Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Témata týdne

Je libo penis nebo vagínu?

15. listopadu 2015 v 17:08 | Malkiel
Dnešní postindustriální společnost je postavená především na informacích. A jednou ze základních jednotek informace je slovo. Právě proto má dnes slovo vysokou informační hodnotu i sílu. Všechno musí být přesně pojmenováno, popsáno, označeno, vyhraněno, zařazeno. Tento trend automaticky proniká do všech oblastí lidského života. Tedy i do sexuality. Musí být například přesně popsáno pohlaví. V současné době už lidem nestačí dvě pohlaví. Proto už existuje i třetí pohlaví a s postupujícím časem se množství pohlaví jistě rozšíří na mnohem větší počet. Jsem přesvědčen, že v budoucnosti si své vlastní pohlaví vybojují i notoričtí masturbanti ukájející se do dámských ponožek.
Problematika přesného označení pohlaví se pochopitelně promítá i do vědeckých kruhů. Již delší dobu probíhá skrytý boj o to, jakého pohlaví je vlastně naše planeta. Mužská část vědeckých kruhů samozřejmě obhajuje tezi, že Země je celkem logicky mužského pohlaví. Proti tomu se vášnivě staví militantní feministky, které skálopevně prohlašují, že naše planeta je ženského pohlaví.
Zásadní problém je však v tom, že se planetě Zemi nedají udělat genetické testy, aby se podle chromozomů mohlo pohlaví přesně zjistit. Zeměkoule totiž nemá chromozomy. Jediným ukazatelem pro určení pohlaví naší planety tak mohou být pohlavní orgány. Ty však nebyly dosud nalezeny.
Naštěstí jen dosud. Vědecká expedice složená výhradně z mužů totiž nedávno konečně objevila důkaz. Tímto důkazem je excelentní penis, objevený v pohoří Danxiašan v Číně. Mužská část vědecké veřejnosti pochopitelně zajásala, protože se tento penis stal důkazem, že je naše planeta mužského pohlaví.



Týmy feministek se však nehodlaly smířit s tímto důkazem a začaly horečně prohledávat celou planetu. A jejich pátrání jim přineslo též úspěch, protože nalezly ohromnou vagínu.

Je mi na blití

14. listopadu 2015 v 20:06 | Malkiel
Slova někdy opravdu mohou mít velkou sílu. Mohou vyvolávat radost i smutek, smích i pláč. Prostě mohou vyvolávat emoce. Někdy také mohou vyvolávat silný pocit na zvracení. A právě taková slova dnes slýchávám při sledování zpravodajství o událostech v Paříži.
Ta slova, která ve mne vyvolávají pocit na zvracení, se linou především z úst západoevropských politiků. Slova, kterými pokrytecky vyjadřují soustrast s oběťmi islámských teroristických útoků v Paříži. Jsou to falešná slova z úst falešných politiků, kteří právě svou činností a exportem "demokracie" sami způsobili situaci, která v Paříži nastala. Jsou to právě oni politici, kteří svými vojenskými i politickými zásahy do vnitřních záležitostí řady afrických a asijských států tyto země rozvrátili a uvrhli je do chaosu. Do chaosu, ve kterém se zrodily militantní islámské skupiny, včetně nechvalně známého Islámského státu. To oni svými skutky nepřímo zavinili smrt nevinných obětí v Paříži. Ne islámští teroristi, ale západní politici mají na rukou krev těch obětí.

Jděte s prdelema do prdele!

10. listopadu 2015 v 20:00 | Malkiel
O síle slov myslím není třeba vůbec pochybovat. Slova však mají takovou zvláštnost, že jejich síla bývá jaksi variabilní. To znamená, že síla stejných slov působí v různých situacích odlišně. Když třeba řeknete kamarádům, že jste se včera vyspali s nějakou ženskou, tak se od nich dočkáte nanejvýš chlapáckého poplácání po zádech. Ale řekněte to samé manželce? Teprve potom pocítíte skutečnou sílu těchto slov. A možná i sílu manželky. Pokud jste si za manželku vzali dostatečnou megeru vyšší váhové kategorie, tak se od ní možná dočkáte i poplácání. Jenže nikoliv po zádech jako od kamarádů, ale po tvářích. A následně se zřejmě dočkáte i vyhození vašich kufrů za dveře.
Naopak některá slova, která jsou jaksi všeobecně považována za úderná, jsou ve skutečnosti slabá jako čajíček, protože nemají prakticky žádnou účinnost. Třeba taková výzva "Jdi do prdele!". Co svět světem stojí, tak dosud nebyl zaznamenán jediný případ, že by se tam někdo po této výzvě skutečně odebral. Tedy kromě milovníků análního sexu, kteří se tímto směrem vydávají rádi i bez vyzvání.
S touto výzvou je též spojena jedna zvláštnost, neboť tato výzva též může být poněkud variabilní. V prdeli se totiž často ocitneme sami od sebe, aniž bychom tam chtěli být. A aniž by nás tam někdo posílal nebo aniž bychom byli milovníci análního sexu.

Hypotetický rozhovor o hypotetické události

7. listopadu 2015 v 19:53 | Malkiel
Mnozí lidé mívají různé zvláštní záliby. Někdy až bizarní. Někteří si například libují v tom, že kují pikle. Kutí piklí je pro mnohé lidi oblíbenou zálibou, ve které se velice vyžívají. Krásným příkladem takové piklekoucí záliby je následující hypotetický rozhovor.

Místo:
Kancelář ambasády nejmenované velmoci v hlavním městě nejmenovaného království na nejmenovaném arabském poloostrově.

Zúčastněné osoby:
1) Úředník státní administrativy nejmenované velmoci. Úředníka státní administrativy budeme pro zjednodušení označovat zkratkou ÚSA.
2) Iniciativní spolupracovník, příslušník státu, který vlastně ani státem není. Iniciativního spolupracovníka budeme pro zjednodušení označovat zkratkou IS.
(Upozornění: Veškerá podobnost těchto zkratek se zkratkami již existujících subjektů je čistě náhodná.)

Děj:
V kanceláři sedí elegantní muž v dokonale padnoucím obleku a zálibně si prohlíží vlaječku na psacím stole, která je známa pod názvem "Stars and stripes".
Do kanceláře vstupuje snědý muž s mohutným plnovousem a těžkými vojenskými botami dupe po naleštěných parketách kanceláře.

Úředník státní administrativy (dále již jen zkratka ÚSA): Nazdar Ahmede.

Iniciativní spolupracovník (dále již jen zkratka IS): Salam alejkum, šéfe.

ÚSA: Co tě sem přivádí, Ahmede? Řikal sem ti přece, abys sem moc nechodil, aby nás lidi neviděli moc pohromadě.

IS: Jenže tohle dost hoří. A to dovopravdy hoří. A bouchá. Helejďte šéfe, takhle by to nešlo. Vy jste nám slíbil, že nás nikdo nebude bombardovat a že všichni budou proti nám bojovat jen jako. A najednou přilítnou Azbuci, teda jako Rusáci, s těma svejma sůčkama a bušej do nás raketama jako hluchej do vrat. Takhle jsme si to přeci nedomluvili. Vždyť voni nám ty Azbuci rozstříleli už spoustu munice a zbraní, který jsme vod vás vyfasovali. Navíc už naši kluci začínaj remcat, že se kvůlivá pár tisícovkám dolarů nenechaj zabít. Že prej takhle to nebylo vůbec domluvený. Že prej by šli radši jako uprchlíci do Evropy dělat spící buňky našeho hnutí.

ÚSA: Hele chlapi, nemůžete přece jít všichni do Evropy. Já potřebuju, abyste aspoň některý zůstali tady na východě a dělali tady pořád to napětí. Zvlášť teď, když se mi kluci z an-Nusry,
z al-Jabhatu, Fatahu a ostatních skupin, který označujeme jako "umírněnou opozici", sypou pod náporem Rusáků a Asádovy armády jako perník.

Plytký rozhovor o ničem

3. listopadu 2015 v 20:00 | Malkiel
Jednou z mých zvláštních zálib je přemýšlení. Především přemýšlení o blbostech. Abych však nebyl příliš jednostranný, tak někdy přemýšlím i o kravinách a hovadinách. Oproti tomu vůbec třeba nepřemýšlím o hovadech. Ani čtyřnohých, ani dvounohých. Čtyřnohá hovada nejsou k přemýšlení, ale k jídlu. A dvounohá hovada jsou úplně k ničemu, tudíž nemá žádný smysl o nich přemýšlet.
Řekl bych, že můj mozek byl přímo stvořen k přemýšlení o blbostech, kravinách a hovadinách. Mozek někoho jiného byl třeba stvořen k tomu, aby vymyslel nějaký kolosální vynález. Zatímco můj mozek je stvořen k tomu, aby vymyslel nějakou kolosální kravinu. Jednou z takových mých oblíbených kravin je hra se slovy a s větami.

Bohyně Kálí na lidi nekálí

31. října 2015 v 20:30 | Malkiel
V minulém článku Sbohem či bezboha? jsem se zmiňoval o úskalích spojených s používáním pozdravu "sbohem". Na druhou stranu však můžeme být my Češi rádi, že k nám v minulosti dorazilo křesťanství se svým bezejmenným Bohem a ne nějaké jiné náboženství. Třeba hinduismus se svou bohyní Kálí, jejíž jméno nám Čechům zní poněkud fekálně. Tato bohyně by v českém jazykovém prostředí nepochybně vytvářela mnohé bizarní situace.
Dnes bychom například místo slova bohorovně říkali kálírovně. Bezbožný člověk by byl označován jako bezkálný. Což by spíš mohlo evokovat, že bezkálný člověk má ve skutečnosti dlouhodobou zácpu. Místo slova pobožnost bychom požívali slovo pokálenost. Nebo kdyby někdo místo můj Bože zvolal moje Kálí. Přítomný posluchač by to mohl mylně chápat jako informaci, že manželka dotyčného právě koná velkou potřebu.

Sbohem či bezboha?

29. října 2015 v 20:29 | Malkiel
Pozdrav Sbohem je ve skutečnosti takovým slovním patvarem. Je to podobné, jako kdybychom napsali dohromady slovo zprdele. Slovo sbohem je totiž odvozeno od křesťanského pozdravu na rozloučenou, který v plném tvaru zněl Buď s Bohem. Což bylo jakési doporučení zdravícího, aby se život pozdravence odvíjel v souladu s Božími pravidly, nebo též po cestách Božích. Někdy se tento pozdrav používal též v podobě Bůh s Tebou.
Oba tyto pozdravy však v sobě skrývají jisté riziko a mohou vyznívat poněkud dvojznačně. Slovní formulace odebral se k Bohu nebo Bůh si jej povolal k sobě, totiž znamenají úmrtí člověka. Pokud tedy někomu řekneme Sbohem nebo Bůh s tebou, tak to též může znamenat, že mu přejeme aby se odebral k Bohu, neboli aby zemřel. Takže já bych s tím pozdravem Sbohem byl raději opatrný. I když někdy může mít člověk velmi silné nutkání si přát, aby dotyčný opravdu natáhnul bačkory.

Dejte babě sbohem

27. října 2015 v 20:00 | Malkiel
Vladaři a státníci jsou kromě svých jmen často označování přízvisky, která vystihují vystihují jejich mocenské postavení, či dosažené úspěchy. Z minulosti tak známe makedonského krále Alexandra Velikého, franského krále Karla Velikého, pruského krále Fridricha Velikého, či ruskou carevnu Kateřinu Velikou.
V historii se také můžeme setkat s panovníky, kteří svá přízviska získali na základě některých charakteristických vlastností. Třeba s vikingským náčelníkem Erikem Rudovousým, s franskými králi Pipinem Krátkým, Ludvíkem Pobožným, či Childebertem Adoptovaným. My Češi jistě dobře známe Přemysla Otakara II, krále Železného a Zlatého. Španělé pro změnu dali světu krále Filipa Sličného, ale též i královnu s poněkud neobvyklým přízviskem Johanu Šílenou.

Politicky ko-rektální omluva

23. října 2015 v 20:00 | Malkiel
Původně jsem měl v plánu napsat veřejné pokání o deseti bodech, komu a proč se omlouvám. Později jsem bohužel zjistil, že k dostatečnému pokání mi deset bodů nestačí. Omluvy se totiž postupně rozrůstaly, až jsem se dostal na číslo 30. Takže mi z toho vyšlo 3x10 důvodů proč.....

Omlouvám se černochům za všechno, co jim kdo kdy udělal. I za to, co si udělali sami mezi sebou.
Omlouvám se Indiánům za všechny bělochy
Omlouvám se Indiánům za neštovice

Deset důvodů, proč jsem xenofob

20. října 2015 v 20:00 | Malkiel
V posledních měsících se stalo jedním z nejfrekventovanějších slov označení xenofob. Hlavní příčinou zmnožení tohoto slova je skutečnost, že se mnozí lidé s mentální úrovní papoušků naučili toto slovo papouškovat.
Při hlubším zamyšlení nad sebou jsem však dospěl k závěru, že jsem také xenofob.
A v následujících deseti bodech celkem snadno vysvětlím proč.

Umírněný muslimský terorista

10. října 2015 v 19:40 | Malkiel
Terminologie lidského vyjadřování se neustále mění. Stále si musíme zvykat na nějaké nové výrazy. Nejvíce nových termínů musíme samozřejmě vstřebat v oblasti elektroniky a počítačové techniky. Všelijaké ty bity, bajty, softvéry, hardvéry či uživatelská rozhraní.
Nové termíny však vznikají i v jiných oblastech lidského života. Například v politice a vojenství. Například v devadesátých letech, v souvislosti s bombardováním Srbska, byl světový slovník obohacen o termín humanitární bombardování.
I současná hektická doba nám přináší nové termíny. Právě v nedávných dnech byl z úst amerického prezidenta Baracka Husseina Obamy světový slovník oblažen zcela novým termínem umírněný povstalec.
Jelikož je tento termín nový, tak by se mohl občan hůře orientovat v tom, jak odlišit umírněného povstalce od neumírněného. Americká výzvědná služba CIA proto nenechala nic náhodě. Nasadila do Sýrie týmy psychologů převlečených za mudžahedíny, kteří během uplynulých čtyř let syrského konfliktu provedli podrobné psychotesty všem povstalcům.
A výsledek byl překvapující. Všichni protivládní povstalci jsou velice umírnění. Někteří jsou doslova jako beránci.
Na základě svých průzkumů vytvořila americká administrativa tři kategorie umírněných povstalců, kteří se od sebe liší pouze v nepatrných detailech.

Zavolejte si Písaříka

25. září 2015 v 19:52 | Malkiel
Utíkat ze života nedává žádný smysl. A už vůbec ne kvůli nějakým zdravotním potížím, nebo vážným nemocem, jak to někteří dělají. Vždyť je přece okolo nás tolik ochotných lékařů, zdravotních sester a veškerého zdravotního personálu, kteří jsou vždy ochotni přispěchat a vysekat vás ze všech zdravotních malérů.
Lékaři z Ordinace v růžové zahradě by vám nepochybně pomohli. Pravda, původní ordinace sice trochu nabobtnala na celou nemocnici. Ale o to je to lepší, protože je nyní ta péče komplexnější. V původní Ordinaci totiž léčili jen frndy. No, a po vyléčení čehokoliv si můžete
s chutí skočit na sklenku do vinárny U čerta, která je jakousi pobočkou zmíněné nemocnice.
Pacientkám bych jen doporučil, aby se nijak osobně nezaplétaly s doktorem Mázlem, protože tomu nějak podezřele často "odcházejí ze života" manželky.
Nebo takoví lékaři z Cest domů? Ti by vás taky jistě nenechali ve štychu. Sice se tam malinko pletichaří, ale to by nijak nemuselo vadit. Před těmi pletichami by vás jistě ochránili policajti, kterých je tam jako máku. Pokud by teda sami zrovna nepletichařili.

Soumrak Islámského státu

17. září 2015 v 23:53 | Malkiel
MALKIPRESS - Sýrie, Damašek / USA, Washington

V nedávné době proběhla médii zpráva, která potvrzuje blížící se konec působení Islámského státu (IS). Spojeným státům se totiž podařilo vycvičit 56 (slovy: padesát šest) vojáků k boji proti Islámskému státu (IS). Podle šéfa výcviku, amerického generála Lloyda Austina,
v současné době proti IS bojuje 4-5 (slovy: čtyři až pět) z těchto 56 vojáků. Ostatní jsou nezvěstní.
Totožnost oněch "čtyř až pěti" vojáků, kteří mají nemilosrdně zatočit s Islámským státem, byla až dosud zahalena tajemstvím. Investigativcům informačního portálu Malkipress se však povedl doslova husarský kousek, protože se jim s naprostou jistotou podařilo rozkrýt anonymitu čtyř z těch "čtyř až pěti vojáků". Podle informací zjištěných Malkipressem se jedná o vojíny Supermana, Spidermana, Batmana a Ramba.
Rozkrytí anonymity toho "až pátého" vojáka však bylo mnohem tvrdším oříškem. Zkušení investigativci Malkipressu si však poradili i s tímto problémem. Dotyčný "až pátý" voják byl identifikován jako český občan Josef Švejk, známý též pod přezdívkou Pitomec u kumpanie, který byl pro své mimořádné schopnosti angažován americkou armádou.
Strategie následujího boje bude celkem jednoduchá. Josef Švejk bude jako falešný islámský bojovník nasazen přímo do středu bojových jednotek Islámského státu, které bude svou záškodnickou činností rozvracet. Takto oslabené jednotky IS potom již snadno dorazí zbývající čtyři výše vyjmenovaní vojáci.

Naháči na internetu

14. září 2015 v 20:10 | Malkiel
Chlácholit se myšlenkou, že bychom si v dnešním světě, postaveném především na informacích, mohli nějak zachovat anonymitu, je naprosto zcestná úvaha. Anonymita neexistuje. O jakési úrovni anonymity můžeme hovořit snad jedině u bezdomovců. A to ještě pouze u těch, kteří nejsou registrováni v nějaké charitě, či nepobírají žádné sociální dávky. Jinak o nás ostatních se ví všechno. Mimo jiné především proto, že všichni máme svoji lidskou "espézetku", neboli rodné číslo. A to naše rodné číslo běhá ve všech možných databázích, od evidence obyvatelstva na ministerstvu vnitra, přes úřady důchodového a sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny, katastrální úřady a kdoví jaké ještě instituce, či dokonce soukromé subjekty.
I když se to horlivým zastáncům vlastní anonymity nemusí zrovna líbit, tak je to především pro naše dobro. Nevím jak by se třeba takovému ochránci vlastní anonymity líbilo, kdyby po dosažení důchodového věku přišel na úřad důchodového zabezpečení a tam mu bylo sděleno: "Jó pane, já tady o vás v počítači nic nemám, takže důchod nedostanete. Nashledanou".
Důsledný anonymista by se potom mohl jít nanejvýš napást na nějaký trávník. A to by ještě mohl být rád, že jej z toho trávníku někdo nevyžene. Každý metr čtvereční jakékoliv plochy je totiž u nás zaregistrován a někomumu patří. Státu, obcím, firmám či soukromým osobám.

Parchanti zasraný

12. září 2015 v 20:00 | Malkiel
Titulek článku tak nějak kopíruje zoufalé výkřiky mnoha rodičů a dospělých všeobecně. Čímž se tak pozvolna dostáváme k dětem a k tématu, že život není k dětem vždycky fér. Děti jsou totiž často zneužívány. Bývají týrány, sexuálně zneužívány, jsou zneužívány na otrocké práce, nebo jsou z nich někdy také vytvářeni tzv. "dětští vojáci". Děti jsou opravdu zneužívány nebo využívány často. Paradoxně jsou mnohdy zneužívány i lidmi, kteří si ochranu dětí jaksi sami vytknuli za svůj cíl. Děti, respektive jejich obrázky či filmové záběry jsou často zneužívány jako nástroj citového vydírání dospělé populace. Zejména příslušníků bohatší populace, kterým se dá z kapes vytáhnout nějaký ten obnos.
Všichni známe ty žánrové obrázky dětiček s nafouklýma bříškama a nataženýma ručičkama. Ostatně, v nedávné době jsme byli účastni masívní vydírací kampaně v podobě záběrů utopeného dítěte. Pohled na zubožené dítě vždycky tak nějak brnká na city. Podstatou tohoto nástroje citového nátlaku je fakt, že děti jsou jaksi z principu všechny považovány ze nevinné. Což je ovšem hluboký omyl, který se pokusím v následujících řádcích vyvrátit.

Život je fér, to jen lidi jsou hajzlové

9. září 2015 v 19:15 | Malkiel
Tento článek bych si dovolil zahájit parafrázovanou větou ze Švejka: "Tak nám paní Müllerová ta svoboda slova pěkně dostává na prdel". K tématu "Život není fér" se dostanu o něco později.
Pozornosti mnohých čtenářů jistě neunikla zpráva z médií, že již bylo obžalováno či odsouzeno sedmdesát lidí, kteří po internetu "šířili nenávist". Mnozí lidé nad touto informací jásají a tancují oslavné tanečky, doprovázené výkřiky: "Sláva, konečně těm hajzlům někdo zatnul tipec". (Těmi hajzly jsou myšlení lidé, kteří mají jiný názor, než ti jásající.)
Já nad touto informací však vůbec nejásám. Naopak mne z této informace mrazí. A to hodně mrazí. Mimo jiné i proto, že jsem sám zažil dobu, kdy se zavíralo za názory a za postoje. Jenže tenkrát se nezavíralo za "šíření nenávisti", ale za "protisocialistické jednání".
Termín "šíření nenávisti" je stejně vágní, jako termín "protisocialistické jednání". Je to termín, jehož účinnost se dá naroubovat na cokoliv. Za socialismu se takový termín dal naroubovat třeba i na pouhé vymočení na chodník. Protože to byl socialistický chodník v socialistické zemi, který se shodou okolností ještě nalézal v blízkosti předsednictva socialistické vlády.
Stejně tak se dá termín "šíření nenávisti" naroubovat též na cokoliv. Prostě třeba jen nebudete mít rádi souseda, který je blbec a chová se jako hovado. Jenže jak se s tím někomu svěříte, tak už se prakticky dopouštíte trestného činu "šíření nenávisti". A nedej bože, aby byl ten soused třeba trochu tmavší pleti, jiné rasy nebo jiného náboženství. Tak k tomu ještě vyfasujete obžalování z trestného činu útoku kvůli rase či náboženskému přesvědčení.

Životní zpověď průměrného občana

8. září 2015 v 20:18 | Malkiel
Tak to je přece jasný jako facka, že je život nespravedlivej, že neni fér. Vlastně to začíná už našim narozenim, protože se dycky narodíme nějakejm rodičům. Ale dycky jinejm, než bysme my sami chtěli. Samozřejmě se narodíme těm špatnejm.
Teda voni dycky nejsou tak špatný, protože se vo nás jako postaraj. Ale ne, že by se dycky chtěli postarat z nějaký dobrý vůle. To voni ze zákona musej. Ale dycky se staraj úplně jinak, než jak si my představujeme.
Teda jako v tom útlym dětství to eště jako jde, protože nemáme skoro žádný povinnosti.
A ty rozházený hračky nakonec stejně matka dycky sama uklidí.

Jenže potom nás šoupnou do školy, kde nastane ta úplně největší nespravedlnost života.
Kdo jim vo to stál, aby nás dávali do školy a my sme se museli učit? Na světě je přece spousta lidí, kerý se nikdy neučili a taky žijou.
V tomhle období je ten život vopravdu hodně nespravedlivej. Třeba učitelé na nás děsně bonzujou rodičům. A přitom my sme v tom dycky úplně nevinně, protože dycky zlobil někdo jinej. A nebo úplně všichni, tudíž se člověk tomu zlobení prakticky nemoh vyhnout.

Hypotetický rozhovor o imigrantech

6. září 2015 v 20:39 | Malkiel
Následující hypotetický rozhovor hypotetických vysoce postavených osob se hypoteticky odehrál někde mezi Berlínem, Bruselem a Paříží.
Naštěstí je ten rozhovor opravdu jen hypotetický. Protože kdyby byl skutečný, tak by opravdu bylo lepší o takovém rozhovoru vůbec nevědět.

Hele, voni se nám ty zatracený Evropani proti těm uprchlíkům nějak začínaj bouřit. Co s tím chlapi uděláme? Teda promiň Andělo, že říkám chlapi. Ale já tě mezi náma politikama tak nějak beru spíš jako chlapa.
Soused se nenápadně nakloní k řečníkovi a pošeptá mu do ucha: No, vždyť vona taky jako chlap trochu vypadá. A ještě k tomu dost vošklivej. Chacha.
-
No jasně, musíme s tim něco udělat. Nemůžeme přece dopustit, aby nám ulice kecala do našeho vládnutí. A ještě k tomu nějaký zavostalý východoevropský národy.
-
Já jsem taky pro, aby se s tim něco udělalo. Nemůžeme přece pořád ty vyděšený fotry a matky vod rodin voznačovat jako rasisty, xenofoby nebo islamofoby. Voni nám s tím teda ty sluníčkáři v rolích užitečnejch idiotů dost pomáhaj. Ale všechno má svý meze. Až nám pudou odpůrci migrantů do ulic po tisících, tak s tim už moc neuděláme.

Předblité jitrnice

2. září 2015 v 19:00 | Malkiel
V životě existuje mnoho věcí, o kterých by člověk neměl raději vědět. Například by neměl vědět, jak vznikají některé potraviny a oblíbené pochoutky.
Onehdá mne kamarád prováděl jedním masokombinátem, přičemž jsme potkali neuvěřitelně umolousaného muže, tlačícího jakousi vanu na kolečkách. Což by zase nemuselo být tak velkým problémem. Nebýt ovšem obsahu té vany. Podle neklamných znaků to vypadalo, že se dotyčný umolousanec do té vany právě vyblil. A podle její velikosti musel blít opravdu hodně dlouho. Chvíli jsem tajně zadoufal, že se jedná o jakési zbytky z porážky jatečních zvířat, snad obsah jejich žaludků. Můj kamarád mne však okamžitě vyvedl z omylu, protože mi s líbezně škodolibým úsměvem oznámil, že se jedná o polotovar určený k výrobě budoucích jitrnic. Mně však takové jitrnice připadaly poněkud předblité. Od té doby jsem již nikdy nevzal do huby průmyslově vyráběnou jitrnici a jsem ochoten pozřít pouze jitrničku vzniklou při domácí zabíjačce. A to ještě musím mít stoprocentní jistotu o jejím původu.

Milovaná pokladní

31. srpna 2015 v 23:39 | Malkiel
Citové vztahy mezi lidmi většinou mívají nějaký vývoj, který se často pohybuje mezi mezi body "mám tě rád" a "miluji tě". Navíc jak je známo, tak mezi láskou a nenávistí nebývá příliš velký rozdíl, tudíž nám v těch vztazích často figuruje i nenávist. A přesně v těchto sentencích se odvíjejí moje citové vztahy k pokladním v supermarketech.
Můj vztah k pokladní se vždycky začne odvíjet v okamžiku, kdy se postavím do fronty, na jejíž délce je zřetelně vidět zakřivení zemského povrchu. V takové chvíli se ve mně vzedme vysoká vlna nenávisti. Jenže ke komu mám tuto tsunami nenávisti obrátit? K anonymnímu a neviditelnému provozovateli nebo manažerovi supermarketu, kterého pravděpodobně nikdy neuvidím? Taková nenávist by pochopitelně byla zcela neúčinná. Je tedy třeba najít reálného viníka. Sice mě poněkud serou lidé stojící přede mnou ve frontě, ale ti jsou v podstatě stejní chudáci jako já. Jen měli o trochu více štěstí, protože se jim podařilo ukořistit místo přede mnou.

Myšlenky ze sračkárny

19. srpna 2015 v 19:35 | Malkiel
Myšlení je taková zvláštní činnost, která je někdy poněkud přeceňována. Ve skutečnosti se však jedná pouze o chemické reakce, které probíhají v našem mozku. My se například rozhodneme nad něčím si zapřemýšlet a v tom okamžiku se začnou v našem mozku míchat různé chemikálie. Smícháním těchto chemikálií se vytvoří elektro-chemické impulsy, které potom proudí po neuronových spojeních našeho mozku. A tomu se říká myšlení. Ve své podstatě je to něco podobného, jako když v chemičce míchají všelijaké sajrajty, aby z toho nakonec vznikl voňavý šampon na vlasy. A nebo přípravek na vyčištění ucpaného hajzlu. Stejné chemikálie, různý výsledek.
Ostatně, myšlenky různých lidí také nejsou stejné. Někdo třeba pomocí chemických procesů svého mozku vytvoří nějaký světový vynález. Zatímco jiný člověk za pomoci stejných chemických procesů vytvoří naprostou kravinu. Myšlenky některých lidí dokonce vypadají tak, jako kdyby vznikly v nějaké čistírně odpadních vod, neboli ve "sračkárně". Tam totiž také probíhají podobné chemické procesy, jako v kterékoliv jiné chemické továrně.

Démon z kadibudky

11. srpna 2015 v 19:00 | Malkiel
My všichni v sobě máme svého vnitřního démona. Někteří jich dokonce mají několik. Potom se v nich ti démoni perou, který z nich bude mít navrch. Což má pochopitelně velmi nepříznivý vliv na chování jejich majitele.
Já jsem tedy v sobě zatím objevil pouze jednoho démona. Ale ten zase stojí za to. Familiárně jsem si jej pojmenoval "Moje vnitřní hovado", protože dovede někdy napáchat pěkné hovadiny. Což jsem již kdysi podrobněji popsal v článku s názvem Moje vnitřní hovado.

Ten můj hovadský vnitřní démon například dovede ovládat moje hlasivky. Třeba se chystám někomu vynadat, ale místo toho řeknu: "To nevadí, nic se nestalo". A nebo naopak. Chci se třeba někomu omluvit a místo toho jej pošlu do prdele.

Vnitřní démoni dovedou ovládat běh našich životů a třeba i měnit naše životní rozhodnutí. Já jsem si například kdysi předsevzal, že budu mít celý život husté vlasy, tak jako je měl můj otec. Jenže to moje hovado mělo na mé předsevzetí poněkud jiný názor. Teda ne že bych neměl dostatek vlasů. Těch mám dost. Bohužel však na mnohem menší hlavu, než jakou mám. Množství mých vlasů by bylo tak vhodnější na hlavu o velikosti tenisáku. Potom bych vypadal jako Krakonoš říznutej Gandalfem. Jen by ta tenisáková hlava na mých normálně rostlých ramenou asi vypadala trochu srandovně.

Moje vnitřní hovado též dovede ovládat mimiku obličeje a postavení těla. Což se projevuje zejména při fotografování. Ať se tvářím, jak se tvářím, tak na všech připravovaných fotografiích vždycky vypadám jako idiot. A navíc postižený obrnou. Zatímco když mne někdo nečekaně vyfotí třeba při močení v přírodě, tak se tvářím blazeovaně jako hollywoodský herec na plakátě. V tomto případě bohužel jako močící herec. S takovou fotkou se tudíž člověk moc nechlubí.

Problém s vnitřními démony, kteří se při fotografování za nás dovedou pitvořit a ksichtit, však zřejmě nemám jen já. Třeba moje kamarádka se na všech fotkách tváří jako Belzebub. Jenže onehdá jsem ji nenápadně vyblejsknul, zrovna když si hověla v mé kadibudce. A místo jako Belzebub se spíš tvářila jako madona. Kdyby měla v náručí dítě, tak by vypadala jako svatá Panna Maria Kadibudková.
Jenže která úchylná matka by si sebou do kadibudky brala mimino? Ledaže by byl ten její vnitřní démon nějakej hodně ujetej. Ale i takoví ujetí démoni možná existují, když se tak podívám na některé lidi. A nebo jsou možná ti démoni úplně normální, zatímco ujetí jsou lidé.

Žhavé emoce a podobné nesmysly

7. srpna 2015 v 19:32 | Malkiel
Celou Evropu již dlouhou řadu dní sužují vysoké teploty a nebývalé sucho. Investigativcům Malkipedie se podařilo vypátrat příčinu tohoto nezvyklého klimatického jevu. Vedro a sucho totiž zařídilo vedení Evropské unie, aby se afričtí migranti u nás v Evropě cítili stejně příjemně, jako u nich doma v Africe. Dalším cílem vedení Evropské unie je dovézt do Evropy hlad, bídu, svrab a neštovice.
********
Současná vlna veder se výrazně podepisuje nejen na životech lidí, ale i na životech zvířat. Například skupinka pelikánů, chovaných v pražské zoologické zahradě, vlivem vysokých teplot začala zcela nečekaně pelichat. V důsledku čehož byli pelikáni dočasně přejmenováni na pelichány.
********
Vysoké teploty kromě jiného též způsobují zvýšené vypařování. Vypařuje se prakticky všechno. Vypařují se tekutiny, vypařují se vodní nádrže, vypařují se nápoje. Jisté paní Šumplátové se dokonce vypařil i manžel. Dotyčná Šumplátová následně zjistila, že se současně s jejím manželem vypařily i veškeré jejich rodinné úspory.
********
Súdánský občan tmavé pleti prošel tunelem pod Lamanšským průlivem z Francie až do Velké Británie, aniž by jej přitom zaregistrovaly stovky bezpečnostních kamer. Následným výslechem bylo zjištěno, že se ve skutečnosti nejednalo o migranta, ale o zvídavého člověka, který si chtěl v praxi ověřit platnost rčení o neviditelnosti černocha v tunelu.
********
Podobné pokusy s tunely již nějakou dobu probíhají i v České republice. Jen s tím rozdílem, že v českých tunelech nemizí černoši, ale peníze. Jako nejvýkonnější se v tomto směru ukázal být tunel Blanka, ve kterém již beze stopy zmizelo 43 miliard.

Emocionáři a suchoprdi

6. srpna 2015 v 19:09 | Malkiel
Emoce jsou jedním ze základních citových projevů, které se vyskytují u značné části lidské populace. Úroveň těchto emocí je u každého jednotlivce poměrně odlišná. Přičemž přiměřená úroveň prožívání i projevování emocí je pro lidský život prospěšná a žádoucí. Život některých jednotlivců se však více pohybuje v oblasti emocí, než zdravého rozumu. Takoví lidé jsou odborně označováni jako "emocionáři".
Emocionáři se vždy pohybují v krajních polohách buď záporných, či kladných emocí. Tedy buď v poloze "aby se všichni lidičkové na celičkym světě měli mocinky rádi" a nebo v poloze "všechno stojí za hovno".

Bubáci a kostrmani

30. července 2015 v 19:30 | Malkiel
Strašidla patří do stejné kategorie, jako bubáci a hastrmani. Bubáka můžete pod postelí najít celkem snadno. A to zejména v případě, že tam omylem hodíte ohryzek od jablka, jehož jedna část se lidově nazývá "bubák". Zatímco hastrmana pod postelí dost těžko najdete. Ledaže byste měli extrémně vlhký byt a nebo trpěli noční inkontinencí. Hastrman jak známo musí mít stále namočený šos.
Pokud máte suchý byt a inkontinencí netrpíte, tak spíš můžete pod postelí najít Klostrmana.
A to v případě, že jste ženatí, předčasně vrátíte ze služební cesty, váš soused se jmenuje Klostrman a krátce před vaším příchodem si smáčel ve vaší ženě nikoliv šos, ale něco jiného.
Někdy můžete pod postelí najít i "kostrmana", což je přezdívka pro hubeného muže kostnatého zjevu, jakým jsem byl v mládí například i já, neboť jsem i s postelí vážil šedesát kilo. Přičemž výše zmiňovaný Klostrman může být současně i kostrmanem, zatímco kostrman se prakticky může jmenovat jakkoliv.
Zde je nutno poznamenat, že takový kostrman se díky své skladnosti prakticky vejde pod každou postel a někdy i jen pod molitanovou matraci ležící na podlaze. A to aniž by došlo k nějakému výraznějšímu vyboulení této matrace. Pokud ovšem samozřejmě nedojde ke vzrušení kostrmana, protože kostrmani se vyznačují tím, že dovedou postavit pěkný "stan" nejen z peřiny, ale i z molitanové matrace. Někdy ovšem může být kostrman současně i kastrmanem. A takový kastrman nepostaví nic, ani stan.

Bubáci v hlavě

28. července 2015 v 20:18 | Malkiel
Já osobně si na strašidla pod postelí moc nepotrpím. Ono by jim tam v tom prachu stejně nebylo moc dobře. Zvlášť, kdyby bylo nějaké to strašidlo alergické na prach. To by si potom mohlo při kýchání otlouci hlavu o činky. Kromě prachu mám totiž pod postelí i činky. To abych je měl po ruce, kdyby se mi náhodou chtělo hned po probuzení cvičením trochu utužit tělesné svalstvo. Což se prakticky nikdy nestává. Proto je tam kromě činek i ten prach, jelikož se s těmi činkami moc nehýbe. Jediný sval, který jsem hned po probuzení schopen utužovat, je sval s latinským jménem musculus maximus gluteus, neboli velký sval prdelní.
Raději než pod postelí mám rád svá strašidla pěkně v hlavě. Tedy tam, kam patří a kde mohou správně vykonávat svoji činnost. Ona jsou ta nehmotná strašidla tou svojí nehmotností taková poněkud omezená. Co to vlastně je takové strašidlo, neboli bubák? Nic. Jen taková nehmotná entita, která se molekulární strukturou blíží obyčejnému prdu. Taky já vždycky říkám, že strašidlo může jen postrašit, ale nemůže ublížit. Strašidlo totiž díky neexistenci hmotného těla nemůže nic dělat. Stejně jako ten zmiňovaný prd. Někdy dokonce dovede člověka takový prd vylekat více, než strašidlo. Například za situace, když není tak úplně jasné, co vlastně půjde.
Teprve když se nám strašidlo usídlí v hlavě, tak se mu začnou naskýtat netušené možnosti. A jelikož se strašidla zásadně usazují v hlavě, mohou potom pomocí mozku ovládat celé naše tělo.

Na václavskym Václaváku

25. července 2015 v 22:03 | Malkiel
Dnes jsem po velmi dlouhé době z pracovních důvodů zavítal do centra našeho hlavního a též mého rodného i bydlištního města. A to přímo do centra nejcentrovatějšího, neboli na Václavské náměstí. V posledních letech do centra města chodím docela nerad. Mé léty opotřebované nervové soustavě totiž už moc neprospívají valící se davy hlučných lidí, kteří se přeřvávají všemi možnými světovými i nesvětovými jazyky.
Při mé dnešní návštěvě byla tato babylonská kakofonie navíc ještě podtržena bušením do bubínků jakýchsi zjevných bezdomovců, kteří se vydávali za pouliční umělce. Navíc by už člověk při dlouhodobějším pobytu v centru města pomalu zapomněl svůj rodný libozvučný český jazyk. Kromě toho tam jsou ceny všeho vyšroubované do závratných výšin. Tedy nic moc příznivého pro našince.

Davy v Davli

23. července 2015 v 18:44 | Malkiel
Když se řekne slovo dav, tak si každý člověk představí jakousi amorfní a anonymní masu lidí. Skutečnost je však poněkud jiná. Dav není jen nějakým anonymním davem. Naopak. Dav je zcela konkrétní identifikovatelnou a svébytnou entitou. Podle posledních průzkumů se dokonce podařilo vypátrat kořeny davu. Dav totiž pochází z malého středočeského městečka s názvem Davle, ležícím na břehu kdysi stříbropěnné, nyní hnědopěnné Vltavy. Což zcela jasně prozrazuje již název tohoto městečka.
Davelský dav má dokonce i svoji hymnu, která se skládá pouze z jednoduchého refrénu: Do řeky, do řeky v Davli, hodil jsem hodil šavli. Přičemž tento refrén je doprovázen sborovým zpěvem nazývaným "dávivé brumendo".
Tato davová hymna se stala natolik populární, že si ji každý večer zpívají davy opilců, kteří po zavírací hodině s davovým dávením opouštějí restaurace ležící na obou březích Vltavy, až k soutoku s Labem pod zámeckým ostrohem v Mělníce. A dále potom po obou březích Labe až do Hřenska, kde Labe opouští naši republiku.

Bez davu jsme všichni v prdeli

21. července 2015 v 19:42 | Malkiel
Termín "dav" získal v poslední době získal poněkud hanlivý nádech. Davem je opovrhováno, dav je považován za jakousi hloupou, či snadno zmanipulovanou entitu. Jenže příslušnost k davu je právě oním faktorem, který lidskému druhu pomohl přežít do dnešní doby. Všichni, kteří dnes žijeme, jsme výsledkem toho, že naši předkové žili v davu. Jsme potomci příslušníků davu. Ti, kteří nebyli součástí davu, neměli šanci přežít a tudíž dále nemohli ani přenést své geny.
Mnozí lidé rádi zdůrazňují svoji vyjímečnost, jak jsou originální, jak nepatří k tomu hloupému davu. Jenže to je hluboký omyl. Stále jsme všichni součástí davu, aniž si to mnohdy uvědomujeme. I dnes je každý jednotlivec závislý na davu. A tato příslušnost k davu mu stále umožňuje přežít, stejně jako to umožňovala jeho předkům před desítkami tisíc let.
Aspoň tedy nevím o tom, že by si nějaký jedinec současně sám vyráběl elektřinu, těžil zemní plyn, kul železo, kutal uhlí, pěstoval plodiny a choval živočišstvo nebo se sám operoval. To všechno mu poskytují ostatní příslušníci davu.

Všichni jsme uprchlíci

19. července 2015 v 13:16 | Malkiel
Uprchlíci mohou být různého druhu. Nemusí to být vždy jen uprchlíci z válečných oblastí. Uprchlictví jako takové je totiž jakýmsi ze základních rysů lidské populace. Prakticky všichni někam, odněkud, před něčím nebo k něčemu prcháme. Pro některé lidi je prchání dokonce jakousi patologickou záležitostí. Mnozí lidé totiž prchají, aniž by tušili proč. A někteří dokonce prchají, aniž by si svého prchání vůbec byli vědomi.

Mnozí lidé například prchají sami před sebou. Zde je však nutno poznamenat, že takový úprk se z mnoha příčin prakticky nemůže povést. Snad jedině skokem z nějakého hodně vyvýšeného místa. To je ovšem takový únik poněkud limitovaný. Asi jako kdybychom se vydali na trať maratonského běhu, ale po uběhnutí tří kilometrů bychom se náhle rozhodli pro změnu disciplíny a oslavně vzpažili ruce k oblakům jako vítězové třítisícovky.

Nová hymna Evropské unie

17. července 2015 v 19:00 | Malkiel
Upozornění pro čtenáře: Pokud jste vybaveni extrémně vysokou hladinou sociálního jemnocitu, máte výrazné sklony k politicky korektnímu vyjadřování, multikulturalismus je vaším náboženstvím a navíc zcela postrádáte smysl pro humor, tak přiložené video raději neposlouchejte, protože by to s vámi mohlo zcela nekorektně a necitlivě klepnout.


Je to jenom verbež

16. července 2015 v 19:00 | Malkiel
Současné dění okolo migrantů na internetu vyplavilo na povrch masívní vrstvu teoretických empatiků, optimistů, entuziastů a lidí s velmi silným sociálním cítěním.
U některých lidí se z hlásání sociální osvěty dokonce stala jakási osobní posedlost a nevynechají jedinou příležitost, aby lidi poučili, jak mají správně sociálně uvažovat, co si mají myslet. Tito lidé mají takříkajíc plná ústa pomáhání lidem. Jsou hluboce přesvědčení, že by se mělo pomáhat, že se musí pomáhat, že jsme povinni pomáhat, všichni musíme pomáhat a spoustu dalších vzletných hesel.
Kupodivu jsem v žádném článku ani komentáři nečetl věty " budu pomáhat" či dokonce " pomáhám". Stejně jako jsem zjistil, že žádný z těchto teoretiků pomáhání nepíše z internetové adresy se sídlem v Africe nebo v Asii. Tedy v místech, kde jsou uprchlické tábory a humanitární misie.

Prchlíci a uprchlíci

14. července 2015 v 19:30 | Malkiel
V dnešním přírodovědném naučném okénku Malkipedie bychom si měli povědět něco o hmyzu. Konkrétně o hmyzu s latinským jménem Profugus noxia. Tento hmyz je též známý pod českým jménem prchlík obecný.
Prchlíci jsou poměrně rozšířeným druhem hmyzu, který v hojných počtech obývá rozlehlé oblasti Asie, Afriky a Jižní Ameriky.
Z entomologického hlediska jsou prchlíci řazeni do řádu bezkřídlých, neboli lezoucích. Zbarvení prchlíků je poměrně široké, od žluté, přes světle hnědou, tmavě hnědou až po černou. Jejich zbarvení souvisí s místem výskytu. Zatímco v Asii převažují prchlíci žluté a světle hnědé barvy, v Africe mají zbarvení převážně tmavě hnědé až černé. A v Jižní Americe je to prakticky směs všech těchto barev.
Prchlíci patří ke druhu takzvaně parazitickému. To znamená, že nikdy nepracují, na rozdíl třeba od včel, mravenců nebo hovniválů a parazitují na tom, co vytvořil někdo jiný. Taktéž si ani netvoří žádná dlouhodobě obývaná stabilní sídla. Prchlíci jsou totiž migračním druhem hmyzu. Což souvisí s jejich parazitickým způsobem života. Prchlíci v místě svého prvního působení nejprve sežerou co se dá a když už tam nic není, tak se vydají na pochod do oblastí, kde ještě něco k sežrání je.

Na přiložených obrázcích si může čtenář názorně prohlédnout rozdíly v chování prchlíka a výše zmiňovaného hovnivála z řádu pracovitého hmyzu.


Nepracující prchlík obecný / Pracující hovnivál čeledi Scarabaeidae
(Profugus noxia) hledá co
by sežral

Život s nymfomankou

12. července 2015 v 14:43 | Malkiel
Troufám si tvrdit, že životním snem většiny mužů je potkat se s nymfomankou. Někteří pošetilci dokonce touží s nymfomankou žít. Jenže nymfomanky jsou nedostatkovým materiálem. Nymfomanky jsou obestřeny podobným tajemstvím jako yeti, lochneska či pohádkový dědeček. Jen s tím rozdílem, že normální muž by si to asi nechtěl rozdávat s yetim, ani s pohádkovým dědečkem. A s lochneskou snad jen zoofil s megalomanskými sklony. Zatímco s nymfomankou ano. Jenže nymfomanka je nedostupná jako Mariánský příkop v Pacifiku, vzdálená jako galaxie Alfa Centauri, téměř nikdo ji neviděl a je zahalena závojem nepoznaného.

Mně se však nějakou nepochopitelnou souhrou náhod splnilo to, o čem mnozí muži jen sní. Nějaký čas jsem totiž žil s nymfomankou. A jelikož někdy mívám maximalistické tendence,
tak jsme měl nymfomanky hned dvě. Samozřejmě ne najednou. To už bych asi dnes nebyl mezi živými, tudíž bych těžko mohl psát tento článek.
Na základě těchto zkušeností bych chtěl muže varovat, aby své touhy a sny o nymfomankách okamžitě zapudili. Někdy se totiž sny mohou vyplnit. A u těch splněných snů se někdy stává, že se sladké sny nakonec mění na zlé sny.

Pozor na uprdlíky!!!

9. července 2015 v 18:37 | Malkiel
Myslím že ani není potřeba se zmiňovat o současné vlně uprchlíků, kteří se valí do Evropy, aby si splnili svůj životní sen o blahobytu. Tato vlna uprchlíků naopak působí jako zlý sen na obyvatelstvo Evropy. Zejména v oblastech, které jsou vlnou uprchlíků nejvíce zasaženy. Pro obyvatele těchto oblastí se tento zlý sen už dokonce stává zlou realitou.
Naší země se však tato uprchlická vlna zatím dotýká zcela minimálně. Proto je prakticky téměř nemožné potkat se s nějakým uprchlíkem. Běžný obyvatel České republiky má spíš daleko větší možnost potkat se s uprdlíkem. A zejména v současném horkém počasí se takový uprdlík v natřískané tramvaji či v autobuse stává doslova noční můrou ostatních cestujících. Někdy dokonce může jít i o život, neboť uprdlíci hojně produkují plyn známý pod jménem metan. Přičemž metan je jak známo výbušný plyn.
Velmi vážná situace může nastat například v okamžiku, když se ve vozidle MHD sejde více takových uprdlíků. Zejména v moderních tramvajích, u kterých se nedají otevírat okna. Potom může dojít k nahromadění nadkritického množství metanu, které může zažehnout sebemenší jiskra. I třeba z jiskrného pohledu. Následný výbuch by potom mohl způsobit, že bychom též upadli do snu. V tomto případě však nikoliv do zlého snu, ale do snu věčného.

Nikdy nevěřte Malkielovi!

6. července 2015 v 12:36 | Malkiel

Zprávy z Kostnice:

K dnešnímu kulatému výročí upálení Mistra Jana Husa byl na Kostnické radnici poprvé po šesti stech letech vystaven málo známý dokumentační obrázek ze štětce redakčního rychlomalíře středověkého bulvárního deníku Konstanzer beschissenTagblatt, který byl v tomto plátku uveřejněn dne 6.července, Léta Páně 1415.

To jsou pindy, jak na svatýho Dyndy

4. července 2015 v 18:17 | Malkiel
Pro slovo "nikdy" můžeme v češtině najít řadu víceslovných či větných ekvivalentů. Z nichž některé zní až libozvučně. Mezi zastaralejšími termíny můžeme například objevit větu "Až na svatýho Dyndy". Tím je myšleno, že až na svátek svatého Dyndy. Zde máme zakuklené zápory hned dva. Zaprvé nikdy neexistoval žádný svátek svatého Dyndy a zadruhé nikdy neexistoval žádný svatý Dyndy. A pokud k tomu ještě přičteme fakt, že s velkou pravděpodobností nikdy neexistoval ani žádný člověk tohoto jména, natož svatý, získáme tím zápor třetí. Prakticky to znamená asi něco podobného, jako kdybychom věřiteli na otázku, kdy mu vrátíme dluh, odpověděli: Nikdy, nikdy, nikdy.
Pro moderní zkratkovitou "esemeskovou" češtinu by však taková dyndovská konstrukce byla příliš složitá. Proto se místo dyndování při dotazu na vrácení dluhu používá jednoduchá odpověď "nasrat". Pokud by dotyčný věřitel hned napoprvé neporozuměl této stručné odpovědi, je možno ji akcentovat do údernější podoby "nasrat a rozmazat".
Používání této odpovědi však může přinášet mnohá úskalí. Proto jsem si v následujících řádcích dovolil uvést několik rad pro snadnější orientaci v dané problematice.

Jsem blbec

1. července 2015 v 19:12 | Malkiel
Ano, opravdu jsem blbec. A nejen to. Dokonce mám pocit, že nejsem jen takový obyčejný blbec, ale absolutní dement. Nikdy v životě by mne nenapadlo, že toto budu muset o sobě prohlásit. Ale je tomu tak, jsem opravdu dement. Na jednu stranu jsem ale rád, že jsem konečně objevil pravdu o sobě. Což je velmi úlevné. Jako hloubavý člověk již desítky let přemýšlím o tom, kdo jsem vlastně zač. A najednou prásk. Zahřmělo se, zablýsklo se a najednou vím, co jsem za člověka. Což je též jistou odpovědí pro lidi okolo mne. Kteří se zjevně též mýlili, co se týče mé osoby. Považte, že mnozí mne považovali za slušného člověka a někteří si dokonce mysleli, že jsem nějaký dobrák. Ale velký omyl. Jsem něco úplně strašného. Vlastně jsem něco jako zrůda.
Oči mi otevřely události posledních dní. Vlastně mi ty oči otevřela objektivní, politicky korektní a sluníčkově multikulturní média. Ta média, která nás tak ochotně informují, vedou naše kroky bludištěm událostí a formují naše názory tím nejsprávnějším směrem.

Vítejte v Čobolistánu

24. června 2015 v 19:42 | Malkiel
Čobolistán je země ležící ve střední Evropě pod Tatrami. Nikoliv pod nákladními automobily značky Tatra, ale pod pohořím zvaným Tatry. Čobolistán tedy leží pod Tatrami, zatímco nad Tatrami se blýská a hromy divo bijů.
Čobolistán sousedí s Čechystánem (čobolsky Čehúnistán), Polistánem, Ukrajinistánem, Rakousystánem a Maďaristánem. Maďaristán je zajímavý tím, že maďarský národ založili dva bratři Hungor a Magor. A podle toho to tam taky vypadá. Maďaristán je těž někdy po staru označován jako Uhrystán, protože tamní obyvatelstvo se v minulosti vyznačovalo uhrovitou nečistou pletí. Svoji nečistou pleť si do Evropy přinesli ze své původní vlasti, z polopouštních oblastí východní Asie, kde měli díky trvalému nedostatku vody problémy s osobní hygienou.
A podle toho to tam taky vypadalo.

Sáhněte mu na pindíka

15. června 2015 v 20:17 | Malkiel
Tisková agentura MALKIPRESS, Praha/Vatikán

Před několika týdny došlo ve Vatikánu k politováníhodné události, do které byla nepříjemně zapletena i Česká republika. Při veřejné audienci u papeže Františka totiž jedna z turistek znenadání sáhla Svatému Otci mezi nohy. K přímému doteku s papežovými intimními partiemi naštěstí nedošlo, neboť tomu zabránila volná papežská sutana a bohatě vyšívaný ornát. Navíc bleskurychle zasáhl člen papežské ochranky, který svojí vlastní hlavou zakryl papežovy genitálie. Tudíž došlo pouze k minimálnímu zhanobení hlavy katolické církve.

Když ochranka vzpírající se ženu odtahovala z blízkosti papeže, tak dotyčná ještě zoufale vykřikovala, že nutně musí Františkovi sáhnout na pindíka, aby přišla do jiného stavu. Bohužel to vykřikovala česky, tudíž tomu nikdo nerozuměl. Teprve přivolaný tlumočník větu přeložil do italštiny. Což vyvolalo mezi přítomnými doslova šok. Lidé si přejí od papeže ledacos. Od požehnání, přes výhru v loterii, až po nové auto. Za celou historii papežského úřadu se však ještě nikdy nestalo, aby některá žena chtěla od papeže oplodnit. Vzhledem k vysokému průměrnému věku papežů by to z fyziologického hlediska prakticky ani nebylo možné.
 
 

Reklama