Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Prosinec 2015

Nekonečné množství mých JÁ a jiné blbosti

22. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Samozřejmě i já mám své druhé i několik dalších . Stejně jako většina lidí, kteří nemají místo mozku žebříčkovou nervovou soustavu jako žížaly. Takoví jednoduchý lidi mají pouze jedno JÁ. A to někteří z nich dokonce jen polovinu.
Čímž se dostáváme k jakési úměře, že čím má člověk složitější mozek, tím více má . Někdy se dokonce přistihuji, že množství mých tvoří jakousi souvislou frontu, jako za bolševika před masnou. Na té frontě někdy bývá vidět i zakřivení zemského povrchu a některá má jsou dokonce až za horizontem, tudíž nejsou vidět.
Tak třeba moje spánkové je tradičně až na konci fronty. Což způsobuje moje ponocování, jelikož ta fronta stojí směrem na západ. Moje první JÁ se například o půlnoci nachází v zeměpisné délce České republiky, zatímco moje časové JÁ se vyskytuje na západě někde u Newfoundlandu, kde je teprve osm hodin večer. A tak místo abych šel o půlnoci spát, musím počkat, až se otáčením zeměkoule dostane půlnoc i k tomu mému časovému JÁ a bude se mu chtít taky spát.

Některá ta moje se dokonce ani neznají, protože se za můj dosavadní život ještě nepotkala. A když potom dojde k náhodnému setkání, tak si navzájem o sobě myslí, že to druhé patří někomu jinému. Až po několika okamžicích trapného seznamování zjistí, že obě patří jedné osobě. "A kterépak vy jste ". - "No, já jsem přece jeho blbé JÁ". - "Aha, tak to se nemůžeme znát, protože se míjíme. Já jsem totiž jeho chytré JÁ".

U některých těch mých je dokonce podezření, že už dávno vyhynula. Třeba takové moje sportovní JÁ. To už léta letoucí nikdo neviděl. Ale takové moje líné JÁ, to je v pernamenci prakticky neustále. To se navíc sčuchlo s mým gaučovým JÁ, s lemploidním JÁ a se zevlovacím JÁ. A tato čtyři prakticky terorizují ostatní moje . Třeba takové pracovité JÁ od nich neustále dostává po držce. Proto není divu, že to moje pracovité JÁ v posledních letech moc nevylézá na světlo.

Některá ta jsou tak tajemná, že o nich ostatní vůbec nevědí, že by mohla existovat. Třeba takové JÁ třinácté komnaty. To je tajemné jako hrad v Karpatech, před všemi ostatními se schovává a nic na sebe neprozradí. Když se potká s nějakým mým jiným , tak zcela suverénně zalže a tvrdí, že patří někomu jinému.
Tohle JÁ třinácté komnaty je dost podobné mimikrovému JÁ. Tato dvě jsou prakticky příbuzná. Něco jako bratranci. To mimikrové JÁ se chová dost podobně jako JÁ třinácté komnaty, jenže není prakticky vůbec vidět. Proto o něm ostatní má téměř vůbec nevědí, že by takové mohlo existovat. Zatímco JÁ třinácté komnaty je sice vidět, ale všichni mohou tak jedině čučet na jeho zavřená vrata.
Potom někdy nastávají docela bizarní situace, když se tato dvě potkají. JÁ třinácté komnaty totiž jako jedno z mála ví o existenci mimikrového JÁ. Jenže mimikrové JÁ se podle svého zvyku mimikruje a tváří se jako že není vidět. JÁ třinácté komnaty však o něm moc dobře ví, protože v třinácté komnatě jsou informace o všem. A dokonce jej i vidí, protože na něho nějaké mimikry neplatí. Tudíž jej nějaké mimikrové JÁ se svým mimikrováním nemůže převézt.
Kdyby tyhle dvě někdo pozoroval, tak by se až musel smát. Mimikrové JÁ se tváří jako že neexistuje a přitom čumí do zavřených vrat JÁ třinácté komnaty.

Jedním z mých oblíbených je JÁ bezradného blbce. Tohle používám třeba při jednání na úřadech, s policií a podobně. Kdo by se chtěl vytahovat na nějakého bezradného blbečka a nechtěl mu vyjít vstříc? I když je takový úředník či policista skutečný blbeček, tak má nakonec radost, že potkal ještě většího blbce, než je on sám a začne být shovívavý či velkorysý.

Nejdůležitějšími mými jsou však první a druhé JÁ. To první JÁ má na starosti tělesnou schránku a veškeré fungování fyziologických procesů. Zatímco druhé JÁ je takové trochu éterické, protože se stará především o duševní procesy.
Ona se tahle dvě vlastně ani nemají moc ráda a navzájem si vyvádějí všelijaké lotroviny. Třeba to druhé Já si myslí, že je děsně mladé. No, a bodejť by ne? Vždyť se nemusí tahat s těmi pětaosmdesáti kily masa, kostí, vody, krve a bůhví čeho ještě dalšího. Zatímco první JÁ tohle všechno musí oddřít a navíc má jako hlavní šéf tělesné schránky poměrně přesný přehled o jejím opotřebení.

A tak se tyhle dvě pořád hecují. To druhé JÁ si ve své mladistvé nerozvážnosti třeba myslí, že takové obutí a zašněrování bot je při jeho mladickém věku snadnou záležitostí. Jenže první JÁ moc dobře ví, že díky opotřebení tělesné schránky tomu tak není. A tak jako natruc tomu druhému JÁ začne při obouvání naschvál hekat a funět. A tím vždycky tomu druhému JÁ pochopitelně srazí hřebínek.

Někdy si tato dvě navzájem způsobují různá přeřeknutí. Třeba jedno chce něco říct, jenže do toho potměšile zasáhne to druhé a z huby nakonec vypadne něco jiného. Druhé JÁ chce třeba říci: "Vyser si voko", ale první JÁ místo něho řekne: "Ano, samozřejmě, dám vám všechno co mám".
Nebo naopak. První JÁ chce třeba říci: "Promiňte člověče, omlouvám se". Jenže místo toho vlivem působení druhého JÁ z huby vyleze: "Jdi do prdele, ty šmejde!"

Nebo si to druhé JÁ třeba usmyslí, že si večer pochutná na nějakém pikantním a těžkém jídle. To druhé JÁ je totiž napojeno na senzorické požitkové buňky a je poměrně dost mlsné. Jenže to první JÁ se naštve, protože s tím v noci bude mít spoustu práce a moc se nevyspí. Tak vyvolá všelijaké břichoboly či nadýmání, v důsledku čehož potom nespí ani to éterické druhé JÁ. Jako kdyby to první JÁ chtělo říci: "Tak, a to máš za to, ty parchante, že mě nenecháš v klidu vyspat. Nebudeš taky spát!"
To druhé JÁ je totiž tak trochu citlivka a když nemůže spát to první JÁ, tak ono taky nemůže spát. A trápí se, protože jej při těch bezesných nocích potom napadají různé trudnomyslnosti. Ráno je potom celé zmordované, protože se vůbec nevyspalo.
Ne, že by teda mělo nějaké výčitky, nebo něco takového. To ani náhodou. Jenže ono je to duševní druhé JÁ tak nějak závislé na tom tělesném prvním JÁ. A moc dobře ví, že když půjde do kopru to první JÁ, tak ono bude muset do toho kopru pěkně šupajdit s ním.

A tak se pořád ta dvě handrkují. V poslední době si to mé první JÁ zase usmyslelo, že dá za vyučenou tomu druhému JÁ. Že zase tomu mladistvému duševnímu druhému JÁ trochu srazí hřebínek. Jako aby si moc nefandilo. A protože moc dobře ví, že si to mladistvé druhé JÁ dost potrpí na vlasy, tak aby ho naštvalo, začalo ty vlasy schválně zahazovat. Jako když na jaře líná pes. Což pochopitelně tomu druhému JÁ dalo dost velkou ťafku, protože při pohledu do zrcadla začalo dost rychle ztrácet iluze o své mladistvosti.
Jenže ony se tyhle trucy někdy nakonec obrací i proti tomu prvnímu JÁ, protože teď je mu třeba zima na hlavu. A mně vlastně taky.

No řekněte sami, je to s těmahle dvěma věčně rozhašteřenejma vůbec nějakej pořádnej život? Když si furt dělaj takový naschvály a nakonec to stejně všechno odnáším JÁ. A úplně nevinně, protože co je mi do nich, do těch mých blbých ?
Já jsem si je přece nevybral. Buď jsem je vyfasoval při příchodu na tento svět a nebo se nějak ve mně vylíhly, nebo kýho čerta?

Svět plný sexu

18. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Každý člověk má asi poněkud odlišnou představu o tom, jak by měl vypadat jeho ideální svět. Někdo si pod tím představuje hromadu peněz, někdo jiný hromadu jídla a někdo třeba spoustu sexu. Těm posledně zmiňovaným bych však chtěl připomenout, že sexu je na světě dostatek, neřkuli přebytek. Kromě běžných sexuálních akltivit na nás sex kouká prakticky na každém rohu. Stačí jen zajet do některé z okolních německojazyčných zemí, něco zakoupit v obchodě a v tu ránu se staneme kundem, neboli zákazníkem. Německé slovo "der kunde" totiž v překladu do češtiny znamená zákazník. Od toho též pochází krásné české slovo kunčoft,
v původní německé podobě kundschaft. Pokud tedy německý obchodník o vás mluví jako o kundovi, tak vás neuráží, nýbrž hodnotí vaše postavení v německojazyčném prostředí.

Někdo by však zatoužil ponořit se ještě hlouběji. Ten si může zajet do estonského města Kunda, na pobřeží Baltského moře. Toto v podstatě bezvýznamné městečko je hned po hlavním městě Tallinnu tamním druhým nejnavštěvovanějším městem českými turisty. Mnozí tam jedou stovky kilometrů jen proto, aby se mohli vyfotit u cedule s nápisem Kunda a tu fotku potom hodit na internet.
Dokonce vznikla neoficiální česká společnost s názvem Kunda a kundodeník, která založila deník návštěvníků, jenž je uložen pod jakousi zídkou u vjezdu do Kundy. Do tohoto deníku se čeští návštěvníci zapisují podobně jako horolezci, kteří se zapisují do vrcholových deníků po zdolání nějaké hory. Někdo holt touží zdolat horu a někdo jiný Kundu.


Pokud by některý z návštěvníků Kundy zatoužil po ještě bohatších zážitcích, může se ve městě Kunda vykoupat ve stejnojmenné říčce jménem Kunda. Potom bude v Kundě tuplovaně. A co může být na světě lepšího, než se rochnit v Kundě v Kundě? Pokud by se v té říčce vykoupala žena, tak už by se jednalo o jakési trojkundí.
A v případě, že by se v té říčce vykoupal zájezd nějakého ženského sportovního týmu, tak už by se jednalo o takovou množinu, že by se z toho mohl leckterý mužský návštěvník zbláznit.



Zájemci o exotičtější zážitky se mohou vydat do Indie nebo do Pákistánu, kde najdou hned několik míst a měst s názvem Kunda. V tamních končinách je přímo překundíno.
A co víc, v indickém městě Kunda, v provincii Utarrpradéš, si může též koupit indickou pochoutku pro opravdové fajnšmekry, kundu v konzervě.




Komu by nestačily dosavadní kundí zážitky, tak si může z Indie zaletět do Austrálie a tam si zařádit v Kunda Parku na předměstí Sunshine Coast ve státě Queensland.


Nadšený kundí cestovatel se potom ještě na zpáteční cestě do Evropy může zastavit v afghánském městě Kunduz. Případné zájemce o erotické zážitky bych však chtěl upozornit, že obyvatelky Kunduzu, neboli Kunduzanky, chodí zahalené od hlavy až k patě. Tudíž jim není vidět ani obličej, natož cokoliv jiného.
O vzrušení však ve městě i ve stejnojmenné provincii Kunduz není nouze. Téměř nepřetržitě tam totiž probíhají urputné boje mezi fanatickými Talibanci a afghánskými ozbrojenými složkami, podporovanými koaličními spojenci.
Takže běžný život v Kunduzu je spíš tak trochu na píču.



Aby tento článek nevyzníval příliš maskulinním způsobem, je nutno ojektivně poznamenat,
že i příslušnice něžného pohlaví si mohou přijít na své. Například v Polsku mohou navštívit obec jménem Kokot.


V Černé Hoře dokonce mohou narazit hned na více kokotů. Zde podotýkám, že se jedná o balkánskou republiku Černá Hora, nikoliv o městys Černá Hora na Blanensku. I když se dá statisticky předpokládat, že v té moravské Černé Hoře též budou nějací kokoti.



V Černé Hoře je též možné napít se dobrého vína značky Kokot. Pokud si dotyčný cestovatel sebou z Indie přivezl též onu zmiňovanou indickou pochoutku, tak může Kundu v konzervě zapít Kokotem. Čímž dojde v jeho útrobách doslova ke koitálnímu sexuálnímu spojení. Prostě si Kunda vrzne s Kokotem. Leč s možným problematickým vyvrcholením, protože ta indická pochoutka je vyrobena z mléka. V kombinaci s vínem tudíž z toho může být spíš bolestivá a běhavá záležitost, než nějaké erotické zážitky.


Případné cestovatelky za erotikou nemusí z Černé Hory cestovat příliš daleko, protože hned v sousedním Chorvatsku mohou narazit na několik Čuraků. Buď za volantem na silnici a nebo si dokonce mohou v Čuraku posedět.







Ani muži však nepřijdou v Chorvatsku zkrátka, protože zejména v letní sezóně je tam prakticky na každém rohu hladna piča nebo domača piča.



A nyní je také na čase být trochu patriotem a nekoukat jen do zahraničí. Jsme sice malá země, ale i u nás se najdou eroticky zajímavá místa. Kromě již výše zmíněného favorita jménem Pičín, je to například autobusová zastávka NA PINDĚ, která zákonitě musí být na místě zvaném Pinda, nacházející se v Olomouckém kraji.



Jedno z nejzajímavějších míst však na mapě České republiky již nenajdete. Původní obec Mrdákov u Domažlic totiž byla upjatými puritány přejmenována na Mrákov.
Tím zmiňovaným Mrdákovem se poněkud přesouváme od pohlavních orgánů k sexuálním aktivitám. A tak se například v Malajsii můžeme svézt autobusovou linkou s názvem Jebat Ekspres.


Kromě jízdy v jebacím autobuse si však v Malajsii též můžeme zakoupit osobní automobil místní výroby, nesoucí jméno Proton Jebat.


V Malajsii je zřejmě jebání velmi populární. Dokonce i jeden z dávných malajských národních hrdinů nesl jméno Hang Jebat. V návaznosti na to dnes kromě vojenské bitevní lodi Jebat můžeme navštívit Hang Jebat Mauzoleum, sportovní komplex Stadium Hang Jebat a nebo spoustu ulic Jalan Hang Jebat po celé Malajsii.




Nejen sexem však živ je člověk. Existují totiž lidské aktivity, které jsou z fyziologického hlediska ještě mnohem důležitější. Třeba takové vyprazdňování. Například v Indii můžeme potkat řadu žen, které nesou pro nás Čechy téměř poetické jméno Rani Srani.


V Indonésii pro změnu můžeme najít firmu s názvem Hoven Clean, která se celkem příznačně zabývá prodejem vysavačů a čisticích strojů pro lidi, kteří tu ranní činost již nestihli.



Oproti tomu známá firma IKEA nenabízí žádné čištění, nýbrž rovnou praktický domácí koberec s názvem HOVEN, jenž je vhodný zejména pro majitele domácích zvířat, nebo starších rodičů, kteří už neudrží stolici. Tento koberec je totiž vybaven tzv. "hovními mimikrami". Exkrementy z koberce sice nezmizí, ale aspoň nejsou vidět. A po zaschnutí ani cítit.



Další erotické lahůdky, které určitě stojí za zhlédnutí, můžeme najít na internetu, a to zejména na sociálních sítích.










Andělína prdelína se našla

10. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Pro řadu lidí bude jistě velmi příjemným překvapením, že populární americký magazín TIME vyhlásil pro letošní rok jako osobnost roku paní Angelu Merkelovou.Většina čtenářů se mnou bude jistě souhlasit, že si paní Merkelová tuto poctu opravdu zaslouží. Zejména za to, co v poslední době dělá pro Evropu a pro blaho jejích obyvatel.
Je pravdou, že její politická cesta nebyla vždy úplně přímočará a neobešla se bez nějakých těch ideových kotrmelců. Svoji politickou kariéru zahájila jako aktivní funkcionářka svazu komunistické mládeže v bývalé Německé demokratické republice. Současně s pádem železné opony a sjednocením Německa se však jednoho dne probudila jako pravicová politička a vstoupila do pravicové konzervativní strany CDU. Postupem času se jí však pravicové ideály nějak přestaly líbit a začala se ideově zase přesouvat doleva. A jelikož její původní východoněmecký komunismus sovětského střihu byl již mrtev, tak tentokrát vsadila na neomarxismus, který si úspěšně razí cestu celou západní Evropou. Totalitní ideje z jejího mládí v ní přece jen zapustily hluboké kořeny, které se nedají jen tak zpřetrhat.
Proto je její volba osobností roku důkazem, že konečně našla sama sebe. V žebříčku osobností roku magazínu TIME totiž najdeme stejné velikány, jako je ona sama. Mezi těmi nejvýznamnějšími můžeme například vyjmenovat Adolfa Hitlera, který se podle magazínu TIME stal osobností roku 1938. Dalším velikánem, který tuto poctu získal hned dvakrát, v roce 1939 a 1942, nebyl nikdo menší, než proslulý Josif Vissarionovič Stalin.
Kromě těchto velikánů se v žebříčku osobností může paní Merkelová pyšnit i sousedstvím bývalého osvíceného íránského muslimského vůdce Ajatolláha Chomejního, který po svržení íránského krále Rezá Šáha Pahlavího udělal strašně moc pro íránský lid. Například to, že prohnilý demokratický Írán posunul o několik set let nazpátek do blaženého temného středověku.
Ano vážení čtenáři, paní Angela Merkelová se konečně našla. Konečně je mezi svými ideovými souvěrci. A musíte uznat, že je opravdu ve velmi vybrané společnosti.
Tak tedy, osobnost roku 2015 je známa a nám nezbývá nic jiného, než se těšit na další ročník, jakého velikána nám redaktoři magazínu TIME vyberou za osobnost roku 2016.






Došlo po uzávěrce: Investigativcům informačního portálu Malkipedie se povedl doslova husarský kousek. Podařilo se jim totiž se značným předstihem vypátrat, kdo bude s největší pravděpodobností vyhlášen osobností roku 2016. Podle zaručených informací by tou osobností neměl být nikdo menší, než vůdce Islámského státu, dobrosrdečný a umírněný terorista Abú Bakr al-Bagdádí.


Epilog: Zpětně můžeme jen litovat, že pozornosti redaktorů magazínu TIME unikly i jiné významné osobnosti minulých dob, které by si také jistě zasloužily toto vyznamenání. Jen namátkou bychom mohli zmínit bývalého ugandského diktátora "řezníka" Idi Amina, středoafrického císaře a lidožrouta Bokassu I., kambodžského vyhlazovatele vlastního národa Pol Pota, nebo ruského masového vraha Andreje Čikatila.
Pokud se tento trend rozšíří z mediální sféry i do jiných oblastí, tak se možná v budoucnu dočkáme i toho, že Nobelovu cenu za medicínu obdrží "in memoriam" doktor Josef Mengele.



Prděti sám před sebou

8. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Předem článku chci čtenáře upozornit, že jestli se někdy u mých článků popadali za břicho, tak tentokrát nebudou. Leda tak průjmem či zácpou, ale smíchy rozhodně ne. Tentokrát jsem se totiž rozhodl tématicky zabrousit do moudrých vod. Proto jsem se taky za účelem napsání tohoto článku převlékl za chytrého.
A když už mám ten chytrý převlek, tak se pustím do poměrně složitého tématu, kterým jsou partnerské vztahy.
Pokud vznikne nějaký nový partnerský vztah, je hloubka tohoto vztahu lidmi z okolí často zkoumána otázkou: "Už před sebou prdíte?"
Tím mám tedy na mysli vztah mezi mužem a ženou. U homosexuálních mužů předpokládám, že se taková otázka neklade, protože ti jako chlapi před sebou zřejmě prdí hned od začátku. A při análním sexu se to prdění prakticky stejně ani nedá uhlídat.
Jistě, vzájemné prdění před partnerem je určité překonání intimní bariéry, kterou mezi sebou noví partneři zpočátku mají. Jenže pro vývoj a udržení dobrého vztahu jen prdění nestačí. Ve vztahu se musí především komunikovat. Což se ovšem mnohým partnerům moc nedaří. A to navzdory tomu, že před sebou už léta prdí o stošest. Jenže promluvit si spolu nedovedou. Což je základní chybou. Jasnovidecké schopnosti totiž nejsou mezi populací příliš rozšířené. Pokud tedy některého z partnerů něco trápí, ten druhý nemá jinou možnost se to dozvědět, než že mu to ten dotyčný řekne.
Všichni to asi známe. Zakaboněný obličej, významné mlčení a na otázku co se děje, je odpovídáno, že nic. Jenže ono se něco děje, něco na pozadí kvasí. Něco, co dříve nebo později vykvasí a původně třeba zcela banální problém naroste do nebývalých rozměrů. V důsledku čehož potom partneři místo prdění před sebou začnou často prdět na sebe navzájem.

Chtěl bych se však zmínit o dalším důležitém faktoru partnerských vztahů. Nestačí totiž, aby byli partneři schopni vzájemně komunikovat. Člověk totiž musí umět mluvit i sám se sebou. Není samozřejmě nutné, aby dotyčný samomluvec při této komunikaci mluvil nahlas. A už vůbec ne na veřejnosti, protože potom by se vystavoval reálné možnosti nedobrovolné hospitalizace v psychiatrickém zařízení.
Ani toto mluvení nelze nahradit nějakým prděním. Třeba já osobně sám před sebou prdím už léta. Leč k bližšímu sebepoznání to rozhodně nevedlo. Nanejvýš jsem při tom mohl poznat, co jsem jedl předešlý den.
Ono v tomto případě vlastně ani nejde o mluvení. Spíš se jedná o jakési sebepoznávání. O nalezení a poznání sama sebe. Třeba nakolik jsem dobrý člověk a nakolik jsem hajzl. V každém z nás se totiž vyskytuje kus dobráka i kus hajzla. Některé hajzlovské, nebo chcete-li sobecké vlastnosti, jsme totiž dostali od přírody darem, jako součást vlastního pudu sebezáchovy. Podstatné však je, kolik a v jakém poměru v sobě máme z toho, či onoho. Tedy jestli jsme víc hajzlové a nebo víc dobráci.
Toto sebepoznávání je třeba důležité proto, aby člověk zjistil, jestli by byl vlastně schopen žít sám se sebou, kdyby se vyskytoval na druhé straně partnerského páru.
Což se ovšem týká nejen soužití v páru, ale i soužití s lidmi všeobecně.

Úplně na závěr bych dodal, že při tom sebepoznávání člověk k sobě musí být dosti upřímný, sebekritický a nenamlouvat si o sobě něco, čím ve skutečnosti nejsme. Všichni tak nějak máme trochu tendence, vidět sami sebe v poněkud lepším světle. A na takové nepravdivé vylepšování své osoby před sebou samým, i před ostatními, bychom se měli opravdu vyprdnout.
Nalhávání si o sobě něco příliš pozitivního totiž může vést až ke vzniku tzv. "dušínství", o kterém je popisováno v článku Ve stínu Dušínů. Symbolický "Dušín" je totiž tak hluboce přesvědčen o správnosti své dobroty, že v zájmu té své "dušínské" dobroty dovede doslova terorizovat lidi, kteří odmítají ty jeho "správné" dušínské postoje přijmout.

O vrhání stínů a šavlí

4. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Popíjel jsem se na sluníčku
před hospůdkou v Davli
nejprve jsem vrhal stín
ale pak jsem vrhnul šavli

Řekněme si na rovinu
udělal jsem volovinu
kdybych chlastal v polostínu
hodím šavle polovinu

Potom jsem moh "U báby"
na soutoku Kocáby
tam kde kotví koráby
zavrhat si vrhcáby

Vrhcáby jsem nemoh vrhat
neb jsem musel rychle zdrhat
Proč bych taky ten chlast platil
když jsem jim ho všechen vrátil

Však když si tak utíkám z Davle
ihned po vrhnutí šavle
již z dálky se na mne zubí
ukrutný tygr šavlozubý

On tesáky má jak dlouhé šavle
a já jen na botách zbytky své šavle
snad mne ten parchant nezahubí
pak bych to měl sakra dost blbý



Poznámka ošetřujícího lékaře:
Po napsání příliš dlouhého a vážného článku Ve stínu Dušínů se jeho autorovi zcela zavařily poslední zbytky mozkových závitů a přepadla jej akutní demence, jejímž výsledkem je výše uvedená básnička.

Ošetřující lékař MUDr Pudr, lautr hadr
Léčebna mentálních nemocí a polucí
Odřepsy pod Oškobrhem u Býchor
Kraj Střevočeský
Böhmen und Mähren
Damen und Herren
na všechno serem
kolo se nám polámalo
udělalo bác
já bych mu jí plác

S pozdravem Auf Wiedersehen
Hans Christian Andersen


Ve stínu Dušínů

2. prosince 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Starší generace si jistě vzpomenou na absolutně dokonalého Mirka Dušína z Rychlých šípů. Mirek Dušín však není jen vymyšlenou postavou. Tisíce živých Dušínů žijí i mezi námi. Současná doba je doslova líhní Dušínů. A dnešní mediální vymoženosti jim též umožňují prezentovat jejich názory. Média jsou prakticky plná informací a pouček od Dušínů. Zejména proto, že ve vedení médií často též sedí Dušíni. Tudíž je Dušínům dáván větší prostor. A jejich slova se tak postupně stávají nezpochybnitelnou pravdou, i kdyby se jednalo o naprosté hovadiny. Zatímco hlasy ostatních, tedy Nedušínů, dostávají prostor v médiích velmi zřídkavě. A to ještě jen proto, aby se zdůraznil rozdíl mezi "moudrými" názory Dušínů a "hloupými" názory Nedušínů. Které jsou vždy náležitě pohrdavě komentovány a označeny za škodlivé, aby neznalý čtenář ty nesprávné názory omylem nezačal považovat za správné.
"No jen se podívejte, jaké má ten zpátečnický hlupák nepřijatelné názory!"
Doslova pastvou pro Dušíny je internet. Sociální sítě, blogové stránky a všelijaká diskusní fóra přímo překypují Dušíny. Sílu jejich dušínství zde umocňuje anonymita internetu. U takového internetového Dušína prakticky nikdy nenajdete jeho fotku. Původní kreslený Dušín byl totiž prakticky dokonalý. Zářivě blonďatý, ušlechtilých rysů tváře, vždy vzorně upravený a učesaný. Skutečný vzhled internetových Dušínů se od tohoto ideálu většinou značně odchyluje. Proto žádné fotky.

Dušíni se vyznačují především tím, že vždycky mají pravdu a že vědí všechno lépe, než ostatní. Těmi ostatními jsou pochopitelně myšleni Nedušíni. Pokud se na internetu setkají dva Dušíni, tak si přizvukují, vědomi si toho, že čím více Dušínů, tím větší je síla jejich dušínství. Následně se Dušíni kolektivně radují a plácají po zádech, jak to těm pitomým Nedušínům zase natřeli.
Dušínovi však vůbec nevadí, že je jeho názor většinou menšinový. Naopak. Menšinovost jeho názoru dodává Dušínovi na důležitosti a vyjímečnosti. Svět totiž snese jen omezené množství Dušínů. Příliš velké množství Dušínů by jejich důležitost poněkud devalvovalo. Navíc takový Dušín dovede svému menšinovému názoru dodat patřičnou sílu křikem a svoláváním svědků v podobě dušínské klaky, která ochotně dosvědčí, že on má pravdu.

Dušíni jsou především teoretici, kteří vycházejí z floskulí, které kdysi kdosi vyslovil a které přijmou za svoji pravdu. Není ani podstatné to, jestli je to skutečně pravda. Dušínovi stačí, když je ta floskule považována za správnou.
Ve své podstatě Dušín nikdy nevymyslí nic nového. Jen kopíruje již kdysi někým vyslovené neomylné pravdy a šikovně je kompiluje tak, aby vyhovovaly jeho představám. Následnými kompilacemi se potom snaží utloukat Nedušíny, nezávisle na tom, jestli jeho slova mají nějakou logiku.
V diskuzi s Dušínem prakticky nemáte šanci uspět, protože Dušín při diskuzi přebíhá z tématu do tématu, vyzobává si z vašich vět jednotlivé pasáže, na kterých se potom vozí. Při tom operuje s falešnými argumenty, zatímco od vás požaduje písemné důkazy, nejlépe notářsky ověřené. Pokud mu však ty písemné důkazy v mnoha provedeních předložíte, tak je stejně nepřijme a označí je za podvržené či marginální. Protože pravdu má přece vždycky on a to za každých okolností. Což doprovodí argumentem, že tak je to správné. Takový zanícený Dušín úrovní své argumentace poněkud připomíná nadporučíka Mazurka z románu Černí baroni, "byvaleho valcyřa", který proslul sloganem: "Tak je to spravne, tak to ma byt!"
Pokud už se vám vůbec někdy podaří zatlačit Dušína do kouta nevyvratitelným argumentem, že něčeho je třeba sto, tak se na vás vítězoslavně vytasí s argumentem, že je toho jen devadesát devět. Tudíž vlastně úplně kecáte, protože devadesát devět přece není sto. Čímž veškerou diskuzi zcela rozbije a v jeho očích potom vyhrává, protože na ty jeho blbosti už prakticky nemáte co říci.

Dušín vždycky vychází z teorie, protože ověřování teorií je namáhavé a mnohdy i nebezpečné. A Dušín jakékoliv nebezpečné jednání zavrhuje. Nebezpečné věci se prostě nedělají. Čímž zcela opomíjí logiku získávání osobních zkušeností, které jsou nepřenositelné. Například poučku, že každé malé dítě si musí sáhnout na kamna, aby vědělo, že jsou horká a příště už na ně nesahalo. Dušín by všechna kamna obložil izolačním materiálem, samozřejmě měkkým a pro jistotu ještě bez jakýchkoliv hran.
V konečných důsledcích jeho vizí o nebezpečnosti jednání Dušín zcela odmítá i sebeobranu, protože sebeobrana by mohla být nebezpečná nejen pro něho samotného, ale dokonce i pro útočníka.

Takový Dušín je bytostně přesvědčen, že ostatní lidé, tedy Nedušíni, jsou absolutní blbci, kteří by si bez jeho moudrého poučování prakticky prakticky podávali dveře v úrazových nemocnicích nebo se v nejbližší době stali klienty pohřebních ústavů.
Všichni asi známe poučky Mirka Dušína. Například: "Hoši, neskákejte uřícení do vody, je to nebezpečné". Dušín však ve skutečnosti neví, jestli je to nebezpečné. Nemá to ověřené. Nikdy by totiž uřícený do vody neskočil, protože v jeho mysli to není správné, skákat uřícený do vody. Navzdory tomu, že miliony lidí po celém světě každý den skákají uřícení do vody a to bez jakékoliv újmy na zdraví. Stejně tak se Dušín nikdy nepostaví na kraj skály nad propastí, protože je to nebezpečné, tudíž se to nedělá. Dušín by všechna nebezpečná místa na zeměkouli obehnal zábradlím, označil černo-žlutým šrafováním a varovnými nápisy, aby si ti blbci Nedušíni neublížili.

Dušín je ve skutečnosti posera a svoji předposranost maskuje tzv. "správným chováním". Taky proto se Dušín nikdy neožere jako dobytek, protože potom by mohl vyvádět a mohlo by se mu něco stát. Navíc je alkohol jed, který poškozuje lidský organizmus, zejména játra. Ze stejných důvodů Dušín nikdy nekouří, protože kouření je přece též škodlivé.
Navíc Dušínovi silně vadí jiní lidé, kteří kouří. I když jej tím momentálně nijak neobtěžují.
Vadí mu to prostě z principu, protože kouření je škodlivé a škodlivé věci se přece nedělají.
Své výhrady však maskuje tvrzením, že kuřáci zamořují životní prostředí. Nijak mu však nevadí, že tato slova o zamořování ovzduší kuřáky třeba zrovna vyslovuje vedle nákladního automobilu, z jehož výfuku létají doslova brikety a množství zplodin vyloučených za jediný den provozu náklaďáku je asi milionkrát větší, než kolik zplodin běžný kuřák vyloučí za celý život. Na to má Dušín jednoduchou odpověď. Nákladní automobily jezdit musí, ale kouřit se nemusí.
Samozřejmě, že se kouřit nemusí. Taky se ale nemusí lézt po skalách, jezdit na motorkách, jezdit na kole, létat na rogalu, prolézat jeskyně či sjíždět peřeje. To všechno je totiž taky nebezpečné a někdy to může škodit i ostatním lidem. Jenže lidé prostě rádi dělají věci, které je baví. I když jsou třeba nebezpečné nebo škodlivé. Zpestřují si tím život. A je to jejich život, nikoliv Dušínův.

Čímž se dostáváme k tématu, že Dušín potřebuje pro svůj život mantinely. Dušín prostě nedovede bez mantinelů žít. Život Dušína bez mantinelů by byl rozplizlý, neuspořádaný, pro něho nežitelný. A jelikož ví všechno nejlépe, tak rád nastavuje mantinely i ostatním, aby taky žili tak správňácky jako on. Dušín si například v supermarketu vždycky bere vozík nebo košík, protože tak je to správné. Od toho tam přece ty košíky jsou. A přitom opovržlivě kouká po zákaznících, kteří si zboží hází do krabice v podpaží, ve které si jej potom pohodlně odnesou až do auta. Krabice ale přece nejsou na nošení zboží.

Jednou ze základních vlastností Dušínů je poučování Nedušínů, jak se mají správně chovat. Ba dokonce jak mají správně myslet. Tím "správným myšlením " je samozřejmě míněno správné myšlení v jeho, tedy dušínovských sentencích.
Někdy je Dušín též trochu šmrncnutý vojínem Jasánkem, redaktorem časopisu "Rudá vatra", taktéž z již výše zmiňovaných z Černých baronů.
Toto Jasánkovské zabarvení dává Dušínovi silný ideologický náboj. V takovém případě ani tak moc nejde o skutečnou náplň těchto názorů, ale o jejich správně akční a zapálené prosazování. Samozřejmě se jedná o správné názory, které jsou poplatné té které době. Takoví ideologičtí Dušínové se v jedné epoše stávají zapálenými členy Hitlerjugend, jindy zase správně bolševicky kovanými členy Socialistického svazu mládeže, nelítostnými žabičkáři, horlivými antiglobalisty nebo radikálními anarchisty bojujícími proti všemu, co se jim nelíbí,
co nepovažují za správné. Ideologickému Dušínovi nezáleží ani tak na tom, proti čemu vlastně bojuje. Důležité pro něho je, že bojuje za správno. Nějakou náplň si pro ten svůj boj vždycky najde. Třeba boj proti pejskařům. Psi přece serou po ulicích a to se nemá. To není správné.
U Dušína ideologie vždy na celé čáře vítězí nad obsahem. A základem jeho ideologie je vždycky to, co je správné. Nebo přesněji to, co on za správné považuje.

Ideje a ideály jsou základní podstatou Dušínova života. Dušín prostě neumí žít bez idejí.
A to navzdory tomu, že ty jeho ideje jsou mnohdy v rozporu s logikou, staletými zkušenostmi lidstva, vědeckými poznatky, či jen obyčejným selským rozumem. Leč pro Dušína jsou právě ideje těmi již výše zmiňovanými mantinely.

Paradoxem je, že v současné době se velké množství Dušínů vyskytuje zejména mezi vědci. Názor vědce je dnes brán jako neměnný axiom, přes který nejede vlak. Vědec přece vždy musí být moudrým člověkem. A to navzdory tomu, že vědci jsou často odtrženi od životní reality. A též navzdory tomu, že právě vědci se díky této odtrženosti od reality dopustili těch nejhrůznějších zločinů na lidstvu, v podobě vynálezů atomových, vodíkových či neutronových bomb, či v podobě bakteriologických nebo biologických zbraní a dalších lahůdek určených k hubení lidí.
V dnešní době však stačí, aby nějaký vědec právě vytažený z laboratoře něco prohlásil do mikrofonu novináře a svatá pravda je na světě. Respektive jeho slova jsou použita k potvrzení svaté pravdy vytvořené někým jiným. Je to takový princip starých babiček z první poloviny minulého století. "Pan dochtor je přece študovanej, von to musí vědět nejlíp".

Další skupinou vzdělanců, kde se nachází ohromné množství Dušínů, jsou takzvaní "intelektuálové". Zde se povětšinou jedná o absolventy různých obskurních fakult, vyučujících politické, sociální či lidskoprávní pavědy. Mezi absolventy Matfyzu nebo ČVUT o Dušína téměř nezavadíte. Absolvování těchto fakult totiž vyžaduje logiku a tu Dušíni většinou postrádají, jak již bylo řečeno výše.
Nicméně, navzdory neužitečnosti a zbytečnosti Dušínem studovaných oborů, se z mnohých Dušínů stávají tzv. "věční studenti", kteří jsou schopni studovat až do velmi pokročilého věku s odvoláním na to, že ještě nemají všechno dostatečně nastudováno.
Absolventi obskurních fakult vyučujících pavědy potom zhusta nacházejí pracovní uplatnění ve státní správě, přisáti na výživném cecku státní pokladny nebo v různých neziskovkách, kde své znalosti získané za státní peníze používají na ždímání dalších peněz ze státní pokladny, na většinou zcela zbytečné projekty. Přičemž podklady pro tyto projekty, které jsou často vytvářené na "společenskou objednávku", jsou vybírány většinou čistě účelově a někdy jsou doslova vycucané z prstu, aby výsledek projektu dopadl tak, jak potřebuje zadavatel projektu. Mnohdy stačí jen udělat výtah z mnoha desítek již dříve vypracovaných a stejně zbytečných projektů. Ale nový projekt je na světě. Přičemž po vyčerpání grantu či dotace je jako zbytečný a bezúčelný založen stejně, jako ty desítky předešlých projektů, vypracovaných na stejné téma, jen s drobnými odchylkami. To však Dušínům v neziskovkách nevadí. Mají tak další prostor pro vytváření dalších zbytečných projektů.
Dušína prakticky nikdy nenajdete tam, kde se něco vyrábí nebo vymýšlí něco užitečného.
Tedy v tržní oblasti. Výše platů v této sféře se totiž odvíjí od smysluplnosti, užitečnosti, efektivnosti a konkurenceschopnosti odvedené práce. Takové hodnocení v případě čistě teoretické Dušínovy práce samozřejmě nepřipadá v úvahu a nebohý Dušín by brzo pomřel hlady. Proto vždy hledá vhodný cecík, ze kterého může bezstarostně nasávat s vynaložením co nejmenšího úsilí. Skutečná smysluplná práce Dušínovi totiž příliš nevoní. Raději planě filozofuje a teoretizuje. Praktickou práci ochotně přenechává blbým Nedušínům. Nicméně, pokud Dušín vůbec pracuje, tak svoji "práci" vždy považuje za tu nejdůležitější, bez které by se lidstvo prakticky neobešlo.

Politická orientace Dušína je vždycky levicová, někdy zabarvená mírně do ruda, většinou však spíš do zelena. Zelená teď táhne a dají se na ní vytřískat slušné peníze. Kdo z rozumných politiků, držících ruku na státní kase, by si dnes dovolil zpochybňovat nutnost ochrany kdejakého plevele či brouka? To by byla doslova politická sebevražda, protože takový politik by byl okamžitě a nemilosrdně uštěkán zelenými Dušíny. Politik klidně smí způsobit utrpení mnoha konkrétních lidí nepovolením silničního obchvatu obce, ale možnost zalití broučí dírky betonem při stavbě obchvatu, je doslova hrdelním zločinem, hodným řešení u mezinárodního soudu v Haagu.

Dušín nikdy není pravicově orientován. Pravice je přece fuj a dnes je téměř povinností jí pohrdat. A zde se opět dostáváme k dušínovskému pohrdání logikou a tudíž i ekonomickými pravidly. Navíc je to pohodlnější, přerozdělovat zisk, jehož tvorbu inicioval někdo jiný. Bohužel, jak se ukazuje na zadluženosti dnešního tzv. "vyspělého světa", tak ono dušínovské přerozdělování nemůže fungovat donekonečna. Ledaže by Dušíni vynalezli nějaké ekonomické perpetuum mobile.

Každá společnost, každá kultura, má své vlastní Dušíny. Neomylné Dušíny, kteří neochvějně hlásají svoji pravdu. Tato pravda různě orientovaných Dušínů však často bývá diametrálně odlišná. Například evropský Dušín je hluboce přesvědčen o všemocné síle dobra. Čímž zcela opomíjí Darwinovy přírodní zákony. Paradoxem je, že jindy, když se mu to zrovna hodí, se na zmiňované Darwinovy zákony rád odvolává. Třeba v situacích, kdy je potřeba zhanobit a vyvrátit křesťanské náboženství jako sbírku tmářských bludů. Dušín je totiž vždycky ateistou. Je sice ochoten připustit jiná náboženství, leč křesťanství nikoliv. Dodnes jej totiž silně iritují křížové výpravy, probíhající před dávnými sedmi sty lety.
Evropský Dušín je například zcela nedarwinovsky přesvědčen o tom, že hlazením divokého tygra z něho udělá poslušnou kočičku. Teda, ne že by chtěl Dušín sám hladit tygra. Na to je Dušín příliš předposraný. Je to přece nebezpečné a jak známo, tak Dušín nebezpečné věci nedělá. V rámci svých zcestných teorií však hlazení tygra vřele doporučuje Nedušínům.
A pokud se Nedušíni takovému nesmyslnému jednání vzpírají, častuje je nevybíravými urážkami a označuje je za zpátečnické hlupáky. A to navzdory staletým zkušenostem lidstva, že hlazení tygra je na jeho výchovu zcela neúčinné a že mnoho hladičů již bylo těmi tygry sežráno.
Zatímco Dušín z jiné kultury má zcela jiné parametry pro své dušínství a na nějakou dobrotu se klidně vykašle. V zájmu své jediné správné pravdy klidně někomu uřízne hlavu. Dobrotu totiž považuje za slabost, neboť on sám se cítí být tím tygrem. A tygra nemůže potkat nic lepšího, než setkání se slabou kořistí, která se s ním ve své bláhovosti chce pomazlit.
V domnění, že hlazením rozněžnělý tygr zapomene na své živočišné pudy a raději chcípne hlady. Je to prostě jen jiný druh Dušína, vzešlý z jiné kultury. Jedno však mají společné. Dušíni vždy hlásají svoji pravdu.

Na závěr bychom si měli ještě něco povědět o kořenech Dušínů. Dušíni jsou většinou frustráti, někdy poznamenaní neblahým dětstvím či dospíváním, traumatickými zážitky z minulosti.
U některých Dušínů se dokonce projevují jisté patologické rysy nebo mentální či psychické poruchy.
Jedním ze základních rysů Dušínů je skutečnost, že vlastně ani neumí žít, neumí se radovat ze života a často též trpí patologickou nespokojeností se svým životem. Častým problémem Dušínů jsou potíže v jejich sexuální orientaci. Mnohdy též trpí různými komplexy, od pocitu méněcenosti, až po různé sociální fobie. Dušíni neumí zapařit, neumí se odvázat, nedovedou dělat kraviny, jsou zapšklí, jsou nudní, jsou to takoví suchoprdi. Proto si vyhledávají náhradní náplně života, v podobě hledání mnohdy zcestných ideálů, v hlásání pochybných pravd a v poučování Nedušínů.

Mnozí z těchto Dušínů, hlasatelů té jediné správné pravdy, která byla poplatná době, situaci či náladám v tehdejší společnosti, se v minulosti dokonce vyšvihli do vedení říší, monarchií či států. Třeba taková Římská říše byla doslova hojná na duševně nemocné Dušíny, kteří se stávali konzuly či imperátory.
Z modernější doby můžeme připomenout francouzské revoluční Dušíny, kteří se v zájmu svých jediných správných pravd stali tvůrci období, které vešlo do dějin jako "Vláda teroru". Jak již naznačuje název této epochy, tak se zrovna nejednalo o žádnou selanku.

Minulé století bylo taktéž hojné na různé Dušíny. Můžeme třeba připomenout doslova vzorového Dušína, abstinenta, vegetariána, nekuřáka, maminčina mazánka a současně též potomka surového alkoholika, jistého Adolfa Hitlera, který hlásal tu jedinou správnou národně-socialistickou pravdu. A jako správný Dušín byl samozřejmě též psychopatem, paranoikem, megalomanem a sbírkou mnoha dalších duševních poruch. Mnozí západní demokratičtí politologové a intelektuálové jej však bezmezně obdivovali, jak to má ten člověk v hlavě srovnané.
Dušín Josif Vissarionovič Stalin, taktéž pořádný magor, hlásající pro změnu internacionálně-socialistickou pravdu, byl též obdivován řadou západních demokratických vědeckých kapacit.
I on byl pro ně správňácky dušínský. Takový rázný chlapík, prosazující správné věci. Dodnes jsou ideály jeho internacionálního socialismu mnoha západními a zejména americkými intelektuály obdivovány, ba dokonce vyučovány na univerzitách. Samozřejmě na obskurních fakultách, chrlících absolventy již výše zmiňovaných neužitečných oborů. Leč hojně dotovaných a grantovaných různými bohatými, či spíše zbohatlými a též patřičně vykutálenými Dušíny.
Leč, stomilionová hromada mrtvol, jako výsledek budování internacionálního socialismu, je těmito Dušíny a tvůrci nových Dušínů jaksi mimoděk přehlížena, jen jako nějaké nepříliš podstatné potíže růstu. Ale myšlenka je přece správná, jen byla trochu nepřesně uváděna do praxe. Ale příště se to již určitě povede správně.
Nejnovějším výplodem hlasatelů jediné správné pravdy, neúnavných moderních Dušínů, je výtvor zvaný "kulturní socialismus". Někdy též zvaný "kulturní marxismus". Obé navazující na předešlý neúspěšný experiment s internacionálním socialismem. Ve skutečnosti se však jedná pouze o nový nátěr starých praktik. Tedy opět se jedná o manipulaci s lidmi, oblbování mas, vytváření hurá systémů a ostrakizování osob, které mají jiný názor, než ten správný dušínský.
Ostatně, tyto praktiky nejsou žádnou novinkou, neboť byly již v 19. století vymyšleny patologickým parazitem a alkoholikem jménem Moses Mordechaj Levy, který jako jeden z největších Dušínů vstoupil do historie pod jménem Karel Marx. A kupodivu je dnes uznáván jako významný světový filozof. Navzdory tomu, že ve skutečnosti neabsolvoval žádná filosofická studia, nýbrž práva na univerzitě v Bonnu a v Berlíně. Doktorát z filosofie mu byl celkem záhadně udělen na univezitě v Jeně a to pouze na základě předložené diplomové práce na filosofické téma. Aniž by na této univerzitě kdy studoval.
Takže takový trochu "plzeňský" princip studia a udělování akademických titulů. Ale u Dušínů je možné všechno. Dušíni jsou správňáci a my blbci Nedušíni jim do toho nemáme co kecat, protože víme kulový. My Nedušíni prostě jen přežíváme své žalostné existence ve stínu těch dokonalých Dušínů.
Jen by mne zajímalo, jak dlouho by takoví Dušíni vydrželi na živu, kdyby neparazitovali na produktech vytvořených těmi blbými Nedušíny. Asi dlouho ne, protože kecy mají poměrně malou výživnou hodnotu.

Epilog: Pokud se některý z čtenářů tímto úmorně dlouhým a nezáživným textem skutečně prokousal až sem, tak mu za maximální míru trpělivosti udělím ikonku "Zlatého hovnivála", kterou si bude moci hrdě vystavit na svém blogu. Hovnivál je totiž takovým příkladem trpělivosti.
A současně se též stane čestným členem "Klubu Nedušínů". Tak nějak předpokládám, že Dušíni, zcela zhnuseni tímto kacířským textem, by takovou trpělivost v sobě nenašli. Správný Dušín by po vítězoslavném nalezení první pravopisné chyby v důsledku toho označil celý článek za úplně nesmyslný a neplatný. Nicméně, nechci nikoho diskriminovat a proto není členství v "Klubu Nedušínů" zapovězeno ani těm nejkovanějším Dušínům. Smějící se



Malkielův Zlatý hovnivál