Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Červenec 2016

Turek od vokurek

17. července 2016 v 18:10 | Malkiel |  Témata týdne
Nedávný pokus o vojenský převrat v Turecku dostal tuto zemi na titulní stránky novin, internetových médií a televizních zpravodajství.
Nutno si však přiznat, že běžný Evropan toho o Turecku příliš mnoho neví. Proto bychom se pokusili tuto vědomostní mezeru trochu zaplnit.

Turecko leží na Bosporu, což je průliv mezi Středozemním a Černým mořem. Tento průliv tvoří geografickou hranici mezi Evropou a Asií. Turecko tedy leží částečně v Evropě a částečně v Asii. Kulturně i mentálně však leží hluboko uvnitř Asie. A nábožensky leží hluboko uvnitř středověku. Což člověk pozná okamžitě při překročení hranic při prvním zakvílení muezzina z minaretu. Muezzin je profesionální kvíleč, který z jehlovitých věží pětkrát denně svolává muslimské věřící k modlitbám. Tyto motlitby se nazývají "salát". Tento salát však nemá nic společného s nám známou zeleninou stejného jména.
V současné době se však minaretoví kvíleči poněkud zmodernizovali a ke kvílení používají megafony. Někde už dokonce ani nekvílejí, nýbrž své kvílení nahrané na cédéčkách přehrávají z reproduktorů.

Dnešní Turecko vzniklo po skončení první světové války a po rozpadu tehdejší Osmanské říše. Osmanskou říši obývali Osmani. Zde bychom si měli poznamenat, že bychom neměli zaměňovat Osmany s Osmáky. Osmáci jsou hlodavci žijící v Jižní Americe a s Osmany nemají vůbec nic společného. Tedy kromě některých společných prvků chování.
Taktéž bychom neměli Osmany zaměňovat s "osmáky", neboli s žáky osmé třídy základní školy. Tehdejší Osmani totiž většinou neabsolvovali žádné školy, natož osmé třídy.
Osmani též nemají nic společného s osmiem, neboli chemickým prvkem obsaženým v Mendělejevově soustavě prvků. Zde by pro změnu stálo za připomenutí, aby si čtenáři nepletli ruského chemika Mendělejeva s německým doktorem Mengelem. Doktor Mengele byl sice také vědec, ale ten svými pracemi vynikl na zcela jiném poli.
Navíc je osmium prvek poměrně vzácný a většina lidí se s ním setkala pouze v hodinách chemie na základní škole, když se marně snažili natlouci si do hlavy koncovky kysličníků ve správném pořadí. Neboť právě na konci řady -ný, -natý, -itý, -ičitý se jako osmý právě nachází pověstný kysličník osmičelý. Dodnes si živě pamatuju, jak jsem si tehdy lámal hlavu nad tím, co to je ale za divný kysličník, když má osm čel.

Dále by jistě stálo z připomenutí, že označení Osman je tureckou variantou arabského jména Usáma. Potom každý čtenář hned získá jasnější pohled na Osmany. Prostě to jsou samí Usámové, řečeno arabsky.

Hlavním městem Osmanské říše bylo město Cařihrad. Stručný popis tohoto města nám prozrazuje známé rčení:
Je tam smradu jako v Cařihradu.
Po vzniku Turecka by Cařihrad přejmenován na Istanbul. Zda se podařilo mezitím ten smrad vyvětrat, to nám není známo. Jisté pochybnosti o tom však naznačuje skutečnost, že název "Istanbul" nese i sýr tzv. balkánského typu.

Při pojednání o Osmanech bychom též neměli zapomenout na jejich středověké sousedy Mameluky, kteří kteří obývali oblast dnešní Sýrie a Egypta. Mameluci se proslavili jako udatní islámští bojovníci. Z těch dob se v českých zemích též dochovala lidová rýmovačka, která zní:

Šel za námi Mameluk
ptal se zdali máme luk
A my jsme luk neměli
jen tři šípy v prdeli


Dnešní Turecko však už neobývají Osmani, nýbrž Turci, kteří již nejsou tak špatní, jako byli Osmani. Z tohoto pohledu jsou mnohem horší Poturčenci. Což nám potvrzuje známé rčení: "Poturčenec horší Turka".

Nejznámějším současným Poturčencem je jakási Andělína Makrelová z Německé islámské džamahírije (dříve Spolková republika Německo). Termín "džamahírija" je orientální ekvivalent mezinárodně uznávaného označení "republika".
V orientálních poměrech však má toto označení poněkud jiný význam, než v Evropě. Čímž se dostáváme k politickým poměrům v Turecku.

Politickým systémem v Turecku je tzv. pseudodemokracie, která v sobě obsahuje demokratické prvky pouze na začátku panování demokraticky zvoleného politika. V praxi to znamená, že dotyčný politik je pouze demokraticky zvolen, ale po jeho zvolení se demokracie rychle začne ztrácet. Stejně jako se rychle začnou ztrácet opoziční politici, jeho odpůrci, kritici a nepohodlní novináři.
V okamžiku usednutí na prezidentský stolec se totiž v každém tureckém politikovi začnou probouzet dávné touhy osmanských sultánů, kteří kdysi autokraticky vládli ve značné části tehdy známého světa.
Následně je domnělý sultán většinou nedemokraticky svržen armádou. Potom je demokraticky zvolen další budoucí pseudosultán a po čase je opět svržen. A tak to jde v Turecku pořád dokola už po desítky let.

Jedním významných exportních artiklů Turecka je turecký med. V minulosti byl turecký med konzumován jako pochoutka. V současné době je však turecký med spíš používán k mazání okolo huby. A to zejména okolo huby evropských politiků.

Turci se celosvětově proslavili též tím, že vynalezli tzv. "turecký záchod". Tímto vynálezem totiž výrazně eliminovali hygienická rizika při konání potřeby, protože na tureckém záchodě si nemůžete sednout na počůrané prkýnko. Což turečtí vynálezci vyřešili tím, že si na tureckém záchodě nemůžete sednout vůbec.
Snad jen jedinou vadou tureckého záchodu je skutečnost, že při konání potřeby musí člověk z té výšky mířit přesně jako bombometčík ve vojenském bombardéru.
Což možná vysvětluje fakt, proč turečtí bojovníci vždy vynikali v přesnosti střelby na cíl. Měli totiž z domova to míření dosti natrénováno.

Tímto fekálně-toaletním tématem jsme se tématicky tak trošku přiblížili k současné situaci, ve které se Turecko nachází. Současný turecký sultán, ehm pardon, současný turecký prezident totiž v záchvatu svého velikášství poněkud ztratil přesnou mušku, protože místo přesného trefování do tureckého záchodu už nasral hodně okolo.
Například hodně nasral své kurdské spoluobčany. A nejen ty. Již nějakou dobu nasírá i Kurdy za hranicemi svého státu, tedy v Iráku a Sýrii.
Nejnověji zřejmě nasral islámské teroristy, které donedávna tak hojně podporoval a nepochybně i nadále ještě podporuje. Za což se mu teroristi odvděčili tím, že mu v Turecku odpálili pár bombiček. Při současném počtu asi třiceti teroristických skupin, které operují na území Sýrie a Iráku, už ani není divu, že se v tom sám nevyzná a nepamatuje si, koho vlastně má podporovat a koho ne. Možná prostě jen při rozdělování zbraní a financí na nějakou tu teroristickou skupinu zapomněl. A ona mu tímto důrazně připomněla, aby příště už nezapomínal.
Kromě toho též už poněkud nasírá i své věrné americké spojence, protože jim zpoza hranice dělostřelecky bombarduje Kurdy a jejich arabské spojence v boji proti Islámskému státu, které naopak Američané podporují.
Mimořádně též nasral Rusko sestřelením ruského vojenského letounu nad Sýrií. Za což se mu Rusové odvděčili tím, že turecká letoviska dnes zejí takřka prázdnotou.
O tom, že trvale nasírá syrského prezidenta, který byl zvolen stejně demokraticky jako on, o tom nemůže být ani pochyb.
Svým neustálým vydíráním a kličkováním též začíná nasírat i některé prozíravější evropské politiky. A to už je co říci, protože politická prozíravost není v posledních letech v Evropě příliš v módě.

Pan prezident už prostě nasral kdekoho. V důsledku čehož se dnes Turecko nachází kulturně nejen hluboko v Asii, nábožensky nejen hluboko ve středověku, ale nachází se též politicky i ekonomicky hluboko uvnitř prdele. Amen.

Epilog: Můj děda, který dobře znal Turky z první světové války, často říkával větičku: "Turek od vokurek". Nikdy jsem však přesně nevěděl, co tím měl děda na mysli. Ve světle nynějších událostí mi to však začáná dávat smysl. Okurky totiž zlepšují trávení a zrychlují peristaltiku střev. A tak to vypadá, že se pan turecký prezident v poslední době poněkud přecpává okurkama.