Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Sebrané spisy roztroušeného sklerotika

Jděte už do prdele s Hermanem!

27. října 2016 v 21:00 | Malkiel
Troufám si tvrdit, že až do minulého týdne 99,9 % obyvatelstva naší země vůbec netušilo, že v zámoří v Kanadě žije jakýsi Jiří Brady. A světe div se, dnes jméno Jiří Brady plní titulní stránky novin a internetových informačních médií, i hlavní vysílací časy televizních a rozhlasových stanic.
Co se to stalo, že se tento neznámý člověk náhle stal celebritou? A to takovou celebritou, že se politici předhánějí v udělování vyznamenání, primátoři mu předávají klíče od "svých" měst a naše celebrity i pseudocelebrity se plamenně vyjadřují na jeho podporu.

Stalo se to, že se jeden český politik jménem Daniel Herman rozhodl, že pro svého vzdáleného příbuzného zařídí státní vyznamenání z rukou pana prezidenta. Je teď přece ministrem, tak proč neukázat svému vzdálenému příbuznému z velké daleké země, jakou moc má tady v té naší malé zemi.
Pan Herman tedy nelenil a zaslal žádost o přidělení vyznamenání panu Bradymu. Takových žádostí se v Kanceláři prezidenta republiky každoročně sejde několik set. Leč vlastních vyznamenaných je potom jen něco málo přes třicet. To se ovšem jedná o všechna vyznamenání. Řádů TGM, tedy těch, který měl údajně dostat pan Brady, se v posledních letech uděluje výrazně méně. Někdy tři, někdy pět. Ale minulý rok například pouze jeden. Hradní síto tudíž musí všechny ty stovky žádostí pořádně prosít. Žádost pana Hermana by tak mezi ostatními více než sedmi sty letošními žádostmi mohla snadno zaniknout a propadnout sítem. Herman se tedy rozhodl osobně zalobbovat u pana prezidenta. Jenže ouha. Kancelář prezidenta republiky rozhodla, že panu Bradymu nebude vyznamenání uděleno. Má na to svrchované právo a nemusí nikomu zdůvodňovat, proč bylo někomu vyznamenání uděleno a někomu ne.

Asi nemá cenu rozebírat jak, proč a za jakých okolností k tomu neudělení došlo. Máme totiž rozporuplné informace z obou stran. A není to ani podstatné. Státní vyznamenání není žádnou nárokovou záležitosti, na kterou by měl kdokoliv nějaké právo. Pan Brady prostě žádné vyznamenání nedostane. Stejně jako jej nedostane zbývajících deset milionů občanů naší země, či stovky tisíc krajanů žijících ve všech koutech naší planety. Vyznamenání prostě nebude a šmytec. To by soudnému a slušnému člověku mělo stačit.

Jenže mnozí lidé mají zřejmě rozdílné pohledy na to, komu by se měla státní vyznamenání udělovat a kdo by o tom měl rozhodovat. Navíc se to hodí do krámu lidem, kteří si zřejmě jako svůj životní cíl vytyčili hanobení a urážení prezidenta Zemana.
A proto byla spuštěna mediální bouře, která je naplněna dnes tak módními floskulemi o prokremelských agentech na Hradě, o spiknutí proti Západu, o podlézání čínským politikům, či dokonce o antisemitismu, neboť pan Brady je shodou okolností Žid.
Jeden ze "zarytých demokratů" se dokonce nechal slyšet, že by měl být pan prezident zbaven schopnosti vykonávat prezidentskou funkci. Opravdu zářný demokratický skutek. Takový ryze demokratický pokus o puč. A to vše kvůli jednomu starci, který nedostal vyznamenání slíbené jeho vykutáleným "synovečkem".
Zjevným vrcholem protiprezidentského tažení byla trapná akce umělců a zkrachovalých politiků v Show Jana Krause na TV Prima. Akce byla sice avizována jako oslava 28.října. Ve skutečnosti tam ovšem nepadlo téměř slovo o 28.říjnu, ale zato se tam hojně žvanilo proti zemanovi.
Zazněla tam též velmi silná slova o ohrožení demokracie v naší zemi. Bohužel jsem se nedozvěděl, čím je ta demokracie ohrožena? Jestli tím, že prezident neudělil někomu vyznamenání? Do budoucnosti by to zřejmě mělo znamenat, že od příště by měla být demokracie v našem státě zajištěna tím, že státní vyznamenání budou udělovat sami občané ve všeobecných volbách.

Do toho všeho byla samozřejmě též vhodně zakomponována postava dalajlámy, který byl některými kruhy vyzdvižen na úroveň jakési hypotetické světové celebrity.
Proto bylo panu prezidentovi okamžitě vyčteno, že se nesetkal s dalajlámou. A proč by měl? Dalajláma není nic jiného, než hlava jedné ze sekt vyznávající budhistické učení. Dalajláma nedělá nic jiného, než že vydává "moudrá" prohlášení. Jak říká můj kamarád, "takovejch moudrejch prohlášení ti za hodinu naseru celej kýbl".
Stejně tak se s dalajlámou nikdy nesetkala většina světových státníků a to včetně těch nejvýznamnějších. Ani britská královna se nesetkala s dalajlámou. Zatímco s čínským prezidentem se loni projížděla po Londýně ve zlatém kočáře. Podle logiky našich křiklounů by měla být okamžitě označena za čínskou prdelolezkyni, podobně jako to prohlašují o našem prezidentovi.
Co se týče nesmyslných poct dalajlámovi, tak v tomto směru v televizi doslova zaperlila tzv."blbá blondýna" Iva Pazderková, která s poněkud vyfetovaným výrazem velebila "Jeho Svatost" až do nebes. Aniž by ovšem zjevně vůbec tušila, proč jej vlastně velebí. Prostě dalajláma se má velebit, tak jej velebila. Jen zapomněla zakřičet do kamery "Free Tibet".
Leč nezapomněla se zmínit o "okupovaném" Tibetu.

Osobně mám proti panu Zemanovi taky určité výhrady. Leč mnohé z jeho kroků naopak zase schvaluji. A to aniž bych byl proruským či pročínským agentem. Pravda je ovšem taková, že prezident Zeman byl zvolen zcela demokraticky a to přímo občany tohoto státu. A pokud se to někomu nelíbí, má holt smůlu. Musí si prostě počkat na příští prezidentské volby a doufat, že tentokrát vyhraje jeho oblíbenec. A ne ječet jak postřelená svině při každém kroku pana prezidenta, který se mu zrovna nelíbí. Paradoxem je, že tito křiklouni se vždy vehementně ohánějí demokracií. Svými požadavky však své skutečně demokratické smýšlení vyvracejí.

Na závěr si ještě povězme něco o Jiřím Bradym, který podle našich médií "přežil" Terezín a Osvětim. O onom "strýčkovi", jehož má být Daniel Herman synovcem. Především pan Herman není žádným jeho synovcem. Dokonce není ani jeho pokrevním příbuzným. Je s ním spřízněn pouze vzdáleně přes manželku jeho bratra.
Co se týče "přežití" Terezína a Osvětimi, tak zde ja skutečná pravda asi taková. Jiří Brady byl v roce 1942 jako nezletilý 14letý chlapec židovského původu umístěn do chlapeckého domova L 417, tzv. "Kinderheimu" v terezínském židovském ghettu. Tedy žádný koncentrák. I když samozřejmě můžeme pochybovat o přívětivosti prostředí tohoto chlapeckého domova. Nebyl to však žádný vyhlazovací tábor s plynovými komorami, žádné esesácké uniformy. Chlapecký domov s vlastní samosprávou a s civilními vychovateli, byl umístěn v budově bývalé školy. Průměrný počet obyvatel "Kinderheimu" byl 40-50 chlapců. Jen pro zajímavost je třeba dodat, že za celou dobu existence chlapeckého domova tam nezemřel ani jediný jeho obyvatel.
Tam strávil dva a půl roku, až byl v září 1944 přesunut do německého pracovního tábora s názvem "AL Gleiwitz I" v Glivicích na území dnešního Polska. Je pravdou, že organizačně tento tábor sice spadal pod hlavní velení v táboře Auschwitz/Osvětim. Stejně jako 44 ostatních pracovních táborů či statků, rozesetých po celém území okupovaného Polska. Ale to je asi tak všechno. Opět žádné plynové komory. Byl to čistě pracovní tábor, jehož zhruba 1300 vězňů, včetně Jiřího Bradyho, pracovalo v Glivickém kolejovém depu na opravách železničních vozů pro říšské železnice. A to pouze 4 měsíce, od září 1944 do ledna 1945, kdy byl tábor před postupující východní frontou zrušen a jeho osazenstvo bylo transportováno směrem na západ. A právě při tomto transportu Jiří Brady utekl, čímž pro něho veškeré věznění skončilo.

Při vší úctě k utrpení židovského národa za II.světové války je však nutno připomenout, že netrpěli jen Židé. Trpěly i miliony lidí všech ras, národů i národností prakticky po celém světě. A miliony lidí též přišly o život. Ne každému se totiž podařilo po čtyřech měsících pobytu utéci z transportu z pracovního tábora, tak jako se to podařilo právě Jiřímu Bradymu.
Nechci nijak bagatelizovat fakt, že pan Brady přišel za války o oba rodiče i o sestru. Ale on sám dokázal jen to, že jako 17letý židovský mladík utekl z transportu a v roce 1951 se odstěhoval do Kanady. To je vše. Pro naší zemi nedokázal téměř nic. Kromě toho, že v roce 1990 uspořádal sbírku na nákup tiskařských strojů pro Lidové noviny, tedy pro čistě soukromý subjekt.
Nic z toho, ani jeho židovská národnost, však nezakládá nějaké automatické právo na udělení druhého nejvyššího státního vyznamenání Řádu TGM. Můj děda přežil skutečný koncentrák, stejně jako další desetitisíce vězňů a žádné vyznamenání za to nikdy nedostal. Holt neměl toho správného "synovce" ve vládě, tak o tom ani nikdy neuvažoval, že by mohl nějaké vyznamenání dostat. Upřímně řečeno, vyznamenání by měli dostávat spíš ti, kteří pracovní a koncentrační tábory nepřežili. A nebo ti, kteří sice přežili, ale přitom zachránili i jiné lidi. A ne ti, kteří utekli jen proto, aby zachránili pouze sami sebe. Za každý útěk vězně totiž vždy bývali potrestáni ti vězni, kteří zůstali.

Epilog:
V jádru je mi toho starého, již poněkud dezorientovaného pána poněkud líto. Je mi jej líto, protože jej ti "nejsprávňáčtější lidé" dnes vodí po Praze jako medvěda na řetězu a udělali si z něho zbraň proti prezidentovi, kterého ve své zapšklosti tak hluboce nenávidí.

Olympijské poskřeky

23. srpna 2016 v 19:00 | Malkiel
* Český badmintonista prý vypadl ze soutěže, protože jen koukal. Posléze se ukázalo, že se Koukal jmenuje a vypadl proto, že hrál blbě na síti. Na vině prý byla špatně usoukaná síť, jak nám prozradila Koukalova životní partnerka Soukalová.

* Není pravdou, že tenistka Hlaváčková byla při zápase soupeřkou trefena míčem do hlavy. Ve skutečnosti si Hlaváčková chtěla dát fotbalovou hlavičku.

* Český sprinter Maslák nepostoupil do finále, protože mu někdo ze soupeřů údajně namazal tretry máslem.

* Vedení české výpravy vyvrací fámu, že by tenistka Strýcová měla být strýcem skifaře Synka. Údajně není ani jeho tetou.

* Vedení naší výpravy též potvrzuje, že český výškař Bába a etiopská běžkyně Dibaba nejsou v žádném příbuzenském vztahu.

* Český šermíř po prohraném zápase hodil šavli. A to i přesto, že šermoval kordem.

* Mezi převážně katolicky orientovanými obyvateli Rio de Janeira se roznesla ohromující zpráva, že je v olympijském bazénu svěcená voda. Posléze však byla tato zpráva vyvrácena. Bazén je totiž naplněn obyčejnou chlórovanou vodou, ve které ovšem plavala česká plavkyně Svěcená.

* Po protestech soupeřek bylo podrobnými lékařskými testy zjištěno, že sedmibojařka Klučinová není klučina, ale holčina. Tudíž může startovat v ženských soutěžích.

* Není pravdou, že se tenista Štěpánek před zápasem ve čtyhře třásl jako rosol.
Ve skutečnosti mu třásl rukou jeho spoluhráč Rosol.

* Český sportovní střelec Kostelecký nedosáhl na medaili v brokové střelbě, protože hodil flintu do žita.

* Na olympiádě došlo k politováníhodné události, když pracovníci bezpečnostní služby odmítli na stadion vpustit českého tyčkaře Kudličku s odůvodněním, že se na sportoviště nesmí vnášet bodné ani řezné zbraně.

* Český kajakář Dostál dostal stříbrnou medaili, zatímco kanoista Fuksa dostal kulový, protože jel pouze na čtyřprocentní výkon. Podle jeho vlastních slov měl dojem, že má na pádle lubrikační gel. O tom, jak se mu tam ten gel dostal, můžeme jen spekulovat.

* Organizátoři olympiády museli řešit nečekanou stížnost, že průběh atletických soutěží narušilo hejno ptáků. Stížnost se však ukázala neoprávněná, protože se nejednalo o žádné hejno ptáků. To jen na atletický stadion přišli čeští sportovci Hejnová, Ptáčníková, Sluková, Vrabcová a Sýkora.

* Český tyčkař Kudlička nezískal žádnou medaili, protože ve finále pískal kudlu.

* Česká výškařka byla údajně vyřazena ze soutěže, protože byla hrubá na soupeřky. Skutečnost je ovšem taková, že se Hrubá jmenuje a vyřazena byla proto, že skákala blbě.

* Svoboda porazil všechny!!! Český překážkář zlomil rekord olympiády, když při běhu na 110 metrů porazil všechny svoje překážky. Za tento heroický výkon mu patří krásné osmnácté místo. Atlet však ani zdaleka neusíná na vavřínech. Na atletickém mistrovství světa příští rok v Londýně hodlá svůj letošní rekord navýšit a má v úmyslu shazovat nejen svoje překážky, ale i překážky soupeřů.

* Český oštěpař Veselý si po neúspěchu na olympiádě nechal údajně změnit jméno na Smutný.

* Není pravdou, že český výškař Bába skákal jako stará bába. Ve skutečnosti skákal jako starej dědek.

* Tenista Rosol a běžkyně Rosolová se rozhodli po vzoru mnoha jiných sportovců uzavřít v Riu manželský svazek. Snoubenci se dohodli na společném příjmení Huspenina

* Český cyklista získal stříbrnou medaili v závodě horských kol. A to navzdory tomu, že nastupoval do závodu jako Kulhavý.

* Z Ria k nám dorazila překvapivá tisková zpráva, že českou olympijskou výpravu vedl Doktor Martin z televizního seriálu České televize. Tisková agentura "Lžiafámy" nakonec uvedla tuto informaci na správnou míru. Nejedná se totiž o Doktora Martina z televize, nýbrž o Martina Doktora, bývalého kanoistu a současného sportovního ředitele Českého olympijského výboru. Tímto se agentura "Lžiafámy" omlouvá herci Miroslavu Donutilovi.

* Nejčastějším slovem našich televizních komentátorů při sledování výkonů českých sportovců bylo zvolání "ajajaj!!!".

"Turek od vokurek"

25. listopadu 2015 v 18:48 | Malkiel
Jsem vždycky potěšen, když objevím nějakého geniálního člověka. To potom hned začnu být nesmírně hrdý na lidský rod za to, co všechno dokáže. Dokonce si vedu takový soukromý žebříček geniálních skutků a prohlášení. V poslední době se na vrcholu tohoto žebříčku vyskytovali Američani. Zejména proto, jakým geniálním způsobem za půl miliardy dolarů vycvičili a vyzbrojili 56 důkladně prověřených syrských bojovníků proti Islámskému státu, kteří vzápětí hbitě přeběhli na stranu IS. Se zbraněmi, s municí a s novými bojovými zkušenostmi, získanými za peníze amerických daňových poplatníků. Celkovou genialitu Američanů jen dotvrzuje prohlášení americké vlády o umírněných islámských teroristech.


Po včerejšku se však pořadí na žebříčku geniálních skutků a prohlášení změnilo, protože do jeho čela se vyšvihli Turci. Tito chlapíci nikdy nebyli u evropského obyvatelstva příliš oblíbeni. Možná za to může fakt, že za časů tureckých sultánů Osmanská říše sahala od Pyrenejského poloostrova na západě Evropy až ke Kaspickému moři ve střední Asii a od středoevropské Vídně, až po rozsáhlé oblasti severní Afriky, ve směru severojižním. Kromě toho se Turci svými krvelačnými nájezdy opakovaně pokoušeli dobýt Evropu celou.
Za svého dětství jsem též od starých lidí, kteří ještě pamatovali Osmanskou říši, slýchával takový posměšný slogan, který zněl "Turek od vokurek".
S tím je však konec. Turci nejsou od vokurek, nýbrž jsou zcela geniální. Vysvětlení najdeme ve včerejším incidentu, při kterém turecké letectvo sestřelilo ruský bojový letoun SU-24, který jako součást ruského vojenského kontingentu, pozvaného syrským prezidentem Bašárem Asadem, bojoval nad územím Sýrie.
Nechci nijak polemizovat o tom, jestli ruský letoun narušil turecký vzdušný prostor, nebo ne. Je dokonce velmi pravděpodobné, že jej narušil. Ony jsou totiž z výšky šesti kilometrů, při rychlosti 1600 km/h, dosti blbě vidět hraniční patníky.
Podle mapky vydané tureckým ministerstvem obrany zmiňovaný stroj SU-24 přeletěl nad jakýmsi apendixem tureckého území zasahujícím do Sýrie. V tomto bodě by to tedy bylo v pořádku. Ruský stroj narušil turecký vzdušný prostor, protivzdušná obrana Turecka by měla právo adekvátně zasáhnout. Jenže ten turecký apendix je široký pouhých dva a půl kilometru. Ruský bojový letoun, letící rychlostí 1600 km/h, tedy letěl nad tureckým územím pouhých 5,6 sekundy. To je čas, za který se běžný člověk stěží stačí pořádně uprdnout. Leč nikoliv Turci.
Ti za ten zlomek času dovedou udělat doslova zázraky.
A zde se právě projevuje ona zmiňovaná genialita Turků. Turecký pilot se za těchto 5,6 sekundy stačil 21 krát zeptat ruského pilota, co pohledává v tureckém vzdušném prostoru a 21 krát počkat na odpověď. Když se mu nedostalo odpovědi, tak se stačil ještě zeptat svého vrchního pozemního velitelství, jestli má bojově zasáhnout. Pročež mu velitelství odpovědělo, že má ruský letoun sestřelit. Turecký pilot následně uvedl do pohotovosti zbraňové systémy, zacílil a vystřelil. A to vše za pouhých pět celých a šest desetin sekundy. My bychom se za takovou chvilku ani nestačili uprdnout, ale Turci, to jsou holt jiní kabrňáci.
Vykonat tolik činností za pouhých 5,6 sekundy, to by myslím nedokázal ani slavný Neo z filmu Matrix, ztělesněný Keanu Reevesem. A to byl teda nějakej borec, jak rychle uhýbal před kulkami z pistolí agentů Matrixu.


Zde ovšem genialita Turků ještě ani zdaleka nekončí. Následně se totiž turecké vedení nechalo slyšet, že ruská letadla vlastně ani neměla co pohledávat nad syrským územím, protože tam nejsou žádní islámští bojovníci. Celý svět si sice může prohlédnout videa, kterak muslimští bojovníci křepčí kolem zabitého ruského pilota a euforicky skandují "Allahu Akbar". Leč geniální Turci neslyší "Allahu Akbar". Oni tam slyší "My jsme umírněná a sekulární syrská opozice, my jsme ti hodní povstalci".
Podobně jako Jiřík z pohádky o Zlatovlásce, který po sežrání kusu hada slyšel mluvit zvířata, zatímco ostatní slyšeli zvířata jen chrochtat nebo pípat.
Možná Turci taky sežrali nějakého hada a proto jsou teď tak geniální. Vidí i to, co nikdo jiný neviděl, slyší i to, co nikdo jiný neslyšel a navíc jsou bleskurychle svižní. Ale co, bleskurychle. Blesk je proti Turkům vlastně jen takový pomalý lajdák.
Snad jako jediná skvrna na genialitě Turků je skutečnost, že hned zažádali velení NATO o svolání mimořádného zasedání, aby si mohli na něm mohli poplakat, že ruské bojové letadlo pobývalo 5,6 sekundy nad bezvýznamným hornatým cípkem jejich území bez jakékoliv aglomerace.
Nebo že by těm Turkům přece jen šlo o něco jiného?

Na Prvního máje, prdel usychá mně

2. května 2015 v 20:02 | Malkiel
Zrovna nedávno jsem si po sprchování trochu narcisticky prohlížel svoje tělo a sledoval rychlý postup jeho chátrání. Pročež jsem zjistil, že nemám k nějakému narcisismu žádný důvod, neboť již není na mém těle co sebeobdivovat.
Zejména jsem zjistil, že se mi poněkud začíná sesýchat zadek. Zprvu jsou to přisuzoval faktu, že se mi za poslední dva měsíce podařilo zhubnout, jelikož jsem cíleně omezil přísun sacharidů a současně jsem si naordinoval více pohybu. Respektive jsem si vůbec naordinoval aspoň nějaký pohyb, jelikož dosud jsem se hýbal téměř neznatelně. Můj pohyb byl spíš podoben pohybu lenochoda, než člověka.
V důsledku čehož podezřívám některou z mých dávných jeskynních předkyň, že se omylem spářila s nějakým lenochodím samcem, kterého v šeru jeskyně nerozeznala od svého lidského jeskynního partnera. Osrstění tehdy měli lidé i lenochodi téměř shodné, tudíž by ani nebylo divu. A nebo to udělala schválně. Možná jí vyhovovala pomalá kopulační frekvence lenochodího samce, protože si to potom i ona sama užívala.
Včerejší První máj mi však do této problematiky vnesl zcela nové světlo, které souvisí s oblíbenou prvomájovou lidovou tradicí. Podle této tradice by měla být každá panna na Prvního máje políbena pod rozkvetlou třešní, nebo do roka uschne.
Pokud se pamatuji, tak jsem loni prvního května jednomu bolševikovi řekl, aby mi políbil prdel. Dotyčný člověk to však neudělal. A tak mi teď vinou toho bolševika začal zadek usýchat. Nikoliv tedy vlivem hubnutí, jak jsem se původně domníval.

Salám alejkum v multikulturním těstíčku

11. ledna 2015 v 20:16 | Malkiel
"Tak nám v Paříži proběhla demonstrace proti terorismu, paní Müllerová". Tímto parafrázovaným Švejkovým proslovem bych chtěl předznamenat svůj názor na tuto demonstraci. Jedna velká šaškárna. Úplně zbytečná demonstrace prakticky o ničem. Že je většina lidí v Evropě proti terorismu, k tomu snad není třeba svolávat milionovou demonstraci. Nebo se snad někdo domníval, že to muslimští teroristé dosud nevěděli, že lidem jejich teroristické činy vadí? "Teď jsme těm hnusným teroristům dali najevo, že nesouhlasíme s tím, aby nás zabíjeli". Podle pofiderních multikulturalistických představ se teď všichni muslimští teroristé zřejmě chytnou za nos a stanou se z nich úplní beránci.

Hradubice a Pravidlákov

22. října 2014 v 19:35 | Malkiel
Rozrůstající se městské zástavby způsobují, že se mnohá města k sobě postupně přibližují. A to natolik, že jejich okrajové části téměř srůstají. U některých měst už téměř nejde poznat, kde které město končí a kde začíná jiné město.
Jedním z takových příkladů srůstajících měst jsou východočeská města Hradec Králové a Pardubice, která už jsou dnes často označována jednotným názvem Hradubice.
Dá se předpokládat, že v budoucnu tento osud potká i jiná města. Následující seznam nám trochu přiblíží, jak by se taková srostlá města mohla jmenovat.

Ježíš byl Němec

16. července 2014 v 18:58 | Malkiel
Troufám si tvrdit, že kromě čtenářů si i většina čtenářek ráčila všimnout, že v uplynulých týdnech probíhalo fotbalové mistrovstí světa v Brazílii. Pokud ty čtenářky zrovna nejsou fotbalové fanynky, tak si toho jistě všimly zejména proto, že se kvůli svým drahým mužským polovičkám pevně usazeným u televizorů těžko dostávaly ke sledování svých oblíbených seriálů, jako jsou například seriály Ordinace v rumové zahradě, Pojišťovna pěstí nebo Cesty do hajzlu. Někteří ze zarytých televizních fotbalových fanoušků si na dobu trvání mistrovství dokonce pořídili přenosnou umělou ledvinu, aby při napínavých fotbalových okamžicích nemuseli odbíhat na WC.
Fotbalové mistrovství dopadlo přesně podle žertovné poučky, která tuto hru stručně popisuje: Fotbal je kolektivní míčová hra, ve které soutěží různé národy, ale vždycky vyhrajou Němci.

Bláboly starýho Dlaboly

15. června 2014 v 23:21 | Malkiel
Sedmatřicetiletý koloťuk, který zažil bolševický režim pouze jako dítě, podal žalobu na vládu ČR kvůli údajné spolupráci Andreje Babiše s STB. Jelikož mu předešlé vlády, složené převážně z pletichářů a odkláněčů milionů, zřejmě nevadily, je pravděpodobné, že u něho po úderu koloťukářským kladívkem do hlavy došlo k náhlému prozření. Podle nepotvrzených zpráv držel v ruce kladívko neznámý muž, kterého všichni oslovovali "Kmotře".
Gratulujeme k prozření.

Kočka vercajková

1. června 2014 v 23:42 | Malkiel
V jednom z mých starších článků Kočka škatulářka, jsem se zmiňoval o neobvyklých kočkách, které se mnou obývají společnou domácnost. Nutno poznamenat, že tyto kočky jsou velmi kreativní ve vyhledávání míst, kam hodlají uložit své tělo za účelem odpočinku. Následující fotografie by se daly nazvat jakýmsi volným pokračováním předešlého článku a v této chvíli už jen vzpomínkou na jednu z těch podivuhodných koček.

Rapsodie v bahně

25. května 2014 v 14:25 | Malkiel
Včerejšího dne, již pomalu na začátku léta, jsem se rozhodl vybrat si loňský vánoční dárek. Jeden z mých nezvedených synů mi totiž pod stromeček daroval poukaz na jízdu obrněným transportérem. On byl ostatně včera poslední den platnosti poukazu. V tomto punktu zůstávám navzdory všelijak namíchané krvi ryzím Čechem, držícím se hesla "Všechno na poslední chvíli". (Až se někdy divím, že při mém celoživotním nepoužívání ochranných antikoncepčních prostředků mám jenom dvě děti.)
Jízda pásovým vozidlem, notabene vojenským, byla tak trochu splněním mého dětského snu, neboť kluci si přece odjakživa rádi hrávali na vojáčky. Byť v dospělém věku, po jistém stupni zmoudření a zejména po bližším poznání vojenských blbárenských zákonitostí při kdysi povinné vojenské základní službě, u nich již nastává zřejmý odklon od těchto tužeb.
Kromě toho jsem již za svůj život najezdil hodně kilometrů s mnohými vozidly pohybujícími se po kolech, ale na pásech jsem ještě neujel ani půl metru.

Konec slimákoidního počítače

11. března 2014 v 11:35 | Malkiel
Zřejmě radost z nastupujícího jara způsobila, že jsem se rozhodl si tu radost ještě trochu vylepšit. Začalo to nedávno tím, že jsem si koupil nový monitor k počítači. Hlavním důvodem tohoto počinu však nebylo vyvolání radosti, ale nutnost. Která ale v konečném výsledku vyvolala radost. Můj starý monitor totiž začal slepnout. Původně to sice vypadalo, že začínám slepnout já, protože jsem ke koukání na monitor musel pořizovat stále silnější brýle na čtení. Jenže když jsem si potom vzal stejné brýle na čtení knížky, měl jsem pocit, že se na knížku koukám skrz akvárium.

Drby z vrby

15. prosince 2013 v 13:12 | Malkiel
Falešný tlumočník do znakové řeči předvedl perfektní komediální výstup na pohřbu Nelsona Mandely.
Gratulujeme! Na správném funuse má být sranda.
/
Televizní stanice CNN zvolila češtinu za čtvrtý nejerotičtější jazyk na světě.
Nejznámější český narcis Václav Klaus podpořil tuto volbu prohlášením, "že jej jeho vlastní hlas opravdu, ale o-opravdu velmi vzrušuje, mmmm...".
/
Džambulce už nechutnají cucíky a pokouší o padesátý osmý návrat do šoubyznysu. I bájný Sysifos by to už dávno zabalil.
Starej Džambulák se už nejméně čtrnáct dnů s nikým neporval. Ani s Macurou.
Macurovi se zdá o Džambulčiných cucíkách cecíkách a stále ještě není psychiatricky hospitalizován.

Střípky z minulého týdne

11. prosince 2013 v 12:49 | Malkiel
Herec Paul Walker, hvězda seriálu Rychle a zběsile, zemřel při rychlé a zběsilé jízdě autem. Což se dá nazvat tou nejčernější formou černého humoru.
/
Zemřel stařec Nelson Mandela. Člověk, který byl bílými rasisty tak mučen a týrán, že se dožil "pouhých" 95 let. Z čehož vyplývá, že mučení a týrání prodlužuje člověku život.
Nelson Mandela byl člověk, který jihoafrickým černochům daroval svobodu, aby mohli lépe vraždit, loupit a znásilňovat, čímž se Jihoafrická republika vyšvihla na špičku světových žebříčků násilné kriminality. Půl milionu každoročně znásilněných jihoafrických žen panu Mandelovi děkuje. Dvacet tisíc každoročně zavražděných lidí, jejichž život nebyl prodloužen, ale zkrácen, taktéž ze záhrobí děkuje panu Mandelovi.

Průnik do světa mrtvých

3. listopadu 2013 v 22:26 | Malkiel
Včera jsem si opět po roce udělal večerní dušičkovou návštěvu hřbitova. Některé hřbitovy totiž mají okolo Dušiček prodlouženou otevírací dobu. Člověk má tak možnost zcela vyjímečně navštívit hřbitov i za tmy.
Já zastávám názor, že pozůstalí by na své již odešlé blízké měli vzpomínat vesele a nikoliv ponuře. A zde je nutno poznamenat, že v podzimním zamračeném počasí žádný hřbitov rozhodně vesele nevypadá. Ale za tmy je to jiná káva. Milosrdná tma skryje šedivou ponurost hřbitova a člověk vidí jen tisíce veselých blikajících světýlek.
Na druhou stranu je však třeba poznamenat, že večerní návštěva hřbitova není tak úplně pro strašpytly. Zvlášť pokud se jedná o tak rozsáhlý hřbitov, který je větší než lecjaká menší vesnice.

Hašek v prdeli

31. října 2013 v 13:58 | Malkiel
/Tisková agentura Bludy /

V uplynulých dnech proběhla tiskem zpráva, že se náš milovaný pan prezident bude muset podrobit operaci kolene. Tato zpráva, vydaná tiskovým odborem Kanceláře prezidenta republiky, se však nezakládá zcela na pravdě.
Je sice pravdou, že se pan prezident bude muset podrobit operaci. Místo kolene mu však budou operovat konečník. Při kolonoskopickém vyšetření ve Střešovické nemocnici byl totiž v zadní části těla pana prezidenta objeven neznámý velký předmět, který byl později identifikován jako Michal Hašek z Drásova u Brna.
Operace však bude ztížena tím, že před vyjmutím pana Haška bude nutné nejdříve z konečníku vyjmout pány Tejce, Zimolu a zejména tělnatého pana Škromacha, který se v análu pana prezidenta trochu zašprajcoval.
Tiskový odbor KPR se prostřednictvím naší agentury omlouvá za původní mylnou informaci a slibuje, že následně vydá podrobné komuniké o průběhu operace.

(redaktor Inocenc Blažený)

Kočka škatulářka

22. října 2013 v 20:57 | Malkiel
Navzdory tomu, že lidstvo tuto planetu obývá již tisíce let, tak ji stále nemá dostatečně prozkoumanou. Každou chvíli přírodovědci objeví v neprobádaných oblastech nějaký nový živočišný druh nebo poddruh.
Potěšující skutečností je zjištění, že za novými živočišnými druhy nemusíme cestovat jen do vzdálených končin. I u nás, v srdci staré dobré Evropy, lze udělat takřka neuvěřitelné objevy z oblasti živočišné říše.
Jako amatérskému přírodovědci se mi podařilo objevit hned dva poddruhy nám dobře známé kočky domácí (Felis silvestris).

Okamura se uprd

6. října 2013 v 0:19 | Malkiel
Nedávno se v diskuzi u blogerky Radky strhla vášnivá debata o tom, koho by měli lidé volit. Z diskuze zcela jasně vyplynulo, že jsou občané poměrně málo informováni o naší politické scéně. Proto není divu, že mnohdy tápou a opravdu neví koho volit.
Proto jsem se pokusil udělat takový stručný nástin a průřez naší politickou scénou, který by mohl občanům trochu usnadnit následují předvolební rozhodování.

V souvislosti s blížícími se parlamentními volbami nastává stále větší oživení na naší politické scéně. Kromě již zavedených stran se budou snažit uspět ve volbách i méně známé, či zcela nové politické subjekty.

Srpnové povyražení ve sprškách střel

21. srpna 2013 v 17:13 | Malkiel
K napsání tohoto článku mne motivoval článek na stejné téma od blogerky Mengano. Tudíž se tak trochu opičím.
21. srpna před 45 lety došlo k události, kterou si pamětníci jistě dobře pamatují. Nepamětníci se o tom možná dozvěděli z médií. A jelikož je 45 let takové polokulaté výročí, určitě to stojí za zmínku. Mimo jiné i proto, že vedení blogu dosud nezměnilo již trochu vyšeptalé téma minulého týdne.
Událost před 45 lety se dá nazývat různě. Darebáci a bolševičtí zaprodanci tomu říkali bratrská internacionální pomoc, pro ostatní lidi to byla sprostá okupace ruskými vojsky.

Technický nepokrok

24. července 2013 v 12:11 | Malkiel
Doba se mění. A vlivem technického pokroku se mění i technické prostředky, které dobu charakterizují. Současná doba je například charakterizována tzv. "chytrými věcmi". Máme chytré telefony, chytré tablety, chytré počítače a dokonce i chytré pračky. V důsledku toho spousta věcí zmizela. Byly to totiž hloupé věci. Naprosto hloupé věci bez špetky inteligence.
Z pražských ulic například úplně zmizely kropící vozy. Ty byly podle dnešních měřítek tak blbé, že prostě nemohly obstát.
Kropicí vozy byly sice hloupé, ale praktické. Zejména v horkých suchých dnech byly praktické. Ty hloupé vozy jezdily rozpálenými ulicemi a rozprašovanou vodou ovlažovaly občany. Taková mokrá ulice dělala za horkého léta život ve městě příjemnějším.

Souboj s Herodesem

12. července 2013 v 0:28 | Malkiel
Včera večer na chatě si tak v poklidu polehávám v posteli a čtu knížku od svého kromobyčejně oblíbeného autora. Tím autorem je mimochodem Ota Ulč, jinak profesor sociálních věd university v Binghamptonu v USA. Tudíž je to neprofesionální spisovatel, což dle mého názoru způsobuje, že jsou jeho knihy čtivější a bližší mozku i srdci čtenáře. Na rozdíl od tvorby profesionálních autorů, chrlících knihu za knihou, která někdy bývá příliš strojová. Z té tvorby bývá až příliš cítit, že je psána proto, aby byla napsána a bylo na ní vyděláno. Čemuž u amerického profesora, nyní již v hojném důchodu, opravdu není. On prostě píše s radostí a pro radost. A věci dělané s radostí a pro radost bývají ty nejlepší.
Vraťme se však k mé večerní příhodě. Hrobové ticho lůna přírody, rušené jen nepatrnými zvuky nočních tvorů, náhle v těsné blízkosti chaty proťal silný zvuk, který ze všeho nejvíce připomínal vraždění lidského mláděte. V mém mozku se dosud odvíjel děj rozečteného cestopisu, tudíž jsem nijak zvlášť neanalyzoval skutečnost, jak by se asi tak na té mé samotě o půlnoci mohlo vyskytnout lidské robě.

Na chatě je blaze, ale.....

11. července 2013 v 0:46 | Malkiel

Bylo by ještě blažeji, kdyby neplatila neměnná pravidla, která pobyt v rekreační nemovitosti poněkud ztěžují. Na tato neměnná pravidla se člověk může spolehnout stejně jako na to, že zítra vyjde slunce.

Jedním z pravidel například je, že myši jsou svině. Dostanou se všude, chutná jim prakticky to samé, co mně a navíc dost neesteticky kadí zrovna v místě svého hodování, tedy tam, kde má člověk uloženy potraviny.
Pokud sežerou všechno, co je pro člověka jedlé, tak se vrhnou i na věci pro člověka nejedlé. Například stavební materiály, jako dřevotřísku, sololit nebo i skelnou vatu. Čímž devastují nemovitost, aniž by se na jejím pořízení nějak ekonomicky podílely.

Prst v píči

3. července 2013 v 23:30 | Malkiel
Život někdy dovede člověku nachystat velmi rozmanité situace. Ba i takové situace, které dovedou poněkud rozhodit i životem protřelého starého pazdráta. Jako například nedávno.
Bývalá manželka se mi přijela pochlubit se svým novým autem. Podotýkám, že osmnáct let od spáchání manželského rozvodového harakiri máme celkem normální vztah. Nemetáme po sobě blesky, ani na sebe nemíříme bazukou a etapu vražedných choutek už máme dávno za sebou.
Obhlížím její vozidlo značky Renault, prohlédnu interiér a zatoužím po prohlídce zavazadlového prostoru. Vznesl jsem tedy otázku, jak se otevírá kufr.
Bývalka se v předklonu šmrdlala kdesi na přední sedačce a zabrána do svých věcí jen lakonicky odpověděla: "Strč prst do píči !!!"

Tleskám Evropské unii

3. července 2013 v 0:55 | Malkiel
Nikdy bych nevěřil, že jako velký odpůrce Eurofašistické unie z Bruselu napíšu větu stojící v nadpisu tohoto článku. Darmojedští europosranci (viz např. europosranec Ransdorf) totiž zamítli návrh na povinné zavedení každoročních technických prohlídek pro auta starší šesti let. Zavedení nového zákona navrhl jakýsi eurohovadokomisař pro dopravu.
Uveďme si tedy několik faktů. Podle statistik se v České republice podílí technická závada vozidla na nehodách necelými 5 procenty. Přičemž do těchto statistik jsou zahrnuty všechny závady. Tedy i závady, které nevyplývají z aktuálního technického stavu vozidla a nejsou zjistitelné ani na technické prohlídce. Například závady vzniklé únavou či vadou materiálu. Některé z těchto závad se dokonce mohou stát i nového vozu. Příkladem může být nedávný požár zcela nového luxusního vozu Jaguar, který právě vyjel z prodejního autosalonu a měl najeto pouhých 32 kilometrů. Jednou z častých technických příčin nehod je prasknutí pneumatiky, způsobené například špatným stavem našich vozovek. Tedy opět technická příčina nehody nezjistitelná technickou prohlídkou.

Nuda v Budějovicích

1. července 2013 v 2:37 | Malkiel
Situace s nepřizpůsobivou menšinou dostává nudně jednotvárný průběh. O čemž nás opět přesvědčily nedělní události v Českých Budějovicích. Cikáni prostě dělají bordel. Dělají jej všude, kde žijí. Patří to k jejim životním specifikům. Nutno poznamenat, že ten bordel nedělají všichni cikáni, abych nebyl obviněn z předpojatosti, nebo nedejbože z rasismu. Ale ti, kteří ten bordel dělají, opravdu stojí za to. O tom mohou vyprávět občané, kteří mají to "štěstí", že ve svém nejbližším okolí mají byť jen jednu takovou povedenou rodinku.
Stalo už se takovou tradicí v tomto státě, že řadový občan, který nepatří k žádné menšině, je státními i místními orgány přehlížen. Nemluvě o tom, že by jej snad měly bezpečnostní složky chránit před zvůlí a trestnou činností nepřizpůsobivých.
Slušný (většinový) občan je zoufalý, protože musí pracovat a k tomu je třeba dostatek spánku. Taktéž jeho děti potřebují spánek, neboť ráno musí do školy. Nepřizpůsobiví občané však pracovat nemusí a jejich děti nemusí do školy. Tudíž mohou hlaholit celou noc, nejlépe v mnohačlenných skupinách.

Aštar Šeran v české politice

29. června 2013 v 14:48 | Malkiel
Pokračování vyšetřování nejnovějšího politického skandálu přináší stále nové informace a poznatky. Mnozí z čtenářů se jistě velmi pobavili nad prohlášením právníka paní Nagyové, který nasazení vojenské rozvědky vysvětlil obavami paní Nagyové z jehovistů. Zde je nutno poznamenat, že na tom není vůbec nic k smíchu. Naopak, situace je velmi vážná. Obava paní Nagyové byla zcela oprávněná.
Petr Nečas je totiž utajeným pobočníkem velitele flotily Vesmírných lidí, který je všeobecně znám pod jménem Aštar Šeran. Skutečné jméno Petra Nečase je Rtep Sačen. Pobočník Aštara Šerana byl na planetu Zemi vyslán za účelem přípravy nalodění občanů České republiky na lodě flotily Vesmírných lidí, která od roku 1998 parkuje v okolí naší planety.
Jako jeho tajemnice byla na Zem též vysazena významná příslušnice národa Vesmírných lidí paní Anaj Ynag, kterou u nás známe pod přechýleným pozemským českým jménem Jana Nagy-ová.

Povolení být debilem

26. června 2013 v 21:50 | Malkiel
Na internetu je každoročně vyhlašována soutěž o nejabsurdnější bankovní poplatek. Nejen banky si však účtují absurdní poplatky. Nedávno jsem nahlédnul do ceníku správních poplatků, které vám může naúčtovat naše státní správa. A některé z těch poplatků lze označit za perly, které zcela zastíní i absurdní bankovní poplatky. Tento stát je dokonce ochoten vám naúčtovat poplatky za něco, co se jej vůbec netýká a může se odehrávat tisíce kilometrů on našich hranic.

Pol.15
c) Přijetí žádosti o vydání rozhodnutí o předchozím souhlasu k činnosti v Oblasti dna moří a oceánů a jeho podzemí za hranicemi pravomocí států - Kč 100 000

e) Vydání povolení k pobytu v Antarktidě - Kč 5 000

Pol.44
b) Udělení prozatímního povolení k plavbě námořní jachty - Kč 3 000

Pol. 61
1. Přijetí žádosti o

b) vydání licence na zpracování, balení nebo
přebalování kaviáru jeseterovitých ryb - Kč 10 000

Pol. 111
a) Vydání rozhodnutí o oprávnění k
využívání čísel - Kč 5 000


Chcete se šťourat na dně v mezinárodních vodách Tichého oceánu, 20 tisíc kilometrů od našich hranic a prásk. Vypláznete sto litrů.
Navíc větná formulace "přijetí žádosti o vydání rozhodnutí o předchozím souhlasu" patří do kategorie vítězů Velké pardubické úředních šimlů. Nemluvě o tom, že v tomto případě vůbec nikdo nemůže ani tušit, za co vlatně má zaplatit těch sto tisíc. Podstatné jméno uprostřed věty s velkým písmenem na začátku, plus dvě "a" v jedné větě, jsou už pouze takovou třešničkou na úřednickém dortu.
Chcete si udělat výlet do Antarktidy, prásk, zaplatíte pět tisíc. Chcete používat čísla, prásk, vypláznete pět tisíc.
Mám takový utkvělý pocit, že v seznamu státem vybíraných správních poplatků už chybí jen poplatek za
Povolení být debilem - Kč 100 000

Pražský "blackout"

23. června 2013 v 17:19 | Malkiel
Většina čtenářů má ještě v živé paměti blogové téma minulého týdne s názvem "Romové". Kontroverzní téma vyvolalo mezi blogery spoustu emocí, kladných i záporných.
Je potěšitelné, že toto téma není lhostejné ani lidem mimo blogový svět. Například pražské energetické závody se k tomuto tématu připojily symbolickou akcí s názvem Blackout, pořádanou v celé třetině našeho hlavního města.

Jak jsem poslal do prdele slavného zpěváka

31. května 2013 v 19:23 | Malkiel
Psala se léta osmdesátá a já jsem byl stále svobodným, již poněkud odrůstajícím dorostencem.
V dobách reálného socialismu nebylo pro mladé moc možností k vyžití. Kina stále dokola omílala budovatelské filmy z kategorie "sračky". V praxi to byly filmy z produkce zemí radostně budujících socialismus. Pokud se v našich kinech vyjímečně objevil nějaký kloudný nebudovatelský film, tak jej člověk okamžitě zkouknul a nejméně měsíc se mohl kinům vyhýbat obloukem.
Proto jsem tehdy trávil páteční a sobotní večery na diskotékách. Za prvé se člověk mohl zasvíjet při poslouchatelné muzice západní provenience a navíc mohl sbalit vhodný protikus opačného pohlaví na trávení několika dalších večerů.
Tehdy jsem měl svoji "domovskou" diskotéku v mládežnickém klubu Amfora v Praze na Pankráci.
Jednoho večera jsem měl zrovna rozpracovanou dívku na následující dny. Jen jsme tenkrát dívkám neříkali dívky, ale měli jsme pro ně různá označení podle jejich vzhledu a povahy. Například buchty, lakýry, kudlanky a podobně. Jedna z pravidelných návštěvnic klubu si dokonce vysloužila trvalou přezdívku "Ježek".
O přestávce jsem rozpracovanou dívku odvedl na chodbu a vydal jsem se k baru pro nápoje. Když jsem se za pár minutek vrátil ke své tehdejší "vyvolené", tak u ní stál jakýsi skrček o dvě hlavy menší než ona a zcela bezostyšně mi do ní vartoval. Nejprve jsem se mu snažil kultivovaně vysvětlit, že právě šlape po cizím trávníku. Skrček se však nechtěl nechat odbýt a drze pokračoval ve slovních nájezdech na objekt mého eminentního zájmu. Takové jednání je mezi muži považováno za velmi hrubý prohřešek rovnající se vlastizradě či krvesmilstvu. Proto jsem skrčka již méně kultivovaně, leč zcela nepokrytě poslal do prdele.
Moje vyvolená vytřeštila oči a pravila:
Víš koho jsi právě poslal do prdele?
- Vím. Nějakýho skrčka, kterej tady prudil.
To je ale slavnej zpěvák.

Její odpověď mne překvapila, protože mi vůbec nepřišlo na mysl, že by na diskotéku na Pankráci mohl zabrousit Freddy Mercury nebo Elton John. Ty jediné jsem tehdy považoval za slavné.
A skrček nebyl podoben ani jednomu z nich.
Následně jsem se od dívky dozvěděl, že se jednalo o "slavného zpěváka" Michala Davida, který už měl za sebou takové příšerohity jako Diskopříběh nebo Vítr v kapse, z líhně dalšího kolotočáře Janečka. Teprve potom se mi vybavil skrček s elektronickými klávesami na krku, kterého jsem zahlédl v televizi v nějakém hudebním pořadu.
Pro někoho byl slavný už tenkrát, když působil jako vývěsní štít Socialistického svazu mládeže a pro bolševický tělovýchovný velesvátek Spartakiádu nazpíval skladbu "Poupata". Za což si mohl tehdy na doporučení generálního tajemníka SSM lacino koupit zabavenou vilu po emigrantech. Pro někoho je slavný teď. Prý dokonce píše "slavné" muzichcály.
Pro mne však nebude slavný nikdy. Pro mne to bude pořád jen zakrslej kolotočář, nyní ještě navíc vepřoidního vzhledu, kterého jsem kdysi poslal do prdele. A kdykoliv ho zahlédnu na obrazovce, tak bych to s chutí udělal znovu.

Zpropadené propadení

21. února 2013 v 21:06 | Malkiel
Mezi lidmi koluje spousta nepsaných pravidel a dobrých doporučení. Jedním z takových je například nepsané pravidlo, že muž po padesátce musí buď zdolat Mount Everest, nebo zalézt do hrobu.
Mně osobně se do hrobu ještě moc nechce. Ani ta druhá varianta však pro mne nepřipadá v úvahu, neboť jsem ryze rovinatý typ člověka, tudíž je zdolávání větších výškových rozdílů pro mě zcela nepřijatelné. Jako maximálně zdolatelný výškový rozdíl považuji zdolání třetího patra bez výtahu a kyslíku. Tím "bez kyslíku" je myšlena skutečnost, že po vystoupání do třetího patra je mé tělo zcela bez kyslíku. A bez vůle pokračovat v dalším životě.

Tvůrčí temno

18. ledna 2013 v 0:20 | Malkiel
A je to tady. Padlo na mne tvůrčí temno. Přesněji bych měl napsat, že blogové tvůrčí temno. Padlo na mne jako deka a obalilo mi všechny neurony v mozku. Nic nevím, nic mě nenapadá. Připadám si jako ohlodaná kost.
Vlastně se to dalo očekávat, protože takové temno mívám na začátku roku vždycky. Když se podívám do statistik, tak mám vždy v lednu slabší frekvenci psaní článků. A proto vždy v tuto dobu přichází čas na další z mých koníčků a tím je modelářství. Některé z mých prací si čtenáři mohou prohlédnout v rubrice Můj malý svět modelů.

Můj nový vzhled aneb Quasimodo hadr

4. ledna 2013 v 20:02 | Malkiel
Koncem loňského roku se na blozích často probíral nový vzhled titulní strany. Zřejmě pod vlivem těchto diskuzí se mé tělo také pokusilo o změnu vzhledu. Konkrétně obličeje. Za tímto účelem si mé tělo opatřilo infekci, která se mu zdála být nejvhodnějším nástrojem ke změně výrazu mého obličeje.
Každý normální člověk chytne infekci do nějakého běžného místa. Třeba do nosu, do krku nebo střev. Ale já né, já musím mít vždycky nějaké extrabuřty. Vlastně infekce ani moc nechytám. Ale když už něco chytnu, tak to stojí za to.

Nový vzhled stojí za vyliž prdel

21. prosince 2012 v 22:29 | Malkiel
Nějak nechápu nutkavé jednání některých lidí, kteří mají potřebu stále něco měnit. I to, co dosud spolehlivě fungovalo. Mluvím o nové úpravě titulní strany blogu.cz.
Nevím jak komu z blogerů vyhovovala původní titulní strana, ale mně vyhovovala. Bylo tam vše, co jsem potřeboval k blogování. Zalogoval jsem se, naběhla titulní stránka a hned jsem věděl vše, co jsem potřeboval vědět. Jestli někdo reagoval na mé články a co napsali moji oblíbení blogeři.
Teď vím kulový. Když budu chtít vědět, jestli nenapsali něco moji oblíbení blogeři, tak budu muset ty blogy prohledávat. Navíc úplně trapně působí odkaz na Podrobné statistiky, které už půl roku nefungují. Nemluvě o tom, že už nefunguje nedávno s velkou slávou zavedené ohlašování komentářů mailem.

Můj bratr nekrofil

24. listopadu 2012 v 14:40 | Malkiel
Nejprve musím trochu dovysvětlit název článku. Aby to náhodou nevyznělo tak, že máme v rodině nějaké úchyláky, kteří se mazlí s mrtvolami. Stín podezření by totiž mohl padnout i na mne. Můj kontrastní bratr je blogový nekrofil. On totiž miluje mrtvé blogy. Už má dva.
První blog založil v dubnu 2011. Jenže po krátké těžké nemoci tento blog odešel k Pánu již po dvou měsících. Zřejmě pod vlivem jakési euforie způsobené mým blogem si bratr v září 2011 založil další blog. Po pěti měsících však i tento blog přestal projevovat známky života.
Ony ty blogy vlastně tak úplně mrtvé nejsou. Vykazují však pouze takovou činnost, asi jako spící Šípková Růženka, nebo kníže Schwarzenberg. S termínem Šípková Růženka se ovšem v tomto článku nesetkáváme naposled.

Židé proti Židům

18. listopadu 2012 v 22:46 | Malkiel
V posledních dnech jsem se trochu odklonil od zažitého schématu mého blogu, což mi přineslo zajímavé, leč ne zcela nečekané poznání. Uveřejnil jsem totiž dva poučné články o židovské problematice. Momentální nízká návštěvnost mého blogu a mizivé komentování článků mi prozradilo, že lidé ke mně na blog chodí číst kraviny, hovadiny a blbosti, ale o seriózní informace nestojí. Upřímně řečeno, já jsem si tak nějak i myslel, že to tak bude. Co naplat, byl jsem blogery pasován na šaška. Ale když už jsem rozepsal tu epopej o historii a životě židů, tak jí také dokončím. Proto jsem pro čtenáře opět připravil pořádnou porci nudy v podobě třetího (a posledního) pokračování článků o Židech.

Jak to vlastně bylo s těmi židy?

17. listopadu 2012 v 20:18 | Malkiel
Minulý článek Za vším hledej žida skončil vyhnáním židů z Judeje a jejich roztroušením do všech koutů tehdejší Římské říše. Adaptabilní a pilní židé si ve svých nových domovech nežili nijak špatně. V mnohonárodnostní a mnohonáboženské říši nikomu moc nevadili. Až do pádu Římské říše v první polovině prvního století našeho letopočtu.
S postupným rozšiřováním křesťanství však začalo židům přituhovat, protože se odmítali pokřesťanštit jako ostatní evropské národy. A tím se stali podezřelými. Nově konstituovaná katolická církev nesnesla odpor, jak nám říká historie. V křesťansky unitární Evropě byli židé ostatním lidem trnem v oku. Byli divní, měli divné zvyky, chodili divně oblékaní. Křesťanským vládcům a církevní oligarchii vadilo, když se někdo nechoval podle jejich příkazů a představ.
A začal nový hon na židy.

Seppuku do pupku a to v plném rozpuku

17. listopadu 2012 v 10:03 | Malkiel
V diskusi pod článkem Moje pokřivená osobnost můj kontrastní bratr slíbil, že bude postupně zveřejňovat převleky své sochy, kterou má na zahradě. Zde je první z nich. Secesní dáma á la samuraj. Tento převlek by též mohl být chápán jako bratrova soukromá předvolební kampaň pro Tomio Okamuru.
Samurajce bohužel chybí jedna ruka, kterou se podařilo bráchovi ulomit při jednom z převlékání. Zřejmě když sochu oblékal jako Michaela Jacksona. A nebo chtěl tím ulomením ruky symbolizovat tehdy se již rozpadající Jacksonovo tělo. Bohužel se mu nepodařilo urvat poměrně homogenní nos, tak mu urval aspoň ruku. Tak nějak to mohlo být.

Za vším hledej žida

16. listopadu 2012 v 23:00 | Malkiel
Jelikož mě zrovna nenapadá nic srandovního, tak jsem se rozhodl čtenáře znudit vážným a poučným článkem. Nedávno jsem napsal poučný článek o Krabatovi a Polabských Slovanech, který se minimálně dvěma blogerům dokonce líbil. Jedna blogerka, zřejmě pod vlivem nějakých halucinogenních látek dokonce prohlásila, že by mohla takové články číst od rána do večera. Tímto článkem bych jí to tedy chtěl umožnit.

Nablito

11. listopadu 2012 v 16:36 | Malkiel
Mobilní operátor Vodafone připravil pro zákazníky žhavou předvánoční novinku v podobě nových volacích tarifů. Po úspěchu tarifu Nabito se rozhodl nabídnout novým zákazníkům výhodný volací tarif Nablito.
Ani stávající zákazníci používající starší tarif Naplno však nemusí přijít zkrátka. Po zakoupení nového tarifu Nablito jim firma Vodafone sloučí nový tarif se starším tarifem, čímž vznikne zcela nový dvoutarif Nablito Naplno.
Pro náročnější zákazníky připravil operátor další žhavé novinky v podobě tarifů Nasráno a Rozmazáno.
I v tomto případě je možné sloučit více tarifů do jednoho trojtarifu Nablito Nasráno a Rozmazáno.


Tým Vodafone Vám přeje veselé Vánoce
a sobě přeje hodně provolaných Vašich minut


Krabati a trocha historie

9. listopadu 2012 v 2:02 | Malkiel
Dnes mě nějak nebaví psát kraviny o náhodách, tak se pokusím napsat něco sice moudřejšího, ale též i méně zábavného. Ve svém nedávném článku Čas krabatů jsem se zmiňoval o havranech, které jsem si přejmenoval na krabaty. Skutečné krabaty však najdeme někde jinde.
Většina čtenářů asi bude znát film Čarodějův učeň od režiséra Karla Zemana, v kterém vystupuje chlapec jménem Krabat. Málokdo už asi bude znát románovou předlohu tohoto filmu.
V roce 1969 napsal německý spisovatel a liberecký rodák Otfried Preussler knihu s názvem Krabat. Děj knihy je zasazen do oblasti Lužice na jihovýchodě Německa, která je odnepaměti obývána slovanským etnikem Lužických Srbů. Pan Preussler použil jako námět pro svoji knihu pověsti o místním hrdinovi Krabatovi, které se v Lužici vypráví již stovky let.

Halahoven

31. října 2012 v 21:06 | Malkiel
Jelikož je dnes svátek Halloween, tak jsem si tématicky dovolil oprášit jen svůj starší článek.
Pro mnohé čtenáře bude jistě překvapující informace, že název halloween má původně kořeny v Ćechách. Již naši dávní předci z doby bronzové totiž využívali plyn vznikající z rozkládajících se exkrementů a rostlinných zbytků, který dnes moderně nazýváme bioplyn. Za tímto účelem byla vždy ve slovanské starověké osadě vybudována podlouhlá budova, na jejíž dno byl ukládán biologický odpad produkovaný jejími obyvateli. Z kvasících zbytků vznikal bioplyn, který byl obyvateli používán ke svícení, zejména za dlouhých zimních večerů, kdy už nemohli naši předci pracovat na polích a věnovali se domácím pracem.
 
 

Reklama