Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Srpen 2019

Krabička na hemeroidy

22. srpna 2019 v 1:47 | Malkiel |  Témata týdne
Krabička poslední záchrany, neboli "kápézetka", má jednu specifickou vlastnost. A tou je fakt,
že s přibývajícím věkem jejího majitele dovede jako sající klíště bobtnat až do neuvěřitelných
rozměrů.
Moje první krabička ve věku třinácti let byla o velikosti asi 8x5 centimetrů. Pokud se pamatuji,
tak obsahovala několik zápalek, škrtátko, knoflíky, nitě, jehlu, špendlíky, kus špagátu,
pětadvacetník na telefon a poštovní známku. S odstupem času na to nahlížím tak, že bych
tam místo těch zcela nepotřebných věcí uvítal především hajzlpapír. Nic z toho ostatního
jsem totiž během své dvouleté kariéry v Junáku nikdy nepotřeboval. A list lopuchu se místo
výše uvedeného papíru jevil pro tento účel poněkud nevhodný. List lopuchu si tak akorát
můžete dát na hlavu a pro pobavení ostatních ze sebe dělat blbce.
Vynálezce krabičky poslední záchrany, spisovatel Jaroslav Foglar, se však defekační
hygienou u Rychlých šípů ani u hochů od Bobří řeky kupodivu nijak nezabýval. Dokonalý
Mirek Dušín a jeho duševně spříznění kolegové to zřejmě řešili nějakým dokonalejším
způsobem, než obyčejní nedokonalí lidé.
Vzhledem k utajované homosexualitě svého duchovního otce to ti hodní "hoši" možná řešili
nějakou tajemnou a specifickou metodou. Oproti tomu členové "zlého" Bratrstva kočičí
pracky takovou triviálnost pravděpodobně neřešili vůbec a své lumpárny klidně páchali s
posranými kalhotami. Proto možná byli v obrázkových časopisech všichni členové tohoto
bratrstva vyvedeni tak trochu do hněda, zatímco udatné Rychlé šípy se producírovaly v
až nesmyslně jásavých barvách.

Následující roky jsem se bez vlastnictví krabičky poslední záchrany zcela obešel. Oproti tomu
jsem výrazně preferoval vlastnictví krabičky cigaret. Jako mladý muž jsem toho tehdy o moc
víc nepotřeboval. Ani když jsem jako jednadvacetiletý bujarý jinoch pouze s kartáčkem na
zuby v kapse vyrazil ze stověžaté matičky vlakem do jižních Čech za svou tehdejší láskou,
která tam dlela na chalupě u pochroumané babičky.
S láskou jsem strávil příjemné odpoledne v lesích a lukách, leč k noclehu do chalupy jsem
přizván nebyl. Poněkud prudérní babička měla totiž vážné obavy, abych její vnučce nesetřel
"panenský pel". Ve své bláhovosti totiž netušila, že jsem její "panenský pel" již několikrát
setřel během našeho odpoledne v lesích a lukách.
Vybaven opět jen kartáčkem jsem tedy vyrazil směrem k domovu večerním courákem plným
přátelsky rozjařených čundráků, kteří nepochybně taktéž nebyli vybaveni krabičkami poslední
záchrany. Byli však vybaveni přijatelným množstvím tuzemského rumu, což nám chybějící
kápézetky dostatečně vynahradilo.

Jakási obdoba kápézetky se v mém životě objevila až o sedm let později, po vstupu do
manželství se zcela jinou láskou. Krabička se již poněkud zvětšila a vyskytovaly se tam
převážně kartáčky na zuby, pasta, mýdlo, jodové pero, několik náplastí, žertovné kondomy
a dámské vložky.
Nutno ovšem poznamenat, že tehdy ještě vložky nelétaly, tudíž byly bez křidélek. Navíc se
jejich velikost tak trochu blížila velikosti cihly.
Posléze přišly na svět dvě děti a krabička poslední záchrany začala bobtnat o náhradní
dudlíky, bryndáky, vatičky, dětské olejíčky a Kinedryl proti nevolnosti v autě. A s věkem,
přibývajícím dětem i rodičům, krabička bobtnala dál. Zejména potom, co nám do rodiny
postupně přibyli tři dostihoví chrti a s nimi kleště na drápy, startovní čísla, závodní košíky,
různé popruhy a především kleštičky na klíšťata, kterých dovedli nasbírat značné množství.

Popis následného bobtnání krabičky poslední záchrany by však zabral příliš místa, tak rovnou
přikročím k jejímu současnému stavu. Krabička, která už se ovšem ani zdaleka nedá nazývat
krabičkou, nýbrž škatulí, obsahuje zubní kartáček (pro pohodlí pochopitelně elektrický),
zubní nit, několik mezizubních kartáčků různého průměru, balíček uchošťourů, kapky na
trávení, pastilky proti pálení žáhy, prášky proti bolestem různého druhu, prášky na prostatu,
prášky proti průjmu, projímadlo + náhradní slipy, veleroli toaletního papíru, obvazy, obinadla,
ortézy, mast na bolavé klouby, mast na opary, oční kapky, náplast na kuří oka, roztok na
dásně, mast na hemeroidy a brusku na ztvrdlé paty (pochopitelně též elektrickou).
Zde bych jen poznamenal, že v této chvíli už se zase jedná o krabičku pouze pro jednu osobu.
Moji synové i bývalá manželka už mají dávno své vlastní rodinné krabičky.
Do jisté míry se dá říci, že celé mé auto je jakousi pojízdnou krabičkou poslední záchrany.
Něco mezi pojízdnou lékárnou, pojízdnou dílnou a pojízdným vetešnictvím.
Obávám se však, že bobtnání mé kápézetky ani zdaleka není u konce. S postupujícím věkem
by se nepochybně mohl hodit též přístroj na měření krevního tlaku, příruční defibrilátor,
kyslíková láhev a menší zásoba protetických pomůcek. V takovém případě by se ovšem
krabička poslední záchrany musela zvětšit do podoby větší dodávky nebo menšího kamionu.
U toho kamionu by bylo výhodou, že by tam šel též umístit menší operační sál, jednotka
intenzívní péče a nebo malá pohřební síň.
Člověk holt nikdy nemůže vědět, co by zrovna mohl potřebovat.

Jak nás zachránila hrachová polévka

20. srpna 2019 v 1:14 | Malkiel |  Témata týdne
I já jsem během svého života měl možnost vlastnit krabičku poslední záchrany, neboli
"kápézetku". V dobách, pro mladší lidi již téměř pravěkých, však krabička poslední
záchrany jaksi moc nefrčela.
Tehdá za hlubokého totáče*) jako jediná organizace, která směla sdružovat děti ve
věku do 15 let, byla totiž Pionýrská organizace Československého svazu mládeže.
A pokud vím, tak pionýři kápézetky nepotřebovali, neboť při politických školeních v
klubovnách nebo při návštěvách výstav mezinárodního dělnického hnutí jim byly
celkem k ničemu. A i kdyby je náhodou potřebovali, tak mně by to bylo stejně
prd platné, neboť jsem jako syn "třídního nepřítele" nebyl do Pionýra přijat.
Můj rodný bratr, tedy syn stejného třídního nepřítele, však kupodivu do
Pionýra přijat byl. Pionýrští politruci tehdy zřejmě nějakým šestým smyslem rozpoznali
můj budoucí velký odpor k jakékoliv organizovanosti mé osoby.
Tehdy mne však nepřijetí do Pionýra dosti mrzelo. Zejména proto, že jsem nesměl
používat pionýrský pozdrav, který vypadal tak trochu jako hajlování, jen s rukou v
lokti zalomenou a dlaní šikmo trčící přes čelo. Asi jako když familiérně hajlujete
svému vedle stojícímu sousedovi.
Politické aspekty členství v Pionýru tenkrát ve věku devíti let šly samozřejmě zcela
mimo mne. Z úst mého silně antikomunistického otce jsem sice věděl, že jsou u nás
nějací "komundírové", ale ani za mák jsem netušil, kdo a nebo co to je. A tak jsem
se vždy při spatření nějaké díry v chodníku ptal svého otce, jestli je právě tato
díra ta "komundíra". Na což otec odpovídal, že kdyby ta díra byla trochu větší,
tak by se tam nějakej komundíra určítě vešel.

Ke krabičce poslední záchrany jsem se dostal až o pár let později, kdy byla v roce
1968 opět založena organizace Junák, což byla jakási dětská odnož mládežnického
skautského hnutí. Tak jsem tam hned vstoupil, i se dvěma kamarády, taktéž Pionýrem
odvrženými.
A v Junáku to bylo jiné žrádlo, žádné dělnické hnutí, žádnej Lenin, žádné rudé hvězdy.
Hlavní náplní bylo vázání různých uzlů a podobné zálesácké kravinky. To mne sice moc
nebavilo, ale nudné všední dny se s tím daly jakžtakž přežít.
Odměnou za to však byly víkendové výlety do přírody, kterým se po junácku říkalo
"výpravy". My jsme je však v nepřítomnosti "roverů", neboli našich vedoucích, označovali
jako "čundr". Táborák, opékání buřtů či upytlačených brambor, trampské písně a
strašidelné povídky o ptácích mozkodlabech, spaní na mechu pod širákem.Ve věku
třinácti let jsme si tak připadali mnohem dospělejší a cítili se skoro jako skuteční,
čundráci, kteří tehdá víkend co víkend s "usárnami" a s "teletinami" na zádech vyráželi
natřískanými vlaky do lesů, luk a hájů.

Naše junácké čundrování však nemělo dlouhé trvání. V srpnu 68 se k nám přivalili Rusáci
a nastalo opět utahování šroubů. Koncem roku 1969 dostaly všechny skautské a junácké
organizace ultimátum, že buď vstoupí do nově založeného Socialistického svazu mládeže,
jehož součástí byla i Pionýrská organizace a nebo budou rozpuštěny. Do Pionýra se nám
však nechtělo, protože nás už rozhodně nelákalo pionýrské "hajlování", tak jsme se raději
rozpustili sami.
Na výpravy do přírody jsme však nezanevřeli. Jen jsme zůstali v jakési ilegalitě. Jezdili
jsme na výpravy dál, jen bez junáckých krojů a bez vedoucích. V sobotu jsem sbalil jsem
bágl, ešus, na mámě vyškemraný puntíkovaný šátek, na hlavu odložený tátův klobouk,
vojenskou celtu z výprodeje, vlněnou deku (spacáky tehdy byly ještě vzácností a navíc
je používali pouze "masňáci", neboli sváteční turisti). K tomu kapesné od babičky za
nošení uhlí, pochopitelně též nezbytnou "kápézetku" a vyrazilo se na opravdický čundr
do brdských lesů.
Navíc jsme oproti junáckému čundrování nikdy nemuseli držet "bobříka mlčení".
Zato jsme po vypití lahvového piva, vyškemraného od dospělých čundráků ve vlaku,
mohli klidně držet "bobříka močení".

Paradoxem je, že jsme ony nezbytné kápézetky prakticky nikdy nepoužili. Teda snad
kromě případu, kdy jsme se na ohnutý špendlík a kus provázku z krabičky pokoušeli v
rybníce nachytat ryby. Samozřejmě bez úspěchu. Takže "krabička poslední záchrany"
nás nikdy nezachránila. Zato nás před hladem zachránily kostky hrachové polévky,
nezbytné to součásti proviantu všech správných čundráků.

*) vysvětlení pro mladší ročníky:
hluboký totáč = období, kdy ještě nebyly mobily, ipody, tablety, počítače ani internet, psalo
se na papír, lidé spolu mluvili dlouhými větami tváří v tvář, zkratky OMG, LOL nebo
ROFL nic neznamenaly, Twitter neboli "cvrlikání" tehdy používali pouze ptáci, slovo
INSTAGRAM by mohlo být nanejvýš označením pro gram instantního nápoje, Bill Gates
tehdy ještě za sebou tahal dřevěného kačera na provázku a Mark Zuckerberg si ještě hověl
v tátových kulkách.