Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Témata týdne

Závažné prohlášení organizace WHOvno

Před 53 minutami | Malkiel
Pozornosti mnohých čtenářů jistě neušlo závažné prohlášení světové zdravotnické
organizace WHO (World Health Organisation).
V tomto prohlášení nám tato organizace sděluje, že nošení roušek v době epidemie
je zcela zbytečné. Proto můžeme od nynějška ze svých nákupních seznamů klidně
vyškrtnout zdravotnické roušky, respirátory i látky na výrobu podomácku šitých roušek.
A nejen to. Klidně z těch seznamů můžeme vyškrtnout i nákup veškerých dezinfekčních
prostředků. Odborníci z organizace WHO totiž mají pro nás připravená i další zásadní
prohlášení. Z nich jen tak namátkou vybíráme některé stěžejní body:

Chirurgové nebudou muset nosit při operacích roušky a nad otevřeným pacientem si
klidně mohou dát třeba cigárko nebo posvačit něco drobivého. Přičemž dodnes běžné
mytí rukou před operací je též považováno za nevhodné. Pokud bude mít operatér
ruce nějak moc zasviněné, tak bude nově stačit, když si je pouze otře v podpaží a
nebo v rozkroku. Zde je též vhodné poznamenat, že to nemusí být ani jeho rozkrok.
Může to být třeba i rozkrok přítomné instrumentářky nebo sálové uklízečky.
*
V návaznosti na předešlý bod je od nynějška zcela zbytečné jakkoliv dezinfikovat
otevřené rány. Čím více sajrajtu v ráně necháme, tím lépe pro zraněného.
Čištění ran je od nynějška považováno za středověkou a tmářskou metodu.
*
Je též zbytečné si při kašlání a kýchání jakkoliv zakrývat ústa. Daleko vhodnější je
nakašlat a nebo nakýchat někomu přímo do ksichtu. A pokud máme zrovna náhodou
rýmu, tak můžeme dotyčného i posmrkat.
*
Výkaly je od nynějška zbytečné splachovat do kanalizace. Je mnohem vhodnější házet
je rovnou z okna na ulici. Navíc to bude i zábavné, protože se tím můžeme strefovat
do chodců.
*
Je zbytečné si kdykoliv mýt ruce a to zejména před jídlem. Za zvlášť nevhodné
je považováno mytí rukou po vykonání velké potřeby.
*
V návaznosti na předešlý bod je též naprosto zbytečné se po vykonání velké potřeby
otírat papírem. Máme přece ruce a prsty. Potom to jen stačí omáznout o stěnu WC.
Všechny záchody potom budou v brzku unifikovaně "vymalovány" na hnědo a každý
hned bez jakéhokoliv tápání pozná, kde se právě nachází.
__________________________________________________________________________

Pokrok se opravdu nedá zastavit a nové poznatky z oblasti epidemiologie a ochrany
lidského zdraví se na nás valí každým dnem jako lavina. Představitelé WHO jen pevně
doufají, že si obyvatelstvo tato nová doporučení velmi rychle osvojí.
V návaznosti na nové poznatky bude zdravotnická organizace WHO přejmenována
na organizaci WFO - World Funeral Organisation (Světová organizace funebráků).
Odborníci WHO též nově zjistili, že Země přece jen není kulatá, jak se donedávna
mylně tvrdilo, nýbrž že je placatá. Což je pro organizaci WFO (dříve WHO) velice
příjemným zjištěním, protože na placaté zemi se mnohem lépe pohřbívá, než na kulaté.

Duhovej Hřib

1. dubna 2020 v 20:02 | Malkiel
Vášniví houbaři po přečtení nadpisu článku možná zmateně sáhnou po atlasech
hub, které už léta neotevřeli. Nejedná se však o žádný nový druh lesní či luční
houby, nýbrž se jedná o Hřiba pražského. Konkrétně o primátora Hřiba.
Náš milovaný pirátský primátor je totiž milovníkem všech barev. On je téměř
ztělesněná barva sama o sobě. Proto se tak rád ukazuje s barevnými vlajkami.
Zejména miluje duhovou vlajku homosexuálů, transsexuálů, transvestitů, narcisistů,
exhibicionistů, pedofilů, zoofilů a nekrofilů. Jeho mimořádně oblíbenou vlajkou je
též tibetská vlajka. A v neposlední řadě miluje i vlajku tchajwanskou. Stejně jako
celý ostrov Tchajwan.

Oproti tomu doslova bytostně nenávidí vlajku čínskou, stejně jako celou pevninskou
Čínu. V návaznosti na to je též velkým odpůrcem všeho čínského. Zejména je mu
trnem v oku vládní dovoz čínských roušek a respirátorů.
V tajné pirátské krčmě v suterénu pražské radnice prý měl údajně se silným
moravským přizvukem pronést rezolutní větu, že "Jeho Pražané nebudou nosit
na hubě nic nedemokratického".

Na protest proti vládnímu dovozu čínských roušek se rozhodl sehnat roušky pro
svě Pražany jinde. Jako první jej napadlo obrátit se na svůj milovaný Tibet.
Konkrétně na jeho nečínskou část, známou jako Jižní Tibet, která je součástí
Indie. Tam se však dozvěděl, že jediným exportním artiklem Jižního Tibetu by
mohl být nanejvýš sušený jačí trus.

Proto svoji pozornost obrátil k též milovanému Tchajwanu. Na tomto malém
přelidněném ostrově však nepochodil, protože tchajwanská vláda vyhlásila
embargo na vývoz veškerých ochranných prostředků, včetně roušek a
respirátorů. Jediné, co se tak podařilo panu primátorovi na ostrově koupit bez
omezení vývozu, byly budhistické modlitební mlýnky. Díky primátorovi se tak
Pražané s pomocí mlýnků budou moci modlit za to, aby nechytli koronavirus.

Jediný drobný zádrhel nastal s dopravou milionu mlýnků do Prahy. Letecké
spojení s Tchajwanem je totiž kvůli karanténě přerušené. Hrdý primátor se
však nenechal touto lapálií zaskočit a zvolil dopravu po moři. A jako správný
pirát se rozhodl pro stylovou přepravu pirátskou džunkou.
V magistrátních kuloárech se dokonce proslýchá, že si jako správný pirátský
kapitán za tím účelem koupil v Hollywoodu vyřazenou dřevěnou nohu kapitána
Barbossy, kterou už dotyčný nebude potřebovat, neboť se v posledním díle
Pirátů z Karibiku navždycky odporoučel do mořských hlubin.

Podle posledních zpráv hrdinný primátor na své džunce právě svádí boj s větry
někde v oblasti Jihočínského moře. Což dodatečně vysvětluje skutečnost,
že již nejméně čtrnáct dnů není v naší stověžaté matičce po panu primátorovi
ani vidu, ani slechu. Čímž svou neviditelností dokonce překonal kdysi též
výrazně neviditelného primátora-horolezce Pavla Béma.
Nicméně, ani přes úporný boj s větry pan primátor neustává ve své politicko-
aktivistické činnosti a s pomocí poštovních holubů (na džunce není elektřina) poslal
Valnému shromáždění OSN několik důrazných žádostí o vymazání Čínské lidové
republiky z námořních map a přejmenování Jihočínského moře na moře Tibetské,
nebo aspoň Tchajwanské. Název Jihočínské moře prý působí příliš nedomokraticky
a připomíná čínské represe. Což může některým demokraticky smýšlejícím pirátům
při plavbě tímto mořem vyvolávat i deprese.

Pokud bude mít primátor Hřib příznivý vítr v zádech, tak by mohl s nákladem
modlitebních mýnků dorazit do Prahy někdy začátkem prosince letošního roku.
Pražanům ty mlýnky k modlení před koronavirem sice už moc nepomohou,
ale aspoň se budou moci dodatečně pomodlit za své nebožtíky.
Navíc k tomu si ještě budou moci doma složit mandaly z barevných kamínků,
které dostanou jako pozornost pražské radnice k modlitebním mlýnkům.
Přičemž smažky voliči Pirátů dostanou navíc ještě balíček vonných tyčinek
s aromatem konopí setého, aby si na počest pana primátora mohli pořádně
provonět zatuchlý kvartýr ve squatu.
____________________________________________________________________

Došlo po uzávěrce:
Nejmenovaný amatérský mykolog a současně též pracovník kolonoskopické
ordinace v Řiťce u Prahy nám po přečtení náhledu tohoto článku prozradil,
že pan primátor uvnitř zase tak moc barevnej není. Při kolonoskopickém
vyšetření bylo totiž údajně zjištěno, že je uvnitř především hrozně červivej.
Prej jako každej přerostlej hřib.
____________________________________________________________________



Hamáček s dýní aneb oranžová frčí

30. března 2020 v 23:38 | Malkiel
Donedávna poměrně nevýrazný ministr vnitra Jan Hamáček se v současné krizi
projevil téměř jako akční hrdina. Čímž se vyšvihnul na špičku žebříčku popularity
členů krizového štábu.
V návaznosti na tento vzestup popularity se naše přední potravinářská firma
HAMÉ rozhodla ocenit jeho manažerské úsilí i schopnosti. A proto tradiční dětská
výživa Hamánek s dýní od nynějška ponese na jeho počest název Hamáček s dýní.
Volba dýňového pyré rozhodně nebyla náhodná. Dýně jsou totiž oranžové, což
je též takříkajíc "klubová" barva českých sociálních demokratů. Přičemž právě
Jan Hamáček je členem sociálně-demokratické strany. A nejen tak nějakým
řadovým členem, nýbrž přímo předsedou. Aneb jak se říká v Lidovém domě, je
prolezlý oranžovou barvou skrz naskrz až do morku kostí.
Zlé jazyky však tvrdí, že dýně byla zvolena zejména kvůli poněkud dýňovitému
tvaru jeho hlavy.

Poskřeky z karantény

23. března 2020 v 22:44 | Malkiel
Zavření restaurací, obchodních center a mnoha dalších zařízení způsobilo,
že se tak výrazně omezila možnost osobního verbálního předávání informací
mezi lidmi. Doslova se dá říci, že epidemie lidem zavřela hubu.
O to více se dnes lidé za účelem zisku informací obracejí k internetu.
Bohužel právě po internetu se často šíří i nepravdivé informace.
Jednou z nich je například tvrzení, že Jan Hrušínský je idiot. Pracovníci
Urologické kliniky v Popudinských Močidlanech po dlouhodobém sledování
vyprazdňovacích pochodů jeho močových cest však došli k závěru,
že zmiňovaný principál není ani tak idiot, jako spíš pořádně vychcanej.
Taktéž se podařilo vyvrátit nepravdivé tvrzení, že je pan principál hovado.
Věhlasný český entomolog profesor B. Pytlík nám potvrdil, že hovada dovedou
sát pouze krev, zatímco zmiňovaný principál saje především dotace ze státní
pokladny. Hovada totiž mají oproti některým lidem příliš malé sosáky.
******
Nedostatek roušek vede mnohé naše spoluobčany doslova k zoufalým činům.
V noci z neděle na úterý se totiž nějaký neznámý pachatel vloupal do
Náprstkova muzea afrických, asijských a amerických kultur a z figuríny
amerického indiána tam ukradl bederní roušku. Podle záznamu z
bezpečnostní kamery měl pachatel poměrně velkou hlavu, tak mu snad
bude ukradená bederní rouška dobře pasovat. Doufejme jen, že po
skončení karantény zloděj vrátí roušku nahému indiánovi, aby militantní
feministky při pohledu na jeho falus neomdlévaly genderově vyváženým
hnusem.
******
V kuloárech pražského magistrátu se proslýchá, že primátor Hřib odmítá
nosit roušku, protože byla vyrobena v Číně. Údajně na protest proti
čínským rouškám se zabalen do tibetské a tchajwanské vlajky chystá
rituálně nakazit koronavirem přímo před čínskou ambasádou.
Následně se plánuje přemenovat ulici před čínskou ambasádou na ulici
U mrtvého, ale hrdého Hřiba.
******
S předešlým odstavcem zřejmě souvisí i prohlášení soudruha generála
Petra Pavla, že prý dovoz roušek z Číny představuje vysoké strategické
riziko pro naši zemi.
Tento současný vojenský důchodce si totiž doma na zahradě postavil
malou kopii generálního štábu, kde se mu podařilo vypátrat, že každá
čínská rouška je prakticky robot, který ihned po vybalení z balíčku
neprodleně započne okupaci naší země.
Jako bývalý rozvědčík komunistické Československé lidové armády
má soudruh generál nejspíš doma v knihovně ještě sebrané spisy
čínského revolucionáře Mao Ce-Tunga, tudíž by mu čínská ideologie
neměla být až tak úplně cizí. Po službě ve Varšavské smlouvě i v
Severoatlantické alianci by si tak po okupaci naší země čínskými
rouškami mohl střihnout další služební štaci a pro změnu pracovat
pro Čínskou lidovou osvobozeneckou armádu. Jako znalec zdejšího
prostředí by třeba mohl čínským okupačním rouškám dělat styčného
důstojníka.
******
Vědcům se již konečně podařilo vypátrat, jakým způsobem se mohl
netopýří virus tak snadno přenést na člověka. Na vině je neznámý had,
který se jen tak zbůhdarma coural v jeskyni nedaleko čínského města
Wu-Chanu. A právě v oné jeskyní byl toulavý had zcela nešťastnou
náhodou pokálen jakýmsi neznámým netopýrem. Pokálený a zneuctěný
had se potom vydal na cestu do města Wu-Chan, a to přímo na místní
tržnici. Snad v domnění, že se tam opláchne a současně se tam mrkne k
jídlu po nějakém hlodavci, kterých se na tržnicích třetího světa
vyskytuje habaděj. Bohužel však došlo k opačnému procesu, protože se
vůbec nenajedl, nýbrž se naopak on sám stal jídlem pro jakéhosi
hadožravého Číňana, který jej ještě syrového a netopýrem pokáleného
na místě zbaštil.
Takto snadno může vzniknout celosvětová pandemie. Prostě jen blbá
náhoda. Číňani jedí hady už tisíce let, netopýři žíjí v Číně taky už tisíce
let a pořád nic. A najednou prásk! Jeden jedinej neopatrnej had se
nechá omylem posrat od netopýra a hned je z toho posranej celej svět.

Dementně dementní dementi

14. října 2019 v 22:17 | Malkiel
MALKIPRESS / Praha

OFICIÁLNÍ DEMENTI

Nedokonalost člověka je jednou za základních vlastností lidského druhu. Byli jsme prostě tak
nedokonale stvořeni Pánem Bohem nebo jsme se v rámci evolučních teorií tak nedokonale
vyvinuli z kvasícího bahna na dně praoceánu.
A nebo jsme se taky možná vyvinuli z tělesných výkalů neznámých vesmírných bytostí, které
kdysi při svém průletu naší sluneční soustavou shodili v kontejneru na tehdy ještě života
pustou planetu Zemi.
Možná jsme dokonce fekální potomci populárního vesmířana Aštara Šerana. Což by do jisté
míry naši nedokonalost vysvětlovalo.

Takže nejen vy ostatní, ale i členové redakce našeho internetového občasníku jsou
nedokonalí. Přičemž u některých z nich tato nedokonalost až hraničí s demencí.
Proto bychom chtěli dementovat některé mylné zprávy, které se omylem dostaly do našeho
minulého vydání:

Není pravdou, že při nedávném přebírání Thálií se herci a režisérovi Zdeňku Svěrákovi třásla
ruka, jako kdyby se o něho pokoušela mrtvička. Ve skutečnosti mu rukou třásl herec Ladislav
Mrkvička, když mu gratuloval k zisku ocenění.
Taktéž není pravdou, že Zdeněk Svěrák v prodejně zeleniny u Národního divadla vztekle
třásl mrkvičkou se slovy, "že je to shnilý". Ve skutečnosti to nebylo v prodejně zeleniny u
Národního divadla, ale přímo v Národním divadle. A Zdeněk Svěrák vztekle netřásl
mrkvičkou, nýbrž vřele třásl Mrkvičkovou rukou. Též to nebylo se slovy, "že je to shnilý",
nýbrž "že je to skvělý".
Taktéž není pravdou, že při gratulaci měl herec Ladislav Mrkvička silný pocit, jako kdyby měl
ruku ve svěráku. Ve skutečnosti měl silný pocit proto, že gratulaci obdržel právě z ruky
Zdeňka Svěráka.
Musíme také dementovat svá původní mylná tvrzení, že se oba herci třásli, protože v psinci
chytli Parkinsona. Ve skutečnosti se třásli zimou jako v prosinci v parku, protože topič
Národního divadla prý podle svých slov zapomněl na letošní topnou sezónu objednat uhlí.
Teprve po vystřízlivění druhého dne mu došlo, že se v divadle už čtyřicet let topí plynem a
stačilo jen otočit kohoutkem.

Dále musíme dementovat naše původní slova, že pěvkyně Gabriela Beňačková dostala
"za orálek" vůz Renault Thalia, který má díky nízké prodejní ceně mezi naší motoristickou
veřejností pověst "auta pro žebráky". Což by výkon paní Beňačkové v očích veřejnosti celkem
logicky snižovalo.
Ve skutečnosti se nejednalo o vůz Renault Thalia, nýbrž o čestné umělecké ocenění nazvané
Cena Thalie. Taktéž musíme poznamenat, že paní Beňačková toto ocenění nedostala
"za orálek", ale za uměleckou činnost a že jí jej předával ministr kultury Lubomír Zaorálek.

Taktéž musíme dementovat své původní tvrzení, že se o celé akci měl nejmenovaný umělec
vyjádřit slovy: "Helemese, dyk tady to vocenění dostává kdejakej negr, barbar, onan i
dojička!"
Přiopilý a zneuznany umělec totiž zaslechl útržky ničím nepodložené zákulisní fámy, že
ocenění dostane i herec Arnold Schwarzenegger za roli v remake filmu Barbar Connan.
Ve skutečnosti ocenění dostal herec Vojtěch Dyk za ztvárnění postavy Sherloka Holmese z
románu, který napsal Conan Doyle a o nějakých negrech při tom nepadlo ani slovo.
Podle dostupných informací nikdo v zákulisí ani na jevišti neonanoval. Údajně to prý
neprovozoval ani moderátor Václav Moravec při pohledu na mužskou část Pražského
komorního baletu.
U diváků v hledišti se však nedá zcela vyloučit, že si tam někdo třeba z nudy nezahrál
"kapesní kulečník".

Na závěr našeho dementačního článku též musíme dementovat naše původní dementní
tvrzení, že jedním z letošních kandidátů na Cenu Thalie byla Čína.
Ve skutečnosti byl tím kandidátem herec Jan Cina. A to nikoliv za konzumaci čínských jídel,
ani za nošení čínského oblečení z tržnice, ani za zvedání činek, ale za svoji uměleckou
činnost. Cina však žádné ocenění nedostal, stejně jako Čína.
Proti vyřazení Číny z kandidatury se ovšem tvrdě vymezil Jaroslav Tvrdík, přední činovník
čínského fotbalového klubu 斯拉维亚·普拉哈 (vysl.: Sīlāfū Pǔlāhā ), který je též znám pod
svým dřívejším názvem Slavia Praha, sídlícím na stadionu v 伊代努 (vysl.: Yīdàinǔ ), neboli
dříve v Edenu. (Stadion v Edenu se nachází ve Vršovicích, což nejde čínsky ani napsat,
natož vyslovit).
Podle Tvrdíkova tvrzení by si prý někteří hráči čínského klubu za svá herecká vystoupení na
trávníku nějaká ta umělecká ocenění opravdu zasloužili. Tvrdík se prý dokonce pokoušel
zlanařit Jana Cinu na pozici hereckého kouče do čínského fotbalového klubu. Číňani jsou sice
mistři papírového loutkového divadla. Papírové divadlo by ovšem těžko mohlo přežít byť jen
první poločas a pod náporem rachejlí vystřelených z ochozů stadionu by nepochybně velmi
rychle lehlo popelem.
A navíc prý papírové divadlo na české rozhodčí příliš nezabírá. Teda, ne že by čeští fotbaloví
rozhodčí měli něco proti papíru. Třeba takový toaletní papír se jim určitě hodí. Například když
svými rozhodnutími totálně poserou zápas. Ale přece jen mají raději ten potištěný papír s
vodoznakem, neboli "kapříky", protože za čínské papírové maňásky na špejlích se toho u nás
moc nepořídí.
Proti případnému angažmá Jana Ciny v čínském klubu se ovšem ostře postavili političtí
činovníci z Číny. Podle čínských činovníků by to prý odporovalo čínské ideologii jedné
Číny, protože při čínském angažmá Jana Ciny by to mohlo vypadat, jako že jsou Číny
vlastně dvě.
Primátor Hřib i my nehouby sice vidíme zřetelný rozdíl mezi jmény Cina a Čína. Ale z tisíce
kilometrů vzdáleného čínského Pekingu ten háček nad C zase tak moc dobře vidět není.

Redakce našeho internetového občasníku se ve své nedokonalosti tímto omlouvá všem
čtenářům za všechna mylná a zavádějící tvrzení ve všech minulých i budoucích vydáních.
__________________________________________________________________________________
Důrazné upozornění !!!
Kolektiv pracovníků Kliniky duševních nemocí a polucí MUDr.Václava Smrťáka by tímto
chtěl dementovat všechny předešlé informace. Podle tiskového mluvky Jakuba Dařbujána
je na vině úřední zákaz klecových lůžek, protože potom se jim dementi rozutíkávají nejen po
celém ústavu, ale i mimo jeho zdi, pročež se nekontrolovatelně dostávají k internetu.
A potom tam ti dementi píšou různá dementně dementní dementi.

Konec šalin v Brně

24. září 2019 v 21:21 | Malkiel
Pro většinu čtenářů asi nebude tajemstvím, že v nejzápadněji položeném asijském městě
Brně nejezdí tramvaje, tak jako v ostatních částech země, ale jezdí tam šaliny.
V podstatě jsou to stejné vozy jako tramvaje, jen jim místní obyvatelé říkají šalina.
Což je do jisté míry světovým unikátem, protože třeba i v takovém Ázerbajdžánu se tramvaji
říká tramvaj. A to i přesto, že tam ani jedna nejezdí. Což je vlastně dost podobné tomu Brnu,
protože tam také žádné tramvaje nejezdí.
Obyvatelé Brna jsou však na neexistenci tramvají ve svém městě velice hrdí a jízda šalinou je
pro mnohé z nich každodenní radostí. Pro brněnské šmíráky a frotéry je jízda šalinou dokonce
až orgastickou radostí. Podle výzkumů veřejného mínění je prý dokonce každodenní radostí
život v Brně jako takový. Aspoň si to myslí 380 680 lidí, což je bez jednoho člověka celkový
počet obyvatel Brna. Tím jedním člověkem, který si to nemyslí, je brněnský bezdomovec
pravidelně polehávající v podchodu u nádraží. Ten ovšem kvůli trvale vysoké hladině alkoholu
v krvi nemyslí vůbec. Proto taky ani nenašel cestu do Prahy, aby mohl v "Šervůdu" před
pražským Hlavním nádražím posílit tamní multikulturní bezdomoveckou komunitu.
Pro zbývajících deset milionů obyvatel republiky je ovšem každodenní radost obyvatel Brna
ze života v jejich městě a z ježdění šalinami poměrně nepochopitelná a proto se Brňákům
zcela nepokrytě posmívají. A město Brno je jimi často označováno alternativním názvem
Šalingrad.
Zlé jazyky dokonce tvrdí, že název města Brno vznikl odvozením z faktu, že když
normální obyvatel republiky přijede do Brna, tak již po dvou hodinách poslouchání
místního nářečí začne každého brnět hlava.

Vedení města Brna však už došla trpělivost s těmi neustálými posměšky a rozhodlo
se tuto nepříjemnou situaci vyřešit. Zejména poté, co vyšel najevo skutečný původ
názvu "šalina". Tento název totiž vznikl v dobách, kdy v Brně fungovala konězpřežná
dráha, neboli "koňka". Nejen lidé, ale i koně totiž mají potřebu se vyprazdňovat.
Jenže člověk si může odskočit na záchod. Ale co má dělat takový chudák koník
zapřažený do vozu?
Na konečné koňské dráhy, v dnešních Pisárkách, sice byly zřízeny jakési záchody,
neboli pisoáry pro koně. Od toho ten název Pisárky. Jenže málokterý kůň to při té
lopotě donesl až na konečnou, a tak se prostě vyprázdnil na koleje.
A jelikož v té době bylo Brno osídleno výraznou německou menšinou, začalo se linkám
konězpřežné dráhy říkat "scheisse linien" neboli volně přeloženo "posrané koleje".
Jak tomu říkali neněmečtí obyvatelé Brna, to se nám bohužel nepodařilo zjistit.
Podle dobových pramenů však prý při průjezdu koňky jen čuměli a nemluvili vůbec.

Připomínkou na koňmi posrané koleje je Kobližná ulice, vedoucí z Malinovského
náměstí na Náměstí Svobody. Chudáci koníci museli v tomto stoupání tolik tlačit,
že z nich koblihy lítaly jak míčky z tenisového trenažéru. Pouliční dráha Kobližnou
ulicí dnes už sice nevede, ale vzpomínka na koňské koblihy se dochovala v jejím názvu.

Podle internetového deníku Fake News se o znovuzavedení konězpřežné dráhy do
Kobližné ulice prý vážně zajímá premiér Babiš. Jen by k tažení vozů byla místo koní
využívána Vodňanská kuřata. Na Maliňáku by byla kuřata zapřažena do vozu, po cestě
Kobližnou ulicí by personál rozdával tradiční koblihy a na konečné stanici
na Svoboďáku by byla kuřata okamžitě ugrilována a podávána kolemjdoucím.
Místo konězpřežné dráhy by se tak ve skutečnosti jednalo o jakousi
koblihovo-kuřecí dráhu. Provozovatelé dráhy by si ovšem museli dopředu zjistit,
jestli slovo "kobliha" v Brně neznamená něco jiného, než v jiných částech země.
Zpáteční cesta dolů na Maliňák by potom byla provozována samospádem. Jen by
museli být občané při chytání koblih poněkud mrštnější, protože z kopce by to frčelo
o dost rychleji, než nahoru s kuřaty v zápřahu.
A jelikož se jedná o Brno, které je pověstné nemírnou konzumaci přírodního projímadla
jménem Starobrno, tak by možná bylo nejen samospádem, ale i s nějakým tím držkopádem.

Šalinám a posměškům je však už navždycky konec. Vedení města se totiž rozhodlo
šaliny přejmenovat. Ale protože Brňáci vždycky musí mít nějaké extrabuřty, tak šaliny
nebyly přejmenovány na tramvaje, jak by se v kulturně vyspělém světě očekávalo,
ale byly celkem překvapivě přejmenovány na "vlak". Zřejmě v návaznosti na historické,
souvislosti, neboť po zrušení koněspřežné dráhy byla městská hromadná doprava
provozována parní lokomotivou, tedy tím, co normálně tahá vlaky. Ale kupodivu nebyla
parní lokomotiva označována jako "parní šalina", jak by se v Brně očekávalo, ale byla
označena jako "parní tramvaj". Což vlastně jen dokladuje, že se označení "šalina"
opravdu vztahuje pouze k těm posraným kolejím.
Ale kdo by se divil, že je v Brně všechno trochu jinak. Co lze taky očekávat od lidí,
kteří vycpaného krokodýla považují za draka, limonádě říkají sodovka a sodovce
říkají sifon? Celý svět má sifon u záchodů a umyvadel, jen v Brně ho pijou.

Budoucí návštěvníci Brna tedy budou moci přijet normálním vlakem na brněnské
Hlavní nádraží, které se už desítky let stěhuje, ale zatím se nepohnulo ani o centimetr.
A před tímto stěhovavým nádražím mohou nastoupit na místní "vlak", který je vyveze
na Náměstí Svobody. Tam si mohou prohlédnout další místní raritu, kterou jsou hodiny
v podobě falusu, jež sice neměří čas, ale zato pořád pěkně stojí. V lidové mluvě jsou
tyto hodiny familiérně označovány jako Pinďour. Tedy aspoň Cajzli z Práglu, kteří
omylem zabloudí do Brna, tomu tak říkají.
Za vznikem tohoto díla údajně stojí bývalý brněnský radní Mgr. Vocásek z hnutí Umřít Brno,
kterému se po neúspěšném pokusu o vykonání soulože s ukrajinskou uklízečkou začali
kolegové posmívat, že má dole furt "půl šestý". Postavením těchto trvale stojících hodin
tak chtěl svým kolegům dokázat, že přece jen dovede něco postavit. Navíc se z hodin
vůbec nedozvíte, jestli je půl šestý, nebo tři čtvrtě na šest.
Podařilo se nám též získat vyjádření zmiňované ukrajinské uklízečky, která si od styku s
radním slibovala zisk českého občanství. Při ždímání hadru na podlahu, které spíš
evokovalo škrcení kohosi, jen lakonicky poznamenala:
Kak něma chuja v gaťach, jemu nužno iměť chuja na námjesti.

Došlo po uzávěrce: V souvislosti s přejmenováním šalin na vlaky se proslýchá, že brněnští
radní původně uvažovali o nasazení zmenšené verze elektrických rychlovlaků vlaků typu
Pendolíno, která byla speciálně označena jako Pinďolíno.
Proti tomu se však ostře vymezily genderové organizace, protože při zkušebních jízdách
prototypu někteří nezodpovědní občané v názvu Pinďolíno úmyslně zamalovávali háček
nad d. Čímž název zcela změnil význam.
Pobouření genderových organizací je však trochu nelogické. Průjezdem Pindolína okolo
Pinďoura na Náměstí Svobody by totiž došlo k dokonalé genderové vyváženosti.
A navíc by tím Brno získalo další světový unikát a jeho obyvatelé by si tak mohli užívat
svoji každodenní radost ze života v tomto městě i bez šalin.
Na nátlak genderových organizací však vedení města muselo změnit vozovou strategii
a od nákupu Pinďolín ustoupit.
Zlé jazyky však tvrdí, že vedení města od nákupu Pinďolín ustoupilo až potom, co v
oficiálním rychlostním testu tento vlak porazila rychlobruslařka Martina Sáblíková na
kolečkových bruslích.




Krabička na hemeroidy

22. srpna 2019 v 1:47 | Malkiel
Krabička poslední záchrany, neboli "kápézetka", má jednu specifickou vlastnost. A tou je fakt,
že s přibývajícím věkem jejího majitele dovede jako sající klíště bobtnat až do neuvěřitelných
rozměrů.
Moje první krabička ve věku třinácti let byla o velikosti asi 8x5 centimetrů. Pokud se pamatuji,
tak obsahovala několik zápalek, škrtátko, knoflíky, nitě, jehlu, špendlíky, kus špagátu,
pětadvacetník na telefon a poštovní známku. S odstupem času na to nahlížím tak, že bych
tam místo těch zcela nepotřebných věcí uvítal především hajzlpapír. Nic z toho ostatního
jsem totiž během své dvouleté kariéry v Junáku nikdy nepotřeboval. A list lopuchu se místo
výše uvedeného papíru jevil pro tento účel poněkud nevhodný. List lopuchu si tak akorát
můžete dát na hlavu a pro pobavení ostatních ze sebe dělat blbce.
Vynálezce krabičky poslední záchrany, spisovatel Jaroslav Foglar, se však defekační
hygienou u Rychlých šípů ani u hochů od Bobří řeky kupodivu nijak nezabýval. Dokonalý
Mirek Dušín a jeho duševně spříznění kolegové to zřejmě řešili nějakým dokonalejším
způsobem, než obyčejní nedokonalí lidé.
Vzhledem k utajované homosexualitě svého duchovního otce to ti hodní "hoši" možná řešili
nějakou tajemnou a specifickou metodou. Oproti tomu členové "zlého" Bratrstva kočičí
pracky takovou triviálnost pravděpodobně neřešili vůbec a své lumpárny klidně páchali s
posranými kalhotami. Proto možná byli v obrázkových časopisech všichni členové tohoto
bratrstva vyvedeni tak trochu do hněda, zatímco udatné Rychlé šípy se producírovaly v
až nesmyslně jásavých barvách.

Následující roky jsem se bez vlastnictví krabičky poslední záchrany zcela obešel. Oproti tomu
jsem výrazně preferoval vlastnictví krabičky cigaret. Jako mladý muž jsem toho tehdy o moc
víc nepotřeboval. Ani když jsem jako jednadvacetiletý bujarý jinoch pouze s kartáčkem na
zuby v kapse vyrazil ze stověžaté matičky vlakem do jižních Čech za svou tehdejší láskou,
která tam dlela na chalupě u pochroumané babičky.
S láskou jsem strávil příjemné odpoledne v lesích a lukách, leč k noclehu do chalupy jsem
přizván nebyl. Poněkud prudérní babička měla totiž vážné obavy, abych její vnučce nesetřel
"panenský pel". Ve své bláhovosti totiž netušila, že jsem její "panenský pel" již několikrát
setřel během našeho odpoledne v lesích a lukách.
Vybaven opět jen kartáčkem jsem tedy vyrazil směrem k domovu večerním courákem plným
přátelsky rozjařených čundráků, kteří nepochybně taktéž nebyli vybaveni krabičkami poslední
záchrany. Byli však vybaveni přijatelným množstvím tuzemského rumu, což nám chybějící
kápézetky dostatečně vynahradilo.

Jakási obdoba kápézetky se v mém životě objevila až o sedm let později, po vstupu do
manželství se zcela jinou láskou. Krabička se již poněkud zvětšila a vyskytovaly se tam
převážně kartáčky na zuby, pasta, mýdlo, jodové pero, několik náplastí, žertovné kondomy
a dámské vložky.
Nutno ovšem poznamenat, že tehdy ještě vložky nelétaly, tudíž byly bez křidélek. Navíc se
jejich velikost tak trochu blížila velikosti cihly.
Posléze přišly na svět dvě děti a krabička poslední záchrany začala bobtnat o náhradní
dudlíky, bryndáky, vatičky, dětské olejíčky a Kinedryl proti nevolnosti v autě. A s věkem,
přibývajícím dětem i rodičům, krabička bobtnala dál. Zejména potom, co nám do rodiny
postupně přibyli tři dostihoví chrti a s nimi kleště na drápy, startovní čísla, závodní košíky,
různé popruhy a především kleštičky na klíšťata, kterých dovedli nasbírat značné množství.

Popis následného bobtnání krabičky poslední záchrany by však zabral příliš místa, tak rovnou
přikročím k jejímu současnému stavu. Krabička, která už se ovšem ani zdaleka nedá nazývat
krabičkou, nýbrž škatulí, obsahuje zubní kartáček (pro pohodlí pochopitelně elektrický),
zubní nit, několik mezizubních kartáčků různého průměru, balíček uchošťourů, kapky na
trávení, pastilky proti pálení žáhy, prášky proti bolestem různého druhu, prášky na prostatu,
prášky proti průjmu, projímadlo + náhradní slipy, veleroli toaletního papíru, obvazy, obinadla,
ortézy, mast na bolavé klouby, mast na opary, oční kapky, náplast na kuří oka, roztok na
dásně, mast na hemeroidy a brusku na ztvrdlé paty (pochopitelně též elektrickou).
Zde bych jen poznamenal, že v této chvíli už se zase jedná o krabičku pouze pro jednu osobu.
Moji synové i bývalá manželka už mají dávno své vlastní rodinné krabičky.
Do jisté míry se dá říci, že celé mé auto je jakousi pojízdnou krabičkou poslední záchrany.
Něco mezi pojízdnou lékárnou, pojízdnou dílnou a pojízdným vetešnictvím.
Obávám se však, že bobtnání mé kápézetky ani zdaleka není u konce. S postupujícím věkem
by se nepochybně mohl hodit též přístroj na měření krevního tlaku, příruční defibrilátor,
kyslíková láhev a menší zásoba protetických pomůcek. V takovém případě by se ovšem
krabička poslední záchrany musela zvětšit do podoby větší dodávky nebo menšího kamionu.
U toho kamionu by bylo výhodou, že by tam šel též umístit menší operační sál, jednotka
intenzívní péče a nebo malá pohřební síň.
Člověk holt nikdy nemůže vědět, co by zrovna mohl potřebovat.

Jak nás zachránila hrachová polévka

20. srpna 2019 v 1:14 | Malkiel
I já jsem během svého života měl možnost vlastnit krabičku poslední záchrany, neboli
"kápézetku". V dobách, pro mladší lidi již téměř pravěkých, však krabička poslední
záchrany jaksi moc nefrčela.
Tehdá za hlubokého totáče*) jako jediná organizace, která směla sdružovat děti ve
věku do 15 let, byla totiž Pionýrská organizace Československého svazu mládeže.
A pokud vím, tak pionýři kápézetky nepotřebovali, neboť při politických školeních v
klubovnách nebo při návštěvách výstav mezinárodního dělnického hnutí jim byly
celkem k ničemu. A i kdyby je náhodou potřebovali, tak mně by to bylo stejně
prd platné, neboť jsem jako syn "třídního nepřítele" nebyl do Pionýra přijat.
Můj rodný bratr, tedy syn stejného třídního nepřítele, však kupodivu do
Pionýra přijat byl. Pionýrští politruci tehdy zřejmě nějakým šestým smyslem rozpoznali
můj budoucí velký odpor k jakékoliv organizovanosti mé osoby.
Tehdy mne však nepřijetí do Pionýra dosti mrzelo. Zejména proto, že jsem nesměl
používat pionýrský pozdrav, který vypadal tak trochu jako hajlování, jen s rukou v
lokti zalomenou a dlaní šikmo trčící přes čelo. Asi jako když familiérně hajlujete
svému vedle stojícímu sousedovi.
Politické aspekty členství v Pionýru tenkrát ve věku devíti let šly samozřejmě zcela
mimo mne. Z úst mého silně antikomunistického otce jsem sice věděl, že jsou u nás
nějací "komundírové", ale ani za mák jsem netušil, kdo a nebo co to je. A tak jsem
se vždy při spatření nějaké díry v chodníku ptal svého otce, jestli je právě tato
díra ta "komundíra". Na což otec odpovídal, že kdyby ta díra byla trochu větší,
tak by se tam nějakej komundíra určítě vešel.

Ke krabičce poslední záchrany jsem se dostal až o pár let později, kdy byla v roce
1968 opět založena organizace Junák, což byla jakási dětská odnož mládežnického
skautského hnutí. Tak jsem tam hned vstoupil, i se dvěma kamarády, taktéž Pionýrem
odvrženými.
A v Junáku to bylo jiné žrádlo, žádné dělnické hnutí, žádnej Lenin, žádné rudé hvězdy.
Hlavní náplní bylo vázání různých uzlů a podobné zálesácké kravinky. To mne sice moc
nebavilo, ale nudné všední dny se s tím daly jakžtakž přežít.
Odměnou za to však byly víkendové výlety do přírody, kterým se po junácku říkalo
"výpravy". My jsme je však v nepřítomnosti "roverů", neboli našich vedoucích, označovali
jako "čundr". Táborák, opékání buřtů či upytlačených brambor, trampské písně a
strašidelné povídky o ptácích mozkodlabech, spaní na mechu pod širákem.Ve věku
třinácti let jsme si tak připadali mnohem dospělejší a cítili se skoro jako skuteční,
čundráci, kteří tehdá víkend co víkend s "usárnami" a s "teletinami" na zádech vyráželi
natřískanými vlaky do lesů, luk a hájů.

Naše junácké čundrování však nemělo dlouhé trvání. V srpnu 68 se k nám přivalili Rusáci
a nastalo opět utahování šroubů. Koncem roku 1969 dostaly všechny skautské a junácké
organizace ultimátum, že buď vstoupí do nově založeného Socialistického svazu mládeže,
jehož součástí byla i Pionýrská organizace a nebo budou rozpuštěny. Do Pionýra se nám
však nechtělo, protože nás už rozhodně nelákalo pionýrské "hajlování", tak jsme se raději
rozpustili sami.
Na výpravy do přírody jsme však nezanevřeli. Jen jsme zůstali v jakési ilegalitě. Jezdili
jsme na výpravy dál, jen bez junáckých krojů a bez vedoucích. V sobotu jsem sbalil jsem
bágl, ešus, na mámě vyškemraný puntíkovaný šátek, na hlavu odložený tátův klobouk,
vojenskou celtu z výprodeje, vlněnou deku (spacáky tehdy byly ještě vzácností a navíc
je používali pouze "masňáci", neboli sváteční turisti). K tomu kapesné od babičky za
nošení uhlí, pochopitelně též nezbytnou "kápézetku" a vyrazilo se na opravdický čundr
do brdských lesů.
Navíc jsme oproti junáckému čundrování nikdy nemuseli držet "bobříka mlčení".
Zato jsme po vypití lahvového piva, vyškemraného od dospělých čundráků ve vlaku,
mohli klidně držet "bobříka močení".

Paradoxem je, že jsme ony nezbytné kápézetky prakticky nikdy nepoužili. Teda snad
kromě případu, kdy jsme se na ohnutý špendlík a kus provázku z krabičky pokoušeli v
rybníce nachytat ryby. Samozřejmě bez úspěchu. Takže "krabička poslední záchrany"
nás nikdy nezachránila. Zato nás před hladem zachránily kostky hrachové polévky,
nezbytné to součásti proviantu všech správných čundráků.

*) vysvětlení pro mladší ročníky:
hluboký totáč = období, kdy ještě nebyly mobily, ipody, tablety, počítače ani internet, psalo
se na papír, lidé spolu mluvili dlouhými větami tváří v tvář, zkratky OMG, LOL nebo
ROFL nic neznamenaly, Twitter neboli "cvrlikání" tehdy používali pouze ptáci, slovo
INSTAGRAM by mohlo být nanejvýš označením pro gram instantního nápoje, Bill Gates
tehdy ještě za sebou tahal dřevěného kačera na provázku a Mark Zuckerberg si ještě hověl
v tátových kulkách.

Kdo se cítí příliš starý na hraní, ten je vůl !

22. července 2019 v 23:13 | Malkiel
Já si teda osobně myslím, že člověk by si měl udržet hravost až do smrti.
Rozhodně si tím zpříjemní život. A nejen sobě, ale i ostatním, protože
jak se říká, "kdo si hraje,ten nezlobí". Takže heslo "Příliš starý na hraní",
považuji za úplnou blbost.
Člověk podle mého názoru nikdy není dost starý, aby si nemohl pořád hrát.
Já jsem toho názorným příkladem, neboť já jsem si nepřestal hrát nikdy.
Dokonce se mi nějakým způsobem podařilo vynechat etapu dospělácké moudrosti
a z dětské infantility jsem rovnýma nohama skočil do stařecké infantility.
A tak si hraju a bavím se. Především tím, že něco kutím. Dříve jsem kutil
především pro sebe, ale teď jsem se vrhnul na kutění pro svoji dvouletou vnučku.
Což má pochopitelně zase jiný a mnohem silnější náboj. Vlastně už pro ni
kutím od jejího narození, když jsem jí třeba tunningoval kočárek a podobně.
Můj syn i snacha jsou oba fandové do Hvězdných válek, neboli Star Wars. Syn se
zjevně potatil, tudíž si tu hravost v sobě taky pořád uchovává. A to už je mu
hodně přes třicet. Zjevně si podle toho vybral i manželku. A k tomu všemu
ještě mají navíc úplně bláznivýho dědka, kterému není žádná blbost nikdy cizí.
Tak teď blbnu s Hvězdnými válkami společně s nimi.

Loni jsem například mladým udělal lustr v podobě Hvězdy smrti, neboli Death star.
Z lustru dokonce vystřeluje zelený laserový paprsek, kterým ničí planetu Alderaan,
stejně jako originál ve filmu. Takže to jsou vlastně lustry dva. Jen ten jeden se
po zásahu laserem pravidelně rozpadá.
Mým letošním výtvorem je létající skútr Speeder Bike, na kterém princezna Leia
létala v epizodě Star Wars VI. Tento výtvor jsem vyráběl speciálně k
mezinárodnímu dni Star Wars, který probíhá každoročně 4. května. A aby bylo vše
dokonalé, tak jsem musel tu naši princezničku obléknout stejně, jako byla
oblečena filmová princezna Leia ve zmiňované filmové epizodě. Tudíž jsem se
kromě mechaniky musel tak trochu věnovat i krejčovským a ševcovským pracem.
Zobrazený Speeder Bike se samozřejmě pohybuje na elektrický pohon a na dálkové
ovládání. Jen nelétá jako ve filmu. Sice jsem původně uvažoval o tom, že bych to
udělal jako létající dron. Ale to jsem nakonec zavrhl, protože to už by pro tu naši
mrňavku mohlo být dosti nebezpečné. Tak si pěkně bezpečně jezdí po kolečkách po
pevné zemi.
Ono to vlastně nelétalo ani v tom filmu, protože tam to do vzduchu dostávali
pouze s pomocí filmových triků. A vlastně jim to ani nejezdilo, nýbrž pevně stálo
na zemi ve studiu a okolní pohybující se krajinu tam na modré pozadí doklíčovali.
Ale když už ten náš Speeder Bike nelétá, tak jsem do toho aspoň zabudoval
realistické zvukové efekty, které věrně simulují zvuk letícího Speeder Biku.

Pro případné náruživé pacifisty bych chtěl jen poznamenat, že navzdory válečnému
názvu jsou celé Star Wars jsou vlastně takovou moderní sofistikovanou pohádkovou
epopejí, ve které ve finále vždy vítězí dobro nad zlem. Stejně jako ve starých
pohádkách, kde Honzové či princové sekali hlavy zlým drakům. A i proto mě to baví,
protože s těmi pohádkami je to podobné jako s tím hraním. Kdyby člověk aspoň
trochu nevěřil na pohádky, že dobro může zvítězit nad zlem, tak by byl život strašně
nudný, šedivý a nezáživný, že by jej snad ani nemělo cenu žít.

Proto všem doporučuji, aby se nikdy necítili moc staří na hraní. Hrajte si, bude vám
lépe a budete se třeba i v pozdnějším věku cítit mnohem mladší, než vaši vrstevníci,
kteří si nehrají. Fakt nekecám, vím to z vlastních zkušeností. Mimo jiné i proto,
že spousty mých známých, kteří si nehráli, už jsou pod drnem.

P.S. Tím "hraním" ovšem nemám na mysli hraní přiblblých počítačových her,
které mohou vést nanejvýš k totálnímu zblbnutí mozku a k vytvoření téměř
narkomanské závislosti. Hrajte si tvořivě, hrajte si radostně a ne podle toho,
co za vás vytvořil někdo jiný. To pak můžete klidně jen čumět na televizi.


Na spodním obrázku je princezna Leia v originálním záběru z filmu Star Wars VI


Pro neznalce ságy Star Wars ještě připojuji krátké video zachycující letové scény
i se zvukovou kulisou.

Huhlawei Rumcajs, Cypísek a Bakala

12. ledna 2019 v 17:31 | Malkiel
Hladinu světového veřejného mínění v poslední době rozvířily události okolo čínských
mobilních telefonů značky Huawei. České bezpečnostní agentury, známé pod souhrnným
označením "Čučkaři", celkem správně ohodnotily bezpečnostní rizika vyplývající z užívání
těchto telefonů. Podle dostupných zpráv se totiž tyto telefony chovají vůči svým uživatelům
doslova zločinně. Především tyto telefony kradou spoustu času. Byly však už zaznamenány
i případy, kdy telefony lidem sežraly ušní bubínky, v některých případech i s ušními boltci.
V jiných případech přišli uživatelé dokonce i o zrak, když si za použití blesku chtěli
vyfotit selfíčko v zrcadlovém bludišti na Petříně. Díky nádhernému nasvětlení se pořízená
selfíčka mimořádně povedla. Leč jejich pořizovatelé díky vypáleným očním důlkům již neměli
možnost si tato selfíčka prohlédnout.
Situce s nebezpečností telefonů je však zřejmě mnohem horší, než jsou Čučkaři dnes vůbec
schopni připustit. Soudě podle nepřítomných pohledů lidí, kteří s telefony u hlavy
bezmyšlenkovitě vstupují mezi jedoucí automobily v ulicích měst, mnohým z nich tyto telefony
úplně sežraly nejen uši a oči, ale i celé mozky.
Samostatnou kapitolou jsou telefonující řidiči. Ti už žádné mozky pravděpodobně neměli ještě
předtím, než vůbec začali za jízdy telefonovat. Těm zřejmě mozky sežralo něco jiného a nebo
se už bez mozků narodili.

Investigativcům Malkipedie se však jako již tradičně podařil doslova husarský kousek.
Podařilo se jim totiž vypátrat, že se ve skutečnosti nejedná o telefony vyráběné
firmou Huawei v Číně, nýbrž o telefony vyráběné firmou Huhlavej v Jičíně.
Zločinné chování těchto telefonů má v tomto případě své zcela jasné pozadí.
Asi všichni čtenáři dobře vědí, že Jičínsko, zejména nedaleký les Řáholec, jsou odedávna
vyhlášené řáděním známého loupežníka Rumcajse. Je pravdou, že les Řáholec je jako místo
loupežnických aktivit doslova pověstný. Každoročně od jara do podzimu se tam například
ztrácejí houby. Někdy i s houbaři, kteří se je pokoušejí najít. Kromě jiného též v minulosti
mnoho dívek přišlo v Řáholci o panenství.
Mnozí čtenáři se jistě mylně domnívají, že Rumcajs je pohádkovou, neboli nadpřirozenou
bytostí. Což samozřejmě není pravda, neboť Rumcajs je skutečnou bytostí, podle které
byl natočen známý večerníčkový seriál. Veškerá jeho nadpřirozenost spočívá pouze v tom,
že svoji pověstnou bambitku nosil zastrčenou za pasem těsně nad přirozením.
Z čehož vyplývá další ustálené mylné tvrzení, že Rumcajs ze své bambitky střílel žaludy.
I povrchnímu znalci anatomie mužského těla musí být zcela jasné, že by si žaludem mohl
vystřelit pouze jednou. A pokud by to vůbec přežil, tak by jako loupežník stejně mohl svoji
živnost pověsit na hřebík, protože pištivým hláskem by přepadené cestující asi moc
nevystrašil.

Rumcajs tedy byl a stále je skutečnou bytostí, nikoliv nadpřirozenou. Již krátce po
plyšové revoluci v roce 1989, se na Jičínsku pustil do divoké privatizce. Jejímž výsledkem
je například skutečnost, že nedaleký hrad, známá dominanta Českého Ráje,
od Rumcajsovy privatizace nese jméno Trosky. A stejně tak i vypadá.
Taktéž Rumcajsovo příbuzenstvo je reálné. Jen se nám v běhu doby trochu proměnilo.
Například Rumcajsova manželka Manka se v nové době správně genderově orientovala,
nechala se předělat na chlapa a nyní nese jméno Maňák. Zlé jazyky však tvrdí,
že to neudělala z genderové uvědomělosti, ale prostě jen proto, že už jako ženská
nemohla žít s Rumcajsem v tom jeho věčném bordelu.
Též Cipísek se nám trochu proměnil. Především už dávno dospěl, odstěhoval se na
Ostravsko a z malého roztomilého Cipíska se stal pořádný "cyp".
Znalci ostravského nářečí jistě moc dobře vědí, co toto slovo znamená. A tam potom
zcela v duchu rodinných loupežnických tradic pomáhal Zdeňku Bakalovi vytunelovat
Ostravsko-karvinské doly. Zde je nutno podotknout, že vytunelování dolů je poměrně
jednoduché, neboť doly jsou na to do jisté míry již předpřipraveny, jelikož se ve
skutečnosti jedná pouze o soustavu tunelů.
Podobně jako bylo snadné vytunelování známého pražského tunelu Blanka.

Vraťme se však k výše zmiňovaným telefonům značky Huhlavej vyráběných v Jičíně.
Podařilo se nám totiž vypátrat, že loupežník Rumcajs je skutečným majitelem této
firmy. František Huhlavej, jehož jméno firma nese, je totiž pouze bílým koněm.
O čemž svědčí fakt, že v rejstříku firem má jako trvalé bydliště uvedenu třetí lavičku
zprava na Valdštejnově náměstí v centru Jičína.
Rumcajsova identifikace jako skutečného majitele této firmy je však ztížena faktem,
že si podle směrnic Evropské unie jméno Rumcajs musel změnit na Tuzemákcajs.
Což mu do jisté míry poměrně vyhovovalo, protože jako Rumcajs byl totiž celostátně
dost profláknutej.
Stejně jako je teď dost profláknuté jméno firmy Huhlavej. Podle nejnovějších
informací z Rumcajsova okolí proto bude firma Huhlavej přejmenována na firmu
Huhňavej a z Jičína se přestěhuje do Pičína.
Je jen otázkou, jak se ke stěhování do Pičína postaví Manka, vzhledem ke své nové
pohlavní identitě. Ale to vše nám ukáže až čas.
A "Čučkaři" z bezpečnostních agentur nás o tom jistě rádi poinformují.

Katar dostal katar aneb világoš mezi ručníkáři

6. června 2017 v 22:46 | Malkiel
Tímto článkem jsem se opět rozhodl trochu oprudit čtenáře tématem z oblasti, o které většinou nemají ani potuchy. A ani je to vlastně moc nezajímá. Co se týče určení geolokace této problematiky, tak většina našinců mávne rukou kamsi hóóódně daleko. Přičemž statisticky řečeno, vzhledem ke čtyřem světovým stranám a čtyřem polostranám, asi tak jedna osmina našinců mávne tím správným směrem, tedy na jihovýchod. A ti tedy mávnou správně, neboli na Střední Východ.

Zatracení kartografové

21. května 2017 v 20:54 | Malkiel
Po dlouhém blogerském pauzírování jsem se konečně rozhodl zase napsat článek. V poslední době se totiž ve světě děje spousta záhadných věcí, které jaksi není můj mozek schopen pobrat. Proto se chci s čtenáři podělit o toto mé vnitřní trápení.

Nevím, jestli to už taky někdo zaregistroval, ale já jsem si všiml, že se v poslední době zcela svévolně a jen tak od sebe mění hranice států. A nejen to. Dokonce to vypadá, že se přesouvají celé kontinenty. Dnes jsem se například z médií dozvěděl, že ozbrojené jednotky norské armády překročily hranice do Sýrie. No chápete to? Norsko leží na severu Evropy, zatímco Sýrie leží v jihozápadní Asii, vzdušnou čarou tři a půl tisíce kilometrů od Norska.

Zatracený Rusáci

9. února 2017 v 22:43 | Malkiel
Už i ten nejpřitroublejší člověk si musel všimnout, že jsou dneska v módě ruský hekři.
Voni totiž stojej za spoustou věcí, který se dneska ve světě dějou. Nedávno třeba vovlivnili americký volby a do křesla americkýho prezidenta dosadili toho Trumpetu.
Nebo jak vyčórovali majlovou schránku tý Klintonový a pustili ty její nevinný majly do světa.
Teďka se zase chystaj vovlivnit německý parlamentní volby, aby sesadili Makrelu. A potom hned vlítnou na francouzský prezidentský volby, aby do křesla francouzskýho prezidenta dosadili tu děsnou rasistku Marinádu Le Penisovou.

Voni ty ruský hekři dovedou proniknout nejen do počítačů, ale i do kebulí lidí a dovedou s nima manipulovat. Takhle například onehdá dosadili do křesla českýho prezidenta toho prokremelskýho a pročínskýho Zemana. Tam jim prej dost helfli i čínský hekři. Ale vo těch se toho zatim moc neví.
Podobně ty ruský hekři třeba vovlivnili i volbu budoucího českýho prezidenta, protože na Horáčka prolátli, že na svou podporu sháněl na Staromák placený brigádníky přes inzerci na Bazoši. A tak vekslák Horáček přestal bejt prezidentem ještě dřív, než se jím vůbec mohl stát.

Nedávno ruský hekři zase způsobili, že česká vláda přestala finančně podporovat Hate Free. To je taková ta partička lidí, který proti šíření nenávisti bojujou šířením ještě větší nenávisti.

Ty ruský hekři fakt dovedou ledacos. Třeba zrovna nedávno mi začala zlobit kabelovka. Tak jsem volal na Jůpísí a tam mi nějakej týpek řekl, že vůbec nevědí čím to je, tak prej za to asi nejspíš můžou ruský hekři.

Ty parchanti se dovedou nabourat už i do těchhle veřejnejch médií. Vždycky, když v rádiu slyším toho bejvalýho svazáka prasečkina Štancla, jak tam huhňá Poupata, tak za tim jasně cejtim ruský hekry. Jelikož žádnej rozumnej člověk by takový srágoroviny nikdá nemohl v rádiu pouštět.

I já sám jsem už na sobě pocejtil řádění ruskejch hekrů. Voni ty parchanti už dovedou proniknout i do našich domácností. Zrovna tuhle mi z lednice zmizel poslední lahváč. A hned potom mi zmizel na záchodě hajzlpapír. Asi bylo to naše český pivo pro ty ruský hekry moc projímavý.
A to ani nemluvim vo tom, že mi ty hekři furt dělaj doma děsnej bordel. Nosej mi sem prach, furt nějaký krámy a taky mi nějakým záhadnym způsobem bráněj ve vynášení vodpadků. Nemluvě vo tom, že mi taky špiněj hadry a dělaj díry do ponožek.
Navíc ty ruský hekři asi budou dost chlupatý, protože se mi po zemi furt válej chumáče chlupů. Já si tedy původně myslel, že sou ty chlupy vod mý kočky. Ale kdepák, za to všechno můžou ty zatracený ruský hekři.

Ty ruský hekři prostě dovedou všechno možný. A proto by bylo potřeba zřídit nějakou osvětu, aby jako lidi už dopředu věděli, že prakticky všechno může bejt zmanipulovaný ruskejma hekrama.
Aby potom nedopadli třeba jako soused Béda, kterej takhle jednou k ránu přišel malinko nalitej domů a ještě k tomu s cucflekem na krku a čmouhou vod rtěnky na límci vod košile. A ta jeho neinformovaná stará mu potom ani za boha nechtěla věřit, že za ten chlast, cucflek i za rtěnku na límci můžou ruský hekři a že Béda je v tom úplně nevině.

Takže milí lidi, jak to tak vypadá, naše civilizace už dojela na konec cesty. Už to nikdá nebude tak, jako dřív. Žádná demokracie, žádný spravedlivý volby, žádná svoboda. S tim všim je teď prostě ámen.
Kampak se hrabou nějaký Rotšildové, Rokfórové, Sorošové, Bilderbergové, zednáři, ilumináti, bohatý židi a nebo marxisti. Teď holt prostě budou světu vládnout ruský hekři.

P.S. Zrovna se mi chce na hajzl. Ale nejdřív se musim vopatrně číhnout, jestli mi tam právě nesedí nějakej ruskej hekr. Voni jsou prostě všude. Jak se někde něco posere, tak jsou za tim vždycky voni. Proto mám teď obavy, aby mi ten ruskej hekr neposral taky hajzl.

Sranda v kině

1. února 2017 v 22:06 | Malkiel
Iluze tak nějak patří k lidskému životu. Lidé rádi a dobrovolně žijí v iluzích. Dokonce se dá říci, že iluze dělají život jaksi snesitelnějším. Iluze nás doprovázejí již od útlého dětského věku prakticky až do hrobu.
Prvními iluzemi jsou například pohádky. I v dětském věku však přicházejí též iluze materiálního charakteru. Malý chlapec má třeba iluzi, že pod stromeček dostane autodráhu. Leč k jeho malému potěšení tam najde zase svetr, stejně jako loni a předloni.
V dospělosti potom přicházejí více rozmáchnuté iluze. Mladý muž má třeba iluzi o tom, že se jednou stane slavným sportovcem. A nijak nedbá na to, že sotva vyjde do prvního patra bez zadýchání a do balónu se netrefí, ani kdyby měřil dva metry. Nebo má iluzi o tom, že místo prohnilé škodovky jednou bude mít naleštěný silný bourák zahraniční značky. Většinou však stejně skončí s podobně shnilým autem, byť třeba i zahraniční značky.
V seniorském věku už bývají iluze mnohem méně rozmáchnuté. Většině seniorů stačí iluze, že tentokrát opravdu dojdou na záchod včas, aniž by si potřísnili textil.
Iluze žen bývají poněkud jiného charakteru. Od kariéry slavné modelky, až po sňatek s vnímavým, galantním, pracovitým a věrným miliardářem. Některé rekordmanky si svoji iluzi o "princi na bílém koni" jsou schopny udržet po celý život. Leč plešatý pupkoun popíjející vedle na gauči lahváče, kterého kdysi pojala za manžela, však onoho prince ani zdaleka nepřipomíná.

Klasickým příkladem dospěláckých iluzí jsou například filmy. Muž se při sledování filmu cítí být oním akčním hrdinou, kterého zrovna sleduje na plátně. Zatímco vedle něho sedící manželka touží po tom, být oním hrdinou zachraňována. Leč ani zlomkem mysli netouží po tom, aby ji zachraňoval právě její manžel. A ani on netouží po tom zachraňovat manželku. Daleko lákavějším objektem k zachraňování se mu jeví zoufalá krasavice v potrhaných minišatech s dmoucími se šestkami, kterou sleduje na plátně.

Při současné záplavě filmů s téměř nic neříkajícími názvy se však divák těžko orientuje.
Zde je tedy nabídka několika populárních filmů se stručným popisem děje, aby si mohl divák lépe vybírat.

Tanec s vlky
Romantický příběh vášnivého tanečníka, který trpí opakovanými opruzeninami konečníku. Podobnost hlavního hrdiny s Vlastimilem Harapesem je čistě náhodná.

Tři oříšky pro Popelku
Dojemný příběh o dívce, která se potýká s mentální anorexií. Děj filmu se odehrává v prostředí řidičů popelářských vozů.

Adéla ještě nevečeřela
Film, který tématicky navazuje na předešlý snímek. Ve filmu se divák dozví, že Adéla už dlouho ani nesnídala, ani neobědvala.

Muži v černém
Horrorový příběh z prostředí pohřební služby, který se volně prolíná s dějem předešlého filmu.

Schindlerův seznam
Napínavý snímek z prostředí výtahářské firmy "Schindler", kde se ztratil seznam plánovaných povinných revizí výtahů.

Ducháček to zařídí
Snímek volně inspirovaný životním příběhem lobbisty Marka Dalíka.

Nekonečný příběh
Film o nikdy nekončících rozporech mezi muži a ženami. Nekonečnost příběhu spočívá v tom, že se váhavý manžel nemůže rozhodnout, jestli má tu megeru už konečně zabít, nebo ne.

Postradatelní
Neotřelý pohled politiků na voliče, kteří již vhodili svůj hlasovací lístek do volební urny.

Ďáblův advokát
Životopisný snímek popisující profesní preference advokáta JUDr. Sokola.

Pytlákova schovanka
Napínavý příběh milenky doktora Ratha.

Nesmrtelná teta
Životní příběh zpěvačky Heleny Vondráčkové. Pro diváka bude jistě velmi uchvacujícím pohled na křepčícího sedmdesátiletého diblíka. Většina příběhu se však překvapivě nebude odehrávat na pódiích, ale v soudních síních. Kromě toho se též bude děj filmu odehrávat v překrásných exteriérech okolo Řiťky. Tedy přesně tam, kam hlavní postava filmu patří.

Slepice na pochodu aneb "Je suis slepice"

25. ledna 2017 v 0:24 | Malkiel
Pozornosti mnoha čtenářů jistě neutekla skutečnost, že se v poslední době staly módou pochody. Konkrétně pochody žen. Je však potěšující, že ženy nezůstaly ve svém pochodování samy. Podle investigativních novinářů z informačního portálu Malkipedie se k ženám solidárně připojily i slepice z celého světa. A tak zejména v sobotu pochodovaly slepice nejen v USA, ale i v Torontu, v Londýně, v Sydney, v Nairobi nebo v Dillí.
Podle českých fejkmédií se několik slepic sešlo i v Praze na Václavském náměstí. Později se však ukázalo, že se jednalo o fejk. Zmiňované slepice se totiž nesešly na žádné demonstraci, ale utekly při červeném signálu na křižovatce u Muzea ze špatně zavřeného kamionu, který slepice převážel na jatka drůbežářského podniku v Babišově.

Dalším překvapivým zjištěním je skutečnost, že slepice demonstrovaly za svobodu výhradně v zemích, kde jsou svobodné.
Oproti tomu v zemích, kde nepožívají svobody prakticky žádné, si slepice ani nekdákly.
V Saudské Arábii se sice slepice o nějaké to kdáknutí pokusily. Nakonec se to však ukázalo jako velice chybný krok. Byly totiž náboženskou policií okamžitě veřejně dekapitovány a skončily jako žrádlo pro psy v šejkově psinci.
Stejně chybného kroku se dopustily i slepice v Íránu, kde byly nejprve zpráskány rákoskami a potom byly veřejně ukamenovány.
O mnoho lépe nedopadly ani slepice v řadě afrických zemích trpících nedostatkem potravin. Dříve než se slepice pokusily dojít na shromaždiště protestních pochodů, byly bez veškerých cavyků lapeny a sežrány vyhladovělými obyvateli předměstských slumů.
Toto kruté zacházení s kolegyněmi se slepicemi vyvolalo pochopitelně nebývalou vlnu pobouření mezi ženami. Na důkaz solidarity s týranými a nesvobodnými slepicemi se rozhodly pro příště konat své protestní pochody pod heslem "Je suis slepice".





Došlo po uzávěrce: Podle nepotvrzených zpráv byl mezi demonstrujícími slepicemi spatřen lidumilný miliardář George Soroš v apartním převleku za slepici a s hrstmi plnými dolarů. Údajně se pokoušel zakoupit nějaké slepice, aby si mohl doma uvařit národní pochoutku slepici na paprice, kterou zná ze své původní maďarské domoviny.




Varování hlavního hygienika: V důsledku epidemie ptačí chřipky se veškeré volně se pohybující slepice vystavují riziku, že budou odchyceny veterinárními pracovníky a odvezeny do kafilerie.

Převratné změny

27. srpna 2016 v 19:23 | Malkiel
Když se řekne kanadská jízdní policie, tak se většině čtenářů jako první vzpomínka vybaví pohled na policisty v červenomodrých uniformách, s vysokými koženými holínkami a s charakteristickými klobouky na hlavách, známými jako "flat-brimmed Stetson".
Tento pohled se však již pomalu, ale jistě stává minulostí. Velení kanadské královské jízdní policie (RCPM) totiž rozhodlo, že příslušnice muslimského vyznání mohou ve službě místo tradičního klobouku nosit na hlavě šátek. Podobně rozhodlo již dříve v případě sikhského příslušníka tohoto sboru, když mu povolilo nosit na hlavě turban.
Kanadská veřejnost tento postup hodnotí velice kladně. Rozmanitost pokrývek hlavy příslušníků policie nepochybně přiblíží policii běžnému obyvatelstvu. Proto jistě není daleko doba, kdy budou moci kanadští občané potkávat na ulicích příslušníky policie, kteří budou mít na hlavách čelenku s pavími péry nebo šaškovskou čepici s rolničkami.

Tento přístup policie velice zaujal i velení kanadské armády. Například zvláštní paradesantní jednotky budou moci od příště nastupovat do bojových akcí v papírových čepicích.
Proto budou tyto speciální jednotky místo Černé barety (Black berets) označovány jako Papírové čepice (Paper hats).

Došlo po uzávěrce:
Velení kanadské policie v současné době eviduje žádost policisty, který je náruživým nudistou a rozhodl se sloužit zcela bez uniformy. Expertní tým nyní řeší problematiku, kam si nahý policista strčí služební pendrek, když na sobě nebude mít uniformu s opaskem.


Češi neradi brambory

13. srpna 2016 v 19:32 | Malkiel
* Je neotřesitelným faktem, že žádné náhody neexistují. To platí i pro současné olympijské neúspěchy českých vodních slalomářů. Čeští vodní slalomáři za hlavní příčinu svých neúspěchů označili prudce tekoucí vodu, která k jejich velkému překvapení tekla korytem závodní dráhy. A to přece nemůže být jen tak nějaká náhoda, že se ta voda do koryta dostala.
Ke stížnostem vodních slalomářů se připojují i ostatní čeští sportovci, kterým pro změnu v zisku medailí prý brání soupeři z ostatních zemí.

* Po skončení rozběhu ve sprintu na 100 metrů si některé závodnice stěžovaly pořadatelům, že je při běhu po trati pronásledoval rozzuřený tučňák. Jiné naopak prohlašovaly, že se jednalo o Batmana.
Při podrobnějším zkoumání záznamu závodu dospěla komise k závěru, že se nejednalo ani o tučňáka, ani o Batmana, nýbrž o řádně kvalifikovanou závodnici Saudské Arábie, která běžela v černém čádoru.

* Sportovci Islámského státu se hromadně odhlásili z olympijských soutěží, protože jim činovníci Mezinárodního olympijského výboru zakázali při střeleckých soutěžích střílet
na živé terče. Proto taky nemůžeme na olympiádě vidět žádného sportovce tohoto státu.
Což je pro diváky trochu škoda, protože ve střelbě na živé cíle jsou opravdu dobří.

* Není pravdou, že golf je nudný sport. Všichni golfisté naopak svorně prohlašují, že je osobně golf velice baví. Stejného názoru jsou zřejmě i pracovníci televizních společností.

* Organizátoři olympiády řešili kuriózní stížnost, že českému veslařskému týmu na jezeře Rodrigo de Freitas uplavala topinka. Posléze se ukázalo, že došlo k jazykovému nedorozumění, protože ve skutečnosti neuplavala žádná topinka, nýbrž české skifařce Topinkové uplavalo finále.

* Čeští deblkanoisté, kterým se jejich deblkanoe za jízdy svévolně převrátila, ji přejmenovali na "debilkanoe".
Nepotvrzené zdroje však tvrdí, že převrácení kanoe nebyla žádná náhoda. Podle nich se prý čeští deblkanoisté snaží prosadit nový styl plavby vodním korytem, který zatím pracovně označují jako styl "ponorka".

* Podle původní informace měla být českému vodnímu slalomáři odebrána bronzová medaile, protože při vyhlašování na stupních vítězů prý nesportovně prskal na soupeře. Teprve přivolaný tlumočník vysvětlil organizátorům skutečný význam jména Prskavec a od odebrání medaile bylo upuštěno.

* Genderové organizace se důrazně postavily proti označování sportovců jako "olympionici", neboť označení "olympionik" je mužského rodu, což výrazně poškozuje všechny ženy zúčastňující se olympiády. Proto bude od příštích olympijských her výhradně používáno označení "olympičky" pro ženy a "olympyjci" pro muže.
Jen s vyjímkou chlapců, kteří soutěží v synchronizovaných skocích do vody a u nichž není vždy zcela jasné jejich vnitřní pohlaví. Tedy kým se oni sami cítí býti. A jelikož označení "aquabely" již mají obsazené ženy, budou tito muži označováni jako "aquabuci".

* Zajímavým zpestřením olympijského turnaje v beachvolejbalu byly hráčky Egypta, které místo v bikinách na kurt nastoupily v potápěčských skafandrech. Podle tvrzení egyptské olympijského výboru se původně měly zúčastnit závodů ve sportovním potápění. Teprve po příjezdu do dějiště olympiády se dozvěděly, že sportovní potápění nepatří mezi olympijské sporty a proto byly operativně přesunuty na beachvolejbalové kurty. Organizátoři soutěže jim však striktně zakázali používat dýchací přístroje, protože při výskoku u sítě by jimi mohly zranit soupeřky. Navíc by ty dýchací přístroje mohly být považovány za nedovolený doping.
Egyptské beachvolejbalistky, které na kurt nastupovaly se slovy "Alláh je veliký", též s překvapením zjistily, že Alláh asi zase tak moc velký nebude, protože jim dvěma zrovna moc nepomohl, jelikož bez jediné výhry vypadly ze soutěže.
Ale jak známo, tak náhody neexistují. Možná má Pan Alláh s nimi zcela jiné záměry, proto jim nepomohl. Třeba je hodlá zařadit mezi 72 pannen, které mají podle islámských tradic v nebi obsluhovat islámské mučedníky.

* Německá beachvolejbalistka se dopustila hrubého přestupku proti pravidlům politické korektnosti a proti sportovním řádům, neboť za svými zády poťouchle ukazovala své kolegyni, co si myslí o egyptské sportovkyni.
Německá sportovkyně se brání tím, že chtěla své kolegyni ukázat v Riu tak populární srdíčko, vytvořené s pomocí
prstů a dlaní. Jen to prostě v tom kvaltu nedotáhla do
konce.

* Při plaveckých závodech došlo k politováníhodné události, která však vytvořila jen nepatrnou skvrnku na jinak téměř dokonalé organizaci olympijských her. Když hlasatel oznámil, že na start nastupuje závodnice Yusra z olympijského týmu uprchlíků, okamžitě do plavecké haly vtrhla protiteroristická jednotka, protože se její velitel omylem přeslechl a domníval se, že na sportoviště pronikla nechvalně známá islámská teroristická organizace Nusra.



* Podle zpráv uniklých z papežské stolice ve Vatikánu se měl letošní olympiády jako čestný host zúčastnit i papež František. A při té příležitosti se měl též poklonit pověstné obří soše Ježíše Krista v Rio de Janeiru.
Bezpečnostní rada Vatikánu však návštěvu Ria de Janeira papežovi nedoporučila. Proslechly se totiž informace, že
se Ježíš Kristus chystá papeže nakopat do zadku za to,
jak letos o Velikonocích myl a líbal muslimům nohy.
To už prý byla i pro Ježíše opravdu silná káva.


* V české olympijské výpravě letos došlo k výrazné změně v přístupu k zisku umístění. Čeští sportovci byli z minulosti známí jako vyhlášení sběratelé tzv."bramborových" medailí, neboli umístění na čtvrtém místě. Letos si však čeští olympionici řekli dost, že už nebudou sbírat žádné "brambory". Raději si prý dají bramborovou kaši, která je od stupňů vítězů mnohem dále.
U českých olympioniků je vůbec opravdu sympatické, že se skálopevně drží odvěkého olympijského hesla, které zní: "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se."
Čemuž čeští sportovní bafuňáři nadšeně tleskají.

Turek od vokurek

17. července 2016 v 18:10 | Malkiel
Nedávný pokus o vojenský převrat v Turecku dostal tuto zemi na titulní stránky novin, internetových médií a televizních zpravodajství.
Nutno si však přiznat, že běžný Evropan toho o Turecku příliš mnoho neví. Proto bychom se pokusili tuto vědomostní mezeru trochu zaplnit.

Turecko leží na Bosporu, což je průliv mezi Středozemním a Černým mořem. Tento průliv tvoří geografickou hranici mezi Evropou a Asií. Turecko tedy leží částečně v Evropě a částečně v Asii. Kulturně i mentálně však leží hluboko uvnitř Asie. A nábožensky leží hluboko uvnitř středověku. Což člověk pozná okamžitě při překročení hranic při prvním zakvílení muezzina z minaretu. Muezzin je profesionální kvíleč, který z jehlovitých věží pětkrát denně svolává muslimské věřící k modlitbám. Tyto motlitby se nazývají "salát". Tento salát však nemá nic společného s nám známou zeleninou stejného jména.
V současné době se však minaretoví kvíleči poněkud zmodernizovali a ke kvílení používají megafony. Někde už dokonce ani nekvílejí, nýbrž své kvílení nahrané na cédéčkách přehrávají z reproduktorů.

Dnešní Turecko vzniklo po skončení první světové války a po rozpadu tehdejší Osmanské říše. Osmanskou říši obývali Osmani. Zde bychom si měli poznamenat, že bychom neměli zaměňovat Osmany s Osmáky. Osmáci jsou hlodavci žijící v Jižní Americe a s Osmany nemají vůbec nic společného. Tedy kromě některých společných prvků chování.
Taktéž bychom neměli Osmany zaměňovat s "osmáky", neboli s žáky osmé třídy základní školy. Tehdejší Osmani totiž většinou neabsolvovali žádné školy, natož osmé třídy.
Osmani též nemají nic společného s osmiem, neboli chemickým prvkem obsaženým v Mendělejevově soustavě prvků. Zde by pro změnu stálo za připomenutí, aby si čtenáři nepletli ruského chemika Mendělejeva s německým doktorem Mengelem. Doktor Mengele byl sice také vědec, ale ten svými pracemi vynikl na zcela jiném poli.
Navíc je osmium prvek poměrně vzácný a většina lidí se s ním setkala pouze v hodinách chemie na základní škole, když se marně snažili natlouci si do hlavy koncovky kysličníků ve správném pořadí. Neboť právě na konci řady -ný, -natý, -itý, -ičitý se jako osmý právě nachází pověstný kysličník osmičelý. Dodnes si živě pamatuju, jak jsem si tehdy lámal hlavu nad tím, co to je ale za divný kysličník, když má osm čel.

Dále by jistě stálo z připomenutí, že označení Osman je tureckou variantou arabského jména Usáma. Potom každý čtenář hned získá jasnější pohled na Osmany. Prostě to jsou samí Usámové, řečeno arabsky.

Hlavním městem Osmanské říše bylo město Cařihrad. Stručný popis tohoto města nám prozrazuje známé rčení:
Je tam smradu jako v Cařihradu.
Po vzniku Turecka by Cařihrad přejmenován na Istanbul. Zda se podařilo mezitím ten smrad vyvětrat, to nám není známo. Jisté pochybnosti o tom však naznačuje skutečnost, že název "Istanbul" nese i sýr tzv. balkánského typu.

Při pojednání o Osmanech bychom též neměli zapomenout na jejich středověké sousedy Mameluky, kteří kteří obývali oblast dnešní Sýrie a Egypta. Mameluci se proslavili jako udatní islámští bojovníci. Z těch dob se v českých zemích též dochovala lidová rýmovačka, která zní:

Šel za námi Mameluk
ptal se zdali máme luk
A my jsme luk neměli
jen tři šípy v prdeli


Dnešní Turecko však už neobývají Osmani, nýbrž Turci, kteří již nejsou tak špatní, jako byli Osmani. Z tohoto pohledu jsou mnohem horší Poturčenci. Což nám potvrzuje známé rčení: "Poturčenec horší Turka".

Nejznámějším současným Poturčencem je jakási Andělína Makrelová z Německé islámské džamahírije (dříve Spolková republika Německo). Termín "džamahírija" je orientální ekvivalent mezinárodně uznávaného označení "republika".
V orientálních poměrech však má toto označení poněkud jiný význam, než v Evropě. Čímž se dostáváme k politickým poměrům v Turecku.

Politickým systémem v Turecku je tzv. pseudodemokracie, která v sobě obsahuje demokratické prvky pouze na začátku panování demokraticky zvoleného politika. V praxi to znamená, že dotyčný politik je pouze demokraticky zvolen, ale po jeho zvolení se demokracie rychle začne ztrácet. Stejně jako se rychle začnou ztrácet opoziční politici, jeho odpůrci, kritici a nepohodlní novináři.
V okamžiku usednutí na prezidentský stolec se totiž v každém tureckém politikovi začnou probouzet dávné touhy osmanských sultánů, kteří kdysi autokraticky vládli ve značné části tehdy známého světa.
Následně je domnělý sultán většinou nedemokraticky svržen armádou. Potom je demokraticky zvolen další budoucí pseudosultán a po čase je opět svržen. A tak to jde v Turecku pořád dokola už po desítky let.

Jedním významných exportních artiklů Turecka je turecký med. V minulosti byl turecký med konzumován jako pochoutka. V současné době je však turecký med spíš používán k mazání okolo huby. A to zejména okolo huby evropských politiků.

Turci se celosvětově proslavili též tím, že vynalezli tzv. "turecký záchod". Tímto vynálezem totiž výrazně eliminovali hygienická rizika při konání potřeby, protože na tureckém záchodě si nemůžete sednout na počůrané prkýnko. Což turečtí vynálezci vyřešili tím, že si na tureckém záchodě nemůžete sednout vůbec.
Snad jen jedinou vadou tureckého záchodu je skutečnost, že při konání potřeby musí člověk z té výšky mířit přesně jako bombometčík ve vojenském bombardéru.
Což možná vysvětluje fakt, proč turečtí bojovníci vždy vynikali v přesnosti střelby na cíl. Měli totiž z domova to míření dosti natrénováno.

Tímto fekálně-toaletním tématem jsme se tématicky tak trošku přiblížili k současné situaci, ve které se Turecko nachází. Současný turecký sultán, ehm pardon, současný turecký prezident totiž v záchvatu svého velikášství poněkud ztratil přesnou mušku, protože místo přesného trefování do tureckého záchodu už nasral hodně okolo.
Například hodně nasral své kurdské spoluobčany. A nejen ty. Již nějakou dobu nasírá i Kurdy za hranicemi svého státu, tedy v Iráku a Sýrii.
Nejnověji zřejmě nasral islámské teroristy, které donedávna tak hojně podporoval a nepochybně i nadále ještě podporuje. Za což se mu teroristi odvděčili tím, že mu v Turecku odpálili pár bombiček. Při současném počtu asi třiceti teroristických skupin, které operují na území Sýrie a Iráku, už ani není divu, že se v tom sám nevyzná a nepamatuje si, koho vlastně má podporovat a koho ne. Možná prostě jen při rozdělování zbraní a financí na nějakou tu teroristickou skupinu zapomněl. A ona mu tímto důrazně připomněla, aby příště už nezapomínal.
Kromě toho též už poněkud nasírá i své věrné americké spojence, protože jim zpoza hranice dělostřelecky bombarduje Kurdy a jejich arabské spojence v boji proti Islámskému státu, které naopak Američané podporují.
Mimořádně též nasral Rusko sestřelením ruského vojenského letounu nad Sýrií. Za což se mu Rusové odvděčili tím, že turecká letoviska dnes zejí takřka prázdnotou.
O tom, že trvale nasírá syrského prezidenta, který byl zvolen stejně demokraticky jako on, o tom nemůže být ani pochyb.
Svým neustálým vydíráním a kličkováním též začíná nasírat i některé prozíravější evropské politiky. A to už je co říci, protože politická prozíravost není v posledních letech v Evropě příliš v módě.

Pan prezident už prostě nasral kdekoho. V důsledku čehož se dnes Turecko nachází kulturně nejen hluboko v Asii, nábožensky nejen hluboko ve středověku, ale nachází se též politicky i ekonomicky hluboko uvnitř prdele. Amen.

Epilog: Můj děda, který dobře znal Turky z první světové války, často říkával větičku: "Turek od vokurek". Nikdy jsem však přesně nevěděl, co tím měl děda na mysli. Ve světle nynějších událostí mi to však začáná dávat smysl. Okurky totiž zlepšují trávení a zrychlují peristaltiku střev. A tak to vypadá, že se pan turecký prezident v poslední době poněkud přecpává okurkama.

Jaderné bukvice

18. června 2016 v 19:34 | Malkiel
Investigativcům Malkipedie se jako vždy povedl doslova husarský kousek, neboť se jim podařilo zatlouci poslední hřebík do rakve spekulací ohledně svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki.
Více než sedmdesát let uplynulých od této události bylo naplněno spoustou seriózních úvah, dohadů i spekulací o tom, kdo vlastně ve skutečnosti stojí za svržením jaderných bomb na Japonsko v roce 1945.
Investigativcům Malkipedie se však konečně podařilo vypátrat skutečné viníky. Za svržením jaderných bomb totiž stojí skupina militantních homosexuálů, která byla tehdy soustředěná v americkém vojenském letectvu, jak dokladuje přiložená fotografie.


Skutečné příčiny, proč skupina militantních homosexuálních gayů provedla jaderné bombardování, se dosud nepodařilo vypátrat.
Neověřené zdroje však hovoří o tom, že důvodem k bombardování byla skutečnost, že při jaderném výbuchu dochází k uvolnění značného množství tepla, které v epicentru výbuchu dosahuje až 4000°C. Což je o pouhých 1000°C méně, než je teplota Slunce.
Podle zdroje prý bombardovacím letcům ani tak nešlo o ublížení Japoncům, ale o to, aby se Japonsko pořádně oteplilo. Bohužel však tehdy ještě neznali skutečné účinky jaderných bomb a proto došlo v některých částech Japonska k příliš značnému oteplení.
Speciální bombardovací skupina byla označena zkratkou BUKV (Bombardment Unit Karyomitome Validating), což v překladu znamená Nukleární ověřovací bombardovací jednotka. Na základě zkratky BUKV byli její příslušníci slangově označováni jako "bukvice".
V souvislosti s oteplením při jaderném výbuchu se posléze mezi vojáky rozšířilo rčení: "Bacha, přišly bukvice, to se zase pořádně oteplí !"

Na závěr se investigativcům ještě podařilo vypátrat, proč se homosexuální lobby soustředila právě v letectvu. Podle dostupných údajů za to může populární letecká píseň My letci máme ocelové ptáky.


Kocouří život

30. května 2016 v 19:30 | Malkiel
V minulém životě
býval jsem jen kotě
to jsem byl ještě malej
teď už jsem kocour starej

Dívám se jen tak po očku
mlsně a chlípně na kočku
co bych za to bože dal
kdybych si s ní zamrouskal

Byl bych blahem ukojený
žil bych si život spokojený
kdyby však ze mě pantáta
neudělal kastráta

Urvalci a neurvalci

28. května 2016 v 19:30 | Malkiel
Jednou z mých oblíbených činností je přemýšlení o blbostech a o kravinách. Někdy taky o hovadinách. Je to poměrně pohodlná činnost, která příliš nezatíží mozek, což přesně vyhovuje mojí lenivé nátuře. Navíc lze tuto činnost v případě potřeby bez jakýchkoliv následků přerušit. Třeba spánkem. Ten mne ostatně při provozování této záliby přepadá poměrně často. Takové filozofování totiž působí poměrně úspěšně jako hypnotikum.
Usuzuji, že jsem v některém z minulých životů byl zřejmě filozofem. Vesměs plané přemýšlení o něčem naprosto zbytečném je pro filozofy přímo charakteristickým rysem. Možná i proto mnozí filozofové skončili neslavně. Třeba takový Sokrates, který byl za své filozofování odsouzen k vypití bolehlavu.
Možná jsem v některém ze svých minulých životů byl přímo oním Sokratem. Což by mohla nasvědčovat skutečnost, že jsem za svého bujarého alkoholického mládí vypil mnoho různých "bolehlavů". Třeba na vojně jsme pili denaturovaný líh do letadel, který jsme "naturovali" překapáním přes bochník chleba. Kteroužto znalost jsme jako mladí vojáci převzali od starších zkušených vojáků, tudíž jsme ji považovali za správnou.
Ač nejsem vystudován chemikem, jako třeba věhlasný ekonom Kalousek, tak mám však dnes o faktické účinnosti této alchymistické metody značné pochybnosti. Leč nikdo z nás neoslepnul a kromě následných ukrutných bolestí hlavy na nás konzumace tohoto nápoje nezanechala žádné stopy. Ostatně, jako vojáci Československé lidové armády jsme byli po vzoru Rudoarmějců náležitě zoceleni. Tudíž nás nějaký denaturovaný líh nemohl porazit.
Při té příležitosti jistě stojí za zmínku, že vojáci, kteří neměli přístup k zásobám leteckého lihu, si podobným upůsobem upravovali běžně dostupný čistící prostředek na okna s názvem Iron, který též obsahuje denaturovaný líh. Iron po překapání přes chleba sice ztratil svoji modrou barvu, ale chutnal pořád stejně jako Iron. Proto si mnozí nedočkavci místo čekání než Iron překape přes bochník, stříkali tento čistící prostředek z plastové flaštičky rovnou do huby.

Jak známo, tak chrabří Rudoarmějci za druhé světové války pili taky ledacos. Třeba brzdovou kapalinu do letadel, která taktéž obsahovala líh. Což se ovšem někdy stávalo osudným pro piloty, protože v důsledku vychlastané brzdové soustavy se přistávací manévr jejich letadel neúměrně prodlužoval. A tak mnozí z těchto pilotů při přistávání na polních letištích "padli" nikoliv za vlast, ale za žízeň svých spolubojovníků z řad pozemního leteckého personálu.

My, jako pozemní letecký personál, jsme ostatně přežili i nadýchání jedovatého fosforu, když jsme při cvičení na rozkaz velitele svýma botama hasili hořící napalm. V takovém případě už bylo přežití konzumace denaturovaného lihu naprostou povinností. A také jsme ji všichni přežili ve zdraví.
Tedy kromě pologramotného vojína odkudsi z východního Slovenska, kterému se líh do letadel zdál příliš změkčilým nápojem. Což komentoval slovy: "Hento je dobré tak iba pre baby, do píče!!!" A jako správný chlapák se rozhodl zaexperimentovat tím, že do sebe kopnul panáka trichlóretylénu. Tato tekutina je však velmi silným odmašťovadlem. V důsledku čehož se vnitřnosti neohroženého Východňára okamžitě odmastily. A to do té míry, že mu zmizelo i značné množství sliznice trávicího traktu. V důsledku čehož byl sproštěn vojenské povinnosti, protože následujících několik měsíců musel zcela nechlapácky konzumovat kašovitou stravu, podávanou mu přímo do žaludku hadičkou.
Navíc vlivem otravy trichlóretylénem zblbnul ještě více nad svůj vrozený standard, tak si mentálně prakticky vůbec neuvědomoval ukončení své vojenské služby. Což jsme mu všichni záviděli. Tedy ne to zblbnutí, ani vypálené vnitřnosti, ale to ukončení vojny.

Vraťme se však k našim filozofům. Zrovna nedávno jsem se rozpomněl na svůj minulý filozofický sokratovský život a pustil se do této mé oblíbené činnosti. Přičemž jsem se zamyslel nad logičností, nebo spíš nelogičností některých českých slov.
Samozřejmě bych při této příležitosti neměl zapomenout na již notoricky známého ředitele, který místo aby "řídil" třeba podnik, tak jej podle svého titulu zřejmě "ředí".
Tak snad v nějakém podniku na výrobu barev by to bylo i možné, že by tam ředitel ředil ty barvy. Ale k čemu je takový ředitel, když si sám musí ředit barvy, místo aby si najal nějakého kvalifikovaného ředitele barev?
Nebo třeba takový ředitel firmy na výrobu alkoholických nápojů. Nedávná metanolová aféra nám naznačila, že takových "ředitelů" kořalky je u nás habaděj. Ke smůle mnohých konzumentů však tito konzumenti už ony "ředitele" nikdy neuvidí.

Zanechme však ředitele s jeho ředidly a zamysleme se nad dalším českým mluvnickým patvarem, kterým je slovo "neurvalec". Tímto slovem je všeobecně myšlen jakýsi hrubý, či bezohledný člověk. Ale proč zrovna neurvalec? Neměl by to být spíš urvalec? Zrovna nedávno mi někdo urval zrcátko u auta. Logika věci mi napovídá, že pokud mi to zrcátko někdo urval, tak to přece musel být urvalec, ne?
Pokud by to byl neurvalec, tak by mi to zrcátko celkem logicky neurval. Takových neurvalců, kteří mi neurvou zrcátko, projde každý den okolo mého auta stovky. A vesměs jsou tito "neurvalci" slušní lidé. Snad kromě těch, kteří by mi to zrcátko třeba i rádi urvali, ale vlivem své tělesné zchátralosti na to už nemají sílu. To jsou ovšem takoví zrcátkoví neurvalci z donucení.

Nelogičnost slova "neurvalec" ještě navíc podtrhuje fakt, že pokud je "neurvalec" hrubý člověk, tak "urvalec" by vlastně měl být jemný člověk. Nedovedu si však představit situaci, kterak třeba roztoužená partnerka šeptá svému milému do ucha větu: "Ty můj roztomilej urvalče."
To by se tak hodilo nanejvýš pro situaci, kdy by dotyčné ženě eroticky rozpumpovaný partner urval třeba ramínko od podprsenky. Za jakýchkoliv jiných okolností by však taková věta málokterého muže asi těžko potěšila.

Na druhou stranu mi slovo urvalec, poněkud připomíná jméno nechvalně známého bolševického soudce Josefa Urválka, který byl podle zavedených mluvnických zvyklostí skutečným neurvalcem, protože v padesátých letech neurvale posílal vesměs nevinné odsouzence na šibenici jako na běžícím páse.
A pokud by bylo takových Urválků více, v množném čísle a v mluvené řeči by Urválci i urvalci vyznělo téměř stejně.

Takže čert aby se v těch urvalcích a neurvalcích vyznal. Apropó, čert je vlastně taky takovým neurvalcem. Tedy kromě toho čerta, kterému jsme jako rozjívení kluci kdysi na Mikuláše urvali ocas. Čímž jsme došli k osudovému poznání, že se nejednalo o skutečného čerta, nýbrž o souseda Nesládka, který každoroční mikulášský svátek převlečen za čerta využíval k nezřízené konzumaci alkoholických nápojů, jež si vybrblal od rodičů, kteří se mu snažili kořalkou zacpat hubu, aby jejich vyděšené děti z jeho intenzívního brblání nedostaly psotník.
Při této příležitosti mne napadá, že "nesládek" je jakýmsi opakem "sládka". Kterážto profese nachází uplatnění v pivovaru. Proto asi Nesládek pil hlavně kořalku. Není mi však známo, že by "nesládek" byl jakousi profesí nacházející uplatnění v lihovaru.
Zato se můžeme v pivovaru setkat s profesemi "stárek" a "mládek". Stejně jako ve mlýně.
Já jsem kdysi znal jednoho Stárka, který byl takový starý už od mlada, tudíž v sobě spojoval oba tyto termíny. Navíc si rád přihnul pěnivého moku z pivovaru, v důsledku čehož si občas namlel hubu při cestě domů z hospody.

Krutá jízda

6. dubna 2016 v 19:30 | Malkiel
Kamarád mne začal dusit
že prý musím něco zkusit
lepší než-li herák smažit
tuhle jízdu musím zažít

Tak jsem zkusil a to dosti
zpřelámaly se mi kosti
neb při jízdě na segwayi
jsem hodil držku po tramvaji

K čertu tyhle zkušenosti
ještě teď mne bolí kosti
to snad raděj uteku
ke smažení heráku




Slepýš bez pyje

30. března 2016 v 19:30 | Malkiel
Leckterý člověk jak zmije
pomocí jedu jen tyje
cítiv se mocný ve své pýše
po zádech jiných stoupá výše

Však netuše ve své zmijí skrýši
že podoben je víc slepýši
neb nevidí jak jiná kurva prodejná
s chutí jej posílá z výše do lejna

Než se však v lejnu do klubka skulí
někdo jej s radostí kopne do kulí
už není mocný už není zmije
je to jen slepýš bez pyje

V lejnu se potom váleje
celý svět zrádný prokleje
Radovane, Romane, Davide
ani prd po vás nezbyde!

_______________________________

Věnováno všem hajzlům.

Jak jsem se stal blbečkem

20. března 2016 v 0:56 | Malkiel
Nedávno se mi stala zajímavá věc, která prakticky naruby obrátila můj život a vnesla do něho nové pozitivní světlo. Jako kdyby můj život znovu dostal nějaký nový náboj.
Čirou náhodou jsem totiž shlédl jakýsi televizní zdravotně-naučný pořad, uváděný mediálně populární doktorkou Cajthamlovou. To je myslím ta stejná doktorka, kterou jsem kdysi spatřil
v nějakém pořadu, v němž kradla tlouštíkům jídlo, aby jim co nejvíce znepříjemnila život.

Normálně takové pořady nesleduji. Ale v tu dobu jsem zrovna doma něco kutil a jako zvukovou kulisu jsem měl puštěnou televizi. Při práci si totiž nikdy nepouštím hudbu. Taková muzika totiž někdy může nepěkně narušit průběh vykonávané práce. Například zatloukání hřebíku. Při poslechu hudby typu "duc, duc, duc" bych se totiž snadno mohl chytit podmanivého rytmu a nebohý hřebík buď rozmlátit kladivem na placku, nebo jej protlouci fošnou skrz naskrz.
Naopak při poslechu velehitů Evy a Vaška bych se zřejmě vykašlal na bušení do hřebíku a místo něj bych začal bušit do zdroje této otřesné produkce.

A tak jsem se celkem náhodně dostal k poslechu zmiňovaného zdravovědného pořadu. Přičemž informace získané z tohoto pořadu mi doslova otevřely oči. Především jsem se dozvěděl, že jsem vlastníkem ADHD. Nejedná se však o žádnou hudební skupinu, nýbrž o mentální poruchu. Za mládí mých synků se této poruše říkalo LMD, neboli Lehká mozková dysfunkce. Za mého mládí však žádné takové učené diagnózy neexistovaly a nositelé všelijakých mozkových dysfunkcí byli docela obyčejně označováni jako blbečci.
Až do sledování tohoto pořadu jsem si připadal mentálně docela zdráv. Jenže po jeho shlédnutí jsem zjistil, že jsem se ohledné mého mentálního zdraví šeredně mýlil a žil jsem doslova v temnotách.
Ač je mentální porucha zvaná ADHD přisuzována především dětem, tak podle slov přítomného odborníka prý u 50% jejích nositelů tato porucha přetrvává i v dospělosti. Tudíž, že se z malého blbečka stane velký blbeček, řečeno zastaralou terminologií z mého mládí.

Přítomný odborník potom vyjmenovával neklamné znaky této poruchy. Přičemž naprostou většinu těchto příznaků již dlouhou řadu let znám i u sebe. Například neschopnost vydržet delší dobu v jednom partnerském vztahu. To je pro mne přímo charakteristické. Dosud jsem si však o sobě myslel, že jsem jen obyčejný promiskuitní kanec. Leč nikoliv. Podle nového zjištění jsem nemocný.

Dalším základním rysem nositelů ADHD je neustálé přebíhání mezi různými činnostmi a nedodělávání již rozdělaných prací. V tomto oboru jsem doslova přeborníkem. Existuje totiž opravdu málo věcí, které by se mi podařilo dodělat. V lepším případě takové nedodělky končí jako "trvalé provizorium".
Dokonce jsem kdysi uvažoval o založení vlastního soukromého Muzea nedodělaných věcí. Samozřejmě také nedodělaného. Leč tento projekt se mi nepodařilo ani zahájit, natož rozdělat. Tak jsem tento projekt aspoň přejmenoval na Roztroušené muzeum nedodělaných věcí.
Princip tohoto muzea spočívá v tom, že nedodělané muzejní exponáty jsou rozeseté od sklepa přes kočárkárnu až do bytu ve třetím patře paneláku. Některé se nacházejí v kufru mého auta a jiné dokonce až na mém pozemku v Posázaví. Přičemž tam je největším exponátem chata, která je samozřejmě a zcela v mám stylu též nedodělaná.
Taktéž poněkud maximalisticky pojatá kadibudka, která ja označována jako "kadichata" je nedodělaná, jelikož jí chybí dveře. O intimitu návštěvníků kadichaty se tak starají pouze vzrostlé kopřivy, které z těchto důvodů nesekám. A pro jistotu však nesekám kopřivy po celém pozemku, abych zmátl případného voyera, který by chtěl šmírovat tělesnou potřebu konající návštěvníky kadichaty.
Přiznám se, že mne tento můj nedodělávací syndrom občas i trápil. Ovšem nikdy natolik, abych začal věci dodělávat. Znovu a znovu jsem se však pokoušel toto podivné prokletí zlomit. Leč marně.
A jak jsem se z onoho televizního pořadu dozvěděl, tak by to ani nešlo. Je to prostě porucha. Čímž se mi značně ulevilo. Dosud jsem se totiž považoval za nedůsledného lempla. Leč nikoliv, nejsem lempl. Jsem jen nemocný.

Jedním ze základních rysů ADHD je též neschopnost přijít někam včas. V této činnosti jsem opravdu hodně dobrý. Vlastně se teď ani nemohu upamatovat, jestli jsem vůbec někdy někam přišel nebo přijel včas. Což někdy způsobovalo poněkud bizarní situace. Třeba když nám na vojně houkli bojový poplach. Zatímco ostatní vojáci již zaujímali obranná postavení v bojovém prostoru, já jsem teprve ležárním krokem opouštěl již zcela vylidněná kasárna.
Čímž jsem tak trochu rozkládal bolševický režim zevnitř, neboť jsem tím výrazně ohrožoval bezpečnost tábora míru a socialismu, jak se tehdy říkávalo.

Samostatnou kapitolou je placení složenek. Zcela pravidelně odcházím na poštu několik dní po jejich splatnosti a minutu před ukončením provozní doby vpadám do dveří poštovního úřadu. A to často k nemalé radosti poštovní úřednice, jež se zrovna pokouší ty dveře z druhé strany zamknout. Přičemž zmiňované pošťačce se vždy na poslední chvíli podaří nějakým zázrakem uskočit před rozráženými dveřmi, jejichž madlo neomylně míří přímo doprostřed jejího čela.
Myslím, že není nutno dodávat, že mezi personálem naší pošty jsem si žádné přátele zrovna nezískal.
O to víc mne dnes mrzí jejich kosé pohledy a jedovaté poznámky na moji adresu. Kdyby ti bláhoví poštovní úředníci byť jen malinko tušili, že mají co do činění s nemocným člověkem, nikoliv s nějakým nedochvilným opruzem.

Ani těmito zjištěními však poučná hodnota tohoto pořadu nekončila. Od nějaké odborně fundované záchodoložky jsem se totiž dozvěděl, že jsem strašné prase, protože při splachování záchoda bez sklopeného prkýnka prý šířím do prostoru miliony smrtelně nebezpečných bacilů.
Dále jsem se dozvěděl, že houbička na nádobí je též mimořádně vydatným zdrojem bakterií, jejichž množství se opět pohybuje v milionech. Proto je prý nutné houbičku namáčet do jakéhosi silného dezinfekčního roztoku. Složení tohoto roztoku však nejspíš bude muset být podobné bojovým otravným látkám, aby dovedl všechny ty miliony bakterií zahubit.
Zmíněná odbornice nám však bohužel zapomněla sdělit, jestli je při používání tohoto dezinfekčního prostředku nutné používat plynovou masku a prostředky protichemické ochrany jednotlivce, takzvaný "atombordel".
Proto budu i nadále raději používat bacilonosné houbičky bez namáčení v jakémkoliv chemickém sajrajtu.
Tyto dvě informace velice posílily moje sebevědomí, protože můj organizmus zřejmě oplývá mimořádně vyvinutou imunitou, neboť i po desítkách let šíření těchto smrtelných bakterií jsem stále mezi živými a kromě blížící se stařecké demence mne dosud žádná vážnější choroba neskolila.

Také další informace byla pro mne velice překvapující. Ze svého spodního prádla prý šířím ohromné množství fekálních bakterií. Čímž prý ohrožuji vaginálními infekcemi veškeré ženy, se kterými vejdu do nějakého bližšího styku. Kdo by to byl řekl, že v kusu hadru šoupajícím se po konečníku vůbec mohou nějaké fekální bakterie být?
Při této příležitosti mne však napadla určitá teze, jestli si ženy ty vaginální infekce tak trochu nezpůsobují samy, když se jejich vlastní zdroj fekálních bakterií nachází jen o pouhé tři centimetry vedle.
Tudíž bych mohl být za šiřitele fekálních bakterií označován zcela nevinně.

Domácí teror aneb potíže v ráji

9. února 2016 v 21:09 | Malkiel
Takový domov bývá dosti proměnlivou veličinou, jejíž proměnlivost se může pohybovat mezi láskyplným a přívětivým prostředím, až po despotický režim s výraznými prvky terorismu a psychického i fyzického násilí proti osobám.
Tím domovem je samozřejmě myšlen domov jako naše bydliště. Nikoliv domov důchodců, kam jsou geronti odkládáni, aby moc nepřekáželi a nebylo s nimi příliš starostí. V domově důchodců už se prakticky nic moc nepohybuje. A když, tak pouze mezi nezadržitelným chátráním a smrtí. Domov důchodců by se ani neměl nazývat domovem, ale spíš takovou úschovnou gerontů.
Jedinou výhodou úmrtí v domově důchodců je skutečnost, že nás tam po našem vyhasnutí nenechají příliš dlouho rozkládat, protože potřebují rychle uvolnit postel pro dalšího potenciálního nebožtíka.
Náš skon v domově důchodců též nepochybně potěší naše bývalé sousedy v domě, protože jim tak aspoň nezasmrdíme celý dům dosti protivným nasládlým smradem. A zejména to potěší sousedy pod námi, protože jim neprotečeme stropem do jejich bytu.

Náš pobyt ve skutečném domově začíná příjezdem z porodnice. Pokud ovšem naši rodičové nejsou fanatičtí alternativisti, kteří se rozhodli pro domácí porod.
Ono se však nedá tak úplně říci, že bychom v tom našem domově byli poprvé. Většina z nás tam již pobývala předešlých devět měsíců. Jenže skrz několik vrstev tělesných tkání na matčině břiše jsme z toho domova neviděli prakticky nic.

Příjezdem z porodníce pro nás začíná přímo rajské období pobytu doma. Všichni na nás žvatlají, všelijak se pitvoří a usmívají se. Jejich usmívání je přerušeno pouze obdobími, kdy se poprvé a potom ještě mnohokrát poděláme, z čehož se jim zvedá žaludek.
Po našem přebalení a náležitém vyvětrání se však zase začnou usmívat.
Sice nás při tom svém žvatlání někdy také poprskají, což nám ovšem moc nevadí. Za prvé jsme do té doby byli devět měsíců naloženi v jakési podezřelé tekutině jako okurky v láku. Tudíž nám takové občasné prsknutí připadá pouze jako jarní deštíček. A za druhé si to díky své dočasné novorozenecké demenci ani neuvědomujeme.
Novorozenecká demence je opakem stařecké demence, která nás čeká na opačném konci naší životní dráhy. Tedy od demence k demenci.
Mezitím nás ovšem ještě čeká pubertální demence, kterou mají všichni pubescenti v očích svých rodičů. A posléze též rodičovská demence, kterou mají pro změnu všichni dospělí v očích pubescentů. Mezi těmito demencemi nás čekají různě dlouhá období nedemence.
Někteří lidé však prožijí celý svůj život v nepřetržité demenci. Od té novorozenecké, plynule až ke stařecké, bez jakýchkoliv mentálních výkyvů směrem nahoru. Tomu se říká celoživotní demence.

Rajský domov však netrvá dlouho. Po šesti letech života nás šoupnou do školy a náš domov se stane poněkud nepřívětivým prostředím. Jsme totiž nuceni k tomu, abychom nosili domů známky pokud možno se blížící jedničce, zatímco pětky jsou poměrně nežádoucí. Jako kdyby na tom nějak záleželo, jaké číslo přineseme? Vždyť je to jen číslo, nic jiného.

Po tomto poměrně neradostném období nepřívětivého domova to však ještě zdaleka nekončí. Dostaví se totiž období tzv. puberty. V této etapě se náš pobyt doma stává vysloveně nesnesitelným, dochází k omezování naší svobody a k výraznému porušování lidských práv. Toto doslova zločinné spiknutí na nás páchají naši rodičové. A to aniž by si uvědomili, že jsou úplně blbí a vůbec ničemu nerozumí. Zejména dnešnímu světu, který je úplně jiný, než byl ten jejich. Vůbec třeba nechápou, že muzika musí hrát nahlas, aby si ji člověk vychutnal.
To už je naprostý teror páchaný na dospívajících dětech! Kde se vůbec v nich bere drzost, že nám chtějí poroučet?!

Po zdárném přežití domácího teroru v období puberty se staneme dospělými. V důsledku čehož se náš domov stane poněkud přívětivějším prostředím, protože si už nenecháme do ničeho moc kecat, s odkazem na naši dospělost. Stále tam však prudí ti dospělí, tudíž je ta přívětivost domova poněkud diskutabilní. Jejich přítomnost nám totiž brání v tom, abychom si tam vodili kamarády a kamarádky, se kterými bychom si chtěli na základě svých lidských práv naplno užívat život.
Ale aspoň už nás neterorizují. Tedy ne, že by nechtěli. Jen si na nás už prostě netroufnou.

Dříve nebo později si však založíme vlastní rodinu, pořídíme si vlastní bydlení a z porodnice si přivezeme první dítě. A náš domov se stane opět tím láskyplným domovem, který jsme poznali, když jsme byli přivezení z porodnice my. Jen s tím rozdílem, že tentokrát na toho mrňouse v postýlce žvatláme, prskáme a usmíváme se my. A žaludek se pro změnu zvedá nám, když se poprvé a potom ještě mnohokrát podělá. Ale po přebalení a důkladném vyvětrání se zase usmíváme.

I tato rajská pohoda se však jednou rozplyne. Časem se totiž dostaví období, kdy se z toho našeho roztomilého mrňouska stane nesnesitelný a neposlušný spratek, který si dal za cíl,
že nás totálně připraví o nervy a předčasně nás přivede do hrobu.
V takových chvílích se naším životním idolem stává ukrutný král Herodes, který jak známo proslul mordováním neviňátek. Kdepak neviňátek!!! Herodes byl nepochybně moudrým mužem a věděl o těch neviňátcích své.

Ale to ještě ani zdaleka není všechno. Vstupem neposlušného spratka do puberty se situace doma stává naprosto k nepřežití. Kdo se má pořád koukat na ten tupý ksicht, cukající se ramena a oči v sloup? Kdo má poslouchat ty zahuhlané jednoslabičné odpovědi a nepřetržité odsekávání? U kluků navíc vyluzované nesnesitelně skřehotavým hlasem. Nemluvě o jeho očích, které nás probodávají jako oštěpy, jakmile jen vzneseme jakoukoliv i sebemenší námitku vůči jeho chování, oblékání, či školnímu prospěchu. V takových chvílích již zcela nepokrytě závidíme bezdětným rodičům a sami bychom se chtěli stát bezdětnými.
A nebo ta jejich muzika, neustále puštěná na plný pecky. Copak ti smradi nechápou, že aby si mohl člověk náležitě vychutnat muziku, tak musí hrát potichu?
To už je naprostý teror páchaný na rodičích! Kde se v nich vůbec bere ta drzost, že nás nechtějí poslouchat?!

Baba k sežrání

6. února 2016 v 21:00 | Malkiel
V nedávném článku Sežer si svého Alíka se mohli čtenáři dozvědět o novince na poli multikulturního vzdělávání pomocí televizních pořadů. Tohoto úkolu se s nebývalou aktivitou ujala TV Prima. Konkrétně pořadem Prostřeno! V některém z dalších dílů se tvůrci této gastro-reality-show ponoří ještě hlouběji do problematiky multikulturní gastronomie.
Proto bude do pořadu přizván domorodý lidožrout z ostrova Papua-Nová Guinea. Aby však nedošlo k urážce jemnocitu přítomného lidožrouta, tak se soutěžící dohodli, že nebudou konzumovat zvířecí maso, nýbrž pouze lidské.
Lidské maso je navíc prý velice chutné a výživné. Mnohem lepší než třeba vepřové či drůbeží. A malé děti prý chutnají jako ryby. Sami domorodci z ostrova Papua-Nová Guinea kroutí hlavou nad nepochopitelným zvykem Evropanů pálit své nebožtíky nebo je zahrabávat do země.
Papuánští domorodci sice také někdy zahrabávají své nebožtíky do země. Ale pouze za tím účelem, aby je tam upekli na rozpálených kamenech a následně je hned zbaštili. Za jiných okolností by se tedy dalo říci, že se papuánští nebožtíci v zemi příliš dlouho neohřejí. V tomto případě se však ohřejí až moc.

Při plánování tohoto dílu pořadu Prostřeno! však producenti narazili na jistou komplikaci. Nikoliv však u českých soutěžících. Ti se dohodli, že si jako surovinu k vaření přivedou někoho ze známých či příbuzných, kterých se budou chtít zbavit. Domorodý kanibal si však vymínil, že jako surovinu k vytvoření své kulinářské lidožroutské lahůdky si přeje samotného pana ředitele TV Prima. Z pohledu papuánského domorodce je totiž takový ředitel televize přibližně ve stejném postavení, jako kmenový náčelník. A podle prastarých domorodých tradic je zbaštění náčelníka jiného kmene nejposvátnějším rituálem, který má jedlíkovi přinést nadpřirozené schopnosti. Navíc má takový náčelník nejchutnější maso, protože je nejlépe a nejkvalitněji živen.
Pan ředitel však možnost konzumace svého těla rázně odmítl se slovy: "Že se nenechá od nikoho ožírat. Když prý bude chtít, tak se ožere sám".

Producenti tedy museli hledat náhradní řešení, které by vyhovovalo soutěžícímu kanibalovi. Jako reálná varianta se nabízela možnost angažovat nějakého zaníceného multikulturalistu, který by se samou láskou k exotickým cizincům nejraději nechal sežrat. Jako první připadali v úvahu Jiří Dienstbier, Anna Šabatová a nebo Jiřina Šiklová. Zmíněný domorodec však všechny tři odmítl. Dienstbier je prý příliš tučný a Šabatová se Šiklovou už prý mají maso tuhé jako starý vyskákaný kasuár. Taktéž dotyčný kanibal odmítl Michaela Kocába, protože se obával, že by mu i po konzumaci řval v žaludku. A současně se též obával jeho vypadávajících vlasů, protože by mu některý z nich mohl uvíznout v krku, což by mu mohlo vyvolat zvracení. A takové zvracení natrávených zbytků Michala Kocába v televizním pořadu by nevypadalo příliš esteticky.
Následně proběhla jednání s jinými multikulturalisty. Problémem ovšem je, že zanícení multikulturalisti jsou většinou dost nechutní. Domorodý kanibal by je sice také sežral, kdyby byl dostatečně vyhládlý, ale rozhodně by si na nich nepochutnal.

Tvůrci pořadu však nakonec našli řešení. Domorodý lidožrout totiž souhlasil s tím, že je ochoten přijmout jako surovinu k vaření i nějaký starší kus. Musí se však jednat o vysoce postavenou osobu, respektive o osobu v postavení náčelníka. A to nejlépe jednoho z nejvyšších evropských náčelníků či náčelnic. Producentům pořadu se naštěstí podařilo takovou osobu sehnat. A toto řešení se nakonec ukázalo jako velice praktické, protože mnoha lidem v Evropě se tím uleví. Stejně by tu babu mnozí Evropané nejraději sežrali.
Spokojen byl nakonec i lidožravý účastník reality show, protože po důkladném očichání nabízené suroviny zjistil, že je cítit jako makrela. Což v něm vyvolalo příjemné kulinární vzpomínky na jednu z jeho manželek, kterou po jejím klimaktériu jako již přebytečnou sežral.

Epilog: Autor tohoto článku místopřísežně prohlašuje, že se v žádném případě nehodlá zůčastnit natáčení tohoto dílu seriálu Prostřeno! Na jednu stranu má sice rád jídlo a je schopen sníst všelijaké hnusy. Třeba i takové, do kterých by jiní lidé ani nekopli. Třeba jako hlemýždě, všelijakou mořskou havěť, tradiční čínská smradlavá vejce nebo houbu zvanou Jidášovo ucho, která opravdu vypadá tak, jako kdyby byla přímo uříznuta z hlavy mumifikovaného biblického Jidáše.
Možná by se tedy autor neofrňoval ani nad vkusně a chutně upraveným lidským masem. Navíc by byl konzumací lidského masa náležitě multikulturně vzdělán. Což je právě nyní jedním z hlavních cílů pořadu Prostřeno!
Účast v tomto dílu seriálu však neposkytuje žádnou jistotu, že si bude účastník natáčení vůbec na něčem pochutnávat. Za nepříznivých okolností se totiž může stát, že si naopak ostatní účastníci budou pochutnávat na něm. Na rodném ostrově lidožravého účastníka tohoto seriálu je totiž v oblibě taková společenská hra, podobná naší oblíbené hře známé jako "tanec okolo židlí". Jen se místo židlí používají pařezy. Domorodci za rytmu bubnů potažených lidskou kůží tančí okolo pařezů postavených do kruhu. Přičemž pařezů je vždy o jeden méně, než tanečníků. Jak to již známe z našeho tance okolo židlí, tak v okamžiku zastavení hudby si musí domorodci sednout na nejbližší volný pařez. A ten domorodec, na kterého žádný pařez nevyjde, je okamžitě poražen, upečen, naporcován a zkonzumován. A bubeníci mají na příští kolo této hry zase o jeden buben navíc.
Pokud by tedy tento princip losování byl použit i v seriálu Prostřeno!, autor článku by díky své taneční nemotornosti nepochybně prohrál již v prvním kole a dalšího sledování pořadu by se mohl zúčastnit již jen jako pečínka na talíři. A to by autor článku opravdu nerad, protože jej baví nejen jíst, ale především žít.



Blbečci a debilové

1. února 2016 v 21:12 | Malkiel
Tak nám Zika začíná řádit i v Evropě. Což pro mne ostatně není nic nového. U nás na sídlišti kdysi bydleli nějací Zikovi, kteří měli přesně neurčitelný počet dětí. Jeden Zika se mnou dokonce rok chodil do třídy, než se mu podařilo opět úspěšně propadnout. A právě tenhle Zika se svým neurčitelným počtem bratrů řádil u nás na sídlišti jako Černá ruka.

Přejděme však k tomu nyní tak aktuálnímu Zikovi, neboli k viru označovanému zkratkou ZIKV. Podle lékařů prý tento virus způsobuje zakrnění mozku. Já bych si dovolil poněkud rozporovat tvrzení lékařů, že virus Zika je v Evropě úplnou novinkou. Podle mého názoru totiž musí tento virus řádit v Evropě již drahnou řádku let. Aspoň tak usuzuji podle mentální retardace značné části lidské populace.
Evropa, kontinent kdysi tak hojný na vynálezce, filozofy a vědce, se postupně mění v prostor naplněný houfy blbečků, kteří se zmateně motají po ulicích, chodnících i všech veřejných prostorách, čumíce přitom do mobilů, iPodů a všelijakých dalších elektronických přístrojů.
A pokud nějaký blbeček zrovna do toho nečumí, tak to má aspoň připlácnuté na uchu, či má na uchu přidělané nějaké sluchátko.
Trochu mi to připomíná známou scénku z cimrmanovské hry Vyšetřování ztráty třídní knihy. "Vždyť je to tady samý debil, blbeček, debil, blbeček, debil, blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná vyjímka, sedí dva blbečci vedle sebe."

Přičemž není jistě zanedbatelný ani fakt, že mnozí z těch debilů a blbečků jsou též bezohledná hovada. Nikoho z ostatních lidí ve frontě u pokladny, v autobuse, v tramvaji,
v čekárně, či kdekoliv jinde, totiž vůbec nezajímá, co dotyčný včera dělal a s kým to dělal,
co si chce koupit, koho chce ojet, nebo jak blbej je jeho šéf, manžel, manželka či děti.
A už vůbec nikdo nestojí o to, aby mu někdo tyto informace řval z půl metru do ucha.

Takže jak říkám, těch lidí se zdegenerovanými mozky bude opravdu o hodně víc, než nám prozrazují zdravotnické statistiky.
Otázkou však je, jestli ty lidi takový život vůbec baví. Jestli si díky nedostatku vlastní tvůrčí invence žvaněním po telefonu nebo čuměním do iPodu něco nenahrazují? Jestli si tím nenahrazují přirozené sociální vazby i kontakty, a místo toho se pohybují ve virtuálním "Matrixu" událostí, které se fakticky nestaly a nikdy nestanou.
Je však možné, že pro lidi se zdegenerovaným mozkem takový život může být zábavný. Bohužel to jen způsobuje, že jim ty mozky degenerují stále více. A to ani nemluvě o tom, co na tento "zábavný" způsob života v budoucnu řeknou jejich oči a krční páteř.
Možná jsme právě svědky přelomového okamžiku, kdy se u člověka jako živočišného druhu začíná měnit postavení páteře. Podobně jako když se náš předek před miliony let postavil ze čtyř končetin na dvě. V budoucnu možná budou mít naši vzdálení potomci páteř zaúhlenou jako polovinu hákového kříže. Což by bylo celkem symbolické. Pradávný symbol hákového kříže, neboli "svastika", totiž představuje základní symbol života. No, a pokud někdo bude mít páteř jako polovinu svastiky, tak asi celkem logicky bude žít jen polovinu života.
Což by mne osobně moc nebavilo, žít jen polovinu života. Mne baví žít celý život. Skutečný život. Ne ten pomyslný virtuální a digitální.





Sežer si svého Alíka

29. ledna 2016 v 20:13 | Malkiel
Jedním z nejvíce frekventovaných slov dnešní doby je slovo "multikulturalismus". Lidé v naší zemi jsou však poněkud konzervativní. Někteří dokonce až zabednění. Proto multikulturalismus nechápou a odmítají jej. A právě takovým lidem je potřeba vysvětlit podstatu multikulturalismu a přesvědčit je o tom, jaké výhody a obohacení jim může nabídnout.
Propagací multikulturalismu se dosud zabývaly pouze jednotlivé neziskové organizace. Vzhledem k roztříštěnosti však měla tato propagace zcela minimální dopad na povědomí obyvatelstva naší země.

Již delší dobu čekám, že se propagace multikulturalismu ujme nějaká větší organizace s celostátní působností. A konečně jsem se dočkal. Prapor multikulturalismu totiž zvedla televize Prima a jala se svými kanály převychovávat diváky. A je to zejména potěšující pro mne, protože se to týká mého oblíbeného pořadu. Jako náruživý labužník totiž vždy nedočkavě čekám na každý nový díl gastro reality show Prostřeno!
Právě seriál Prostřeno! se totiž stal první vlaštovkou na poli multikulturní převýchovy obyvatelstva. Mimo jiné i proto, že jak známo, tak láska prochází žaludkem. A to i láska k jiným kulturám. Třeba když si v takovém horkém létě dáte zmrzlinu Eskymo, tak se zákonitě musíte zamilovat do Eskymáků. Gastronomie je prostě jedním z nejlepších způsobů, jak lépe poznat příslušníky jiných národů či kultur. Proto televize Prima do skupinky amatérských domácích kuchařů přizvala i ženu z Ruska, která po sňatku se Syřanem konvertovala k islámu.
Celým tímto dílem se prolínala neuvěřitelná pohoda a hřejivé lidské porozumění. Nemuslimští účastníci reality show se dokonce sami usnesli, že nebudou konzumovat vepřové maso, ani alkoholické nápoje, aby neuráželi jemnocit zúčastněné muslimky.
Zcela bez nadsázky se dá říci, že tento díl splnil veškerá očekávání multikulturně orientované společnosti.

Po ohromném úspěchu tohoto dílu se TV Prima rozhodla i nadále pokračovat v multikulturní převýchově obyvatelstva. Jeden z dalších dílů gastro reality show Prostřeno! bude doslova trhákem pro diváky. Tentokrát bude do pořadu pozván občan čínské národnosti. Číňani jsou kromě jiného též známí jako náramní jedlíci psů. A právě o nejlepší kuchyňské úpravě psa bude pojednávat tento díl. Soutěžící si do pořadu přivedou své vlastní domácí psí mazlíčky a budou se z nich snažit vytvořit co nejlepší kulinářskou lahůdku pro své spolusoutěžící.
Tvůrci pořadu i tentokrát pro soutěžící připravili zajímavé úkoly. Soutěžící budou muset vytvořit netradiční kulinářské pochoutky, jako například psí roládu s názvem Čokláda, masovou kapsu plněnou romadůrem s názvem Rasův pytel, v troubě pečenou psí pečínku Teplá boudička nebo pokrm Štěkající tajemství, u kterého budou muset soutěžící uhádnout rasu použitého psa.
K jídlu se bude podávat psí víno, všichni se budou navzájem peskovat a soutěžící ženy budou muset mít pesar.

Tento díl pořadu Prostřeno! bude vysílán s podtitulkem Sežer si svého Alíka! Při vysoké oblíbenosti psů v našich končinách nemůže být pochyb o tom, že si soutěžící na svých výtvorech multikulturně pochutnají a že se tento díl bude divákům líbit.
Snad jen členové spolku na ochranu zvířat budou mít trochu výhrady. Mnozí možná budou vyvádět psí kusy, Kubišovou i Srstku z toho asi chytne psotník a autorovi tohoto článku bude nasazena psí hlava.


Uprchlíci jsou negramoti

26. ledna 2016 v 20:00 | Malkiel
Stále čekám, až mi některý z politiků nebo sluníčkářů vysvětlí, proč se migranti přeplavují z Turecka do Evropy na gumových člunech, platí za to horentní sumy v tisících dolarů a ještě riskují své životy. Jako jediné vysvětlení mne napadá, že mají rádi andrenalinové sporty a zejména milují rafting. Jinak by se totiž mohli dostat do Evropy suchou nohou a to hned několika způsoby. Kdyby ovšem chtěli. Část Turecka totiž leží i v Evropě a je od asijské části Turecka oddělena úžinou Bospor a Dardanely.

Za prvé by mohli jet jako každý jiný cestující příměstskou tramvají z východní asijské části Istanbulu do jeho západní evropské části 1,7 km dlouhým tunelem Marmaray pod úžinou Bospor, která dělí Asii od Evropy. Tedy třikrát menší vzdálenost, než oblíbená raftovací trasa z Turecka na řecký ostrov Kos a pětkrát méně než vzdálenost dalšího oblíbeného raftingu na ostrov pradávných antických lesbiček, neboli ostrov Lesbos. Doba jízdy tramvají pod Bosporem trvá sedm minut, cena čtyři turecké liry(TL) za osobu, neboli 33 českých korun.
Děti do 6 let zdarma.

Za druhé mohou k cestě z asijské do evropské části Istanbulu použít jeden ze dvou silničních mostů. Mosty sice nejsou určeny pro pěší. Ale není žádný problém najmout si taxi, kterých jezdí v Istanbulu tisíce a nechat se převézt přes most do Evropy. Nástupní taxa je 3,20 TL, dále se platí 2 TL za ujetý kilometr. Při délce mostů 1,5 kilometru by to s nějakým zaokrouhlením a najetými kilometry navíc mohlo stát nanejvýš tak 20 tureckých lir, tedy asi 170 českých korun. A to za čtyři osoby.
Popřípadě mohou použít vysokokapacitní linková taxi, která jsou běžně rozšířená v orientálním světě a v Istanbulu jezdí pod názvem Dolmus. Ta pochopitelně přijdou ještě levněji, než běžný taxík.
Hodně fajnoví migranti by si mohli za účelem přepravy přes mosty a případně dále až na řecké hranice pronajmout automobil v jedné z patnácti půjčoven aut, za cenu 30-60 amerických dolarů na den, podle typu vozu.

Za třetí, pokud by někteří migranti opravdu toužili po cestování po vodě, jenže bezpečným způsobem, mohou použít jednu ze čtrnácti linek trajektů, které jsou součástí systému městské dopravy a za dvacet minut je dopraví z Asie do Evropy. Navíc se přitom ještě z paluby lodě mohou pokochat krásami Istanbulu. A to stejně jako u předešlých možností bez jakýchkoliv hraničních kontrol, protože by se stále pohybovali uvnitř Turecka. Plavba trajektem pro jednu osobu stojí stejně jako jízda tramvají, tedy 4 turecké liry.

A tak stále čekám na odpověď, proč migranti tyto bezpečné možnosti nevyužívají a raději raftují v rozbouřeném moři? A proč platí pašerákům tisíce dolarů, když by se mohli do Evropy snadno dostat prakticky za pár korun?
Možné vysvětlení bychom mohli nalézt ve výsledcích šetření německého profesora
Dr. Ludgera Wößmanna, ředitele Centra pro ekonomiku vzdělávání IFO. Podle výzkumu tohoto institutu jsou totiž migranti ze dvou třetin funkčně negramotní. Což znamená, že dvě třetiny migrantů sotva umí číst, psát a počítat. Asi jako když prvňák hláskuje ze slabikáře "máma mele maso".
Nejsou to prostě žádní inženýři ani doktoři, ale pologramotní debilové, kteří se sice naučili papouškovat slova "Merkel" a "Germany", ale přitom neznají ani hranice svého nejbližšího souseda. A kromě toho, kdyby ze Sýrie šli přímo do Istanbulu, tak by to měli o nějakých 400 kilometrů blíže do Evropy, než do svého oblíbeného raftařského ráje na tureckém západním pobřeží, u něhož leží řecké ostrovy.
Ale asi je fakt víc baví ten rafting, neboť rafting je docela dobrá a vzrušující zábava. Což vím sám z vlastní zkušenosti, jak jsem zachytil v článku Rafting v Alpách. Tak proč by se migranti po cestě do Evropy trochu nepobavili? Než se tvrdě zařadí do pracovního procesu na evropském kontinentu a nebudou mít potom na takové zábavičky čas.


Policie nikdy nechybuje

20. ledna 2016 v 20:03 | Malkiel
My Češi jsme sice malým národem. Bylo by však velkou chybou myslet si, že v celosvětovém měřítku nic neznamenáme. Již mnoho Čechů se svými objevy významně zapsalo do světové historie.
Jen na okraj můžeme zmínit třeba profesora Wichterleho, který zdokonalil kontaktní čočky a vynalezl polyamidové vlákno "silon". Nebo doktora Janského, který objevil krevní skupiny.
Kromě toho též naši finančníci obohatili světový slovník o slovo "tunneling", které je eufemistickým označením pro odklánění peněžních toků potřebnými směry.

Nejnověji se do světového povědomí jistě zapíše i Česká policie. Naši policejní experti totiž zjistili, že člověk může spáchat sebevraždu i tím, že se sám třináctkrát bodne do hrudníku a
z toho třikrát přímo do srdce.
Tady nezbývá než smeknout klobouk před mravenčí prací našich policejních specialistů. Tento nový objev České policie jistě umožní otevřít i staré případy údajných vražd, za které byli odsouzeni prakticky nevinní lidé a přehodnotit je jako sebevraždy.

Jako první se hned nabízí již poněkud dávnější kauza tzv. "Orlických vražd". Na základě nového objevu policie je dnes již téměř zcela jasné, že oběti nalezené na dně Orlické přehrady vlastně nebyly žádnými obětmi, ale že to ve skutečnosti byli sebevrazi, kteří sami sebe zavařili do plechových sudů od nafty, v nichž se potom sami odkutáleli z Prahy až na Orlík.
Nové možnosti policejních vyšetřovacích metod nepochybně odstraní a napraví největší osudové chyby, které byly v minulosti vlivem starých a již nefunkčních policejních praktik napáchány.

Po otevření mnoha starých případů jistě nebude žádným překvapením, že sebevrazi mají téměř nadpřirozené schopnosti. Že například sami sebe dovedou rozstřílet mnoha ranami z pistole ze vzdálenosti deseti metrů a ještě při tom dvakrát vyměnit zásobník. Nebo že dovedou spáchat sebevraždu skokem z okna a ještě to okno za sebou úmyslně zavřít, aby zmátli vyšetřovatele.
Nadpřirozené schopnosti některých lidí však nejsou pro naši policii žádnou novinkou. Například populární vězeň Jiří Kajínek kdysi dovedl střílet z jedné pistole ze dvou protilehlých míst současně. Proto nechal schválně přežít důležitého svědka jeho zázračné střelby, který se potom stačil doplazit na policii, aby ji mohl informovat o těchto Kajínkových mimořádných schopnostech. Policie si však tenkrát nechala tuto informaci pro sebe, protože tehdy ještě nenazrál ten pravý čas pro takové převratné objevy na poli kriminalistiky.

Nový objev České policie též udělá převrat v používání polygrafů, neboli "detektorů lži".
Tyto přístroje se totiž v budoucnu nebudou moci používat u podezřelých vyznávajících muslimskou víru, protože muslimové prý mají jiné chápání pravdy. Proto nejsou výsledky těchto detektorů v případě použití u muslimů relevantní.
Bližší podrobnosti k této problematice nám prozradil jeden z mluvčích českých muslimů,
pan Fatwa al-Džihád. Podle islámského učení totiž jedinou pravdu může znát Alláh a ten jediný proto může soudit muslimy. Nějaký detektor lži je jen dílo Satanovo a proto je třeba jej neprodleně ukamenovat. Současně s těmi, kteří jej používají proti muslimům.
Je však velmi nepravděpodobné, že by byl pan Alláh Akbar ochoten zúčastnit se policejního vyšetřování a soudních jednání. Proto je třeba pohlížet na všechny muslimy automaticky jako na nevinné.


Došlo po uzávěrce: Investigativcům informačního portálu MALKIPEDIE se podařilo vypátrat příčiny prudkého vzestupu vyšetřovacích schopností České policie. Genetikům z policejních laboratoří a chovatelům policejních koní se totiž podařilo vyšlechtit speciálního křížence mezi člověkem a koněm. A kůň má jak známo větší hlavu, proto ví všechno lépe.
My občané se jen můžeme těšit, že těchto koňopolicejních kříženců bude v řadách České policie přibývat stále více.

Nekonečné množství mých JÁ a jiné blbosti

22. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel
Samozřejmě i já mám své druhé i několik dalších . Stejně jako většina lidí, kteří nemají místo mozku žebříčkovou nervovou soustavu jako žížaly. Takoví jednoduchý lidi mají pouze jedno JÁ. A to někteří z nich dokonce jen polovinu.
Čímž se dostáváme k jakési úměře, že čím má člověk složitější mozek, tím více má . Někdy se dokonce přistihuji, že množství mých tvoří jakousi souvislou frontu, jako za bolševika před masnou. Na té frontě někdy bývá vidět i zakřivení zemského povrchu a některá má jsou dokonce až za horizontem, tudíž nejsou vidět.
Tak třeba moje spánkové je tradičně až na konci fronty. Což způsobuje moje ponocování, jelikož ta fronta stojí směrem na západ. Moje první JÁ se například o půlnoci nachází v zeměpisné délce České republiky, zatímco moje časové JÁ se vyskytuje na západě někde u Newfoundlandu, kde je teprve osm hodin večer. A tak místo abych šel o půlnoci spát, musím počkat, až se otáčením zeměkoule dostane půlnoc i k tomu mému časovému JÁ a bude se mu chtít taky spát.

Některá ta moje se dokonce ani neznají, protože se za můj dosavadní život ještě nepotkala. A když potom dojde k náhodnému setkání, tak si navzájem o sobě myslí, že to druhé patří někomu jinému. Až po několika okamžicích trapného seznamování zjistí, že obě patří jedné osobě. "A kterépak vy jste ". - "No, já jsem přece jeho blbé JÁ". - "Aha, tak to se nemůžeme znát, protože se míjíme. Já jsem totiž jeho chytré JÁ".

U některých těch mých je dokonce podezření, že už dávno vyhynula. Třeba takové moje sportovní JÁ. To už léta letoucí nikdo neviděl. Ale takové moje líné JÁ, to je v pernamenci prakticky neustále. To se navíc sčuchlo s mým gaučovým JÁ, s lemploidním JÁ a se zevlovacím JÁ. A tato čtyři prakticky terorizují ostatní moje . Třeba takové pracovité JÁ od nich neustále dostává po držce. Proto není divu, že to moje pracovité JÁ v posledních letech moc nevylézá na světlo.

Některá ta jsou tak tajemná, že o nich ostatní vůbec nevědí, že by mohla existovat. Třeba takové JÁ třinácté komnaty. To je tajemné jako hrad v Karpatech, před všemi ostatními se schovává a nic na sebe neprozradí. Když se potká s nějakým mým jiným , tak zcela suverénně zalže a tvrdí, že patří někomu jinému.
Tohle JÁ třinácté komnaty je dost podobné mimikrovému JÁ. Tato dvě jsou prakticky příbuzná. Něco jako bratranci. To mimikrové JÁ se chová dost podobně jako JÁ třinácté komnaty, jenže není prakticky vůbec vidět. Proto o něm ostatní má téměř vůbec nevědí, že by takové mohlo existovat. Zatímco JÁ třinácté komnaty je sice vidět, ale všichni mohou tak jedině čučet na jeho zavřená vrata.
Potom někdy nastávají docela bizarní situace, když se tato dvě potkají. JÁ třinácté komnaty totiž jako jedno z mála ví o existenci mimikrového JÁ. Jenže mimikrové JÁ se podle svého zvyku mimikruje a tváří se jako že není vidět. JÁ třinácté komnaty však o něm moc dobře ví, protože v třinácté komnatě jsou informace o všem. A dokonce jej i vidí, protože na něho nějaké mimikry neplatí. Tudíž jej nějaké mimikrové JÁ se svým mimikrováním nemůže převézt.
Kdyby tyhle dvě někdo pozoroval, tak by se až musel smát. Mimikrové JÁ se tváří jako že neexistuje a přitom čumí do zavřených vrat JÁ třinácté komnaty.

Jedním z mých oblíbených je JÁ bezradného blbce. Tohle používám třeba při jednání na úřadech, s policií a podobně. Kdo by se chtěl vytahovat na nějakého bezradného blbečka a nechtěl mu vyjít vstříc? I když je takový úředník či policista skutečný blbeček, tak má nakonec radost, že potkal ještě většího blbce, než je on sám a začne být shovívavý či velkorysý.

Nejdůležitějšími mými jsou však první a druhé JÁ. To první JÁ má na starosti tělesnou schránku a veškeré fungování fyziologických procesů. Zatímco druhé JÁ je takové trochu éterické, protože se stará především o duševní procesy.
Ona se tahle dvě vlastně ani nemají moc ráda a navzájem si vyvádějí všelijaké lotroviny. Třeba to druhé Já si myslí, že je děsně mladé. No, a bodejť by ne? Vždyť se nemusí tahat s těmi pětaosmdesáti kily masa, kostí, vody, krve a bůhví čeho ještě dalšího. Zatímco první JÁ tohle všechno musí oddřít a navíc má jako hlavní šéf tělesné schránky poměrně přesný přehled o jejím opotřebení.

A tak se tyhle dvě pořád hecují. To druhé JÁ si ve své mladistvé nerozvážnosti třeba myslí, že takové obutí a zašněrování bot je při jeho mladickém věku snadnou záležitostí. Jenže první JÁ moc dobře ví, že díky opotřebení tělesné schránky tomu tak není. A tak jako natruc tomu druhému JÁ začne při obouvání naschvál hekat a funět. A tím vždycky tomu druhému JÁ pochopitelně srazí hřebínek.

Někdy si tato dvě navzájem způsobují různá přeřeknutí. Třeba jedno chce něco říct, jenže do toho potměšile zasáhne to druhé a z huby nakonec vypadne něco jiného. Druhé JÁ chce třeba říci: "Vyser si voko", ale první JÁ místo něho řekne: "Ano, samozřejmě, dám vám všechno co mám".
Nebo naopak. První JÁ chce třeba říci: "Promiňte člověče, omlouvám se". Jenže místo toho vlivem působení druhého JÁ z huby vyleze: "Jdi do prdele, ty šmejde!"

Nebo si to druhé JÁ třeba usmyslí, že si večer pochutná na nějakém pikantním a těžkém jídle. To druhé JÁ je totiž napojeno na senzorické požitkové buňky a je poměrně dost mlsné. Jenže to první JÁ se naštve, protože s tím v noci bude mít spoustu práce a moc se nevyspí. Tak vyvolá všelijaké břichoboly či nadýmání, v důsledku čehož potom nespí ani to éterické druhé JÁ. Jako kdyby to první JÁ chtělo říci: "Tak, a to máš za to, ty parchante, že mě nenecháš v klidu vyspat. Nebudeš taky spát!"
To druhé JÁ je totiž tak trochu citlivka a když nemůže spát to první JÁ, tak ono taky nemůže spát. A trápí se, protože jej při těch bezesných nocích potom napadají různé trudnomyslnosti. Ráno je potom celé zmordované, protože se vůbec nevyspalo.
Ne, že by teda mělo nějaké výčitky, nebo něco takového. To ani náhodou. Jenže ono je to duševní druhé JÁ tak nějak závislé na tom tělesném prvním JÁ. A moc dobře ví, že když půjde do kopru to první JÁ, tak ono bude muset do toho kopru pěkně šupajdit s ním.

A tak se pořád ta dvě handrkují. V poslední době si to mé první JÁ zase usmyslelo, že dá za vyučenou tomu druhému JÁ. Že zase tomu mladistvému duševnímu druhému JÁ trochu srazí hřebínek. Jako aby si moc nefandilo. A protože moc dobře ví, že si to mladistvé druhé JÁ dost potrpí na vlasy, tak aby ho naštvalo, začalo ty vlasy schválně zahazovat. Jako když na jaře líná pes. Což pochopitelně tomu druhému JÁ dalo dost velkou ťafku, protože při pohledu do zrcadla začalo dost rychle ztrácet iluze o své mladistvosti.
Jenže ony se tyhle trucy někdy nakonec obrací i proti tomu prvnímu JÁ, protože teď je mu třeba zima na hlavu. A mně vlastně taky.

No řekněte sami, je to s těmahle dvěma věčně rozhašteřenejma vůbec nějakej pořádnej život? Když si furt dělaj takový naschvály a nakonec to stejně všechno odnáším JÁ. A úplně nevinně, protože co je mi do nich, do těch mých blbých ?
Já jsem si je přece nevybral. Buď jsem je vyfasoval při příchodu na tento svět a nebo se nějak ve mně vylíhly, nebo kýho čerta?

Svět plný sexu

18. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel
Každý člověk má asi poněkud odlišnou představu o tom, jak by měl vypadat jeho ideální svět. Někdo si pod tím představuje hromadu peněz, někdo jiný hromadu jídla a někdo třeba spoustu sexu. Těm posledně zmiňovaným bych však chtěl připomenout, že sexu je na světě dostatek, neřkuli přebytek. Kromě běžných sexuálních akltivit na nás sex kouká prakticky na každém rohu. Stačí jen zajet do některé z okolních německojazyčných zemí, něco zakoupit v obchodě a v tu ránu se staneme kundem, neboli zákazníkem. Německé slovo "der kunde" totiž v překladu do češtiny znamená zákazník. Od toho též pochází krásné české slovo kunčoft,
v původní německé podobě kundschaft. Pokud tedy německý obchodník o vás mluví jako o kundovi, tak vás neuráží, nýbrž hodnotí vaše postavení v německojazyčném prostředí.

Někdo by však zatoužil ponořit se ještě hlouběji. Ten si může zajet do estonského města Kunda, na pobřeží Baltského moře. Toto v podstatě bezvýznamné městečko je hned po hlavním městě Tallinnu tamním druhým nejnavštěvovanějším městem českými turisty. Mnozí tam jedou stovky kilometrů jen proto, aby se mohli vyfotit u cedule s nápisem Kunda a tu fotku potom hodit na internet.
Dokonce vznikla neoficiální česká společnost s názvem Kunda a kundodeník, která založila deník návštěvníků, jenž je uložen pod jakousi zídkou u vjezdu do Kundy. Do tohoto deníku se čeští návštěvníci zapisují podobně jako horolezci, kteří se zapisují do vrcholových deníků po zdolání nějaké hory. Někdo holt touží zdolat horu a někdo jiný Kundu.


Pokud by některý z návštěvníků Kundy zatoužil po ještě bohatších zážitcích, může se ve městě Kunda vykoupat ve stejnojmenné říčce jménem Kunda. Potom bude v Kundě tuplovaně. A co může být na světě lepšího, než se rochnit v Kundě v Kundě? Pokud by se v té říčce vykoupala žena, tak už by se jednalo o jakési trojkundí.
A v případě, že by se v té říčce vykoupal zájezd nějakého ženského sportovního týmu, tak už by se jednalo o takovou množinu, že by se z toho mohl leckterý mužský návštěvník zbláznit.



Zájemci o exotičtější zážitky se mohou vydat do Indie nebo do Pákistánu, kde najdou hned několik míst a měst s názvem Kunda. V tamních končinách je přímo překundíno.
A co víc, v indickém městě Kunda, v provincii Utarrpradéš, si může též koupit indickou pochoutku pro opravdové fajnšmekry, kundu v konzervě.




Komu by nestačily dosavadní kundí zážitky, tak si může z Indie zaletět do Austrálie a tam si zařádit v Kunda Parku na předměstí Sunshine Coast ve státě Queensland.


Nadšený kundí cestovatel se potom ještě na zpáteční cestě do Evropy může zastavit v afghánském městě Kunduz. Případné zájemce o erotické zážitky bych však chtěl upozornit, že obyvatelky Kunduzu, neboli Kunduzanky, chodí zahalené od hlavy až k patě. Tudíž jim není vidět ani obličej, natož cokoliv jiného.
O vzrušení však ve městě i ve stejnojmenné provincii Kunduz není nouze. Téměř nepřetržitě tam totiž probíhají urputné boje mezi fanatickými Talibanci a afghánskými ozbrojenými složkami, podporovanými koaličními spojenci.
Takže běžný život v Kunduzu je spíš tak trochu na píču.



Aby tento článek nevyzníval příliš maskulinním způsobem, je nutno ojektivně poznamenat,
že i příslušnice něžného pohlaví si mohou přijít na své. Například v Polsku mohou navštívit obec jménem Kokot.


V Černé Hoře dokonce mohou narazit hned na více kokotů. Zde podotýkám, že se jedná o balkánskou republiku Černá Hora, nikoliv o městys Černá Hora na Blanensku. I když se dá statisticky předpokládat, že v té moravské Černé Hoře též budou nějací kokoti.



V Černé Hoře je též možné napít se dobrého vína značky Kokot. Pokud si dotyčný cestovatel sebou z Indie přivezl též onu zmiňovanou indickou pochoutku, tak může Kundu v konzervě zapít Kokotem. Čímž dojde v jeho útrobách doslova ke koitálnímu sexuálnímu spojení. Prostě si Kunda vrzne s Kokotem. Leč s možným problematickým vyvrcholením, protože ta indická pochoutka je vyrobena z mléka. V kombinaci s vínem tudíž z toho může být spíš bolestivá a běhavá záležitost, než nějaké erotické zážitky.


Případné cestovatelky za erotikou nemusí z Černé Hory cestovat příliš daleko, protože hned v sousedním Chorvatsku mohou narazit na několik Čuraků. Buď za volantem na silnici a nebo si dokonce mohou v Čuraku posedět.







Ani muži však nepřijdou v Chorvatsku zkrátka, protože zejména v letní sezóně je tam prakticky na každém rohu hladna piča nebo domača piča.



A nyní je také na čase být trochu patriotem a nekoukat jen do zahraničí. Jsme sice malá země, ale i u nás se najdou eroticky zajímavá místa. Kromě již výše zmíněného favorita jménem Pičín, je to například autobusová zastávka NA PINDĚ, která zákonitě musí být na místě zvaném Pinda, nacházející se v Olomouckém kraji.



Jedno z nejzajímavějších míst však na mapě České republiky již nenajdete. Původní obec Mrdákov u Domažlic totiž byla upjatými puritány přejmenována na Mrákov.
Tím zmiňovaným Mrdákovem se poněkud přesouváme od pohlavních orgánů k sexuálním aktivitám. A tak se například v Malajsii můžeme svézt autobusovou linkou s názvem Jebat Ekspres.


Kromě jízdy v jebacím autobuse si však v Malajsii též můžeme zakoupit osobní automobil místní výroby, nesoucí jméno Proton Jebat.


V Malajsii je zřejmě jebání velmi populární. Dokonce i jeden z dávných malajských národních hrdinů nesl jméno Hang Jebat. V návaznosti na to dnes kromě vojenské bitevní lodi Jebat můžeme navštívit Hang Jebat Mauzoleum, sportovní komplex Stadium Hang Jebat a nebo spoustu ulic Jalan Hang Jebat po celé Malajsii.




Nejen sexem však živ je člověk. Existují totiž lidské aktivity, které jsou z fyziologického hlediska ještě mnohem důležitější. Třeba takové vyprazdňování. Například v Indii můžeme potkat řadu žen, které nesou pro nás Čechy téměř poetické jméno Rani Srani.


V Indonésii pro změnu můžeme najít firmu s názvem Hoven Clean, která se celkem příznačně zabývá prodejem vysavačů a čisticích strojů pro lidi, kteří tu ranní činost již nestihli.



Oproti tomu známá firma IKEA nenabízí žádné čištění, nýbrž rovnou praktický domácí koberec s názvem HOVEN, jenž je vhodný zejména pro majitele domácích zvířat, nebo starších rodičů, kteří už neudrží stolici. Tento koberec je totiž vybaven tzv. "hovními mimikrami". Exkrementy z koberce sice nezmizí, ale aspoň nejsou vidět. A po zaschnutí ani cítit.



Další erotické lahůdky, které určitě stojí za zhlédnutí, můžeme najít na internetu, a to zejména na sociálních sítích.









Andělína prdelína se našla

10. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel
Pro řadu lidí bude jistě velmi příjemným překvapením, že populární americký magazín TIME vyhlásil pro letošní rok jako osobnost roku paní Angelu Merkelovou.Většina čtenářů se mnou bude jistě souhlasit, že si paní Merkelová tuto poctu opravdu zaslouží. Zejména za to, co v poslední době dělá pro Evropu a pro blaho jejích obyvatel.
Je pravdou, že její politická cesta nebyla vždy úplně přímočará a neobešla se bez nějakých těch ideových kotrmelců. Svoji politickou kariéru zahájila jako aktivní funkcionářka svazu komunistické mládeže v bývalé Německé demokratické republice. Současně s pádem železné opony a sjednocením Německa se však jednoho dne probudila jako pravicová politička a vstoupila do pravicové konzervativní strany CDU. Postupem času se jí však pravicové ideály nějak přestaly líbit a začala se ideově zase přesouvat doleva. A jelikož její původní východoněmecký komunismus sovětského střihu byl již mrtev, tak tentokrát vsadila na neomarxismus, který si úspěšně razí cestu celou západní Evropou. Totalitní ideje z jejího mládí v ní přece jen zapustily hluboké kořeny, které se nedají jen tak zpřetrhat.
Proto je její volba osobností roku důkazem, že konečně našla sama sebe. V žebříčku osobností roku magazínu TIME totiž najdeme stejné velikány, jako je ona sama. Mezi těmi nejvýznamnějšími můžeme například vyjmenovat Adolfa Hitlera, který se podle magazínu TIME stal osobností roku 1938. Dalším velikánem, který tuto poctu získal hned dvakrát, v roce 1939 a 1942, nebyl nikdo menší, než proslulý Josif Vissarionovič Stalin.
Kromě těchto velikánů se v žebříčku osobností může paní Merkelová pyšnit i sousedstvím bývalého osvíceného íránského muslimského vůdce Ajatolláha Chomejního, který po svržení íránského krále Rezá Šáha Pahlavího udělal strašně moc pro íránský lid. Například to, že prohnilý demokratický Írán posunul o několik set let nazpátek do blaženého temného středověku.
Ano vážení čtenáři, paní Angela Merkelová se konečně našla. Konečně je mezi svými ideovými souvěrci. A musíte uznat, že je opravdu ve velmi vybrané společnosti.
Tak tedy, osobnost roku 2015 je známa a nám nezbývá nic jiného, než se těšit na další ročník, jakého velikána nám redaktoři magazínu TIME vyberou za osobnost roku 2016.






Došlo po uzávěrce: Investigativcům informačního portálu Malkipedie se povedl doslova husarský kousek. Podařilo se jim totiž se značným předstihem vypátrat, kdo bude s největší pravděpodobností vyhlášen osobností roku 2016. Podle zaručených informací by tou osobností neměl být nikdo menší, než vůdce Islámského státu, dobrosrdečný a umírněný terorista Abú Bakr al-Bagdádí.


Epilog: Zpětně můžeme jen litovat, že pozornosti redaktorů magazínu TIME unikly i jiné významné osobnosti minulých dob, které by si také jistě zasloužily toto vyznamenání. Jen namátkou bychom mohli zmínit bývalého ugandského diktátora "řezníka" Idi Amina, středoafrického císaře a lidožrouta Bokassu I., kambodžského vyhlazovatele vlastního národa Pol Pota, nebo ruského masového vraha Andreje Čikatila.
Pokud se tento trend rozšíří z mediální sféry i do jiných oblastí, tak se možná v budoucnu dočkáme i toho, že Nobelovu cenu za medicínu obdrží "in memoriam" doktor Josef Mengele.


Prděti sám před sebou

8. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel
Předem článku chci čtenáře upozornit, že jestli se někdy u mých článků popadali za břicho, tak tentokrát nebudou. Leda tak průjmem či zácpou, ale smíchy rozhodně ne. Tentokrát jsem se totiž rozhodl tématicky zabrousit do moudrých vod. Proto jsem se taky za účelem napsání tohoto článku převlékl za chytrého.
A když už mám ten chytrý převlek, tak se pustím do poměrně složitého tématu, kterým jsou partnerské vztahy.
Pokud vznikne nějaký nový partnerský vztah, je hloubka tohoto vztahu lidmi z okolí často zkoumána otázkou: "Už před sebou prdíte?"
Tím mám tedy na mysli vztah mezi mužem a ženou. U homosexuálních mužů předpokládám, že se taková otázka neklade, protože ti jako chlapi před sebou zřejmě prdí hned od začátku. A při análním sexu se to prdění prakticky stejně ani nedá uhlídat.
Jistě, vzájemné prdění před partnerem je určité překonání intimní bariéry, kterou mezi sebou noví partneři zpočátku mají. Jenže pro vývoj a udržení dobrého vztahu jen prdění nestačí. Ve vztahu se musí především komunikovat. Což se ovšem mnohým partnerům moc nedaří. A to navzdory tomu, že před sebou už léta prdí o stošest. Jenže promluvit si spolu nedovedou. Což je základní chybou. Jasnovidecké schopnosti totiž nejsou mezi populací příliš rozšířené. Pokud tedy některého z partnerů něco trápí, ten druhý nemá jinou možnost se to dozvědět, než že mu to ten dotyčný řekne.
Všichni to asi známe. Zakaboněný obličej, významné mlčení a na otázku co se děje, je odpovídáno, že nic. Jenže ono se něco děje, něco na pozadí kvasí. Něco, co dříve nebo později vykvasí a původně třeba zcela banální problém naroste do nebývalých rozměrů. V důsledku čehož potom partneři místo prdění před sebou začnou často prdět na sebe navzájem.

Chtěl bych se však zmínit o dalším důležitém faktoru partnerských vztahů. Nestačí totiž, aby byli partneři schopni vzájemně komunikovat. Člověk totiž musí umět mluvit i sám se sebou. Není samozřejmě nutné, aby dotyčný samomluvec při této komunikaci mluvil nahlas. A už vůbec ne na veřejnosti, protože potom by se vystavoval reálné možnosti nedobrovolné hospitalizace v psychiatrickém zařízení.
Ani toto mluvení nelze nahradit nějakým prděním. Třeba já osobně sám před sebou prdím už léta. Leč k bližšímu sebepoznání to rozhodně nevedlo. Nanejvýš jsem při tom mohl poznat, co jsem jedl předešlý den.
Ono v tomto případě vlastně ani nejde o mluvení. Spíš se jedná o jakési sebepoznávání. O nalezení a poznání sama sebe. Třeba nakolik jsem dobrý člověk a nakolik jsem hajzl. V každém z nás se totiž vyskytuje kus dobráka i kus hajzla. Některé hajzlovské, nebo chcete-li sobecké vlastnosti, jsme totiž dostali od přírody darem, jako součást vlastního pudu sebezáchovy. Podstatné však je, kolik a v jakém poměru v sobě máme z toho, či onoho. Tedy jestli jsme víc hajzlové a nebo víc dobráci.
Toto sebepoznávání je třeba důležité proto, aby člověk zjistil, jestli by byl vlastně schopen žít sám se sebou, kdyby se vyskytoval na druhé straně partnerského páru.
Což se ovšem týká nejen soužití v páru, ale i soužití s lidmi všeobecně.

Úplně na závěr bych dodal, že při tom sebepoznávání člověk k sobě musí být dosti upřímný, sebekritický a nenamlouvat si o sobě něco, čím ve skutečnosti nejsme. Všichni tak nějak máme trochu tendence, vidět sami sebe v poněkud lepším světle. A na takové nepravdivé vylepšování své osoby před sebou samým, i před ostatními, bychom se měli opravdu vyprdnout.
Nalhávání si o sobě něco příliš pozitivního totiž může vést až ke vzniku tzv. "dušínství", o kterém je popisováno v článku Ve stínu Dušínů. Symbolický "Dušín" je totiž tak hluboce přesvědčen o správnosti své dobroty, že v zájmu té své "dušínské" dobroty dovede doslova terorizovat lidi, kteří odmítají ty jeho "správné" dušínské postoje přijmout.

O vrhání stínů a šavlí

4. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel
Popíjel jsem se na sluníčku
před hospůdkou v Davli
nejprve jsem vrhal stín
ale pak jsem vrhnul šavli

Řekněme si na rovinu
udělal jsem volovinu
kdybych chlastal v polostínu
hodím šavle polovinu

Potom jsem moh "U báby"
na soutoku Kocáby
tam kde kotví koráby
zavrhat si vrhcáby

Vrhcáby jsem nemoh vrhat
neb jsem musel rychle zdrhat
Proč bych taky ten chlast platil
když jsem jim ho všechen vrátil

Však když si tak utíkám z Davle
ihned po vrhnutí šavle
již z dálky se na mne zubí
ukrutný tygr šavlozubý

On tesáky má jak dlouhé šavle
a já jen na botách zbytky své šavle
snad mne ten parchant nezahubí
pak bych to měl sakra dost blbý



Poznámka ošetřujícího lékaře:
Po napsání příliš dlouhého a vážného článku Ve stínu Dušínů se jeho autorovi zcela zavařily poslední zbytky mozkových závitů a přepadla jej akutní demence, jejímž výsledkem je výše uvedená básnička.

Ošetřující lékař MUDr Pudr, lautr hadr
Léčebna mentálních nemocí a polucí
Odřepsy pod Oškobrhem u Býchor
Kraj Střevočeský
Böhmen und Mähren
Damen und Herren
na všechno serem
kolo se nám polámalo
udělalo bác
já bych mu jí plác

S pozdravem Auf Wiedersehen
Hans Christian Andersen

Ve stínu Dušínů

2. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel
Starší generace si jistě vzpomenou na absolutně dokonalého Mirka Dušína z Rychlých šípů. Mirek Dušín však není jen vymyšlenou postavou. Tisíce živých Dušínů žijí i mezi námi. Současná doba je doslova líhní Dušínů. A dnešní mediální vymoženosti jim též umožňují prezentovat jejich názory. Média jsou prakticky plná informací a pouček od Dušínů. Zejména proto, že ve vedení médií často též sedí Dušíni. Tudíž je Dušínům dáván větší prostor. A jejich slova se tak postupně stávají nezpochybnitelnou pravdou, i kdyby se jednalo o naprosté hovadiny. Zatímco hlasy ostatních, tedy Nedušínů, dostávají prostor v médiích velmi zřídkavě. A to ještě jen proto, aby se zdůraznil rozdíl mezi "moudrými" názory Dušínů a "hloupými" názory Nedušínů. Které jsou vždy náležitě pohrdavě komentovány a označeny za škodlivé, aby neznalý čtenář ty nesprávné názory omylem nezačal považovat za správné.
"No jen se podívejte, jaké má ten zpátečnický hlupák nepřijatelné názory!"
Doslova pastvou pro Dušíny je internet. Sociální sítě, blogové stránky a všelijaká diskusní fóra přímo překypují Dušíny. Sílu jejich dušínství zde umocňuje anonymita internetu. U takového internetového Dušína prakticky nikdy nenajdete jeho fotku. Původní kreslený Dušín byl totiž prakticky dokonalý. Zářivě blonďatý, ušlechtilých rysů tváře, vždy vzorně upravený a učesaný. Skutečný vzhled internetových Dušínů se od tohoto ideálu většinou značně odchyluje. Proto žádné fotky.

Dušíni se vyznačují především tím, že vždycky mají pravdu a že vědí všechno lépe, než ostatní. Těmi ostatními jsou pochopitelně myšleni Nedušíni. Pokud se na internetu setkají dva Dušíni, tak si přizvukují, vědomi si toho, že čím více Dušínů, tím větší je síla jejich dušínství. Následně se Dušíni kolektivně radují a plácají po zádech, jak to těm pitomým Nedušínům zase natřeli.
Dušínovi však vůbec nevadí, že je jeho názor většinou menšinový. Naopak. Menšinovost jeho názoru dodává Dušínovi na důležitosti a vyjímečnosti. Svět totiž snese jen omezené množství Dušínů. Příliš velké množství Dušínů by jejich důležitost poněkud devalvovalo. Navíc takový Dušín dovede svému menšinovému názoru dodat patřičnou sílu křikem a svoláváním svědků v podobě dušínské klaky, která ochotně dosvědčí, že on má pravdu.

Dušíni jsou především teoretici, kteří vycházejí z floskulí, které kdysi kdosi vyslovil a které přijmou za svoji pravdu. Není ani podstatné to, jestli je to skutečně pravda. Dušínovi stačí, když je ta floskule považována za správnou.
Ve své podstatě Dušín nikdy nevymyslí nic nového. Jen kopíruje již kdysi někým vyslovené neomylné pravdy a šikovně je kompiluje tak, aby vyhovovaly jeho představám. Následnými kompilacemi se potom snaží utloukat Nedušíny, nezávisle na tom, jestli jeho slova mají nějakou logiku.
V diskuzi s Dušínem prakticky nemáte šanci uspět, protože Dušín při diskuzi přebíhá z tématu do tématu, vyzobává si z vašich vět jednotlivé pasáže, na kterých se potom vozí. Při tom operuje s falešnými argumenty, zatímco od vás požaduje písemné důkazy, nejlépe notářsky ověřené. Pokud mu však ty písemné důkazy v mnoha provedeních předložíte, tak je stejně nepřijme a označí je za podvržené či marginální. Protože pravdu má přece vždycky on a to za každých okolností. Což doprovodí argumentem, že tak je to správné. Takový zanícený Dušín úrovní své argumentace poněkud připomíná nadporučíka Mazurka z románu Černí baroni, "byvaleho valcyřa", který proslul sloganem: "Tak je to spravne, tak to ma byt!"
Pokud už se vám vůbec někdy podaří zatlačit Dušína do kouta nevyvratitelným argumentem, že něčeho je třeba sto, tak se na vás vítězoslavně vytasí s argumentem, že je toho jen devadesát devět. Tudíž vlastně úplně kecáte, protože devadesát devět přece není sto. Čímž veškerou diskuzi zcela rozbije a v jeho očích potom vyhrává, protože na ty jeho blbosti už prakticky nemáte co říci.

Dušín vždycky vychází z teorie, protože ověřování teorií je namáhavé a mnohdy i nebezpečné. A Dušín jakékoliv nebezpečné jednání zavrhuje. Nebezpečné věci se prostě nedělají. Čímž zcela opomíjí logiku získávání osobních zkušeností, které jsou nepřenositelné. Například poučku, že každé malé dítě si musí sáhnout na kamna, aby vědělo, že jsou horká a příště už na ně nesahalo. Dušín by všechna kamna obložil izolačním materiálem, samozřejmě měkkým a pro jistotu ještě bez jakýchkoliv hran.
V konečných důsledcích jeho vizí o nebezpečnosti jednání Dušín zcela odmítá i sebeobranu, protože sebeobrana by mohla být nebezpečná nejen pro něho samotného, ale dokonce i pro útočníka.

Takový Dušín je bytostně přesvědčen, že ostatní lidé, tedy Nedušíni, jsou absolutní blbci, kteří by si bez jeho moudrého poučování prakticky prakticky podávali dveře v úrazových nemocnicích nebo se v nejbližší době stali klienty pohřebních ústavů.
Všichni asi známe poučky Mirka Dušína. Například: "Hoši, neskákejte uřícení do vody, je to nebezpečné". Dušín však ve skutečnosti neví, jestli je to nebezpečné. Nemá to ověřené. Nikdy by totiž uřícený do vody neskočil, protože v jeho mysli to není správné, skákat uřícený do vody. Navzdory tomu, že miliony lidí po celém světě každý den skákají uřícení do vody a to bez jakékoliv újmy na zdraví. Stejně tak se Dušín nikdy nepostaví na kraj skály nad propastí, protože je to nebezpečné, tudíž se to nedělá. Dušín by všechna nebezpečná místa na zeměkouli obehnal zábradlím, označil černo-žlutým šrafováním a varovnými nápisy, aby si ti blbci Nedušíni neublížili.

Dušín je ve skutečnosti posera a svoji předposranost maskuje tzv. "správným chováním". Taky proto se Dušín nikdy neožere jako dobytek, protože potom by mohl vyvádět a mohlo by se mu něco stát. Navíc je alkohol jed, který poškozuje lidský organizmus, zejména játra. Ze stejných důvodů Dušín nikdy nekouří, protože kouření je přece též škodlivé.
Navíc Dušínovi silně vadí jiní lidé, kteří kouří. I když jej tím momentálně nijak neobtěžují.
Vadí mu to prostě z principu, protože kouření je škodlivé a škodlivé věci se přece nedělají.
Své výhrady však maskuje tvrzením, že kuřáci zamořují životní prostředí. Nijak mu však nevadí, že tato slova o zamořování ovzduší kuřáky třeba zrovna vyslovuje vedle nákladního automobilu, z jehož výfuku létají doslova brikety a množství zplodin vyloučených za jediný den provozu náklaďáku je asi milionkrát větší, než kolik zplodin běžný kuřák vyloučí za celý život. Na to má Dušín jednoduchou odpověď. Nákladní automobily jezdit musí, ale kouřit se nemusí.
Samozřejmě, že se kouřit nemusí. Taky se ale nemusí lézt po skalách, jezdit na motorkách, jezdit na kole, létat na rogalu, prolézat jeskyně či sjíždět peřeje. To všechno je totiž taky nebezpečné a někdy to může škodit i ostatním lidem. Jenže lidé prostě rádi dělají věci, které je baví. I když jsou třeba nebezpečné nebo škodlivé. Zpestřují si tím život. A je to jejich život, nikoliv Dušínův.

Čímž se dostáváme k tématu, že Dušín potřebuje pro svůj život mantinely. Dušín prostě nedovede bez mantinelů žít. Život Dušína bez mantinelů by byl rozplizlý, neuspořádaný, pro něho nežitelný. A jelikož ví všechno nejlépe, tak rád nastavuje mantinely i ostatním, aby taky žili tak správňácky jako on. Dušín si například v supermarketu vždycky bere vozík nebo košík, protože tak je to správné. Od toho tam přece ty košíky jsou. A přitom opovržlivě kouká po zákaznících, kteří si zboží hází do krabice v podpaží, ve které si jej potom pohodlně odnesou až do auta. Krabice ale přece nejsou na nošení zboží.

Jednou ze základních vlastností Dušínů je poučování Nedušínů, jak se mají správně chovat. Ba dokonce jak mají správně myslet. Tím "správným myšlením " je samozřejmě míněno správné myšlení v jeho, tedy dušínovských sentencích.
Někdy je Dušín též trochu šmrncnutý vojínem Jasánkem, redaktorem časopisu "Rudá vatra", taktéž z již výše zmiňovaných z Černých baronů.
Toto Jasánkovské zabarvení dává Dušínovi silný ideologický náboj. V takovém případě ani tak moc nejde o skutečnou náplň těchto názorů, ale o jejich správně akční a zapálené prosazování. Samozřejmě se jedná o správné názory, které jsou poplatné té které době. Takoví ideologičtí Dušínové se v jedné epoše stávají zapálenými členy Hitlerjugend, jindy zase správně bolševicky kovanými členy Socialistického svazu mládeže, nelítostnými žabičkáři, horlivými antiglobalisty nebo radikálními anarchisty bojujícími proti všemu, co se jim nelíbí,
co nepovažují za správné. Ideologickému Dušínovi nezáleží ani tak na tom, proti čemu vlastně bojuje. Důležité pro něho je, že bojuje za správno. Nějakou náplň si pro ten svůj boj vždycky najde. Třeba boj proti pejskařům. Psi přece serou po ulicích a to se nemá. To není správné.
U Dušína ideologie vždy na celé čáře vítězí nad obsahem. A základem jeho ideologie je vždycky to, co je správné. Nebo přesněji to, co on za správné považuje.

Ideje a ideály jsou základní podstatou Dušínova života. Dušín prostě neumí žít bez idejí.
A to navzdory tomu, že ty jeho ideje jsou mnohdy v rozporu s logikou, staletými zkušenostmi lidstva, vědeckými poznatky, či jen obyčejným selským rozumem. Leč pro Dušína jsou právě ideje těmi již výše zmiňovanými mantinely.

Paradoxem je, že v současné době se velké množství Dušínů vyskytuje zejména mezi vědci. Názor vědce je dnes brán jako neměnný axiom, přes který nejede vlak. Vědec přece vždy musí být moudrým člověkem. A to navzdory tomu, že vědci jsou často odtrženi od životní reality. A též navzdory tomu, že právě vědci se díky této odtrženosti od reality dopustili těch nejhrůznějších zločinů na lidstvu, v podobě vynálezů atomových, vodíkových či neutronových bomb, či v podobě bakteriologických nebo biologických zbraní a dalších lahůdek určených k hubení lidí.
V dnešní době však stačí, aby nějaký vědec právě vytažený z laboratoře něco prohlásil do mikrofonu novináře a svatá pravda je na světě. Respektive jeho slova jsou použita k potvrzení svaté pravdy vytvořené někým jiným. Je to takový princip starých babiček z první poloviny minulého století. "Pan dochtor je přece študovanej, von to musí vědět nejlíp".

Další skupinou vzdělanců, kde se nachází ohromné množství Dušínů, jsou takzvaní "intelektuálové". Zde se povětšinou jedná o absolventy různých obskurních fakult, vyučujících politické, sociální či lidskoprávní pavědy. Mezi absolventy Matfyzu nebo ČVUT o Dušína téměř nezavadíte. Absolvování těchto fakult totiž vyžaduje logiku a tu Dušíni většinou postrádají, jak již bylo řečeno výše.
Nicméně, navzdory neužitečnosti a zbytečnosti Dušínem studovaných oborů, se z mnohých Dušínů stávají tzv. "věční studenti", kteří jsou schopni studovat až do velmi pokročilého věku s odvoláním na to, že ještě nemají všechno dostatečně nastudováno.
Absolventi obskurních fakult vyučujících pavědy potom zhusta nacházejí pracovní uplatnění ve státní správě, přisáti na výživném cecku státní pokladny nebo v různých neziskovkách, kde své znalosti získané za státní peníze používají na ždímání dalších peněz ze státní pokladny, na většinou zcela zbytečné projekty. Přičemž podklady pro tyto projekty, které jsou často vytvářené na "společenskou objednávku", jsou vybírány většinou čistě účelově a někdy jsou doslova vycucané z prstu, aby výsledek projektu dopadl tak, jak potřebuje zadavatel projektu. Mnohdy stačí jen udělat výtah z mnoha desítek již dříve vypracovaných a stejně zbytečných projektů. Ale nový projekt je na světě. Přičemž po vyčerpání grantu či dotace je jako zbytečný a bezúčelný založen stejně, jako ty desítky předešlých projektů, vypracovaných na stejné téma, jen s drobnými odchylkami. To však Dušínům v neziskovkách nevadí. Mají tak další prostor pro vytváření dalších zbytečných projektů.
Dušína prakticky nikdy nenajdete tam, kde se něco vyrábí nebo vymýšlí něco užitečného.
Tedy v tržní oblasti. Výše platů v této sféře se totiž odvíjí od smysluplnosti, užitečnosti, efektivnosti a konkurenceschopnosti odvedené práce. Takové hodnocení v případě čistě teoretické Dušínovy práce samozřejmě nepřipadá v úvahu a nebohý Dušín by brzo pomřel hlady. Proto vždy hledá vhodný cecík, ze kterého může bezstarostně nasávat s vynaložením co nejmenšího úsilí. Skutečná smysluplná práce Dušínovi totiž příliš nevoní. Raději planě filozofuje a teoretizuje. Praktickou práci ochotně přenechává blbým Nedušínům. Nicméně, pokud Dušín vůbec pracuje, tak svoji "práci" vždy považuje za tu nejdůležitější, bez které by se lidstvo prakticky neobešlo.

Politická orientace Dušína je vždycky levicová, někdy zabarvená mírně do ruda, většinou však spíš do zelena. Zelená teď táhne a dají se na ní vytřískat slušné peníze. Kdo z rozumných politiků, držících ruku na státní kase, by si dnes dovolil zpochybňovat nutnost ochrany kdejakého plevele či brouka? To by byla doslova politická sebevražda, protože takový politik by byl okamžitě a nemilosrdně uštěkán zelenými Dušíny. Politik klidně smí způsobit utrpení mnoha konkrétních lidí nepovolením silničního obchvatu obce, ale možnost zalití broučí dírky betonem při stavbě obchvatu, je doslova hrdelním zločinem, hodným řešení u mezinárodního soudu v Haagu.

Dušín nikdy není pravicově orientován. Pravice je přece fuj a dnes je téměř povinností jí pohrdat. A zde se opět dostáváme k dušínovskému pohrdání logikou a tudíž i ekonomickými pravidly. Navíc je to pohodlnější, přerozdělovat zisk, jehož tvorbu inicioval někdo jiný. Bohužel, jak se ukazuje na zadluženosti dnešního tzv. "vyspělého světa", tak ono dušínovské přerozdělování nemůže fungovat donekonečna. Ledaže by Dušíni vynalezli nějaké ekonomické perpetuum mobile.

Každá společnost, každá kultura, má své vlastní Dušíny. Neomylné Dušíny, kteří neochvějně hlásají svoji pravdu. Tato pravda různě orientovaných Dušínů však často bývá diametrálně odlišná. Například evropský Dušín je hluboce přesvědčen o všemocné síle dobra. Čímž zcela opomíjí Darwinovy přírodní zákony. Paradoxem je, že jindy, když se mu to zrovna hodí, se na zmiňované Darwinovy zákony rád odvolává. Třeba v situacích, kdy je potřeba zhanobit a vyvrátit křesťanské náboženství jako sbírku tmářských bludů. Dušín je totiž vždycky ateistou. Je sice ochoten připustit jiná náboženství, leč křesťanství nikoliv. Dodnes jej totiž silně iritují křížové výpravy, probíhající před dávnými sedmi sty lety.
Evropský Dušín je například zcela nedarwinovsky přesvědčen o tom, že hlazením divokého tygra z něho udělá poslušnou kočičku. Teda, ne že by chtěl Dušín sám hladit tygra. Na to je Dušín příliš předposraný. Je to přece nebezpečné a jak známo, tak Dušín nebezpečné věci nedělá. V rámci svých zcestných teorií však hlazení tygra vřele doporučuje Nedušínům.
A pokud se Nedušíni takovému nesmyslnému jednání vzpírají, častuje je nevybíravými urážkami a označuje je za zpátečnické hlupáky. A to navzdory staletým zkušenostem lidstva, že hlazení tygra je na jeho výchovu zcela neúčinné a že mnoho hladičů již bylo těmi tygry sežráno.
Zatímco Dušín z jiné kultury má zcela jiné parametry pro své dušínství a na nějakou dobrotu se klidně vykašle. V zájmu své jediné správné pravdy klidně někomu uřízne hlavu. Dobrotu totiž považuje za slabost, neboť on sám se cítí být tím tygrem. A tygra nemůže potkat nic lepšího, než setkání se slabou kořistí, která se s ním ve své bláhovosti chce pomazlit.
V domnění, že hlazením rozněžnělý tygr zapomene na své živočišné pudy a raději chcípne hlady. Je to prostě jen jiný druh Dušína, vzešlý z jiné kultury. Jedno však mají společné. Dušíni vždy hlásají svoji pravdu.

Na závěr bychom si měli ještě něco povědět o kořenech Dušínů. Dušíni jsou většinou frustráti, někdy poznamenaní neblahým dětstvím či dospíváním, traumatickými zážitky z minulosti.
U některých Dušínů se dokonce projevují jisté patologické rysy nebo mentální či psychické poruchy.
Jedním ze základních rysů Dušínů je skutečnost, že vlastně ani neumí žít, neumí se radovat ze života a často též trpí patologickou nespokojeností se svým životem. Častým problémem Dušínů jsou potíže v jejich sexuální orientaci. Mnohdy též trpí různými komplexy, od pocitu méněcenosti, až po různé sociální fobie. Dušíni neumí zapařit, neumí se odvázat, nedovedou dělat kraviny, jsou zapšklí, jsou nudní, jsou to takoví suchoprdi. Proto si vyhledávají náhradní náplně života, v podobě hledání mnohdy zcestných ideálů, v hlásání pochybných pravd a v poučování Nedušínů.

Mnozí z těchto Dušínů, hlasatelů té jediné správné pravdy, která byla poplatná době, situaci či náladám v tehdejší společnosti, se v minulosti dokonce vyšvihli do vedení říší, monarchií či států. Třeba taková Římská říše byla doslova hojná na duševně nemocné Dušíny, kteří se stávali konzuly či imperátory.
Z modernější doby můžeme připomenout francouzské revoluční Dušíny, kteří se v zájmu svých jediných správných pravd stali tvůrci období, které vešlo do dějin jako "Vláda teroru". Jak již naznačuje název této epochy, tak se zrovna nejednalo o žádnou selanku.

Minulé století bylo taktéž hojné na různé Dušíny. Můžeme třeba připomenout doslova vzorového Dušína, abstinenta, vegetariána, nekuřáka, maminčina mazánka a současně též potomka surového alkoholika, jistého Adolfa Hitlera, který hlásal tu jedinou správnou národně-socialistickou pravdu. A jako správný Dušín byl samozřejmě též psychopatem, paranoikem, megalomanem a sbírkou mnoha dalších duševních poruch. Mnozí západní demokratičtí politologové a intelektuálové jej však bezmezně obdivovali, jak to má ten člověk v hlavě srovnané.
Dušín Josif Vissarionovič Stalin, taktéž pořádný magor, hlásající pro změnu internacionálně-socialistickou pravdu, byl též obdivován řadou západních demokratických vědeckých kapacit.
I on byl pro ně správňácky dušínský. Takový rázný chlapík, prosazující správné věci. Dodnes jsou ideály jeho internacionálního socialismu mnoha západními a zejména americkými intelektuály obdivovány, ba dokonce vyučovány na univerzitách. Samozřejmě na obskurních fakultách, chrlících absolventy již výše zmiňovaných neužitečných oborů. Leč hojně dotovaných a grantovaných různými bohatými, či spíše zbohatlými a též patřičně vykutálenými Dušíny.
Leč, stomilionová hromada mrtvol, jako výsledek budování internacionálního socialismu, je těmito Dušíny a tvůrci nových Dušínů jaksi mimoděk přehlížena, jen jako nějaké nepříliš podstatné potíže růstu. Ale myšlenka je přece správná, jen byla trochu nepřesně uváděna do praxe. Ale příště se to již určitě povede správně.
Nejnovějším výplodem hlasatelů jediné správné pravdy, neúnavných moderních Dušínů, je výtvor zvaný "kulturní socialismus". Někdy též zvaný "kulturní marxismus". Obé navazující na předešlý neúspěšný experiment s internacionálním socialismem. Ve skutečnosti se však jedná pouze o nový nátěr starých praktik. Tedy opět se jedná o manipulaci s lidmi, oblbování mas, vytváření hurá systémů a ostrakizování osob, které mají jiný názor, než ten správný dušínský.
Ostatně, tyto praktiky nejsou žádnou novinkou, neboť byly již v 19. století vymyšleny patologickým parazitem a alkoholikem jménem Moses Mordechaj Levy, který jako jeden z největších Dušínů vstoupil do historie pod jménem Karel Marx. A kupodivu je dnes uznáván jako významný světový filozof. Navzdory tomu, že ve skutečnosti neabsolvoval žádná filosofická studia, nýbrž práva na univerzitě v Bonnu a v Berlíně. Doktorát z filosofie mu byl celkem záhadně udělen na univezitě v Jeně a to pouze na základě předložené diplomové práce na filosofické téma. Aniž by na této univerzitě kdy studoval.
Takže takový trochu "plzeňský" princip studia a udělování akademických titulů. Ale u Dušínů je možné všechno. Dušíni jsou správňáci a my blbci Nedušíni jim do toho nemáme co kecat, protože víme kulový. My Nedušíni prostě jen přežíváme své žalostné existence ve stínu těch dokonalých Dušínů.
Jen by mne zajímalo, jak dlouho by takoví Dušíni vydrželi na živu, kdyby neparazitovali na produktech vytvořených těmi blbými Nedušíny. Asi dlouho ne, protože kecy mají poměrně malou výživnou hodnotu.

Epilog: Pokud se některý z čtenářů tímto úmorně dlouhým a nezáživným textem skutečně prokousal až sem, tak mu za maximální míru trpělivosti udělím ikonku "Zlatého hovnivála", kterou si bude moci hrdě vystavit na svém blogu. Hovnivál je totiž takovým příkladem trpělivosti.
A současně se též stane čestným členem "Klubu Nedušínů". Tak nějak předpokládám, že Dušíni, zcela zhnuseni tímto kacířským textem, by takovou trpělivost v sobě nenašli. Správný Dušín by po vítězoslavném nalezení první pravopisné chyby v důsledku toho označil celý článek za úplně nesmyslný a neplatný. Nicméně, nechci nikoho diskriminovat a proto není členství v "Klubu Nedušínů" zapovězeno ani těm nejkovanějším Dušínům. Smějící se



Malkielův Zlatý hovnivál

JIPková balada

27. listopadu 2015 v 20:00 | Malkiel
Až to bude naposled
co uvidím tento svět
tichem zazní táhlé "píííp"
kdosi řekne: "Tenhle chcíp"

Už to bylo naposledy
co viděl jsem jak táhnou ledy
teď úplně naposled
budu sám jak led

Doktor mi však řek
žádná JIPka žádný led
ještě nejsem poražený
jsou to jen větry zaražený

Srací pytel

24. listopadu 2015 v 20:00 | Malkiel
Zrovna nedávno jsem se zařekl, že tentokrát to bylo opravdu naposledy. Příčinou byla moje návštěva obchodního domu. Když jsem procházel jeho vestibulem, tak jsem kličkoval mezi stoly různých prodejců, nabízejících ponožky, parfémy a spoustu potřebných neužitečností.
A při tom kličkování padl můj zrak na jakýsi neforemný žok, který mi připomněl žoky chmele z chmelových brigád. No, ale chmel tady v Tescu asi prodávat nebudou, že?
Začal jsem tedy pátrat po účelu tohoto žoku. Což jsem se následně dozvěděl z cedulky psané fixem. Přičemž na té ceduli se skvěla drobným písmem zvěčněná celkem překvapující informace. Jednalo se totiž o Srací pytel.
Již jsem si dávno zvykl na to, že jsme zaplavováni reklamami na menstruační vložky, na přípravky proti pocení, proti plísním na nohou, proti zánětům močového měchýře, přípravky podporující erekci či močení, projímadla a nebo naopak ucpávadla.
Srací pytel byl však pro mne naprostou novinkou. Možná to nějak souvisí s těmi projímadly? Zácpou ucpaný nešťastník si koupí projímadlo a k němu si hned pro zlepšení komfortu zakoupí i srací pytel. To jsou teda pokroky. Původní ucpanec a budoucí projímač nebude muset po požití projímadla zoufale vyhledávat záchody a prostě si uleví do pytle. Když mohou být v letadlech pytlíky na blití, tak proč by se jinde nemohly používat pytle na sraní?
Jen mne trochu překvapila velikost toho pytle. Průměrnému konzumentovi potravin by trvalo nejméně tři měsíce, než by takový žok naplnil. A proč by to vlastně všechno tahal sebou?
Že by něco ekologického? Sbírat si hovínka a potom s nimi pohnojit ekologický záhumenek? Možná ten pytel na sraní dokonce funguje jako taková soukromá bioplynová stanice? Snad je to dobře utěsněné, aby při větším rozšíření těchto pytlů nedocházelo k častým výbuchům třaskavého bioplynu.
Ekologie je holt ekologie. A co je ekologické, to je též ekonomické. Musíme přece myslet na zelenou budoucnost naší planety.
Jak to ale může fungovat? A jak to ti lidé budou sebou tahat po ulicích? Zabrán do úvah o technickém fungování tohoto vynálezu jsem si znovu prohlédl cedulku s nápisem. To proto, abych zjistil cenu tohoto sanitárního a současně též ekologického trháku. A záhada fungování se najednou vyřešila sama. Na ceduli totiž nestálo Srací pytel, nýbrž Sedací pytel.
Což by do jisté míry korespondovalo s mojí původní představou chmelového žoku. Na těch chmelových brigádách jsme se totiž po těch žocích taky rádi váleli. A pokud si pamatuji, tak to bylo velmi pohodlné. Zejména pokud se tam člověk válel s nějakou brigádnicí. Jen nesměla být alergička, protože potom vlivem chmelového pylu někdy opuchla natolik, že se sama začala podobat tomu žoku. Což by sice v přítmí skladiště chmelových žoků nijak zvlášť nevadilo. Na obtíž však bylo to nepřetržité kýchání a smrkání, které poněkud narušovalo romantiku okamžiku. A do jisté míry to též znemožňovalo intimnější přiblížení ke spoluválející se brigádnici.

Nyní už ale opravdu slibuji, že to bylo úplně naposledy, kdy jsem šel nakupovat bez brýlí na čtení. Nerad bych totiž příště marně přemýšlel nad tím, k čemu může takový běžný zákazník využít pytel na potraty? Ze kterého by se nakonec vyklubal obyčejný pytel na odpadky.

Tak se mějte milí čtenáři moc hezky, přeji vám dobrou moč. A sakra, budu muset nosit ty brejle i při psaní na počítači. Takže dobrou noc.






Několik slov o tlemení idiotů

21. listopadu 2015 v 19:43 | Malkiel
V digitálním jednadvacátém století by si člověk mohl myslet, že kouzla neexistují. Opak je však pravdou. Kouzla stále existují a stále ovládají naše životy. Především životy nás mužů. Hlavními provozovatelkami kouzel jsou totiž především ženy. A to již od poměrně útlého věku. Taková malá holčička například dovede svými kouzly způsobit, že se její tatínek, jinak celkem normální člověk, najednou dovede tlemit jako idiot.

Další etapa ženských kouzel nastává v pubertálním věku. Z původně roztomilých holčiček se totiž v tomto věku stávají budoucí zdatné kouzelnice, pěkně vystrkující své kouzelné drápky. Leč vrozené mužské gentlemanství bráním tatínkům své kdysi roztomilé holčičky proplesknout, tak jako by to udělali svým synkům. Proto v tomto věku tatínkové ze svých kouzelných holčiček často lezou šílenstvím po zdi.

V pubertálním věku však začínají kouzla již vyrostlých holčiček působit také na jejich mužské vrstevníky. Tentokrát se dospívající muži dovedou nejen tlemit jako idioti, ale především chovat jako idioti. A začnou pod vlivem kouzel svých vrstevnic dělat věci, které by do té doby nikdy neudělali. Třeba místo aby si šli s ostatními kluky zakopat mičudou, tak jdou raději na rande s dospívající kouzelnicí. A to všechno jen proto, aby se mohli tlemit a chovat jako idioti.
Pubertou totiž nastává významná životní etapa, kdy začínají kouzla žen stále více ovlivňovat ovlivňovat jednání mužů. A to většinou proti jejich vlastní vůli. Maximální účinek ženských kouzel začíná fungovat zejména po uzavření manželství. Takový mladý ženatý muž jde například raději na procházku s rodinou do parku, kde se příšerně nudí. Místo aby šel třeba na fotbal nebo na hokej, kde by se nenudil. Nebo jde s tou svojí milovanou kouzelnicí na návštěvu k její matce, kde se opět příšerně nudí a navíc je nucen poslouchat zcela nesmyslné ženské plácání o pečení, vaření, praní a žehlení. Místo aby šel do hospody se svými kamarády, kde by si mohl naopak poslechnout řadu učených vědeckých pojednání o podstatných záležitostech našeho života, jako je třeba sport, politika, či poměr ceny a výkonu té které značky automobilu.

Následujících několik desítek let fungují kouzla žen na muže přímo znamenitě. V tomto období jsou muži zcela pod vlivem ženských kouzel. A pokud kouzlo vlastní ženy náhodou přestane na dotyčného muže fungovat, rychle se vyskytne jiná žena, která na něho rozvine celý rejstřík svých vlastních kouzel. Pod jejichž vlivem se dotyný opět někdy začíná tlemit a chovat jako idiot, stejně jako kdysi v pubertě. Pokud je muž na kvalitativně vyšší úrovni a dostatečně hmotně zabezpečen, tak o něho mnohdy svádí souboj i několik kouzelnic najednou. Zatímco o nezaměstnaného bezdomovce žádné kouzelnice souboj většinou nesvádí. Nic na tom nemění ani fakt, že se dotyčný bezdomovec mnohdy stal bezdomovcem právě díky kouzlům některé z kouzelnic.

Zde si však musíme říci, že s přibývajícím věkem u žen začíná jejich kouzelná síla na muže klesat. Tímto okamžikem nastává období, kdy se mnohé kouzelnice začínají měnit v čarodejnice. Konkrétně ve staré čarodejnice. Někdy dokonce ve staré šeredné čarodejnice. A pokud se žena stane tchýmí, tak se proces přeměny z kouzelnice na čarodejnici mnohdy výrazně urychlí.
V této chvíli již ženy-čarodejnice prakticky pozbyly veškerých kouzel, kterými by mohly ovládat muže. Taková stará čarodejnice může těžko někoho okouzlit. Proto se musí jako správné čarodejnice uchylovat ke všelijakým nekalým čarodejnickým praktikám, jako jsou úskoky, lsti a podobné metody, které tak důvěrně známe již od dětství z pohádek.
Staré čarodejnice se potom domáhají nyní již pomyslných práv, která jim dříve celkem přirozeně plynula z postavení okouzlujících kouzelnic. Dožadují se úcty a galantního chování, snaží se vymáhat si různé pozornosti v podobě květin, dárků a drobných úsluh. Jsou protivné, handrkují se ve frontách a dožadují se místa k sezení v prostředcích MHD od mnohem zchátralejších mužů. Čímž si v očích mužů jen utvrzují svá postavení starých protivných čarodejnic.

Mužští vrstevníci těchto čarodejnic však stále ještě dovedou podléhat kouzlu mladších kouzelnic. Mnohdy se dokonce opět dovedou tlemit a chovat jako idioti, podobně jako v pubertě. Jejich tlemení je však poněkud zohyzďováno ústy značně prořídlými od chrupu. Při výrazném tlemení jim dokonce může vypadnout z huby zubní protéza. Čímž jejich tlemení dostane poněkud bizarní nádech. Navíc si stále méně uvědomují, proč se na ty mladší kouzelnice vlastně tlemí. Přičemž u jejich idiotského chování již je těžko rozlišitelné, jestli se jedná o poslední vzepětí zbytků mladické bujarosti nebo jestli se již jedná o stařeckou demenci.

Na závěr článku je nutno poznamenat, že ať již se my muži pod vlivem ženských kouzel chováme jako idioti, či se z nás někdy stávají Rambové, nebo nám pod vlivem těch kouzel rostou křídla jako bájnému Ikarovi a my si potom stejně jako ten Ikaros při svých pádech nabíjíme držky, tak bez těch ženských kouzel by byl svět poněkud fádní, nudný a jednotvárný.
Takže milé kouzelnice, používejte na nás i nadále svá kouzla, buďte i nadále těmi kouzelnými ženami. Přece se my chlapi nebudeme chovat jako idioti jen sami před sebou? To by nemělo žádný smysl. My vás prostě k tomu našemu idiotskému chování potřebujeme jako divačky a pozorovatelky. Vždyť bez těch vašich kouzel by lidstvo zřejmě brzo vyhynulo.

Ptakopysk v paneláku

17. listopadu 2015 v 19:00 | Malkiel
Život bez kouzel by byl poněkud fádní a šedivý. Nemám tím na mysli kouzla, která provozují varientní kouzelníci tahající králíky z klobouku a nebo barevné šátky z uší diváků. Bez těch bych se klidně obešel. Mám tím na mysli kouzla, která nám poskytují sny. Ve snech je totiž všechno možné. Sny nerespektují fyzikální zákony, nelámou si hlavu s logikou, nerespektují prostor. Nerespektují čas, hranice států, hranice kontinentů, ani naší planety. Ve snech mohou mluvit zvířata i neživé věci, ve snech můžete létat, můžete se potápět bez dýchacího přístroje. Ve snech můžete vidět věci, které neexistují a pravděpodobně nikdy existovat nebudou. Díky snům můžete prožít situace, které v reálném životě nemáte ani nejmenší možnost prožít. Můžete se potkat s lidmi, se kterými byste neměli šanci se nikdy potkat. Ve snech si klidně můžete pokecat s britskou královnou, dát si pohár vína s Karlem Čtvrtým, nebo se pošmajchlovat s naší pramátí Evou. Sny nám poskytují prakticky neomezené možnosti. V tom je právě to jejich kouzlo.
Jedinou skvrnou na kouzlu snů je skutečnost, že si je nemůžete naplánovat, že si nemůžete určit o čem, či o kom se nám bude zdát. V tomto směru jsme do jisté míry obětmi svých snů. To sny se samy rozhodnou, jestli se nám budou zdát hezké nebo děsivé, a o čem budou. Někdy dokonce bývají sny i trochu potměšilé, protože pokud jsou příliš hezké, tak nás nikdy nenechají dosnít je až do konce. Tedy aspoň mne ne. Abychom však byli spravedliví, tak nás na oplátku většinou nenechají dosnít je až do konce, i když jsou děsivé.

Zrovna včera jsem měl takový bizarní sen. Já mám ostatně pouze bizarní sny. Co se týče snů, tak jsem jakýmsi bizarním snivcem. Což může mít do jisté míry souvislost s mým bdělým životem, protože v tom občas také mívám dosti bizarní nápady.
Vraťme se však k mému snu. Když vynechám nepodstatné pasáže, tak hlavní námět snu spočíval v tom, že jsem byl na výletě s partou dlouholetých přátel. Co na tom, že ti moji snoví přátelé nebyli ani zdaleka podobní žádnému z mých skutečných přátel? Byli to prostě moji neznámí dlouholetí snoví přátelé.
Při cestě lesem jsme narazili na vodní skluzavku. Nikoliv však takovou tu laminátovou skluzavku, které známe z akvaparků. Byla to lesní skluzavka z klád, po kterých kdysi dřevorubci splavovali kmeny pokácených stromů z hor do údolí. No budiž. Jsme přece ve snu, tak proč bychom se nesvezli na dřevěné vodní skluzavce, aniž bychom si zadřeli pořádnou třísku do zadku.
Tato skluzavka však kupodivu nekončila kdesi v údolí české kotliny, ale celkem překvapivě mne vyplivla v Africe. Cirka pět tisíc kilometrů za pouhých pár minutek. Bez pasu, bez víza, bez letištní kontroly a bez finančních nákladů. No prostě super. A pak že sny nemohou být kouzelné?
Navíc bylo zvláštní, že jsem do té Afriky na skluzavce dojel jen já sám. Buď tedy měla ta skluzavka nějaké odbočky, které jsem přehlédl a nebo se prostě moji snoví přátelé rozpustili v jejich nepodstatnosti. Moje snové kouzlo totiž pokračovalo dále i bez nich, a já jsem si našel nové přátele. V africké stepi jsem se totiž setkal se stádečkem ptakopysků.
Opět super, protože jediného skutečného ptakopyska, kterého jsem dosud viděl, byl ten vycpaný opelichanec v Národním muzeu v Praze. A vůbec mi nevadilo, že ptakopyskové nežijou ve stádech a jako obojživelní živočichové asi těžko mohou žít v suché stepi bez jediné kapky vody. Skutečnost, že ptakopyskové nežijou vůbec v Africe, nýbrž pouze v Austrálii a na Nové Guinei, byla již jen taková bezvýznamná maličkost. Moji ptakopyskové si prostě mohou žít kdekoliv sami uznají za vhodné. Klidně třeba na Sahaře, nebo i na Marsu.
Ptakopyskové navíc vůbec nebyli plaší, jako bývají všechna zvířata žijící ve volné přírodě. Naopak. Moji ptakopyskové byli velice přítulní, shlukovali se okolo mne a viditelně si chtěli se mnou hrát. Jeden extra přítulný ptakopysk se mi dokonce vyšplhal až na rameno, slastně mi funěl do ucha a lechtal mne svými fousky na tváři. Skuteční ptakopyskové sice fousky nemají, protože místo čumáku mají jakýsi kachní zobák. Ale tenhle můj ptakopysk-přítulňák prostě fousky měl. Můj sen mu je totiž přidělil.

A zde se dostáváme k další zvláštnosti snů. Sny totiž někdy dovedou korelovat se skutečnými událostmi, které se dějí okolo snícího spáče. Ptakopysk byl totiž stále více přítulnější, jeho funění do mého ucha bylo stále hlasitější a lechtání jeho fousků již začalo být docela nepříjemné. Tento děj mne nakonec vytrhnul ze snu a já jsem se probudil. Stále ještě trochu v polospánku jsem se zalepenýma očima začal rozhlížet a najednou vedle své hlavy spatřím ptakopyska. A sakra! Můj ještě zatuhlý mozek začal pomalinku šrotovat. Možná jsem se jen přesunul do dalšího snu? Nebo se mi to nezdálo a ve třetím patře paneláku v srdci Evropy se nějakým záhadným způsobem objevil ptakopysk?
Taková představa se mi dokonce začala líbit. Lidé chovají morčata, křečky, fretky a všelijakou další havěť. Proč bych tedy já nemohl mít jako domácího mazlíčka zrovna ptakopyska? Dokonale by to vyhovovalo mému smyslu pro absurdno. Už jsem se skoro začal těšit, jak s ptakopyskem na vodítku vyrazím na procházku k nejbližší vodní nádrži, aby se ten kuliferda s kachním zobákem taky trochu vycachtal. Trochu mi jen dělala starost otázka, jestli na městském úřadě mají pro takové případy i nějaké ptakopysčí evidenční známky a jak vysoký poplatek budu za ptakopyska platit.
Při spřádání budoucích plánů na venčení ptakopyska se mi postupně začaly rozlepovat oči a kontury ptakopyska sedícího vedle mé hlavy se počaly zaostřovat. Zřejmě ještě od vlivem snu mi ani zvlášť nevadilo, že si ptakopysk díky svému anatomickému uspořádání asi těžko může sednout. Jo, už vidím ptakopyska mnohem lépe. Má pěknou krátkou a hladkou srst, jen mu chybí ten pro ptakopysky charakteristický kachní zobák, podle kterého tato zvířata dostala své jméno. No budiž. Tak prostě budu mít ptakopyska bez zobáku. Aspoň bude trochu originální. Takový ptakopysk neptakopysk. Ostatně, celé jméno ptakopyska zní Ptakopysk podivný.
Když je podivný, tak klidně může být i bez zobáku.
Zaostřování očí již dostoupilo téměř k normálu a já si zálibně prohlížím toho svého nového ptakopysčího kamaráda. Dokonce mi začíná být jaksi povědomý. Jako kdybych jej znal již dlouho. Ta žíhaná srst, lechtavé fousky a kulatá, výrazně neptakopysčí hlava. Sakra, vždyť to není ptakopysk, ale moje kočka, kterou mám již sedm let! Kočka, která se mne funěním do ucha pokoušela probudit, aby se domohla své pravidelné ranní stravy. Což se jí dokonale povedlo. A já jsem přišel o svého ptakopyska.
Ale co? Nakonec je to dobře, že to byl jen sen. Co bych taky dělal s ptakopyskem? Pokud vím, tak žádná z firem ještě nevyrábí speciální ptakopysčí krmivo a já bych mu musel kupovat živé rybičky v akvaristice. Což by se mi asi dosti prodražilo, krmit toho pacholka akvarijními skalárami či neonkami. A taky by mi ten ptakopysk asi těžko vychytával myši na chatě, jako to dělá kočka. Navíc je ptakopysk též ptakořitníkem, neboli patří do řádu ptakořitních savců, jelikož se jako jeden z mála savců rozmnožuje snášením vajec. Je tedy takový ptačí z obou konců svého těla. A vysvětlujte potom někomu, že doma žijete s ptakořitníkem?

Ale aspoň chvíli jsem toho roztomilého a přítulného ptakopyska měl. V tom je právě to kouzlo snů, bez kterého by byl život fádnější a šedivější.
Nakonec jsem o toho ptakopyska stejně tak úplně nepřišel. Na ptakopyska jsem totiž přejmenoval tu moji kočku. Vlastně si to jméno sama tak nějak vyfuněla a vylechtala, když mne budila z mého ptakopysčího snu. Už prostě nemám kočku Zůzu, ale kočku Ptakopyska. Dokonce již na toto jméno i začíná slyšet. Například když jí dám do misky jídlo a řeknu "Pojď se nažrat, Ptakopysku !", tak velice ochotně přiběhne.
Prostě mám teď doma ptakopyska, který je poněkud podobný kočce. A nebýt toho snu, tak bych měl dnes doma furt jen obyčejnou kočku.

 
 

Reklama