Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Listopad 2015

JIPková balada

27. listopadu 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Až to bude naposled
co uvidím tento svět
tichem zazní táhlé "píííp"
kdosi řekne: "Tenhle chcíp"

Už to bylo naposledy
co viděl jsem jak táhnou ledy
teď úplně naposled
budu sám jak led

Doktor mi však řek
žádná JIPka žádný led
ještě nejsem poražený
jsou to jen větry zaražený

"Turek od vokurek"

25. listopadu 2015 v 18:48 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Jsem vždycky potěšen, když objevím nějakého geniálního člověka. To potom hned začnu být nesmírně hrdý na lidský rod za to, co všechno dokáže. Dokonce si vedu takový soukromý žebříček geniálních skutků a prohlášení. V poslední době se na vrcholu tohoto žebříčku vyskytovali Američani. Zejména proto, jakým geniálním způsobem za půl miliardy dolarů vycvičili a vyzbrojili 56 důkladně prověřených syrských bojovníků proti Islámskému státu, kteří vzápětí hbitě přeběhli na stranu IS. Se zbraněmi, s municí a s novými bojovými zkušenostmi, získanými za peníze amerických daňových poplatníků. Celkovou genialitu Američanů jen dotvrzuje prohlášení americké vlády o umírněných islámských teroristech.


Po včerejšku se však pořadí na žebříčku geniálních skutků a prohlášení změnilo, protože do jeho čela se vyšvihli Turci. Tito chlapíci nikdy nebyli u evropského obyvatelstva příliš oblíbeni. Možná za to může fakt, že za časů tureckých sultánů Osmanská říše sahala od Pyrenejského poloostrova na západě Evropy až ke Kaspickému moři ve střední Asii a od středoevropské Vídně, až po rozsáhlé oblasti severní Afriky, ve směru severojižním. Kromě toho se Turci svými krvelačnými nájezdy opakovaně pokoušeli dobýt Evropu celou.
Za svého dětství jsem též od starých lidí, kteří ještě pamatovali Osmanskou říši, slýchával takový posměšný slogan, který zněl "Turek od vokurek".
S tím je však konec. Turci nejsou od vokurek, nýbrž jsou zcela geniální. Vysvětlení najdeme ve včerejším incidentu, při kterém turecké letectvo sestřelilo ruský bojový letoun SU-24, který jako součást ruského vojenského kontingentu, pozvaného syrským prezidentem Bašárem Asadem, bojoval nad územím Sýrie.
Nechci nijak polemizovat o tom, jestli ruský letoun narušil turecký vzdušný prostor, nebo ne. Je dokonce velmi pravděpodobné, že jej narušil. Ony jsou totiž z výšky šesti kilometrů, při rychlosti 1600 km/h, dosti blbě vidět hraniční patníky.
Podle mapky vydané tureckým ministerstvem obrany zmiňovaný stroj SU-24 přeletěl nad jakýmsi apendixem tureckého území zasahujícím do Sýrie. V tomto bodě by to tedy bylo v pořádku. Ruský stroj narušil turecký vzdušný prostor, protivzdušná obrana Turecka by měla právo adekvátně zasáhnout. Jenže ten turecký apendix je široký pouhých dva a půl kilometru. Ruský bojový letoun, letící rychlostí 1600 km/h, tedy letěl nad tureckým územím pouhých 5,6 sekundy. To je čas, za který se běžný člověk stěží stačí pořádně uprdnout. Leč nikoliv Turci.
Ti za ten zlomek času dovedou udělat doslova zázraky.
A zde se právě projevuje ona zmiňovaná genialita Turků. Turecký pilot se za těchto 5,6 sekundy stačil 21 krát zeptat ruského pilota, co pohledává v tureckém vzdušném prostoru a 21 krát počkat na odpověď. Když se mu nedostalo odpovědi, tak se stačil ještě zeptat svého vrchního pozemního velitelství, jestli má bojově zasáhnout. Pročež mu velitelství odpovědělo, že má ruský letoun sestřelit. Turecký pilot následně uvedl do pohotovosti zbraňové systémy, zacílil a vystřelil. A to vše za pouhých pět celých a šest desetin sekundy. My bychom se za takovou chvilku ani nestačili uprdnout, ale Turci, to jsou holt jiní kabrňáci.
Vykonat tolik činností za pouhých 5,6 sekundy, to by myslím nedokázal ani slavný Neo z filmu Matrix, ztělesněný Keanu Reevesem. A to byl teda nějakej borec, jak rychle uhýbal před kulkami z pistolí agentů Matrixu.


Zde ovšem genialita Turků ještě ani zdaleka nekončí. Následně se totiž turecké vedení nechalo slyšet, že ruská letadla vlastně ani neměla co pohledávat nad syrským územím, protože tam nejsou žádní islámští bojovníci. Celý svět si sice může prohlédnout videa, kterak muslimští bojovníci křepčí kolem zabitého ruského pilota a euforicky skandují "Allahu Akbar". Leč geniální Turci neslyší "Allahu Akbar". Oni tam slyší "My jsme umírněná a sekulární syrská opozice, my jsme ti hodní povstalci".
Podobně jako Jiřík z pohádky o Zlatovlásce, který po sežrání kusu hada slyšel mluvit zvířata, zatímco ostatní slyšeli zvířata jen chrochtat nebo pípat.
Možná Turci taky sežrali nějakého hada a proto jsou teď tak geniální. Vidí i to, co nikdo jiný neviděl, slyší i to, co nikdo jiný neslyšel a navíc jsou bleskurychle svižní. Ale co, bleskurychle. Blesk je proti Turkům vlastně jen takový pomalý lajdák.
Snad jako jediná skvrna na genialitě Turků je skutečnost, že hned zažádali velení NATO o svolání mimořádného zasedání, aby si mohli na něm mohli poplakat, že ruské bojové letadlo pobývalo 5,6 sekundy nad bezvýznamným hornatým cípkem jejich území bez jakékoliv aglomerace.
Nebo že by těm Turkům přece jen šlo o něco jiného?

Srací pytel

24. listopadu 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Zrovna nedávno jsem se zařekl, že tentokrát to bylo opravdu naposledy. Příčinou byla moje návštěva obchodního domu. Když jsem procházel jeho vestibulem, tak jsem kličkoval mezi stoly různých prodejců, nabízejících ponožky, parfémy a spoustu potřebných neužitečností.
A při tom kličkování padl můj zrak na jakýsi neforemný žok, který mi připomněl žoky chmele z chmelových brigád. No, ale chmel tady v Tescu asi prodávat nebudou, že?
Začal jsem tedy pátrat po účelu tohoto žoku. Což jsem se následně dozvěděl z cedulky psané fixem. Přičemž na té ceduli se skvěla drobným písmem zvěčněná celkem překvapující informace. Jednalo se totiž o Srací pytel.
Již jsem si dávno zvykl na to, že jsme zaplavováni reklamami na menstruační vložky, na přípravky proti pocení, proti plísním na nohou, proti zánětům močového měchýře, přípravky podporující erekci či močení, projímadla a nebo naopak ucpávadla.
Srací pytel byl však pro mne naprostou novinkou. Možná to nějak souvisí s těmi projímadly? Zácpou ucpaný nešťastník si koupí projímadlo a k němu si hned pro zlepšení komfortu zakoupí i srací pytel. To jsou teda pokroky. Původní ucpanec a budoucí projímač nebude muset po požití projímadla zoufale vyhledávat záchody a prostě si uleví do pytle. Když mohou být v letadlech pytlíky na blití, tak proč by se jinde nemohly používat pytle na sraní?
Jen mne trochu překvapila velikost toho pytle. Průměrnému konzumentovi potravin by trvalo nejméně tři měsíce, než by takový žok naplnil. A proč by to vlastně všechno tahal sebou?
Že by něco ekologického? Sbírat si hovínka a potom s nimi pohnojit ekologický záhumenek? Možná ten pytel na sraní dokonce funguje jako taková soukromá bioplynová stanice? Snad je to dobře utěsněné, aby při větším rozšíření těchto pytlů nedocházelo k častým výbuchům třaskavého bioplynu.
Ekologie je holt ekologie. A co je ekologické, to je též ekonomické. Musíme přece myslet na zelenou budoucnost naší planety.
Jak to ale může fungovat? A jak to ti lidé budou sebou tahat po ulicích? Zabrán do úvah o technickém fungování tohoto vynálezu jsem si znovu prohlédl cedulku s nápisem. To proto, abych zjistil cenu tohoto sanitárního a současně též ekologického trháku. A záhada fungování se najednou vyřešila sama. Na ceduli totiž nestálo Srací pytel, nýbrž Sedací pytel.
Což by do jisté míry korespondovalo s mojí původní představou chmelového žoku. Na těch chmelových brigádách jsme se totiž po těch žocích taky rádi váleli. A pokud si pamatuji, tak to bylo velmi pohodlné. Zejména pokud se tam člověk válel s nějakou brigádnicí. Jen nesměla být alergička, protože potom vlivem chmelového pylu někdy opuchla natolik, že se sama začala podobat tomu žoku. Což by sice v přítmí skladiště chmelových žoků nijak zvlášť nevadilo. Na obtíž však bylo to nepřetržité kýchání a smrkání, které poněkud narušovalo romantiku okamžiku. A do jisté míry to též znemožňovalo intimnější přiblížení ke spoluválející se brigádnici.

Nyní už ale opravdu slibuji, že to bylo úplně naposledy, kdy jsem šel nakupovat bez brýlí na čtení. Nerad bych totiž příště marně přemýšlel nad tím, k čemu může takový běžný zákazník využít pytel na potraty? Ze kterého by se nakonec vyklubal obyčejný pytel na odpadky.

Tak se mějte milí čtenáři moc hezky, přeji vám dobrou moč. A sakra, budu muset nosit ty brejle i při psaní na počítači. Takže dobrou noc.







Několik slov o tlemení idiotů

21. listopadu 2015 v 19:43 | Malkiel |  Témata týdne
V digitálním jednadvacátém století by si člověk mohl myslet, že kouzla neexistují. Opak je však pravdou. Kouzla stále existují a stále ovládají naše životy. Především životy nás mužů. Hlavními provozovatelkami kouzel jsou totiž především ženy. A to již od poměrně útlého věku. Taková malá holčička například dovede svými kouzly způsobit, že se její tatínek, jinak celkem normální člověk, najednou dovede tlemit jako idiot.

Další etapa ženských kouzel nastává v pubertálním věku. Z původně roztomilých holčiček se totiž v tomto věku stávají budoucí zdatné kouzelnice, pěkně vystrkující své kouzelné drápky. Leč vrozené mužské gentlemanství bráním tatínkům své kdysi roztomilé holčičky proplesknout, tak jako by to udělali svým synkům. Proto v tomto věku tatínkové ze svých kouzelných holčiček často lezou šílenstvím po zdi.

V pubertálním věku však začínají kouzla již vyrostlých holčiček působit také na jejich mužské vrstevníky. Tentokrát se dospívající muži dovedou nejen tlemit jako idioti, ale především chovat jako idioti. A začnou pod vlivem kouzel svých vrstevnic dělat věci, které by do té doby nikdy neudělali. Třeba místo aby si šli s ostatními kluky zakopat mičudou, tak jdou raději na rande s dospívající kouzelnicí. A to všechno jen proto, aby se mohli tlemit a chovat jako idioti.
Pubertou totiž nastává významná životní etapa, kdy začínají kouzla žen stále více ovlivňovat ovlivňovat jednání mužů. A to většinou proti jejich vlastní vůli. Maximální účinek ženských kouzel začíná fungovat zejména po uzavření manželství. Takový mladý ženatý muž jde například raději na procházku s rodinou do parku, kde se příšerně nudí. Místo aby šel třeba na fotbal nebo na hokej, kde by se nenudil. Nebo jde s tou svojí milovanou kouzelnicí na návštěvu k její matce, kde se opět příšerně nudí a navíc je nucen poslouchat zcela nesmyslné ženské plácání o pečení, vaření, praní a žehlení. Místo aby šel do hospody se svými kamarády, kde by si mohl naopak poslechnout řadu učených vědeckých pojednání o podstatných záležitostech našeho života, jako je třeba sport, politika, či poměr ceny a výkonu té které značky automobilu.

Následujících několik desítek let fungují kouzla žen na muže přímo znamenitě. V tomto období jsou muži zcela pod vlivem ženských kouzel. A pokud kouzlo vlastní ženy náhodou přestane na dotyčného muže fungovat, rychle se vyskytne jiná žena, která na něho rozvine celý rejstřík svých vlastních kouzel. Pod jejichž vlivem se dotyný opět někdy začíná tlemit a chovat jako idiot, stejně jako kdysi v pubertě. Pokud je muž na kvalitativně vyšší úrovni a dostatečně hmotně zabezpečen, tak o něho mnohdy svádí souboj i několik kouzelnic najednou. Zatímco o nezaměstnaného bezdomovce žádné kouzelnice souboj většinou nesvádí. Nic na tom nemění ani fakt, že se dotyčný bezdomovec mnohdy stal bezdomovcem právě díky kouzlům některé z kouzelnic.

Zde si však musíme říci, že s přibývajícím věkem u žen začíná jejich kouzelná síla na muže klesat. Tímto okamžikem nastává období, kdy se mnohé kouzelnice začínají měnit v čarodejnice. Konkrétně ve staré čarodejnice. Někdy dokonce ve staré šeredné čarodejnice. A pokud se žena stane tchýmí, tak se proces přeměny z kouzelnice na čarodejnici mnohdy výrazně urychlí.
V této chvíli již ženy-čarodejnice prakticky pozbyly veškerých kouzel, kterými by mohly ovládat muže. Taková stará čarodejnice může těžko někoho okouzlit. Proto se musí jako správné čarodejnice uchylovat ke všelijakým nekalým čarodejnickým praktikám, jako jsou úskoky, lsti a podobné metody, které tak důvěrně známe již od dětství z pohádek.
Staré čarodejnice se potom domáhají nyní již pomyslných práv, která jim dříve celkem přirozeně plynula z postavení okouzlujících kouzelnic. Dožadují se úcty a galantního chování, snaží se vymáhat si různé pozornosti v podobě květin, dárků a drobných úsluh. Jsou protivné, handrkují se ve frontách a dožadují se místa k sezení v prostředcích MHD od mnohem zchátralejších mužů. Čímž si v očích mužů jen utvrzují svá postavení starých protivných čarodejnic.

Mužští vrstevníci těchto čarodejnic však stále ještě dovedou podléhat kouzlu mladších kouzelnic. Mnohdy se dokonce opět dovedou tlemit a chovat jako idioti, podobně jako v pubertě. Jejich tlemení je však poněkud zohyzďováno ústy značně prořídlými od chrupu. Při výrazném tlemení jim dokonce může vypadnout z huby zubní protéza. Čímž jejich tlemení dostane poněkud bizarní nádech. Navíc si stále méně uvědomují, proč se na ty mladší kouzelnice vlastně tlemí. Přičemž u jejich idiotského chování již je těžko rozlišitelné, jestli se jedná o poslední vzepětí zbytků mladické bujarosti nebo jestli se již jedná o stařeckou demenci.

Na závěr článku je nutno poznamenat, že ať již se my muži pod vlivem ženských kouzel chováme jako idioti, či se z nás někdy stávají Rambové, nebo nám pod vlivem těch kouzel rostou křídla jako bájnému Ikarovi a my si potom stejně jako ten Ikaros při svých pádech nabíjíme držky, tak bez těch ženských kouzel by byl svět poněkud fádní, nudný a jednotvárný.
Takže milé kouzelnice, používejte na nás i nadále svá kouzla, buďte i nadále těmi kouzelnými ženami. Přece se my chlapi nebudeme chovat jako idioti jen sami před sebou? To by nemělo žádný smysl. My vás prostě k tomu našemu idiotskému chování potřebujeme jako divačky a pozorovatelky. Vždyť bez těch vašich kouzel by lidstvo zřejmě brzo vyhynulo.

Ptakopysk v paneláku

17. listopadu 2015 v 19:00 | Malkiel |  Témata týdne
Život bez kouzel by byl poněkud fádní a šedivý. Nemám tím na mysli kouzla, která provozují varientní kouzelníci tahající králíky z klobouku a nebo barevné šátky z uší diváků. Bez těch bych se klidně obešel. Mám tím na mysli kouzla, která nám poskytují sny. Ve snech je totiž všechno možné. Sny nerespektují fyzikální zákony, nelámou si hlavu s logikou, nerespektují prostor. Nerespektují čas, hranice států, hranice kontinentů, ani naší planety. Ve snech mohou mluvit zvířata i neživé věci, ve snech můžete létat, můžete se potápět bez dýchacího přístroje. Ve snech můžete vidět věci, které neexistují a pravděpodobně nikdy existovat nebudou. Díky snům můžete prožít situace, které v reálném životě nemáte ani nejmenší možnost prožít. Můžete se potkat s lidmi, se kterými byste neměli šanci se nikdy potkat. Ve snech si klidně můžete pokecat s britskou královnou, dát si pohár vína s Karlem Čtvrtým, nebo se pošmajchlovat s naší pramátí Evou. Sny nám poskytují prakticky neomezené možnosti. V tom je právě to jejich kouzlo.
Jedinou skvrnou na kouzlu snů je skutečnost, že si je nemůžete naplánovat, že si nemůžete určit o čem, či o kom se nám bude zdát. V tomto směru jsme do jisté míry obětmi svých snů. To sny se samy rozhodnou, jestli se nám budou zdát hezké nebo děsivé, a o čem budou. Někdy dokonce bývají sny i trochu potměšilé, protože pokud jsou příliš hezké, tak nás nikdy nenechají dosnít je až do konce. Tedy aspoň mne ne. Abychom však byli spravedliví, tak nás na oplátku většinou nenechají dosnít je až do konce, i když jsou děsivé.

Zrovna včera jsem měl takový bizarní sen. Já mám ostatně pouze bizarní sny. Co se týče snů, tak jsem jakýmsi bizarním snivcem. Což může mít do jisté míry souvislost s mým bdělým životem, protože v tom občas také mívám dosti bizarní nápady.
Vraťme se však k mému snu. Když vynechám nepodstatné pasáže, tak hlavní námět snu spočíval v tom, že jsem byl na výletě s partou dlouholetých přátel. Co na tom, že ti moji snoví přátelé nebyli ani zdaleka podobní žádnému z mých skutečných přátel? Byli to prostě moji neznámí dlouholetí snoví přátelé.
Při cestě lesem jsme narazili na vodní skluzavku. Nikoliv však takovou tu laminátovou skluzavku, které známe z akvaparků. Byla to lesní skluzavka z klád, po kterých kdysi dřevorubci splavovali kmeny pokácených stromů z hor do údolí. No budiž. Jsme přece ve snu, tak proč bychom se nesvezli na dřevěné vodní skluzavce, aniž bychom si zadřeli pořádnou třísku do zadku.
Tato skluzavka však kupodivu nekončila kdesi v údolí české kotliny, ale celkem překvapivě mne vyplivla v Africe. Cirka pět tisíc kilometrů za pouhých pár minutek. Bez pasu, bez víza, bez letištní kontroly a bez finančních nákladů. No prostě super. A pak že sny nemohou být kouzelné?
Navíc bylo zvláštní, že jsem do té Afriky na skluzavce dojel jen já sám. Buď tedy měla ta skluzavka nějaké odbočky, které jsem přehlédl a nebo se prostě moji snoví přátelé rozpustili v jejich nepodstatnosti. Moje snové kouzlo totiž pokračovalo dále i bez nich, a já jsem si našel nové přátele. V africké stepi jsem se totiž setkal se stádečkem ptakopysků.
Opět super, protože jediného skutečného ptakopyska, kterého jsem dosud viděl, byl ten vycpaný opelichanec v Národním muzeu v Praze. A vůbec mi nevadilo, že ptakopyskové nežijou ve stádech a jako obojživelní živočichové asi těžko mohou žít v suché stepi bez jediné kapky vody. Skutečnost, že ptakopyskové nežijou vůbec v Africe, nýbrž pouze v Austrálii a na Nové Guinei, byla již jen taková bezvýznamná maličkost. Moji ptakopyskové si prostě mohou žít kdekoliv sami uznají za vhodné. Klidně třeba na Sahaře, nebo i na Marsu.
Ptakopyskové navíc vůbec nebyli plaší, jako bývají všechna zvířata žijící ve volné přírodě. Naopak. Moji ptakopyskové byli velice přítulní, shlukovali se okolo mne a viditelně si chtěli se mnou hrát. Jeden extra přítulný ptakopysk se mi dokonce vyšplhal až na rameno, slastně mi funěl do ucha a lechtal mne svými fousky na tváři. Skuteční ptakopyskové sice fousky nemají, protože místo čumáku mají jakýsi kachní zobák. Ale tenhle můj ptakopysk-přítulňák prostě fousky měl. Můj sen mu je totiž přidělil.

A zde se dostáváme k další zvláštnosti snů. Sny totiž někdy dovedou korelovat se skutečnými událostmi, které se dějí okolo snícího spáče. Ptakopysk byl totiž stále více přítulnější, jeho funění do mého ucha bylo stále hlasitější a lechtání jeho fousků již začalo být docela nepříjemné. Tento děj mne nakonec vytrhnul ze snu a já jsem se probudil. Stále ještě trochu v polospánku jsem se zalepenýma očima začal rozhlížet a najednou vedle své hlavy spatřím ptakopyska. A sakra! Můj ještě zatuhlý mozek začal pomalinku šrotovat. Možná jsem se jen přesunul do dalšího snu? Nebo se mi to nezdálo a ve třetím patře paneláku v srdci Evropy se nějakým záhadným způsobem objevil ptakopysk?
Taková představa se mi dokonce začala líbit. Lidé chovají morčata, křečky, fretky a všelijakou další havěť. Proč bych tedy já nemohl mít jako domácího mazlíčka zrovna ptakopyska? Dokonale by to vyhovovalo mému smyslu pro absurdno. Už jsem se skoro začal těšit, jak s ptakopyskem na vodítku vyrazím na procházku k nejbližší vodní nádrži, aby se ten kuliferda s kachním zobákem taky trochu vycachtal. Trochu mi jen dělala starost otázka, jestli na městském úřadě mají pro takové případy i nějaké ptakopysčí evidenční známky a jak vysoký poplatek budu za ptakopyska platit.
Při spřádání budoucích plánů na venčení ptakopyska se mi postupně začaly rozlepovat oči a kontury ptakopyska sedícího vedle mé hlavy se počaly zaostřovat. Zřejmě ještě od vlivem snu mi ani zvlášť nevadilo, že si ptakopysk díky svému anatomickému uspořádání asi těžko může sednout. Jo, už vidím ptakopyska mnohem lépe. Má pěknou krátkou a hladkou srst, jen mu chybí ten pro ptakopysky charakteristický kachní zobák, podle kterého tato zvířata dostala své jméno. No budiž. Tak prostě budu mít ptakopyska bez zobáku. Aspoň bude trochu originální. Takový ptakopysk neptakopysk. Ostatně, celé jméno ptakopyska zní Ptakopysk podivný.
Když je podivný, tak klidně může být i bez zobáku.
Zaostřování očí již dostoupilo téměř k normálu a já si zálibně prohlížím toho svého nového ptakopysčího kamaráda. Dokonce mi začíná být jaksi povědomý. Jako kdybych jej znal již dlouho. Ta žíhaná srst, lechtavé fousky a kulatá, výrazně neptakopysčí hlava. Sakra, vždyť to není ptakopysk, ale moje kočka, kterou mám již sedm let! Kočka, která se mne funěním do ucha pokoušela probudit, aby se domohla své pravidelné ranní stravy. Což se jí dokonale povedlo. A já jsem přišel o svého ptakopyska.
Ale co? Nakonec je to dobře, že to byl jen sen. Co bych taky dělal s ptakopyskem? Pokud vím, tak žádná z firem ještě nevyrábí speciální ptakopysčí krmivo a já bych mu musel kupovat živé rybičky v akvaristice. Což by se mi asi dosti prodražilo, krmit toho pacholka akvarijními skalárami či neonkami. A taky by mi ten ptakopysk asi těžko vychytával myši na chatě, jako to dělá kočka. Navíc je ptakopysk též ptakořitníkem, neboli patří do řádu ptakořitních savců, jelikož se jako jeden z mála savců rozmnožuje snášením vajec. Je tedy takový ptačí z obou konců svého těla. A vysvětlujte potom někomu, že doma žijete s ptakořitníkem?

Ale aspoň chvíli jsem toho roztomilého a přítulného ptakopyska měl. V tom je právě to kouzlo snů, bez kterého by byl život fádnější a šedivější.
Nakonec jsem o toho ptakopyska stejně tak úplně nepřišel. Na ptakopyska jsem totiž přejmenoval tu moji kočku. Vlastně si to jméno sama tak nějak vyfuněla a vylechtala, když mne budila z mého ptakopysčího snu. Už prostě nemám kočku Zůzu, ale kočku Ptakopyska. Dokonce již na toto jméno i začíná slyšet. Například když jí dám do misky jídlo a řeknu "Pojď se nažrat, Ptakopysku !", tak velice ochotně přiběhne.
Prostě mám teď doma ptakopyska, který je poněkud podobný kočce. A nebýt toho snu, tak bych měl dnes doma furt jen obyčejnou kočku.


Je libo penis nebo vagínu?

15. listopadu 2015 v 17:08 | Malkiel |  Témata týdne
Dnešní postindustriální společnost je postavená především na informacích. A jednou ze základních jednotek informace je slovo. Právě proto má dnes slovo vysokou informační hodnotu i sílu. Všechno musí být přesně pojmenováno, popsáno, označeno, vyhraněno, zařazeno. Tento trend automaticky proniká do všech oblastí lidského života. Tedy i do sexuality. Musí být například přesně popsáno pohlaví. V současné době už lidem nestačí dvě pohlaví. Proto už existuje i třetí pohlaví a s postupujícím časem se množství pohlaví jistě rozšíří na mnohem větší počet. Jsem přesvědčen, že v budoucnosti si své vlastní pohlaví vybojují i notoričtí masturbanti ukájející se do dámských ponožek.
Problematika přesného označení pohlaví se pochopitelně promítá i do vědeckých kruhů. Již delší dobu probíhá skrytý boj o to, jakého pohlaví je vlastně naše planeta. Mužská část vědeckých kruhů samozřejmě obhajuje tezi, že Země je celkem logicky mužského pohlaví. Proti tomu se vášnivě staví militantní feministky, které skálopevně prohlašují, že naše planeta je ženského pohlaví.
Zásadní problém je však v tom, že se planetě Zemi nedají udělat genetické testy, aby se podle chromozomů mohlo pohlaví přesně zjistit. Zeměkoule totiž nemá chromozomy. Jediným ukazatelem pro určení pohlaví naší planety tak mohou být pohlavní orgány. Ty však nebyly dosud nalezeny.
Naštěstí jen dosud. Vědecká expedice složená výhradně z mužů totiž nedávno konečně objevila důkaz. Tímto důkazem je excelentní penis, objevený v pohoří Danxiašan v Číně. Mužská část vědecké veřejnosti pochopitelně zajásala, protože se tento penis stal důkazem, že je naše planeta mužského pohlaví.



Týmy feministek se však nehodlaly smířit s tímto důkazem a začaly horečně prohledávat celou planetu. A jejich pátrání jim přineslo též úspěch, protože nalezly ohromnou vagínu.

Je mi na blití

14. listopadu 2015 v 20:06 | Malkiel |  Témata týdne
Slova někdy opravdu mohou mít velkou sílu. Mohou vyvolávat radost i smutek, smích i pláč. Prostě mohou vyvolávat emoce. Někdy také mohou vyvolávat silný pocit na zvracení. A právě taková slova dnes slýchávám při sledování zpravodajství o událostech v Paříži.
Ta slova, která ve mne vyvolávají pocit na zvracení, se linou především z úst západoevropských politiků. Slova, kterými pokrytecky vyjadřují soustrast s oběťmi islámských teroristických útoků v Paříži. Jsou to falešná slova z úst falešných politiků, kteří právě svou činností a exportem "demokracie" sami způsobili situaci, která v Paříži nastala. Jsou to právě oni politici, kteří svými vojenskými i politickými zásahy do vnitřních záležitostí řady afrických a asijských států tyto země rozvrátili a uvrhli je do chaosu. Do chaosu, ve kterém se zrodily militantní islámské skupiny, včetně nechvalně známého Islámského státu. To oni svými skutky nepřímo zavinili smrt nevinných obětí v Paříži. Ne islámští teroristi, ale západní politici mají na rukou krev těch obětí.

Jděte s prdelema do prdele!

10. listopadu 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
O síle slov myslím není třeba vůbec pochybovat. Slova však mají takovou zvláštnost, že jejich síla bývá jaksi variabilní. To znamená, že síla stejných slov působí v různých situacích odlišně. Když třeba řeknete kamarádům, že jste se včera vyspali s nějakou ženskou, tak se od nich dočkáte nanejvýš chlapáckého poplácání po zádech. Ale řekněte to samé manželce? Teprve potom pocítíte skutečnou sílu těchto slov. A možná i sílu manželky. Pokud jste si za manželku vzali dostatečnou megeru vyšší váhové kategorie, tak se od ní možná dočkáte i poplácání. Jenže nikoliv po zádech jako od kamarádů, ale po tvářích. A následně se zřejmě dočkáte i vyhození vašich kufrů za dveře.
Naopak některá slova, která jsou jaksi všeobecně považována za úderná, jsou ve skutečnosti slabá jako čajíček, protože nemají prakticky žádnou účinnost. Třeba taková výzva "Jdi do prdele!". Co svět světem stojí, tak dosud nebyl zaznamenán jediný případ, že by se tam někdo po této výzvě skutečně odebral. Tedy kromě milovníků análního sexu, kteří se tímto směrem vydávají rádi i bez vyzvání.
S touto výzvou je též spojena jedna zvláštnost, neboť tato výzva též může být poněkud variabilní. V prdeli se totiž často ocitneme sami od sebe, aniž bychom tam chtěli být. A aniž by nás tam někdo posílal nebo aniž bychom byli milovníci análního sexu.

Hypotetický rozhovor o hypotetické události

7. listopadu 2015 v 19:53 | Malkiel |  Témata týdne
Mnozí lidé mívají různé zvláštní záliby. Někdy až bizarní. Někteří si například libují v tom, že kují pikle. Kutí piklí je pro mnohé lidi oblíbenou zálibou, ve které se velice vyžívají. Krásným příkladem takové piklekoucí záliby je následující hypotetický rozhovor.

Místo:
Kancelář ambasády nejmenované velmoci v hlavním městě nejmenovaného království na nejmenovaném arabském poloostrově.

Zúčastněné osoby:
1) Úředník státní administrativy nejmenované velmoci. Úředníka státní administrativy budeme pro zjednodušení označovat zkratkou ÚSA.
2) Iniciativní spolupracovník, příslušník státu, který vlastně ani státem není. Iniciativního spolupracovníka budeme pro zjednodušení označovat zkratkou IS.
(Upozornění: Veškerá podobnost těchto zkratek se zkratkami již existujících subjektů je čistě náhodná.)

Děj:
V kanceláři sedí elegantní muž v dokonale padnoucím obleku a zálibně si prohlíží vlaječku na psacím stole, která je známa pod názvem "Stars and stripes".
Do kanceláře vstupuje snědý muž s mohutným plnovousem a těžkými vojenskými botami dupe po naleštěných parketách kanceláře.

Úředník státní administrativy (dále již jen zkratka ÚSA): Nazdar Ahmede.

Iniciativní spolupracovník (dále již jen zkratka IS): Salam alejkum, šéfe.

ÚSA: Co tě sem přivádí, Ahmede? Řikal sem ti přece, abys sem moc nechodil, aby nás lidi neviděli moc pohromadě.

IS: Jenže tohle dost hoří. A to dovopravdy hoří. A bouchá. Helejďte šéfe, takhle by to nešlo. Vy jste nám slíbil, že nás nikdo nebude bombardovat a že všichni budou proti nám bojovat jen jako. A najednou přilítnou Azbuci, teda jako Rusáci, s těma svejma sůčkama a bušej do nás raketama jako hluchej do vrat. Takhle jsme si to přeci nedomluvili. Vždyť voni nám ty Azbuci rozstříleli už spoustu munice a zbraní, který jsme vod vás vyfasovali. Navíc už naši kluci začínaj remcat, že se kvůlivá pár tisícovkám dolarů nenechaj zabít. Že prej takhle to nebylo vůbec domluvený. Že prej by šli radši jako uprchlíci do Evropy dělat spící buňky našeho hnutí.

ÚSA: Hele chlapi, nemůžete přece jít všichni do Evropy. Já potřebuju, abyste aspoň některý zůstali tady na východě a dělali tady pořád to napětí. Zvlášť teď, když se mi kluci z an-Nusry,
z al-Jabhatu, Fatahu a ostatních skupin, který označujeme jako "umírněnou opozici", sypou pod náporem Rusáků a Asádovy armády jako perník.

Plytký rozhovor o ničem

3. listopadu 2015 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Jednou z mých zvláštních zálib je přemýšlení. Především přemýšlení o blbostech. Abych však nebyl příliš jednostranný, tak někdy přemýšlím i o kravinách a hovadinách. Oproti tomu vůbec třeba nepřemýšlím o hovadech. Ani čtyřnohých, ani dvounohých. Čtyřnohá hovada nejsou k přemýšlení, ale k jídlu. A dvounohá hovada jsou úplně k ničemu, tudíž nemá žádný smysl o nich přemýšlet.
Řekl bych, že můj mozek byl přímo stvořen k přemýšlení o blbostech, kravinách a hovadinách. Mozek někoho jiného byl třeba stvořen k tomu, aby vymyslel nějaký kolosální vynález. Zatímco můj mozek je stvořen k tomu, aby vymyslel nějakou kolosální kravinu. Jednou z takových mých oblíbených kravin je hra se slovy a s větami.