Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Únor 2016

Domácí teror aneb potíže v ráji

9. února 2016 v 21:09 | Malkiel |  Témata týdne
Takový domov bývá dosti proměnlivou veličinou, jejíž proměnlivost se může pohybovat mezi láskyplným a přívětivým prostředím, až po despotický režim s výraznými prvky terorismu a psychického i fyzického násilí proti osobám.
Tím domovem je samozřejmě myšlen domov jako naše bydliště. Nikoliv domov důchodců, kam jsou geronti odkládáni, aby moc nepřekáželi a nebylo s nimi příliš starostí. V domově důchodců už se prakticky nic moc nepohybuje. A když, tak pouze mezi nezadržitelným chátráním a smrtí. Domov důchodců by se ani neměl nazývat domovem, ale spíš takovou úschovnou gerontů.
Jedinou výhodou úmrtí v domově důchodců je skutečnost, že nás tam po našem vyhasnutí nenechají příliš dlouho rozkládat, protože potřebují rychle uvolnit postel pro dalšího potenciálního nebožtíka.
Náš skon v domově důchodců též nepochybně potěší naše bývalé sousedy v domě, protože jim tak aspoň nezasmrdíme celý dům dosti protivným nasládlým smradem. A zejména to potěší sousedy pod námi, protože jim neprotečeme stropem do jejich bytu.

Náš pobyt ve skutečném domově začíná příjezdem z porodnice. Pokud ovšem naši rodičové nejsou fanatičtí alternativisti, kteří se rozhodli pro domácí porod.
Ono se však nedá tak úplně říci, že bychom v tom našem domově byli poprvé. Většina z nás tam již pobývala předešlých devět měsíců. Jenže skrz několik vrstev tělesných tkání na matčině břiše jsme z toho domova neviděli prakticky nic.

Příjezdem z porodníce pro nás začíná přímo rajské období pobytu doma. Všichni na nás žvatlají, všelijak se pitvoří a usmívají se. Jejich usmívání je přerušeno pouze obdobími, kdy se poprvé a potom ještě mnohokrát poděláme, z čehož se jim zvedá žaludek.
Po našem přebalení a náležitém vyvětrání se však zase začnou usmívat.
Sice nás při tom svém žvatlání někdy také poprskají, což nám ovšem moc nevadí. Za prvé jsme do té doby byli devět měsíců naloženi v jakési podezřelé tekutině jako okurky v láku. Tudíž nám takové občasné prsknutí připadá pouze jako jarní deštíček. A za druhé si to díky své dočasné novorozenecké demenci ani neuvědomujeme.
Novorozenecká demence je opakem stařecké demence, která nás čeká na opačném konci naší životní dráhy. Tedy od demence k demenci.
Mezitím nás ovšem ještě čeká pubertální demence, kterou mají všichni pubescenti v očích svých rodičů. A posléze též rodičovská demence, kterou mají pro změnu všichni dospělí v očích pubescentů. Mezi těmito demencemi nás čekají různě dlouhá období nedemence.
Někteří lidé však prožijí celý svůj život v nepřetržité demenci. Od té novorozenecké, plynule až ke stařecké, bez jakýchkoliv mentálních výkyvů směrem nahoru. Tomu se říká celoživotní demence.

Rajský domov však netrvá dlouho. Po šesti letech života nás šoupnou do školy a náš domov se stane poněkud nepřívětivým prostředím. Jsme totiž nuceni k tomu, abychom nosili domů známky pokud možno se blížící jedničce, zatímco pětky jsou poměrně nežádoucí. Jako kdyby na tom nějak záleželo, jaké číslo přineseme? Vždyť je to jen číslo, nic jiného.

Po tomto poměrně neradostném období nepřívětivého domova to však ještě zdaleka nekončí. Dostaví se totiž období tzv. puberty. V této etapě se náš pobyt doma stává vysloveně nesnesitelným, dochází k omezování naší svobody a k výraznému porušování lidských práv. Toto doslova zločinné spiknutí na nás páchají naši rodičové. A to aniž by si uvědomili, že jsou úplně blbí a vůbec ničemu nerozumí. Zejména dnešnímu světu, který je úplně jiný, než byl ten jejich. Vůbec třeba nechápou, že muzika musí hrát nahlas, aby si ji člověk vychutnal.
To už je naprostý teror páchaný na dospívajících dětech! Kde se vůbec v nich bere drzost, že nám chtějí poroučet?!

Po zdárném přežití domácího teroru v období puberty se staneme dospělými. V důsledku čehož se náš domov stane poněkud přívětivějším prostředím, protože si už nenecháme do ničeho moc kecat, s odkazem na naši dospělost. Stále tam však prudí ti dospělí, tudíž je ta přívětivost domova poněkud diskutabilní. Jejich přítomnost nám totiž brání v tom, abychom si tam vodili kamarády a kamarádky, se kterými bychom si chtěli na základě svých lidských práv naplno užívat život.
Ale aspoň už nás neterorizují. Tedy ne, že by nechtěli. Jen si na nás už prostě netroufnou.

Dříve nebo později si však založíme vlastní rodinu, pořídíme si vlastní bydlení a z porodnice si přivezeme první dítě. A náš domov se stane opět tím láskyplným domovem, který jsme poznali, když jsme byli přivezení z porodnice my. Jen s tím rozdílem, že tentokrát na toho mrňouse v postýlce žvatláme, prskáme a usmíváme se my. A žaludek se pro změnu zvedá nám, když se poprvé a potom ještě mnohokrát podělá. Ale po přebalení a důkladném vyvětrání se zase usmíváme.

I tato rajská pohoda se však jednou rozplyne. Časem se totiž dostaví období, kdy se z toho našeho roztomilého mrňouska stane nesnesitelný a neposlušný spratek, který si dal za cíl,
že nás totálně připraví o nervy a předčasně nás přivede do hrobu.
V takových chvílích se naším životním idolem stává ukrutný král Herodes, který jak známo proslul mordováním neviňátek. Kdepak neviňátek!!! Herodes byl nepochybně moudrým mužem a věděl o těch neviňátcích své.

Ale to ještě ani zdaleka není všechno. Vstupem neposlušného spratka do puberty se situace doma stává naprosto k nepřežití. Kdo se má pořád koukat na ten tupý ksicht, cukající se ramena a oči v sloup? Kdo má poslouchat ty zahuhlané jednoslabičné odpovědi a nepřetržité odsekávání? U kluků navíc vyluzované nesnesitelně skřehotavým hlasem. Nemluvě o jeho očích, které nás probodávají jako oštěpy, jakmile jen vzneseme jakoukoliv i sebemenší námitku vůči jeho chování, oblékání, či školnímu prospěchu. V takových chvílích již zcela nepokrytě závidíme bezdětným rodičům a sami bychom se chtěli stát bezdětnými.
A nebo ta jejich muzika, neustále puštěná na plný pecky. Copak ti smradi nechápou, že aby si mohl člověk náležitě vychutnat muziku, tak musí hrát potichu?
To už je naprostý teror páchaný na rodičích! Kde se v nich vůbec bere ta drzost, že nás nechtějí poslouchat?!

Baba k sežrání

6. února 2016 v 21:00 | Malkiel |  Témata týdne
V nedávném článku Sežer si svého Alíka se mohli čtenáři dozvědět o novince na poli multikulturního vzdělávání pomocí televizních pořadů. Tohoto úkolu se s nebývalou aktivitou ujala TV Prima. Konkrétně pořadem Prostřeno! V některém z dalších dílů se tvůrci této gastro-reality-show ponoří ještě hlouběji do problematiky multikulturní gastronomie.
Proto bude do pořadu přizván domorodý lidožrout z ostrova Papua-Nová Guinea. Aby však nedošlo k urážce jemnocitu přítomného lidožrouta, tak se soutěžící dohodli, že nebudou konzumovat zvířecí maso, nýbrž pouze lidské.
Lidské maso je navíc prý velice chutné a výživné. Mnohem lepší než třeba vepřové či drůbeží. A malé děti prý chutnají jako ryby. Sami domorodci z ostrova Papua-Nová Guinea kroutí hlavou nad nepochopitelným zvykem Evropanů pálit své nebožtíky nebo je zahrabávat do země.
Papuánští domorodci sice také někdy zahrabávají své nebožtíky do země. Ale pouze za tím účelem, aby je tam upekli na rozpálených kamenech a následně je hned zbaštili. Za jiných okolností by se tedy dalo říci, že se papuánští nebožtíci v zemi příliš dlouho neohřejí. V tomto případě se však ohřejí až moc.

Při plánování tohoto dílu pořadu Prostřeno! však producenti narazili na jistou komplikaci. Nikoliv však u českých soutěžících. Ti se dohodli, že si jako surovinu k vaření přivedou někoho ze známých či příbuzných, kterých se budou chtít zbavit. Domorodý kanibal si však vymínil, že jako surovinu k vytvoření své kulinářské lidožroutské lahůdky si přeje samotného pana ředitele TV Prima. Z pohledu papuánského domorodce je totiž takový ředitel televize přibližně ve stejném postavení, jako kmenový náčelník. A podle prastarých domorodých tradic je zbaštění náčelníka jiného kmene nejposvátnějším rituálem, který má jedlíkovi přinést nadpřirozené schopnosti. Navíc má takový náčelník nejchutnější maso, protože je nejlépe a nejkvalitněji živen.
Pan ředitel však možnost konzumace svého těla rázně odmítl se slovy: "Že se nenechá od nikoho ožírat. Když prý bude chtít, tak se ožere sám".

Producenti tedy museli hledat náhradní řešení, které by vyhovovalo soutěžícímu kanibalovi. Jako reálná varianta se nabízela možnost angažovat nějakého zaníceného multikulturalistu, který by se samou láskou k exotickým cizincům nejraději nechal sežrat. Jako první připadali v úvahu Jiří Dienstbier, Anna Šabatová a nebo Jiřina Šiklová. Zmíněný domorodec však všechny tři odmítl. Dienstbier je prý příliš tučný a Šabatová se Šiklovou už prý mají maso tuhé jako starý vyskákaný kasuár. Taktéž dotyčný kanibal odmítl Michaela Kocába, protože se obával, že by mu i po konzumaci řval v žaludku. A současně se též obával jeho vypadávajících vlasů, protože by mu některý z nich mohl uvíznout v krku, což by mu mohlo vyvolat zvracení. A takové zvracení natrávených zbytků Michala Kocába v televizním pořadu by nevypadalo příliš esteticky.
Následně proběhla jednání s jinými multikulturalisty. Problémem ovšem je, že zanícení multikulturalisti jsou většinou dost nechutní. Domorodý kanibal by je sice také sežral, kdyby byl dostatečně vyhládlý, ale rozhodně by si na nich nepochutnal.

Tvůrci pořadu však nakonec našli řešení. Domorodý lidožrout totiž souhlasil s tím, že je ochoten přijmout jako surovinu k vaření i nějaký starší kus. Musí se však jednat o vysoce postavenou osobu, respektive o osobu v postavení náčelníka. A to nejlépe jednoho z nejvyšších evropských náčelníků či náčelnic. Producentům pořadu se naštěstí podařilo takovou osobu sehnat. A toto řešení se nakonec ukázalo jako velice praktické, protože mnoha lidem v Evropě se tím uleví. Stejně by tu babu mnozí Evropané nejraději sežrali.
Spokojen byl nakonec i lidožravý účastník reality show, protože po důkladném očichání nabízené suroviny zjistil, že je cítit jako makrela. Což v něm vyvolalo příjemné kulinární vzpomínky na jednu z jeho manželek, kterou po jejím klimaktériu jako již přebytečnou sežral.

Epilog: Autor tohoto článku místopřísežně prohlašuje, že se v žádném případě nehodlá zůčastnit natáčení tohoto dílu seriálu Prostřeno! Na jednu stranu má sice rád jídlo a je schopen sníst všelijaké hnusy. Třeba i takové, do kterých by jiní lidé ani nekopli. Třeba jako hlemýždě, všelijakou mořskou havěť, tradiční čínská smradlavá vejce nebo houbu zvanou Jidášovo ucho, která opravdu vypadá tak, jako kdyby byla přímo uříznuta z hlavy mumifikovaného biblického Jidáše.
Možná by se tedy autor neofrňoval ani nad vkusně a chutně upraveným lidským masem. Navíc by byl konzumací lidského masa náležitě multikulturně vzdělán. Což je právě nyní jedním z hlavních cílů pořadu Prostřeno!
Účast v tomto dílu seriálu však neposkytuje žádnou jistotu, že si bude účastník natáčení vůbec na něčem pochutnávat. Za nepříznivých okolností se totiž může stát, že si naopak ostatní účastníci budou pochutnávat na něm. Na rodném ostrově lidožravého účastníka tohoto seriálu je totiž v oblibě taková společenská hra, podobná naší oblíbené hře známé jako "tanec okolo židlí". Jen se místo židlí používají pařezy. Domorodci za rytmu bubnů potažených lidskou kůží tančí okolo pařezů postavených do kruhu. Přičemž pařezů je vždy o jeden méně, než tanečníků. Jak to již známe z našeho tance okolo židlí, tak v okamžiku zastavení hudby si musí domorodci sednout na nejbližší volný pařez. A ten domorodec, na kterého žádný pařez nevyjde, je okamžitě poražen, upečen, naporcován a zkonzumován. A bubeníci mají na příští kolo této hry zase o jeden buben navíc.
Pokud by tedy tento princip losování byl použit i v seriálu Prostřeno!, autor článku by díky své taneční nemotornosti nepochybně prohrál již v prvním kole a dalšího sledování pořadu by se mohl zúčastnit již jen jako pečínka na talíři. A to by autor článku opravdu nerad, protože jej baví nejen jíst, ale především žít.




Blbečci a debilové

1. února 2016 v 21:12 | Malkiel |  Témata týdne
Tak nám Zika začíná řádit i v Evropě. Což pro mne ostatně není nic nového. U nás na sídlišti kdysi bydleli nějací Zikovi, kteří měli přesně neurčitelný počet dětí. Jeden Zika se mnou dokonce rok chodil do třídy, než se mu podařilo opět úspěšně propadnout. A právě tenhle Zika se svým neurčitelným počtem bratrů řádil u nás na sídlišti jako Černá ruka.

Přejděme však k tomu nyní tak aktuálnímu Zikovi, neboli k viru označovanému zkratkou ZIKV. Podle lékařů prý tento virus způsobuje zakrnění mozku. Já bych si dovolil poněkud rozporovat tvrzení lékařů, že virus Zika je v Evropě úplnou novinkou. Podle mého názoru totiž musí tento virus řádit v Evropě již drahnou řádku let. Aspoň tak usuzuji podle mentální retardace značné části lidské populace.
Evropa, kontinent kdysi tak hojný na vynálezce, filozofy a vědce, se postupně mění v prostor naplněný houfy blbečků, kteří se zmateně motají po ulicích, chodnících i všech veřejných prostorách, čumíce přitom do mobilů, iPodů a všelijakých dalších elektronických přístrojů.
A pokud nějaký blbeček zrovna do toho nečumí, tak to má aspoň připlácnuté na uchu, či má na uchu přidělané nějaké sluchátko.
Trochu mi to připomíná známou scénku z cimrmanovské hry Vyšetřování ztráty třídní knihy. "Vždyť je to tady samý debil, blbeček, debil, blbeček, debil, blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná vyjímka, sedí dva blbečci vedle sebe."

Přičemž není jistě zanedbatelný ani fakt, že mnozí z těch debilů a blbečků jsou též bezohledná hovada. Nikoho z ostatních lidí ve frontě u pokladny, v autobuse, v tramvaji,
v čekárně, či kdekoliv jinde, totiž vůbec nezajímá, co dotyčný včera dělal a s kým to dělal,
co si chce koupit, koho chce ojet, nebo jak blbej je jeho šéf, manžel, manželka či děti.
A už vůbec nikdo nestojí o to, aby mu někdo tyto informace řval z půl metru do ucha.

Takže jak říkám, těch lidí se zdegenerovanými mozky bude opravdu o hodně víc, než nám prozrazují zdravotnické statistiky.
Otázkou však je, jestli ty lidi takový život vůbec baví. Jestli si díky nedostatku vlastní tvůrčí invence žvaněním po telefonu nebo čuměním do iPodu něco nenahrazují? Jestli si tím nenahrazují přirozené sociální vazby i kontakty, a místo toho se pohybují ve virtuálním "Matrixu" událostí, které se fakticky nestaly a nikdy nestanou.
Je však možné, že pro lidi se zdegenerovaným mozkem takový život může být zábavný. Bohužel to jen způsobuje, že jim ty mozky degenerují stále více. A to ani nemluvě o tom, co na tento "zábavný" způsob života v budoucnu řeknou jejich oči a krční páteř.
Možná jsme právě svědky přelomového okamžiku, kdy se u člověka jako živočišného druhu začíná měnit postavení páteře. Podobně jako když se náš předek před miliony let postavil ze čtyř končetin na dvě. V budoucnu možná budou mít naši vzdálení potomci páteř zaúhlenou jako polovinu hákového kříže. Což by bylo celkem symbolické. Pradávný symbol hákového kříže, neboli "svastika", totiž představuje základní symbol života. No, a pokud někdo bude mít páteř jako polovinu svastiky, tak asi celkem logicky bude žít jen polovinu života.
Což by mne osobně moc nebavilo, žít jen polovinu života. Mne baví žít celý život. Skutečný život. Ne ten pomyslný virtuální a digitální.