Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Září 2019

Konec šalin v Brně

24. září 2019 v 21:21 | Malkiel |  Témata týdne
Pro většinu čtenářů asi nebude tajemstvím, že v nejzápadněji položeném asijském městě
Brně nejezdí tramvaje, tak jako v ostatních částech země, ale jezdí tam šaliny.
V podstatě jsou to stejné vozy jako tramvaje, jen jim místní obyvatelé říkají šalina.
Což je do jisté míry světovým unikátem, protože třeba i v takovém Ázerbajdžánu se tramvaji
říká tramvaj. A to i přesto, že tam ani jedna nejezdí. Což je vlastně dost podobné tomu Brnu,
protože tam také žádné tramvaje nejezdí.
Obyvatelé Brna jsou však na neexistenci tramvají ve svém městě velice hrdí a jízda šalinou je
pro mnohé z nich každodenní radostí. Pro brněnské šmíráky a frotéry je jízda šalinou dokonce
až orgastickou radostí. Podle výzkumů veřejného mínění je prý dokonce každodenní radostí
život v Brně jako takový. Aspoň si to myslí 380 680 lidí, což je bez jednoho člověka celkový
počet obyvatel Brna. Tím jedním člověkem, který si to nemyslí, je brněnský bezdomovec
pravidelně polehávající v podchodu u nádraží. Ten ovšem kvůli trvale vysoké hladině alkoholu
v krvi nemyslí vůbec. Proto taky ani nenašel cestu do Prahy, aby mohl v "Šervůdu" před
pražským Hlavním nádražím posílit tamní multikulturní bezdomoveckou komunitu.
Pro zbývajících deset milionů obyvatel republiky je ovšem každodenní radost obyvatel Brna
ze života v jejich městě a z ježdění šalinami poměrně nepochopitelná a proto se Brňákům
zcela nepokrytě posmívají. A město Brno je jimi často označováno alternativním názvem
Šalingrad.
Zlé jazyky dokonce tvrdí, že název města Brno vznikl odvozením z faktu, že když
normální obyvatel republiky přijede do Brna, tak již po dvou hodinách poslouchání
místního nářečí začne každého brnět hlava.

Vedení města Brna však už došla trpělivost s těmi neustálými posměšky a rozhodlo
se tuto nepříjemnou situaci vyřešit. Zejména poté, co vyšel najevo skutečný původ
názvu "šalina". Tento název totiž vznikl v dobách, kdy v Brně fungovala konězpřežná
dráha, neboli "koňka". Nejen lidé, ale i koně totiž mají potřebu se vyprazdňovat.
Jenže člověk si může odskočit na záchod. Ale co má dělat takový chudák koník
zapřažený do vozu?
Na konečné koňské dráhy, v dnešních Pisárkách, sice byly zřízeny jakési záchody,
neboli pisoáry pro koně. Od toho ten název Pisárky. Jenže málokterý kůň to při té
lopotě donesl až na konečnou, a tak se prostě vyprázdnil na koleje.
A jelikož v té době bylo Brno osídleno výraznou německou menšinou, začalo se linkám
konězpřežné dráhy říkat "scheisse linien" neboli volně přeloženo "posrané koleje".
Jak tomu říkali neněmečtí obyvatelé Brna, to se nám bohužel nepodařilo zjistit.
Podle dobových pramenů však prý při průjezdu koňky jen čuměli a nemluvili vůbec.

Připomínkou na koňmi posrané koleje je Kobližná ulice, vedoucí z Malinovského
náměstí na Náměstí Svobody. Chudáci koníci museli v tomto stoupání tolik tlačit,
že z nich koblihy lítaly jak míčky z tenisového trenažéru. Pouliční dráha Kobližnou
ulicí dnes už sice nevede, ale vzpomínka na koňské koblihy se dochovala v jejím názvu.

Podle internetového deníku Fake News se o znovuzavedení konězpřežné dráhy do
Kobližné ulice prý vážně zajímá premiér Babiš. Jen by k tažení vozů byla místo koní
využívána Vodňanská kuřata. Na Maliňáku by byla kuřata zapřažena do vozu, po cestě
Kobližnou ulicí by personál rozdával tradiční koblihy a na konečné stanici
na Svoboďáku by byla kuřata okamžitě ugrilována a podávána kolemjdoucím.
Místo konězpřežné dráhy by se tak ve skutečnosti jednalo o jakousi
koblihovo-kuřecí dráhu. Provozovatelé dráhy by si ovšem museli dopředu zjistit,
jestli slovo "kobliha" v Brně neznamená něco jiného, než v jiných částech země.
Zpáteční cesta dolů na Maliňák by potom byla provozována samospádem. Jen by
museli být občané při chytání koblih poněkud mrštnější, protože z kopce by to frčelo
o dost rychleji, než nahoru s kuřaty v zápřahu.
A jelikož se jedná o Brno, které je pověstné nemírnou konzumaci přírodního projímadla
jménem Starobrno, tak by možná bylo nejen samospádem, ale i s nějakým tím držkopádem.

Šalinám a posměškům je však už navždycky konec. Vedení města se totiž rozhodlo
šaliny přejmenovat. Ale protože Brňáci vždycky musí mít nějaké extrabuřty, tak šaliny
nebyly přejmenovány na tramvaje, jak by se v kulturně vyspělém světě očekávalo,
ale byly celkem překvapivě přejmenovány na "vlak". Zřejmě v návaznosti na historické,
souvislosti, neboť po zrušení koněspřežné dráhy byla městská hromadná doprava
provozována parní lokomotivou, tedy tím, co normálně tahá vlaky. Ale kupodivu nebyla
parní lokomotiva označována jako "parní šalina", jak by se v Brně očekávalo, ale byla
označena jako "parní tramvaj". Což vlastně jen dokladuje, že se označení "šalina"
opravdu vztahuje pouze k těm posraným kolejím.
Ale kdo by se divil, že je v Brně všechno trochu jinak. Co lze taky očekávat od lidí,
kteří vycpaného krokodýla považují za draka, limonádě říkají sodovka a sodovce
říkají sifon? Celý svět má sifon u záchodů a umyvadel, jen v Brně ho pijou.

Budoucí návštěvníci Brna tedy budou moci přijet normálním vlakem na brněnské
Hlavní nádraží, které se už desítky let stěhuje, ale zatím se nepohnulo ani o centimetr.
A před tímto stěhovavým nádražím mohou nastoupit na místní "vlak", který je vyveze
na Náměstí Svobody. Tam si mohou prohlédnout další místní raritu, kterou jsou hodiny
v podobě falusu, jež sice neměří čas, ale zato pořád pěkně stojí. V lidové mluvě jsou
tyto hodiny familiérně označovány jako Pinďour. Tedy aspoň Cajzli z Práglu, kteří
omylem zabloudí do Brna, tomu tak říkají.
Za vznikem tohoto díla údajně stojí bývalý brněnský radní Mgr. Vocásek z hnutí Umřít Brno,
kterému se po neúspěšném pokusu o vykonání soulože s ukrajinskou uklízečkou začali
kolegové posmívat, že má dole furt "půl šestý". Postavením těchto trvale stojících hodin
tak chtěl svým kolegům dokázat, že přece jen dovede něco postavit. Navíc se z hodin
vůbec nedozvíte, jestli je půl šestý, nebo tři čtvrtě na šest.
Podařilo se nám též získat vyjádření zmiňované ukrajinské uklízečky, která si od styku s
radním slibovala zisk českého občanství. Při ždímání hadru na podlahu, které spíš
evokovalo škrcení kohosi, jen lakonicky poznamenala:
Kak něma chuja v gaťach, jemu nužno iměť chuja na námjesti.

Došlo po uzávěrce: V souvislosti s přejmenováním šalin na vlaky se proslýchá, že brněnští
radní původně uvažovali o nasazení zmenšené verze elektrických rychlovlaků vlaků typu
Pendolíno, která byla speciálně označena jako Pinďolíno.
Proti tomu se však ostře vymezily genderové organizace, protože při zkušebních jízdách
prototypu někteří nezodpovědní občané v názvu Pinďolíno úmyslně zamalovávali háček
nad d. Čímž název zcela změnil význam.
Pobouření genderových organizací je však trochu nelogické. Průjezdem Pindolína okolo
Pinďoura na Náměstí Svobody by totiž došlo k dokonalé genderové vyváženosti.
A navíc by tím Brno získalo další světový unikát a jeho obyvatelé by si tak mohli užívat
svoji každodenní radost ze života v tomto městě i bez šalin.
Na nátlak genderových organizací však vedení města muselo změnit vozovou strategii
a od nákupu Pinďolín ustoupit.
Zlé jazyky však tvrdí, že vedení města od nákupu Pinďolín ustoupilo až potom, co v
oficiálním rychlostním testu tento vlak porazila rychlobruslařka Martina Sáblíková na
kolečkových bruslích.