Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Březen 2016

Slepýš bez pyje

30. března 2016 v 19:30 | Malkiel |  Témata týdne
Leckterý člověk jak zmije
pomocí jedu jen tyje
cítiv se mocný ve své pýše
po zádech jiných stoupá výše

Však netuše ve své zmijí skrýši
že podoben je víc slepýši
neb nevidí jak jiná kurva prodejná
s chutí jej posílá z výše do lejna

Než se však v lejnu do klubka skulí
někdo jej s radostí kopne do kulí
už není mocný už není zmije
je to jen slepýš bez pyje

V lejnu se potom váleje
celý svět zrádný prokleje
Radovane, Romane, Davide
ani prd po vás nezbyde!

_______________________________

Věnováno všem hajzlům.

Jebavé světlo

22. března 2016 v 19:30 | Malkiel |  Poetické blouznění
Temnota ve světle
v temnotě světlo
z tohoto tématu
trochu mi jeblo

Teď z toho mám
temnotu v kebuli
asi dám někomu
rychle po papuli

Jak jsem se stal blbečkem

20. března 2016 v 0:56 | Malkiel |  Témata týdne
Nedávno se mi stala zajímavá věc, která prakticky naruby obrátila můj život a vnesla do něho nové pozitivní světlo. Jako kdyby můj život znovu dostal nějaký nový náboj.
Čirou náhodou jsem totiž shlédl jakýsi televizní zdravotně-naučný pořad, uváděný mediálně populární doktorkou Cajthamlovou. To je myslím ta stejná doktorka, kterou jsem kdysi spatřil
v nějakém pořadu, v němž kradla tlouštíkům jídlo, aby jim co nejvíce znepříjemnila život.

Normálně takové pořady nesleduji. Ale v tu dobu jsem zrovna doma něco kutil a jako zvukovou kulisu jsem měl puštěnou televizi. Při práci si totiž nikdy nepouštím hudbu. Taková muzika totiž někdy může nepěkně narušit průběh vykonávané práce. Například zatloukání hřebíku. Při poslechu hudby typu "duc, duc, duc" bych se totiž snadno mohl chytit podmanivého rytmu a nebohý hřebík buď rozmlátit kladivem na placku, nebo jej protlouci fošnou skrz naskrz.
Naopak při poslechu velehitů Evy a Vaška bych se zřejmě vykašlal na bušení do hřebíku a místo něj bych začal bušit do zdroje této otřesné produkce.

A tak jsem se celkem náhodně dostal k poslechu zmiňovaného zdravovědného pořadu. Přičemž informace získané z tohoto pořadu mi doslova otevřely oči. Především jsem se dozvěděl, že jsem vlastníkem ADHD. Nejedná se však o žádnou hudební skupinu, nýbrž o mentální poruchu. Za mládí mých synků se této poruše říkalo LMD, neboli Lehká mozková dysfunkce. Za mého mládí však žádné takové učené diagnózy neexistovaly a nositelé všelijakých mozkových dysfunkcí byli docela obyčejně označováni jako blbečci.
Až do sledování tohoto pořadu jsem si připadal mentálně docela zdráv. Jenže po jeho shlédnutí jsem zjistil, že jsem se ohledné mého mentálního zdraví šeredně mýlil a žil jsem doslova v temnotách.
Ač je mentální porucha zvaná ADHD přisuzována především dětem, tak podle slov přítomného odborníka prý u 50% jejích nositelů tato porucha přetrvává i v dospělosti. Tudíž, že se z malého blbečka stane velký blbeček, řečeno zastaralou terminologií z mého mládí.

Přítomný odborník potom vyjmenovával neklamné znaky této poruchy. Přičemž naprostou většinu těchto příznaků již dlouhou řadu let znám i u sebe. Například neschopnost vydržet delší dobu v jednom partnerském vztahu. To je pro mne přímo charakteristické. Dosud jsem si však o sobě myslel, že jsem jen obyčejný promiskuitní kanec. Leč nikoliv. Podle nového zjištění jsem nemocný.

Dalším základním rysem nositelů ADHD je neustálé přebíhání mezi různými činnostmi a nedodělávání již rozdělaných prací. V tomto oboru jsem doslova přeborníkem. Existuje totiž opravdu málo věcí, které by se mi podařilo dodělat. V lepším případě takové nedodělky končí jako "trvalé provizorium".
Dokonce jsem kdysi uvažoval o založení vlastního soukromého Muzea nedodělaných věcí. Samozřejmě také nedodělaného. Leč tento projekt se mi nepodařilo ani zahájit, natož rozdělat. Tak jsem tento projekt aspoň přejmenoval na Roztroušené muzeum nedodělaných věcí.
Princip tohoto muzea spočívá v tom, že nedodělané muzejní exponáty jsou rozeseté od sklepa přes kočárkárnu až do bytu ve třetím patře paneláku. Některé se nacházejí v kufru mého auta a jiné dokonce až na mém pozemku v Posázaví. Přičemž tam je největším exponátem chata, která je samozřejmě a zcela v mám stylu též nedodělaná.
Taktéž poněkud maximalisticky pojatá kadibudka, která ja označována jako "kadichata" je nedodělaná, jelikož jí chybí dveře. O intimitu návštěvníků kadichaty se tak starají pouze vzrostlé kopřivy, které z těchto důvodů nesekám. A pro jistotu však nesekám kopřivy po celém pozemku, abych zmátl případného voyera, který by chtěl šmírovat tělesnou potřebu konající návštěvníky kadichaty.
Přiznám se, že mne tento můj nedodělávací syndrom občas i trápil. Ovšem nikdy natolik, abych začal věci dodělávat. Znovu a znovu jsem se však pokoušel toto podivné prokletí zlomit. Leč marně.
A jak jsem se z onoho televizního pořadu dozvěděl, tak by to ani nešlo. Je to prostě porucha. Čímž se mi značně ulevilo. Dosud jsem se totiž považoval za nedůsledného lempla. Leč nikoliv, nejsem lempl. Jsem jen nemocný.

Jedním ze základních rysů ADHD je též neschopnost přijít někam včas. V této činnosti jsem opravdu hodně dobrý. Vlastně se teď ani nemohu upamatovat, jestli jsem vůbec někdy někam přišel nebo přijel včas. Což někdy způsobovalo poněkud bizarní situace. Třeba když nám na vojně houkli bojový poplach. Zatímco ostatní vojáci již zaujímali obranná postavení v bojovém prostoru, já jsem teprve ležárním krokem opouštěl již zcela vylidněná kasárna.
Čímž jsem tak trochu rozkládal bolševický režim zevnitř, neboť jsem tím výrazně ohrožoval bezpečnost tábora míru a socialismu, jak se tehdy říkávalo.

Samostatnou kapitolou je placení složenek. Zcela pravidelně odcházím na poštu několik dní po jejich splatnosti a minutu před ukončením provozní doby vpadám do dveří poštovního úřadu. A to často k nemalé radosti poštovní úřednice, jež se zrovna pokouší ty dveře z druhé strany zamknout. Přičemž zmiňované pošťačce se vždy na poslední chvíli podaří nějakým zázrakem uskočit před rozráženými dveřmi, jejichž madlo neomylně míří přímo doprostřed jejího čela.
Myslím, že není nutno dodávat, že mezi personálem naší pošty jsem si žádné přátele zrovna nezískal.
O to víc mne dnes mrzí jejich kosé pohledy a jedovaté poznámky na moji adresu. Kdyby ti bláhoví poštovní úředníci byť jen malinko tušili, že mají co do činění s nemocným člověkem, nikoliv s nějakým nedochvilným opruzem.

Ani těmito zjištěními však poučná hodnota tohoto pořadu nekončila. Od nějaké odborně fundované záchodoložky jsem se totiž dozvěděl, že jsem strašné prase, protože při splachování záchoda bez sklopeného prkýnka prý šířím do prostoru miliony smrtelně nebezpečných bacilů.
Dále jsem se dozvěděl, že houbička na nádobí je též mimořádně vydatným zdrojem bakterií, jejichž množství se opět pohybuje v milionech. Proto je prý nutné houbičku namáčet do jakéhosi silného dezinfekčního roztoku. Složení tohoto roztoku však nejspíš bude muset být podobné bojovým otravným látkám, aby dovedl všechny ty miliony bakterií zahubit.
Zmíněná odbornice nám však bohužel zapomněla sdělit, jestli je při používání tohoto dezinfekčního prostředku nutné používat plynovou masku a prostředky protichemické ochrany jednotlivce, takzvaný "atombordel".
Proto budu i nadále raději používat bacilonosné houbičky bez namáčení v jakémkoliv chemickém sajrajtu.
Tyto dvě informace velice posílily moje sebevědomí, protože můj organizmus zřejmě oplývá mimořádně vyvinutou imunitou, neboť i po desítkách let šíření těchto smrtelných bakterií jsem stále mezi živými a kromě blížící se stařecké demence mne dosud žádná vážnější choroba neskolila.

Také další informace byla pro mne velice překvapující. Ze svého spodního prádla prý šířím ohromné množství fekálních bakterií. Čímž prý ohrožuji vaginálními infekcemi veškeré ženy, se kterými vejdu do nějakého bližšího styku. Kdo by to byl řekl, že v kusu hadru šoupajícím se po konečníku vůbec mohou nějaké fekální bakterie být?
Při této příležitosti mne však napadla určitá teze, jestli si ženy ty vaginální infekce tak trochu nezpůsobují samy, když se jejich vlastní zdroj fekálních bakterií nachází jen o pouhé tři centimetry vedle.
Tudíž bych mohl být za šiřitele fekálních bakterií označován zcela nevinně.

Než zamknou vrata márnice

4. března 2016 v 22:36 | Malkiel |  Poetické blouznění
Letní louka posetá
perlami ranní rosy
poblíž se kdesi ozývá
svištění žence kosy

Pohoda téměř mámivá
rozjímám tiše v jeteli
však není to žnec je to Zubatá
tak to jsem asi v prdeli

Mobilem do držky

1. března 2016 v 22:20 | Malkiel |  Poetické blouznění
Skrze dveře zamčené
obludou vyražené
napadla mne Chiméra
teď mi dáva do těla
jako by jí někdo řek
že jsem z Řecka řecký rek

V tom je problém ajaja
jsem jen český Bajaja
nejsem bájný Bellerofón
jako zbraň mám mobilofón
nemám ani žádné kopí
tohle nikdo nepochopí

Však já tu mrchu dostanu
mobil vrazím do chřtánu
za odměnu dostanu
Filonoé do stanu
nevím jak teď ustanu
tuhle řeckou pohanu

Nechci žádnou Řekyni
co nebydlí v Bechyni
radši beru českou dceru
Janu Hanku nebo Věru
jako správný Bajaja
udělám s ní hajaja