. A tam jsem se právě poprvé potkal s panem Hajným, který tehdy měl ohromného bílého irského vlkodava jménem Dag. Dag tehdy projevoval nebývalý zájem o mé čubiny, které mu naopak projevovaly posvátnou úctu. A tak jsme se při tom psím seznamování dali s panem Hajným do řeči, jak už to tak u pejskařů bývá.

Poetické blouznění

2. března 2014 v 16:54 | Malkiel
Vlastochlastová
Ten kdo hodně pije
má dostatek fantazie
Vlastně jenom díky chlastu
obdivuju hnusnou Vlastu

Fantastické vidění
podporuje chlast
místo jedné šeredy
vidím osm krásných Vlast

Nebezpečná fantazie
Malá troška fantazie
snad nikoho nezabije
Může tě však rychle zabít
když se necháš příliš unýst

Uvěrová
Fantazie na úvěr
všechno může býti tvé
Zbydou ti však jenom dluhy
potom budeš dělat bééé!

Moje
Díky bujné fantazii
které není rovno
vidím krásu všude tam
kde jiní vidí hovno

Mé chorobné fantazie

25. února 2014 v 20:00 | Malkiel
Na nedostatek fantazie si opravdu nemohu stěžovat. Moje fantazie se však bohužel projevuje poněkud zvláštním způsobem. Nestavím si ve svých fantaziích nějaké vzdušné zámky, ani si nepředstavuji něco absolutně nereálného. Moje fantazie se projevuje vciťováním do určitých situací, či do životů konkrétních osob.
Někdy dokonce ty životy druhých lidí pomyslně prožívám. Jdu třeba nakoupit do nedalekého supermarketu, přičemž procházím okolo konečné stanice městských autobusů. Zakoukám se na řidiče autobusu sedícího ve své kukani a v tom okamžiku si začnu představovat sám sebe na jeho místě. Úplně zřetelně cítím utrpení při vstávání ve čtyři hodiny ráno, abych mohl být svozovým autobusem dopraven do garáží a ještě za hluboké tmy vyrazit na první ranní jízdu. Vzápětí však už se vidím, jak v pozdních nočních hodinách projíždím s autobusem plným opilců okolo hřejivě rozsvícených oken domácností, za kterými se odehrávají vesměs příjemné rodinné rituály plné pohody a radosti.

Jsem vetchozraký

23. února 2014 v 17:36 | Malkiel
Ano, vážení čtenáři. Pravda se ukázala v plné nahotě. Já jsem si doteď myslel, že jen blbě vidím na blízko. Lidově se tomu také někdy říká "nemoc krátkých rukou". Jenže včera jsem se díky Přemku Podlahovi dozvěděl, že se moje porucha jmenuje vetchozrakost.
Tento populární televizní zahrádkář a kutil mne totiž v rozhlasové reklamě přesvědčoval, abych si na jakési oční klinice nechal opravit svoji vetchozrakost. Zprvu jsem vůbec nevěděl, o co se jedná. Podle názvu mi to připadalo jako nějaká závažná porucha, při které se rozpadávají zvetšelé oční bulvy. Proto jsem vlítnul na internet a požádal tetu Wiki o pomoc. A hned jsem měl jasno. Zplošťování očních čoček, posouvající ohnisko zaostřování do větší dálky, které neodkladně přichází se stárnutím organismu, se opravdu nazývá roztomilým českým názvem "vetchozrakost". Což mne však do jisté míry uklidnilo, že se mi nerozpadávají oči. Potkalo mne jen to, o čemž už několik let vím. Prostě vidím blbě na blízko a proto musím nosit brýle na čtení.

Huňatý haluze

22. února 2014 v 20:04 | Malkiel
Asi by se dalo těžko vyjmenovat všechno, co nedává smysl. Největším z favoritů na absolutní nesmysl je však nepochybně práce.
Mám rád přírodu a rád pozoruji zvířata. Oknem chaty například často pozoruji srnky, které se pasou na louce. Ale ještě nikdy jsem je neviděl, že by tam pobíhaly s vercajkem. Zatímco sebe tam vidím pobíhat s vercajkem velmi často.
Na světě existuje okolo sta milionů živočišných druhů, což vynásobeno počtem jednotlivců od každého druhu tvoří nespočítatelné tisíce miliard živočichů. A téměř nikdo z nich nepracuje. Viděl někdo někdy pracovat třeba lva? Nanejvýš člověk může vidět nějakou aktivitu u lvic. Ale to jenom proto, že si nechaly nasekat parchanty, tudí musí lovit, aby je uživily.

Pověst o svatém Balantinovi

15. února 2014 v 20:01 | Malkiel
Stáří se nemusí týkat jen lidí, či jiných živých bytostí. Lidé například mají rádi staré báchorky a různé pověsti. Jednou z takových prastarých báchorek je třeba pověst o svatém Valentinovi.
Pověst o svatém Valentinovi však nevznikla ve starověkém Římě, jak se nám snaží nakukat prodejci valentinských plyšových srdíček, pohlednic a podobných tretek. Žádný biskup Valentin, který měl bez povolení císaře oddával lidi, za což byl údajně popraven, totiž nikdy neexistoval.
Pověst o Valentinovi vznikla na dnešních britských ostrovech, konkrétně v oblasti dnešní skotské vrchoviny. Počátkem našeho letopočtu žili v těchto místech tehdy ještě pohanští Keltové, kteří kromě mnoha jiných svátků slavili i svátek Beltine, který podle dnešního kalendáře připadal na první květen.

Proč starci neslaví Valentýna

14. února 2014 v 22:23 | Malkiel
Svátek svatého Valentýna je všeobecně považován za svátek mladých a zejména zamilovaných. Proto jej staří lidé většinou neslaví. Ono taky zamilovat se ve vyšším věku do lidského protějšku je dost těžké. To se spíš pohnou Himaláje, než by se gerontovi rozbušilo srdce vzrušením při pohledu na stejně zchátralý protějšek opačného pohlaví.
On ten celkový estetický dojem ve vyšším věku opravdu nebývá příliš oslňující. Křečové žíly jak horolezecké lano, panděro jak libeňský plynojem a falešné zuby ve sklenici na nočním stolku rozhodně nepatří mezi silná afrodiziaka. To už je mnohem snadnější zamilovat se do domácího zvířete, než do člověka.

Dementní babička a zfetovaní indiáni

11. února 2014 v 20:00 | Malkiel
Mezi lidmi panuje mnoho pověr, které jsou mnohdy postaveny na absolutních nesmyslech. Jedním z takových nesmyslů je například představa, že stárnutím se moudří. Což je hluboký omyl, protože stárnutím lze získat ledacos, ale moudrost není jakýmsi automatickým bonusem ke stáří. Stárnutím třeba můžeme získat vrzající klouby, křečové žíly, žlučové kameny a mnoho dalších neduhů. Ale moudrost nikoliv. Když je někdo blbej ve dvaceti, tak bude blbej i ve stáří.
A vzhledem k neúprosně postupující zákonité degeneraci mozkových buněk bude ve stáří pravděpodobně ještě mnohem blbější než v mládí.

Hekající svět

5. února 2014 v 21:42 | Malkiel
Svět se neustále mění. Dnešní svět už rozhodně není takový, jako byl ten dřívější svět. Na první pohled ten svět sice vypadá stejně jako dříve, ale není tomu tak. Při podrobnějším sledování detailů totiž člověk zjistí, že je všechno jinak.
Především se v dnešním světě heká mnohem více, než se hekalo dříve. To za mých mladých časů nebývalo, aby se takhle strašně hekalo. Kdysi jsem všechny činnosti dělal bez jediného heknutí a v dnešním světě už hekám i při čištění zubů.
Nebo takové obouvání bot. Dříve se boty obouvaly mnohem snadněji a rychleji. Ale v dnešním světě je obouvání bot velmi komplikované a mnohdy až téměř nemožné. A rozhodně se to neobejde bez hekání.
Málokdo si možná vůbec všiml, že se mění i vzdálenosti. A míry i váhy všeobecně. Dnešní kilometr je například mnohem delší než dřívější kilometr. Zrovna nedávno jsem šel pěšky na poštu, což je tam i nazpátek asi kilometr. Jenže já si připadal, jako kdybych právě ušel pochod Praha-Prčice.

Drahé buřty a zlobivé děti

4. února 2014 v 20:00 | Malkiel
"Dnešní svět" má jednu takovou zvláštnost, že je vždycky horší, než ten předešlý svět. Svět včerejší a předvčerejší.
Slýcháváme to od svých rodičů, prarodičů a vůbec všech pamětníků těch minulých světů. Podle mého dědy byl například úplný ráj za Rakouska-Uherska, kdy byl věnec buřtů za pouhou korunu. V mládí mých rodičů byl ten jejich ráj za první republiky, kdy věnec buřtů stál deset korun. Já jsem si však za svého mládí už mohl za deset korun koupit tak nanejvýš pět buřtů. A mé děti si za deset korun už koupí pouze jednoho buřta. Pokud se ovšem nejedná o umělohmotného buřta z obchodních řetězců. Umělohmotný buřt se totiž dá pořídit ještě poměrně lacino, leč není již moc jedlý.
Kvalita života a životní úroveň se prostě u nás přepočítává na to, kolik buřtů si člověk může koupit za korunu. V praxi se to nazývá "buřtokorunové měřítko". Jen nevím co budou dělat moje vnoučata, až nějaká budu mít. Ty už si budou chudáci kupovat buřty za eura, čímž se přeruší kontinuita buřtokorunového měřítka.

Jak si (ne)zamilovat zimu

3. února 2014 v 9:13 | Malkiel
Nemám rád zimu, nemám rád sníh. Již několik let nelyžuji, ještě více let nesáňkuji, ani nestavím sněhuláky. Sníh je pro mně jen otravnou záležitostí a nutným zlem. Asi nějakým nešťastným řízením osudu jsem se narodil o pár set kilometrů více na sever, než by mi vyhovovalo.
Jedna blogerka mi však kdysi poslala několik rad, jak si zamilovat zimu. Pro úplnost je zde přetiskuji:

Láskoprd

24. ledna 2014 v 22:17 | Malkiel
Láska musí hladit
láska musí laskat
až člověk touží
rozkoší mlaskat

Když láska tě nelaská
nebuď na to hrd
neb není to láska
je to jen prd!

Chemická reakce budiž pochválena

22. ledna 2014 v 20:00 | Malkiel
Lidé často mívají ve zvyku používat názvy, které jsou mnohdy matoucí, nevýstižné, ba i dokonce nepravdivé. Názorným příkladem této skutečnosti je třeba termín "láska". Konkrétně je tím myšlena "láska" mezi mužem a ženou.
Z biologického hlediska se jedná pouze o chemickou reakci organismu, která souvisí s rozmnožovacím pudem, neboli zákonem o zachování druhu.
Když se potkají dva jedinci opačného pohlaví, kteří jsou schopni zplodit jakžtakž kvalitního potomka, tak jim té chvíli začnou naplno fungovat žlázy z vnitřní sekrecí. Nadledvinky začnou do krevního oběhu vylučovat hormony, tzv. "atraktanty", jenž na člověka působí jako droga, která výrazně ovlivňuje uvažování a chování člověka.
Jak již název těchto hormonů napovídá, tak atraktanty v očích dotyčného zaktraktivňují vyvolený protějšek. V důsledku toho se například totálně uječená kráva v očích zamilovaného muže stává roztomile užvatlaným diblíkem.
Nebo notorik, který už na druhé rande přijde nalitej jako pytel, se v očích zamilované ženy změní v rozverně kurážného chlapíka. Přičemž šavli jím hozenou vzápětí po uvítacím polibku dotyčná považuje pouze za drobnou nevolnost způsobenou nepodstatnou dietní chybou.

Statistika lásky

21. ledna 2014 v 20:00 | Malkiel
Láska je stav, kdy i moudří a rozvážní lidé zcela ztrácejí rozum.
Láska je stav, kdy vidící slepnou a slyšící hluchnou.
Láska je stav, kdy lidé dělají šílené a pošetilé věci, které by za jiných okolností nikdy neudělali.
Láska je stav, kdy jsou dospělí lidé schopni žvatlat na jiné dospělé, podobně jako se žvatlá na malé děti.
Láska je stav, kdy i šerední lidé náhle zkrásní.
Láska je stav, kdy i lakomec dovede zbytečně utratit ohromnou spoustu peněz.
Láska je stav, při kterém je riziko zklamání mnohonásobně větší než při jakékoliv jiné lidské činnosti.
Láska je stav, při kterém se člověk dovede sám a zcela dobrovolně trýznit.
Láska je stav, který už připravil o život ohromnou spoustu lidí.
Láska je stav, který vytváří v srdci rány, které nedovede zahojit žádný kardiochirurg, ale zase jen láska.
Láska je stav, který u člověka mnohdy zcela potlačuje pud sebezáchovy.
Láska je stav, který způsobuje masové blbnutí všech zamilovaných.

Láska je stav, který i přes toto všechno stojí za to prožívat stále znovu a znovu. A nebo možná právě proto.

Nocmánie

14. ledna 2014 v 20:48 | Malkiel
Člověk může prožít spoustu nocí a každá může být jiná. Noc se totiž málokdy obejde bez nějakého adjektiva.
Tak například člověk, který se chystá užít si nějakou zábavu, řekne že noc je ještě mladá. Potom většinou následuje bujará noc. Což se však někdy může trochu zvrtnout a z mladé noci se nakonec pod vlivem alkoholu vyvine noc plná hrůzy.
Oblíbenou nocí je například vlahá noc. Pro romantiky může být vlahá noc i egyptskou nocí. Navíc může být ještě měsíční nocí nebo úplňkovou nocí. Nebo nocí plnou hvězd. Popřípadě čarokrásnou nocí. Tyto noci se vysloveně nabízejí k tomu, aby se staly nocí plné vášně.
Pokud se však rozhodneme prožít egyptskou noc přímo v Egyptě, může se z romantické egyptské noci stát neromantická krvavá noc. Egyptští demonstranti totiž v denním vedru odpočívají a revoltu proti vládě provozují pouze v noci.
Něco podobného kdysi provozovali i čínští protivládní demonstranti v Pekingu. Za což jim čínská vláda s pomocí své armády na náměstí Nebeského klidu zorganizovala Pekingskou krvavou noc.

Psychologické aspekty stárnutí

9. ledna 2014 v 19:30 | Malkiel
Stárnutí má spoustu psychologických aspektů, které člověk tak úplně neovládá. Především neovládá již to samotné stárnutí.
To se děje jaksi samovolně a stárnoucí jedinec do toho vlastně ani nemá co kecat.
Stárnout většinou chce člověk jen když je mladý. Dospívající chlapci by už rychle chtěli být dospělí, aby mohli kouřit, chlastat, mluvit sprostě a souložit. Většina z toho se jim však splní ještě před dosažením dospělosti.
Holčičky již od útlého věku pro změnu šmajdají v máminých "obřích" lodičkách, k nevelké radosti svých matek se zmalovávají jejich drahými rtěnkami nebo na sebe navlékají jejich podprsenky vycpané smotanými ponožkami. Některým z nich to vycpávání podprsenek k jejich velkému zklamání zůstane až do pozdního dospělého věku. Přičemž ty, které se vycpávat nemusí, naopak s opruzelými rameny následujících sedmdesát let s dojetím vzpomínají na svá dětská léta, kdy ještě tento důmyslný škrtící nástroj nemusely nosit. Zejména v případě, kdy košíčky jejich podprsenky připomínají cirkusové šapitó.
 
 

Reklama