Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Domácí teror aneb potíže v ráji

9. února 2016 v 21:09 | Malkiel |  Témata týdne
Takový domov bývá dosti proměnlivou veličinou, jejíž proměnlivost se může pohybovat mezi láskyplným a přívětivým prostředím, až po despotický režim s výraznými prvky terorismu a psychického i fyzického násilí proti osobám.
Tím domovem je samozřejmě myšlen domov jako naše bydliště. Nikoliv domov důchodců, kam jsou geronti odkládáni, aby moc nepřekáželi a nebylo s nimi příliš starostí. V domově důchodců už se prakticky nic moc nepohybuje. A když, tak pouze mezi nezadržitelným chátráním a smrtí. Domov důchodců by se ani neměl nazývat domovem, ale spíš takovou úschovnou gerontů.
Jedinou výhodou úmrtí v domově důchodců je skutečnost, že nás tam po našem vyhasnutí nenechají příliš dlouho rozkládat, protože potřebují rychle uvolnit postel pro dalšího potenciálního nebožtíka.
Náš skon v domově důchodců též nepochybně potěší naše bývalé sousedy v domě, protože jim tak aspoň nezasmrdíme celý dům dosti protivným nasládlým smradem. A zejména to potěší sousedy pod námi, protože jim neprotečeme stropem do jejich bytu.

Náš pobyt ve skutečném domově začíná příjezdem z porodnice. Pokud ovšem naši rodičové nejsou fanatičtí alternativisti, kteří se rozhodli pro domácí porod.
Ono se však nedá tak úplně říci, že bychom v tom našem domově byli poprvé. Většina z nás tam již pobývala předešlých devět měsíců. Jenže skrz několik vrstev tělesných tkání na matčině břiše jsme z toho domova neviděli prakticky nic.

Příjezdem z porodníce pro nás začíná přímo rajské období pobytu doma. Všichni na nás žvatlají, všelijak se pitvoří a usmívají se. Jejich usmívání je přerušeno pouze obdobími, kdy se poprvé a potom ještě mnohokrát poděláme, z čehož se jim zvedá žaludek.
Po našem přebalení a náležitém vyvětrání se však zase začnou usmívat.
Sice nás při tom svém žvatlání někdy také poprskají, což nám ovšem moc nevadí. Za prvé jsme do té doby byli devět měsíců naloženi v jakési podezřelé tekutině jako okurky v láku. Tudíž nám takové občasné prsknutí připadá pouze jako jarní deštíček. A za druhé si to díky své dočasné novorozenecké demenci ani neuvědomujeme.
Novorozenecká demence je opakem stařecké demence, která nás čeká na opačném konci naší životní dráhy. Tedy od demence k demenci.
Mezitím nás ovšem ještě čeká pubertální demence, kterou mají všichni pubescenti v očích svých rodičů. A posléze též rodičovská demence, kterou mají pro změnu všichni dospělí v očích pubescentů. Mezi těmito demencemi nás čekají různě dlouhá období nedemence.
Někteří lidé však prožijí celý svůj život v nepřetržité demenci. Od té novorozenecké, plynule až ke stařecké, bez jakýchkoliv mentálních výkyvů směrem nahoru. Tomu se říká celoživotní demence.

Rajský domov však netrvá dlouho. Po šesti letech života nás šoupnou do školy a náš domov se stane poněkud nepřívětivým prostředím. Jsme totiž nuceni k tomu, abychom nosili domů známky pokud možno se blížící jedničce, zatímco pětky jsou poměrně nežádoucí. Jako kdyby na tom nějak záleželo, jaké číslo přineseme? Vždyť je to jen číslo, nic jiného.

Po tomto poměrně neradostném období nepřívětivého domova to však ještě zdaleka nekončí. Dostaví se totiž období tzv. puberty. V této etapě se náš pobyt doma stává vysloveně nesnesitelným, dochází k omezování naší svobody a k výraznému porušování lidských práv. Toto doslova zločinné spiknutí na nás páchají naši rodičové. A to aniž by si uvědomili, že jsou úplně blbí a vůbec ničemu nerozumí. Zejména dnešnímu světu, který je úplně jiný, než byl ten jejich. Vůbec třeba nechápou, že muzika musí hrát nahlas, aby si ji člověk vychutnal.
To už je naprostý teror páchaný na dospívajících dětech! Kde se vůbec v nich bere drzost, že nám chtějí poroučet?!

Po zdárném přežití domácího teroru v období puberty se staneme dospělými. V důsledku čehož se náš domov stane poněkud přívětivějším prostředím, protože si už nenecháme do ničeho moc kecat, s odkazem na naši dospělost. Stále tam však prudí ti dospělí, tudíž je ta přívětivost domova poněkud diskutabilní. Jejich přítomnost nám totiž brání v tom, abychom si tam vodili kamarády a kamarádky, se kterými bychom si chtěli na základě svých lidských práv naplno užívat život.
Ale aspoň už nás neterorizují. Tedy ne, že by nechtěli. Jen si na nás už prostě netroufnou.

Dříve nebo později si však založíme vlastní rodinu, pořídíme si vlastní bydlení a z porodnice si přivezeme první dítě. A náš domov se stane opět tím láskyplným domovem, který jsme poznali, když jsme byli přivezení z porodnice my. Jen s tím rozdílem, že tentokrát na toho mrňouse v postýlce žvatláme, prskáme a usmíváme se my. A žaludek se pro změnu zvedá nám, když se poprvé a potom ještě mnohokrát podělá. Ale po přebalení a důkladném vyvětrání se zase usmíváme.

I tato rajská pohoda se však jednou rozplyne. Časem se totiž dostaví období, kdy se z toho našeho roztomilého mrňouska stane nesnesitelný a neposlušný spratek, který si dal za cíl,
že nás totálně připraví o nervy a předčasně nás přivede do hrobu.
V takových chvílích se naším životním idolem stává ukrutný král Herodes, který jak známo proslul mordováním neviňátek. Kdepak neviňátek!!! Herodes byl nepochybně moudrým mužem a věděl o těch neviňátcích své.

Ale to ještě ani zdaleka není všechno. Vstupem neposlušného spratka do puberty se situace doma stává naprosto k nepřežití. Kdo se má pořád koukat na ten tupý ksicht, cukající se ramena a oči v sloup? Kdo má poslouchat ty zahuhlané jednoslabičné odpovědi a nepřetržité odsekávání? U kluků navíc vyluzované nesnesitelně skřehotavým hlasem. Nemluvě o jeho očích, které nás probodávají jako oštěpy, jakmile jen vzneseme jakoukoliv i sebemenší námitku vůči jeho chování, oblékání, či školnímu prospěchu. V takových chvílích již zcela nepokrytě závidíme bezdětným rodičům a sami bychom se chtěli stát bezdětnými.
A nebo ta jejich muzika, neustále puštěná na plný pecky. Copak ti smradi nechápou, že aby si mohl člověk náležitě vychutnat muziku, tak musí hrát potichu?
To už je naprostý teror páchaný na rodičích! Kde se v nich vůbec bere ta drzost, že nás nechtějí poslouchat?!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 9. února 2016 v 21:53 | Reagovat

Malki, promiň, že jsem TENTO ČLÁNEK nedočetla do konce. Je pro mě moc morbidní, aspoň prvních pár řádků mi tak vyznívá. Přijdu až na další. "DOMOV" je pro mě pořád posvátné slovo. Tak - příště. A pořád dobří, ano? :-?  ;-)

2 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 9. února 2016 v 22:05 | Reagovat

[1]: Ááá, Kitty, přísná kritička.:D Neměla bys však podle jednoho shnilého jablka posuzovat celý strom.
On totiž není celý ten článek morbidní. ;-)

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 9. února 2016 v 22:27 | Reagovat

Hmmm, psala jsem někde u sebe, že puberta je to nejdůležitější období v životě každého rodiče :-)
Ze začátku se bojíme, jak nás to dítě jednou opustí, ovšem pak nás zachrání puberta a my se toho, původně hrozného, okamžiku nemůžem dočkat :-)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 9. února 2016 v 22:38 | Reagovat

[2]: Omlouvám se, no. Dnes už je hluboký večer a nemám sílu na tento typ úvahy :-)

5 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 9. února 2016 v 23:14 | Reagovat

[3]: Puberta je nejlepším obdobím, kdy je možné naučit se nenávidět své vlastní děti. :-D :-D

[4]: Nemusíš se omlouvat. Já si nijak nenárokuji, že musí být všechny moje články stravitelné pro všechny čtenáře. A jelikož tebe znám už dost dlouho, tak moc dobře vím, že ty někdy míváš s mými články problém.
Ani jako bloger holt nejsem dokonalý. Natož, že bych měl být dokonalý jako člověk. ;-)
Poslední dokonalý člověk byl myslím ukřižován asi před dvěma tisíci lety. ;-)  :D

6 signoraa signoraa | Web | 9. února 2016 v 23:36 | Reagovat

Popsal jsi báječně ten náš "životaběh" a já to do konce dočetla. :-D
Od demence do demence, aneb, jak praví přísloví: "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem." Někdy mívám pocit, že dětinštím.

7 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 9. února 2016 v 23:47 | Reagovat

[6]: Já to mám jednodušší, protože jsem dětinský nikdy nepřestal být. Takže si nemusím zvykat na něco nového.:D

8 Iva Iva | 10. února 2016 v 2:06 | Reagovat

Též jsem článek dočetla dokonce do konce. Všechno sedí, leč poslední dobou pozoruji, že spratkem rodiny se pár let před důchodem stávám já. Stane se, že musím vyžehlit nastřádané prádlo.  Tehdy se zavřu i s košem do pokoje, pustím na plné pecky "svou muziku" a zpívám tak mocně, že sousedé zavírají okna, manžel odchází do hospody a synátor prosí, abych to proboha ztišila. Možná je to ta předsmrtná demence, poslední záblesk života, nevím, ale hrozně si tak psychicky odpočinu :-)

9 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 10. února 2016 v 2:48 | Reagovat

[8]: Právě proto já prádlo nežehlím, aby se mi nestávaly takové věci. ;-) Bydlíc v paneláku, při mém příšerném zpěvu bych totiž mohl být obžalován z veřejného ohrožení.:D

10 Life-behind-you Life-behind-you | E-mail | Web | 10. února 2016 v 7:34 | Reagovat

Páni :-D  Je mi sice teprvre 13 ale neřekla bych že rodičům způsobuju nějaké újmy na jakémoliv druhu zdraví :-P  to příjde

11 Life-behind-you Life-behind-you | E-mail | Web | 10. února 2016 v 7:37 | Reagovat

[10]: I když doufám, že nepříjde. A řekla bych že rodiče také doufají :-P Zatím jim ze života dělá peklo jenom moje sestra...To je fakt nefalšovaný spratek :-D a bojím se abych nedopadla stejně.. :D

12 Janinka Janinka | E-mail | Web | 10. února 2016 v 8:11 | Reagovat

Skvěle popsaný koloběh života. Jen bych si nedovolila souhlasit s novorozeneckou demencí, moje děti byly vyčůrané už od narození :-D. Třeba já bych si osobně myslela, že když si devět měsíců plavaly v nějaké tekutině, že jim koupání v prvních týdnech vadit nebude. Joo, to byly časy, dávaly mi to pěkně vyžrat :-D.

13 Janinka Janinka | E-mail | Web | 10. února 2016 v 8:12 | Reagovat

Jo, a co se týká puberty, hrozně moc se mi líbí pojednání od Marka Ebena, který bere pubertu jako nástroj, který nám ulehčí odchod dítěte z naší domácnosti, pro případné pobavení přidávám :-D:

Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul. Člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by asi těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází.

Ale pak přijde spásná pu­berta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí. A co je zajímavé, hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty.
Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá.

14 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 10. února 2016 v 12:24 | Reagovat

[10]: U tebe je vidět, že jsi na svých 13 let poměrně duševně vyspělá, tudíž ty tvoje pubertální výkyvy zřejmě nebudou mít takový katastrofální dopad na porozumění s rodiči v tomto období. ;-)
Skoro bych ani nevěřil, že ten komentář psal třináctiletý spratek. :-D  :-D

[12]: Tak je pravdou, že já jsem jisté pubertální rysy u svého staršího synka sledoval už od narození. :D
Což nakonec potvrdili i odborníci, když jsme s ním v jeho šesti letech lítali po pedagogicko-psychologických poradnách, kde nám prozradili, že má jaksi předčasnou pubertu.
On byl vůbec od narození takovej starej mladej. Třeba ve škole často poučoval učitele, že tu látku vykládají špatně, že takhle to vůbec není a že to je jinak. A to se ovšem nepokoušel poučovat jen učitele.:D
Ta teorie o smyslu puberty nejspíš bude pravdivá, neboť jak jsi napsala, tak příroda je moudrá a co dělá, to dělá dobře. Nakonec to už dělá miliony let, tak to má dost natrénované.;-)
Leč značná část dnešních mladých mužů se těmto přírodním principům vzpírá a užívá si luxusu rodičovské péče až do vysokého věku. Za což ovšem často mohou ti rodiče, zejména matky, svojí rozmazlovací láskou.
A mimo jiné za to může též dnešní tak rozšířený systém jednodětného rodičovství. Jeden harant se v "mamahotelu" utáhne snadněji, než kdyby jich bylo dva, tři i více. :D
A kromě toho za to též jistě může fakt, že téměř polovina mladých mužů vyrůstá v rozpadlých rodinách. Tudíž tam v té rodině chybí fotr, který by toho smrada prostě vykopnul do světa. Zatímco matka na něm naopak visí, aby neodcházel a ona nezůstala sama. ;-)

15 Janinka Janinka | E-mail | Web | 10. února 2016 v 13:40 | Reagovat

[14]: Tak přesně takhle nějak to funguje u mé tchyně. U té totiž švagr, kterému je 35, stále bydlí. Tentokrát za to ale nemůže, když už si myslel, že bude svým pánem, tak tchyně od toho psychopatického násilníka zdrhla a otravuje teď život zase svému synkovi :-D.

S tou předčasnou pubertou to slyším poprvé, ale na druhou stranu, když vidím některá smráďata ve školce... Ale spíš, než ta puberta, to bude šokující nevychovanost.

16 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 10. února 2016 v 13:53 | Reagovat

Tady nemohu napsat nic jiného, než že ANO. ANO. ANO. A v tom nejlepším případě ta puberta nezabere víc, než 5 let a hlavně se při ní  nestane nic nezvratitelného. :-?

17 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 10. února 2016 v 14:22 | Reagovat

[15]: Tak u mého synka to nebyla nevychovanost. On vlastně ani nijak zvlášť nezlobil, tudíž jej nebylo třeba nijak moc vychovávat. To jen škola s ním měla problémy, kvůli těm jeho přemoudřelým chytrystikám.
Na mne to moc nezkoušel, protože věděl, že by moc dobře nepochodil. Jenže to byl problém pedagogů, že si ho nedovedli postavit do latě a odkázat jej do správných mezí, když se je tam snažil oblbovat těmi svými diskuzemi.
On měl za den třeba tři poznámky, že mluví bez vyvolání. To už byla taková inflace poznámek, že bylo zbytečné na ni reagovat.
Podle mne to byla jen blbá učitelka. Protože když jsme se přestěhovali jinam a začal chodit na jinou školu, tak tyto problémy výrazně ustaly.
Navíc tam na té škole byly takové problémy, že tam třeba s ním do třídy chodil kluk z jakési "sociálně rozvrácené" rodiny a ten měl povoleno při hodině chodit si po třídě a mluvit si co se mu zachtělo. A jak potom mám svému šestiletému dítěti vysvětlit, že někdo jiý může a on ne?

18 Janinka Janinka | E-mail | Web | 10. února 2016 v 14:51 | Reagovat

[17]: To jsem pochopila :-).

V dnešní době se takovým dětem, co si štrádují uličkama ve třídě během hodiny nebo nemají diktáty na čas, případně se jim nedávají domácí úkoly a mají všelijaké úlevy, říká děti s poruchou pozornosti nebo hyperaktivní děti. Docela se divím, že v době, kdy byl tvůj synek mrňous, se takovéhle chování jedince tolerovalo, já si to ze svého okolí totiž nepamatuju, i cikánky si učitelé dokázali postavit do latě. Všichni si byli rovní, nikdo netrpěl žádnou dysporuchou, jediné rozlišování bylo na chytré a blbé a nic jiného se nepřipouštělo. Měla jsem tenkrát takovou sestru, blbou. Byla nejblbější v celé třídě, dokud se ve třetí třídě nezjistilo, že vůbec není blbá, ale že je neslyšící. Stačilo změnit školu a bylo po problémech.

19 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 10. února 2016 v 15:24 | Reagovat

[18]: Můj synek tak trochu odnesl společenské změny v naší zemi. Začal totiž chodit do první třídy v září 1989. A pokud si pamatuju, tak ještě v říjnu mne na třídní schůzce učitelka kárala, že to synkovi občas ještě ulítne a místo soudružko učitelko jí řekne paní učitelko, jak byl zvyklý ze školky. Jenže čas trhnul oponou a za dva měsíce nás ta samá paní učitelka na třídní schůzce důrazně kárala, aby jí děti neříkali soudružko.
No a s těmi společenskými změnami pochopitelně i do škol vtrhnul duch nové doby, pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, nové převratné výchovné metody a podobné píčoviny.
V důsledku toho, když potom za dva roky šel do první třídy druhý synek, tak ty prvňáky nechali stát hodinu před školou, protože paní učitelka si prostě zrovna musela nutně vyřídit něco důležitého. A novou paní ředitelku, která tam nastoupila po vyhozeném starém řediteli, to vůbec nezajímalo. Protože zrovna asi musela kout politické pletichy se svým manželem, který byl starostou.
Navíc nová paní ředitelka do té doby neřídila ani jediného člověka, ale jako bývalá kadeřnice měla prý ty nejlepší přepoklady pro řízení školy s 1500 žáků. Aspoň tedy podle názoru jejího manžela. ;-)

20 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 10. února 2016 v 17:08 | Reagovat

[18]: Apropó, to si rodiče za osm let nevšimli, že je ta holka hluchá? :-D  :-D

21 Janinka Janinka | E-mail | Web | 10. února 2016 v 17:20 | Reagovat

[20]: Ona byla ségra do šesti let v pohodě, pak ale dostala příušnice, o kterých doktorka mámě tvrdila, že to příušnice nejsou a že jí nemá co poučovat, protože doktorka je tady ona a ona přece není blbá, že jo. A tak ségra ztratila asi 70-80 procent sluchu a protože mluvit uměla a dokonce se naučila i odezírat, přišlo se na to až za tři roky. Úplně zbytečný postižení. Ale jak se dnes s oblibou říká, mysleme pozitivně, a tak ona myslí. Když jí její řvoucí smrádci lezou na nervy, sundá sluchátko a má prý veget. A taky se jí dobře spí :-D.

22 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 10. února 2016 v 17:32 | Reagovat

[21]: Příušnice někdy můžou potvora. Já je měl v pěti letech a byl jsem s nimi tři neděle v nemocnici. Ale díky tomu jsem teď zábavnej Malkiel, protože do té doby jsem prý byl smutné dítě. ;-)
Takže můj smysl pro humor je vlastně poruchou mého mozku po příušnicích. :-D
Možná už mám našlápnuto na Alzheimera, protože podle Novinek je prý černý humor důkazem nástupu Alzheimerovy choroby.:D
To s tím sluchátkem u ségry je velice praktické řešení. :-D

23 Janinka Janinka | E-mail | Web | 10. února 2016 v 17:40 | Reagovat

[22]: No vida, na jedné straně příušnice uberou a na té druhé něco přidají, hlavně, že u tebe to bylo k dobru :-D.

Jestli černý humor znamená nástup Alzheimera, tak s těma dvěma německýma týpkama kamarádím tak dvacet let :D.

24 Chudobka1970 Chudobka1970 | Web | 10. února 2016 v 21:02 | Reagovat

Trochu moc černý humor při odchodu na onen svět v domově důchodců. Popsal jsi to příliš realisticky... ;-)  :-)

25 Life-behind-you Life-behind-you | E-mail | Web | 10. února 2016 v 21:37 | Reagovat

[14]:  Já a vyspělá? :-P Jen chápu, že nemůžu po rodičích chtít iphone když sotva mají na jídlo...jako to dělá dnes spousta ,,spratků" Což je kapku smutné, :-| Mě ale hrozně štvou spratci v naší třídě, nemáš drahý mobil? Nejsi hubená? Bhdem tě šikanovat :-? Měli by pochopit...že jednou je to třeba i zamrzí :)

26 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 10. února 2016 v 21:40 | Reagovat

[24]: Umírání je prostě realita, která nás každého dříve nebo později dostihne. Ať už je to kdekoliv. ;-)
Já jsem za svůj život viděl spoustu mrtvých těl, mnohdy ve značném stupni rozkladu. Takže já se na to dívám realisticky. ;-)

27 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. února 2016 v 22:54 | Reagovat

Celkem dobře popsáno. Já si na pubertu - protože nemám děti a svou vlastní pubertu jsem rozložil do velmi dlouhého časového období - vzpomínám jen z období učení. To tak hodné dětičky vstoupily do sekundy a pak byly cca tři roky napůl na zabití. A pak přišel začátek kvinty a ve třídě se po prázdninách objevily mladé půvabné a moudré slečny a mladí rozvážní a moudří pánové a všechno bylo jinak :-).

28 anchovickal anchovickal | Web | 10. února 2016 v 23:26 | Reagovat

U nás klid po pěšině, naštěstí.

29 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 11. února 2016 v 0:06 | Reagovat

[27]: To teda musely být nějaké mimořádně duševně vyspělé děti. Z mých synků se v šestnácti letech teda rozvážní a moudří pánové rozhodně nestali.;-) A nějaký ten rok jim to ještě trvalo, než se tomu aspoň příblížili. :D
Ale teď, když už je jim oběma okolo třiceti, tak se mi tak začínají jevit. Z čehož mám mimořádnou radost a mám pocit, že se mi to dlouhé čekání na jejich zmoudření konečně vyplatilo. ;-)

30 valin valin | E-mail | Web | 11. února 2016 v 6:21 | Reagovat

Ani Darwin by to lépe nepopsal hihihihi. Tvůj článek je velice, velice objektivní, páč dobře vím, o čem pojednává, z vlastní zkušenosti... jen k tomu vykopnutí z Mamahotelu ještě bohužel nedošlo...ale zřejmě ještě není všem dnům konec... :-)  :-)

31 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 11. února 2016 v 11:08 | Reagovat

[30]: Ten článek byl totiž napsán na základě oboustranných drsných zkušeností. ;-)  :D
Navíc k tomu jsem ještě 17 let provozoval "synohotel" mojí matce, která byla po pěti mozkových mrtvicích a jednom infarktu. ;-)

32 Van Vendy Van Vendy | Web | 11. února 2016 v 17:24 | Reagovat

A kruci. To je nové téma týdne? Nebo tě něco nakříslo? Docela drsný článek, dnes, od bohužel téměř výstižného popisu odložení do Domova (i když Domovy můžou mít opravdu různou úroveň, která je někdy dokonce hrůzná). Dá se říct že nejvíc je dítě dítětem do chvíle, kdy nastoupí do školy. Tam začíná dril, který pokračuje střední, případně vysokou a později prací, nebo pracemi, až do důchodu, pokud se nějakého to nebohé dítě dožije, při dnešním zvedání doby odchodu do důchodu.
Je ale fakt, že pokud do rodiny přijde mrňousek, tak na pár let ti dospěláci pookřejou. Ten prcek jim totiž přinese na chvíli něco jako čistou energii. Která se pochopitelně promění v děsný vopruz, ve chvíli, kdy se dochází do puberty. :-D

33 Van Vendy Van Vendy | Web | 11. února 2016 v 17:26 | Reagovat

[25]:To chce těžkou odolnost. Není? Dá se natrénovat, určitě ano. Chce to jen trochu času a vnitřního odhodlání. Které se dobře aktivuje vnitřním zdravým nasráním. At se v tomto odhodlání daří. ;-)  8-)

34 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 11. února 2016 v 22:43 | Reagovat

[32]: Nic mne nenakříslo. Jen jsem k tématu týdne Domov trochu rozvedl proměnlivost domova. ;-)

35 Van Vendy Van Vendy | 13. února 2016 v 2:00 | Reagovat

[34]:Tak to jo... poslední dobou moc TT nesleduji, až když čtu třetí článek, ve kterém se píše o podobné věci, si říkám, to jsou lidi nějak naladěn na stejnou vlnu. A pak si všimnu názvu TT - a poodstoupím z vedení. :-D
Jinak, zajímavá úvaha o dnešních neodcházejících syncích a mamahotelích. Včetně dobrého postrehu o matkách, které, když jsou samy, by najednou zůstaly opravdu samy. To bych dovedla pochopit. Ale že svému synkovi v jeho dospělém věku nedovede určit pár základních povinností, to je už nedostatečná výchova. A když nic jiného, svým synkům připravují do budoucna příšerné trauma, že, když jednou odejdou definitivně, nebohé dítě ve věku čtyřiceti nebo padesáti let se nebude umět o sebe postarat... :-?  8-)

36 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 13. února 2016 v 2:20 | Reagovat

[35]: Takové "nebohé dítě" si potom nepochybně najde jinou ženu, na které bude parazitovat dále, protože to jinak ani neumí.
Osobně bych však řekl, že to potom bude trauma spíš pro tu ženu, než pro něho. Paraziti si většinou nějaká traumata nepřipouštějí. ;-)
Možná se to zdá nepravděpodobné. Ale když sleduji, co si některé ženy nechají od mužů líbit a jaké žvásty jsou schopné jim zbaštit, tak bych takový děj považoval za velice reálný. ;-)

37 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 14. února 2016 v 0:36 | Reagovat

Tak v mém ráji se brzy zavírá a všichni ven :-) Nebo přesněji, všichni sem :-)
Tady (tedy, o článek dřív, ale to je fuk) jsem začala svojí svobodu a tady se s ní jdu zase rozloučit :-)
Zítra mi začíná teror, vlastně už dneska...
Loučím se s perlivým týdnem, plným radosti, smíchu a pohody a pomalu startuji svojí dušičku na křik, rvačky a pubertální výjevy :-)
A děkuji, jsi jeden z těch, díky kterým byl ten týden skvělý :-)

38 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 14. února 2016 v 4:03 | Reagovat

[37]: Nestojí tam v tom tvém ráji někde anděl s plamenným mečem? :D
Není zač děkovat. I já jsem se s tebou dobře pobavil, neboť tvé komentáře jsou vždy vtipné. A zejména ty o tvém rumíčkovém večeru byly zvlášť vypečené. :D

39 surpan surpan | E-mail | Web | 23. února 2016 v 22:51 | Reagovat

Když jsi to takhle sepsal, tak to zní mnohem hůř, než to snad je...:-D Potřebuješ už jaro, krásné počasí, štěbetající ptáky a poletující motýly, aby ti společně připravili pozitivnější náladu pro humorem nasáklé články...kde jinde se pak má jít člověk zasmát, než k Malkielovi...

40 Anidea Anidea | E-mail | Web | 27. února 2016 v 20:52 | Reagovat

No jo, no. Holt koloběh života. Své pubertální dceří říkám: - On ti to pámbůh vrátí na dětech. Když si hudbu hlasitě pustím já, tak se za mě stydí. Že prý Sabbati a Ramsteini jsou vykopávky. Ona poslouchá Xindla!?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama