Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Říjen 2016

Jděte už do prdele s Hermanem!

27. října 2016 v 21:00 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Troufám si tvrdit, že až do minulého týdne 99,9 % obyvatelstva naší země vůbec netušilo, že v zámoří v Kanadě žije jakýsi Jiří Brady. A světe div se, dnes jméno Jiří Brady plní titulní stránky novin a internetových informačních médií, i hlavní vysílací časy televizních a rozhlasových stanic.
Co se to stalo, že se tento neznámý člověk náhle stal celebritou? A to takovou celebritou, že se politici předhánějí v udělování vyznamenání, primátoři mu předávají klíče od "svých" měst a naše celebrity i pseudocelebrity se plamenně vyjadřují na jeho podporu.

Stalo se to, že se jeden český politik jménem Daniel Herman rozhodl, že pro svého vzdáleného příbuzného zařídí státní vyznamenání z rukou pana prezidenta. Je teď přece ministrem, tak proč neukázat svému vzdálenému příbuznému z velké daleké země, jakou moc má tady v té naší malé zemi.
Pan Herman tedy nelenil a zaslal žádost o přidělení vyznamenání panu Bradymu. Takových žádostí se v Kanceláři prezidenta republiky každoročně sejde několik set. Leč vlastních vyznamenaných je potom jen něco málo přes třicet. To se ovšem jedná o všechna vyznamenání. Řádů TGM, tedy těch, který měl údajně dostat pan Brady, se v posledních letech uděluje výrazně méně. Někdy tři, někdy pět. Ale minulý rok například pouze jeden. Hradní síto tudíž musí všechny ty stovky žádostí pořádně prosít. Žádost pana Hermana by tak mezi ostatními více než sedmi sty letošními žádostmi mohla snadno zaniknout a propadnout sítem. Herman se tedy rozhodl osobně zalobbovat u pana prezidenta. Jenže ouha. Kancelář prezidenta republiky rozhodla, že panu Bradymu nebude vyznamenání uděleno. Má na to svrchované právo a nemusí nikomu zdůvodňovat, proč bylo někomu vyznamenání uděleno a někomu ne.

Asi nemá cenu rozebírat jak, proč a za jakých okolností k tomu neudělení došlo. Máme totiž rozporuplné informace z obou stran. A není to ani podstatné. Státní vyznamenání není žádnou nárokovou záležitosti, na kterou by měl kdokoliv nějaké právo. Pan Brady prostě žádné vyznamenání nedostane. Stejně jako jej nedostane zbývajících deset milionů občanů naší země, či stovky tisíc krajanů žijících ve všech koutech naší planety. Vyznamenání prostě nebude a šmytec. To by soudnému a slušnému člověku mělo stačit.

Jenže mnozí lidé mají zřejmě rozdílné pohledy na to, komu by se měla státní vyznamenání udělovat a kdo by o tom měl rozhodovat. Navíc se to hodí do krámu lidem, kteří si zřejmě jako svůj životní cíl vytyčili hanobení a urážení prezidenta Zemana.
A proto byla spuštěna mediální bouře, která je naplněna dnes tak módními floskulemi o prokremelských agentech na Hradě, o spiknutí proti Západu, o podlézání čínským politikům, či dokonce o antisemitismu, neboť pan Brady je shodou okolností Žid.
Jeden ze "zarytých demokratů" se dokonce nechal slyšet, že by měl být pan prezident zbaven schopnosti vykonávat prezidentskou funkci. Opravdu zářný demokratický skutek. Takový ryze demokratický pokus o puč. A to vše kvůli jednomu starci, který nedostal vyznamenání slíbené jeho vykutáleným "synovečkem".
Zjevným vrcholem protiprezidentského tažení byla trapná akce umělců a zkrachovalých politiků v Show Jana Krause na TV Prima. Akce byla sice avizována jako oslava 28.října. Ve skutečnosti tam ovšem nepadlo téměř slovo o 28.říjnu, ale zato se tam hojně žvanilo proti zemanovi.
Zazněla tam též velmi silná slova o ohrožení demokracie v naší zemi. Bohužel jsem se nedozvěděl, čím je ta demokracie ohrožena? Jestli tím, že prezident neudělil někomu vyznamenání? Do budoucnosti by to zřejmě mělo znamenat, že od příště by měla být demokracie v našem státě zajištěna tím, že státní vyznamenání budou udělovat sami občané ve všeobecných volbách.

Do toho všeho byla samozřejmě též vhodně zakomponována postava dalajlámy, který byl některými kruhy vyzdvižen na úroveň jakési hypotetické světové celebrity.
Proto bylo panu prezidentovi okamžitě vyčteno, že se nesetkal s dalajlámou. A proč by měl? Dalajláma není nic jiného, než hlava jedné ze sekt vyznávající budhistické učení. Dalajláma nedělá nic jiného, než že vydává "moudrá" prohlášení. Jak říká můj kamarád, "takovejch moudrejch prohlášení ti za hodinu naseru celej kýbl".
Stejně tak se s dalajlámou nikdy nesetkala většina světových státníků a to včetně těch nejvýznamnějších. Ani britská královna se nesetkala s dalajlámou. Zatímco s čínským prezidentem se loni projížděla po Londýně ve zlatém kočáře. Podle logiky našich křiklounů by měla být okamžitě označena za čínskou prdelolezkyni, podobně jako to prohlašují o našem prezidentovi.
Co se týče nesmyslných poct dalajlámovi, tak v tomto směru v televizi doslova zaperlila tzv."blbá blondýna" Iva Pazderková, která s poněkud vyfetovaným výrazem velebila "Jeho Svatost" až do nebes. Aniž by ovšem zjevně vůbec tušila, proč jej vlastně velebí. Prostě dalajláma se má velebit, tak jej velebila. Jen zapomněla zakřičet do kamery "Free Tibet".
Leč nezapomněla se zmínit o "okupovaném" Tibetu.

Osobně mám proti panu Zemanovi taky určité výhrady. Leč mnohé z jeho kroků naopak zase schvaluji. A to aniž bych byl proruským či pročínským agentem. Pravda je ovšem taková, že prezident Zeman byl zvolen zcela demokraticky a to přímo občany tohoto státu. A pokud se to někomu nelíbí, má holt smůlu. Musí si prostě počkat na příští prezidentské volby a doufat, že tentokrát vyhraje jeho oblíbenec. A ne ječet jak postřelená svině při každém kroku pana prezidenta, který se mu zrovna nelíbí. Paradoxem je, že tito křiklouni se vždy vehementně ohánějí demokracií. Svými požadavky však své skutečně demokratické smýšlení vyvracejí.

Na závěr si ještě povězme něco o Jiřím Bradym, který podle našich médií "přežil" Terezín a Osvětim. O onom "strýčkovi", jehož má být Daniel Herman synovcem. Především pan Herman není žádným jeho synovcem. Dokonce není ani jeho pokrevním příbuzným. Je s ním spřízněn pouze vzdáleně přes manželku jeho bratra.
Co se týče "přežití" Terezína a Osvětimi, tak zde ja skutečná pravda asi taková. Jiří Brady byl v roce 1942 jako nezletilý 14letý chlapec židovského původu umístěn do chlapeckého domova L 417, tzv. "Kinderheimu" v terezínském židovském ghettu. Tedy žádný koncentrák. I když samozřejmě můžeme pochybovat o přívětivosti prostředí tohoto chlapeckého domova. Nebyl to však žádný vyhlazovací tábor s plynovými komorami, žádné esesácké uniformy. Chlapecký domov s vlastní samosprávou a s civilními vychovateli, byl umístěn v budově bývalé školy. Průměrný počet obyvatel "Kinderheimu" byl 40-50 chlapců. Jen pro zajímavost je třeba dodat, že za celou dobu existence chlapeckého domova tam nezemřel ani jediný jeho obyvatel.
Tam strávil dva a půl roku, až byl v září 1944 přesunut do německého pracovního tábora s názvem "AL Gleiwitz I" v Glivicích na území dnešního Polska. Je pravdou, že organizačně tento tábor sice spadal pod hlavní velení v táboře Auschwitz/Osvětim. Stejně jako 44 ostatních pracovních táborů či statků, rozesetých po celém území okupovaného Polska. Ale to je asi tak všechno. Opět žádné plynové komory. Byl to čistě pracovní tábor, jehož zhruba 1300 vězňů, včetně Jiřího Bradyho, pracovalo v Glivickém kolejovém depu na opravách železničních vozů pro říšské železnice. A to pouze 4 měsíce, od září 1944 do ledna 1945, kdy byl tábor před postupující východní frontou zrušen a jeho osazenstvo bylo transportováno směrem na západ. A právě při tomto transportu Jiří Brady utekl, čímž pro něho veškeré věznění skončilo.

Při vší úctě k utrpení židovského národa za II.světové války je však nutno připomenout, že netrpěli jen Židé. Trpěly i miliony lidí všech ras, národů i národností prakticky po celém světě. A miliony lidí též přišly o život. Ne každému se totiž podařilo po čtyřech měsících pobytu utéci z transportu z pracovního tábora, tak jako se to podařilo právě Jiřímu Bradymu.
Nechci nijak bagatelizovat fakt, že pan Brady přišel za války o oba rodiče i o sestru. Ale on sám dokázal jen to, že jako 17letý židovský mladík utekl z transportu a v roce 1951 se odstěhoval do Kanady. To je vše. Pro naší zemi nedokázal téměř nic. Kromě toho, že v roce 1990 uspořádal sbírku na nákup tiskařských strojů pro Lidové noviny, tedy pro čistě soukromý subjekt.
Nic z toho, ani jeho židovská národnost, však nezakládá nějaké automatické právo na udělení druhého nejvyššího státního vyznamenání Řádu TGM. Můj děda přežil skutečný koncentrák, stejně jako další desetitisíce vězňů a žádné vyznamenání za to nikdy nedostal. Holt neměl toho správného "synovce" ve vládě, tak o tom ani nikdy neuvažoval, že by mohl nějaké vyznamenání dostat. Upřímně řečeno, vyznamenání by měli dostávat spíš ti, kteří pracovní a koncentrační tábory nepřežili. A nebo ti, kteří sice přežili, ale přitom zachránili i jiné lidi. A ne ti, kteří utekli jen proto, aby zachránili pouze sami sebe. Za každý útěk vězně totiž vždy bývali potrestáni ti vězni, kteří zůstali.

Epilog:
V jádru je mi toho starého, již poněkud dezorientovaného pána poněkud líto. Je mi jej líto, protože jej ti "nejsprávňáčtější lidé" dnes vodí po Praze jako medvěda na řetězu a udělali si z něho zbraň proti prezidentovi, kterého ve své zapšklosti tak hluboce nenávidí.