Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Na václavskym Václaváku

25. července 2015 v 22:03 | Malkiel |  Témata týdne
Dnes jsem po velmi dlouhé době z pracovních důvodů zavítal do centra našeho hlavního a též mého rodného i bydlištního města. A to přímo do centra nejcentrovatějšího, neboli na Václavské náměstí. V posledních letech do centra města chodím docela nerad. Mé léty opotřebované nervové soustavě totiž už moc neprospívají valící se davy hlučných lidí, kteří se přeřvávají všemi možnými světovými i nesvětovými jazyky.
Při mé dnešní návštěvě byla tato babylonská kakofonie navíc ještě podtržena bušením do bubínků jakýchsi zjevných bezdomovců, kteří se vydávali za pouliční umělce. Navíc by už člověk při dlouhodobějším pobytu v centru města pomalu zapomněl svůj rodný libozvučný český jazyk. Kromě toho tam jsou ceny všeho vyšroubované do závratných výšin. Tedy nic moc příznivého pro našince.


Můj příchod do rušného centra jako kdyby předznamenal jakýsi protijdoucí bodrý chasník, který mne oblažil nevyžádanou informací o stavu našeho hlavního města, pronesenou s výrazným moravským akcentem: "Tož pane, v tej Praze je takový bordeĺ, to je aľe hroznéé". Zřejmě tím měl na mysli mnou výše zmiňovaný bordel v podobě spěchajících davů hlučících lidí. Nikoliv bordel v podobě nějakého svinčíku na chodnících a vozovkách. Ty se mi totiž zdály býti celkem uklizené.

Utrpení způsobené nucenou návštěvou rušného centra velkoměsta jsem si chtěl vykompenzovat navštívením dvou mých oblíbených a sortimentně všehochutních krámků, které mám zařazené v kategorii "Vše od šroubků až po lokomotivu". Jako "velký zastánce blbostí", jak mne kdysi označila jedna moje bývalá přítelkyně, jsem měl eminentní zájem si nějakou užitečnou blbost zakoupit a tím si udělat radost. Radosti totiž nikdy není dost. Stejně jako užitečných blbostí. Aspoň jednou budou mít moji dědicové co vyhazovat, což je poněkud rozptýlí od přemrštěného truchlení nad mým odchodem do věčných lovišť.
Už se docela těším na ten pohled z nebes, jak budu sledovat jejich objevování třeba dvaceti fungl nových štětců. Zatímco já jsem za svého života často nemohl najít ani jeden a v případě nutnosti jsem musel použít k natírání třeba kartáček na zuby.
Leč provozovatelé krámků, či spíše nenasytní majitelé budov, mne o tuto radost připravili. Místo jednoho krámku byl thajský masážní salón a místo druhého se skvěla prodejna luxusních značkových hadrů. A já jsem měl po žížalkách. Respektive po užitečných blbostech.

Nevadí, zavítám aspoň do mašinkárny v pasáži Černá růže a kochavým pohledem na pidivláčky pohladím klukovskou část své duše, momentálně zraněné zmizením oblíbených krámků. No jistě, to se dalo čekat! Žádné kochání ani hlazení duše nebude. Mašinkárna je taky v prdeli a místo ní je nějaký zkrášlovací salón. Jelikož jsem však žádné zkrášlování své osoby neměl ani v nejmenším úmyslu, raději jsem z pasáže rychle zmizel.
Ostatně, moje bušní bubínky by zřejmě další pobyt v pasáži ani nevydržely. V aule pasáže se totiž konala jakási propagační akce, doprovázená živou hudební produkcí a zpěvem. Což o to, ten zpěvák zpíval docela hezky, jen na můj vkus poněkud vykastrovaně. Ale reprobedny přenášející zvuk jeho zpěvu byly kapacitně vhodnější spíš na nějaký stadion, než do uzavřené a stísněné pasáže. A nebo ta kapela měla jen nahluchlého zvukaře.

Za mého mládí byl Václavák spíš takovým polomrtvým šedivým místem. Stejně jako většina dalších míst v naší zemi, která byla velkým sovětským bratrem a pomatenými poválečnými voliči odsouzena k budování šedivě unifikovaného socialismu.
Pokud na Václaváku byly někdy nějaké davy lidí, tak to byly davy "šťastných budovatelů socialismu", které tam byly nedobrovolně nahnány za účelem radostné oslavy Svátku práce, neboli Prvního máje. Přičemž "šťastní uživatelé socialismu" na tyto davy blahosklonně shlíželi a kynuli jim z tribun zahalených do rudých fanglí.
Dobrovolně se tehdy davy lidí na Václaváku scházely pouze v případě, když jsme v hokeji porazili Rusáky. Bohužel nikdy ne na dlouho, protože tyto stranou a vládou neorganizované spontánní lidové veselice byly vždy brzo rozehnány policejními těžkooděnci.
Jenže i přes tu svoji šedivost a polomrtvost byl pro mne Václavák důvěrně známým a tím i útulným místem. Například jsme si mohli dávat rande tzv. "pod ocasem", neboli pod zadní částí sochy svatého Václava. Tedy přesněji pod ocasem jeho koně. V dnešním davu okolo sochy by člověk měl těžko šanci tu svoji vyvolenou vůbec najít. Zejména pokud si vlivem večer vypitého alkoholu a značnému šeru v taneční kavárně tak úplně přesně nepamatoval její vizáž.
Dnešní Václavák už prostě není mým Václavákem. Už to není ten Václavák, kde jsem si mohl skočit do automatu Koruna na dobrou sekanou s bramborovým salátem nebo na bramborák. Dnešní Václavák už mi nepatří. Patří především cizincům a mladé generaci.

Pro mírně konzervativního člověka s občasnými nostalgickými záchvaty, který nepříliš dobře snáší jakékoliv změny, jsou takové prudké proměny jeho bydelního města stále hůře akceptovatelné. Nemluvě o architektonických proměnách. Člověk třeba jen pouhých pár měsíců nenavštíví nějakou lokalitu a když tam potom přijede, málem to tam nepozná. Místa, jejichž vzhled má za desítky let neměnnosti vrytý v paměti, náhle vypadají úplně jinak. Místo továrních hal ještě z dob Rakouska-Uherska, nevzhledných plechových ohrad či jen ploch zarostlých plevelem, tam najednou stojí lesklé prosklené budovy. A místo po pěšinkách vyšlapaných v plevelišti, vesměs lemovaných letitými odpadky, se tam dnes chodí po širokých chodnících. Až má z toho člověk takový téměř svatokrádežný pocit, že se vyskytuje někde, kde by vlastně vůbec neměl být.

Ostatně ten pocit, že bych někde neměl být, že někam nepatřím, vlastně prožívám poměrně často. A myslím, že nejsem sám. My všichni během celého života neustále prožíváme pocity, že už někam nepatříme. A to vše souvisí vždy s určitou skupinou či davem. Čerstvý školák už nepatří do davu předškoláků, středoškolák už nepatří do davu školáků, pracující už nepatří do davu studentů, rodič už nepatří do davu bezdětných a ženatý už nepatří do davu svobodných (i když mnozí tento fakt za příliš závazný nepovažují).
Tak se to stále posouvá, jako kdybychom jezdili tramvají od zastávky k zastávce. Až nakonec vypadneme z davu produktivních pracujících a ocitneme v davu neproduktivních důchodců, kteří už prakticky nepatří vůbec nikam. Jejich nejbližší a též i konečnou zastávkou je hřbitov. Kde definitivně splyneme s davem nebožtíků, již dříve tam uložených či rozptýlených. Jestli mají i nebožtíci také jakési pocity příslušnosti k nějakému davu, to zatím nevíme. Ale jednou to určitě zjistíme. Bohužel však o tom už nebudeme moci nikoho informovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. července 2015 v 22:34 | Reagovat

Podle Čerfovy posthumní informační teorie je možné o tom, co zjistíme, informovat příslušníky stejného davu. Ti to sice rovněž vědí, ale to nám - aspoň podle pozemských zkušeností - nebrání je informovat znovu :-).

2 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 25. července 2015 v 23:06 | Reagovat

[1]: Že by si nebožtíci na hřbitovech mezi sebou takhle klábosili? No budiž. Ale musí k tomu zřejmě používat nějakou nonverbální metodu, protože nejsou vůbec slyšet. A navíc ani nemají hlasivky. Teda ti spálení určitě.
Což je do jisté míry dobře, protože třeba na Olšanských hřbitovech je pohřbeno kolem dvou milionů lidí. A kdyby žvanili všichni najednou, tak by to mohlo narušovat pietu místa a rušit pozůstalé v rozjímání. ;-)  :D

3 userka userka | E-mail | Web | 26. července 2015 v 0:35 | Reagovat

"prudké proměny" :) To se ti jenom zdá, ale nedivím se. Nejhorší je, že si člověk po čase skoro ani nevzpomene, jak to místo vlastně vypadalo předtím.

4 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 26. července 2015 v 1:02 | Reagovat

[3]: V kontextu s tím, že se tady desítky let prakticky nic moc nezměnilo, tak jsou ty proměny zejména za posledních deset let opravdu prudké. ;-) Navíc já jsem dost pomalej člověk, proto je pro mne prakticky všechno rychlé.:D
Ale máš pravdu, že po čase si člověk na ty nové pohledy zvykne a potom si ten původní vzhled již hůře vybavuje. Člověku se vybaví třeba nějaké detaily, ale celkový vzhled se rozmlžuje.
Ale u vzhledu lidí, které jsem hodně dlouho neviděl, to mám opačně. Tam se mi spíš vybavuje celkový vzhled, ale třeba detaily obličeje se mi přestávají vybavovat.
Ale také to není úplně pravidlem. U některých žen si třeba dost podrobně vybavuji hrudníkové partie, ale to ostatní mám jako v mlze. :-D

5 VendyW VendyW | E-mail | Web | 26. července 2015 v 8:22 | Reagovat

Nevím kde ty tvoje krámečky byly ale vím že na Újezdě určitě ještě vloni jeden takový a to docela velký existoval. Tak rok je v tomhle dlouhá doba a všechno se mění rychle jak říkáš ale tenhle je snad dost stabilní a funguje(snad) na stejnémmístě už skorem dvacet let. Což je v době tržního hospodářství a leváren všeho druhu který u nás existuje dost dlouho. Takovýhle změny pozoruju u Anděla (nesnáším nové mluvnické obraty NA Andělu NA Břevnově apod. nevím kdo tyhle paskvily vymyslel a dovolil) Znám to tam od malinka a musím říct že tomu  přestavby prospěly ale zas to zabilo toho ducha takové té dělnické "kolonky" těch malých domečků a krámků v nich. Ještě že zůstala Ringhofferova vila, byť dneska utopená za kancelářským centrem a hotelem. Ale je to i dost velký skok z té oslnivosti když se vyjede u bývalého Mövenpicku na Plzeňskou s těmi omšelými starými a po černých bratřích vybydlenými domy. Já se ostatně v takovém "meziprostoru" pohybuju u dvacet let. Od doby kdy jsme se z Prahy odstěhovali. Vím že nejsem srostlá tady s tím místem a nevím jestli někdy vůbec budu a v Praze už taky nejsem doma. Sice tam mám maminku ale místo kde jsem žila od narození už není mým, byt je prodaný a maminka tam je v nájmu. Takže až odejde zmizí ten poslední tenký kořínek který mě k domovu váže. A ten pocit vykořenění a toho že nepatřím ani sem ani tam bude už trvalý.

6 Kosma Kosma | Web | 26. července 2015 v 9:39 | Reagovat

Bomba, pobavily me ty stetce, to mam doma taky!;-) Krasny clanek.

7 Kitty Kitty | E-mail | Web | 26. července 2015 v 11:32 | Reagovat

Nejenom o štětcích ztrácím přehled. A nejen já. Měla jsem nachystané na zrušení několik dost hmotných věcí, jako starou svářečku, asi tunovou řezačku na kopřivy ještě s těžkým kolem a další. A najednou zmizely. Kam to v této farmě hospodář dokázal schovat nevím. Až se bude zase něco renovovat, najde se i ta řezačka i svářečka a hafl dalších věcí, které měly proletět šroťákem. Nebo už je mohli mít jiní uživatelé, kteří by je měli rádi. Takto je to někde ulité i při obřích rozměrech ;-)

8 valin valin | Web | 26. července 2015 v 12:45 | Reagovat

Ježišimarja Malki, tys v depresi. Já z toho tvýho článku cítím docela smutek. Na Václavák už příště nelez, nepůsobí to tam na tebe dobře. ;-)  ;-)

9 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 26. července 2015 v 13:10 | Reagovat

[5]: Jo, tak to máš přesně pravdu, že již pár desítek metrů od "hailajfového" Anděla se jaksi zastavil čas, či dokonce začal jít pozpátku. A z bývalé dělnické čtvrti se paradoxně stává jakási "vyloučená lokalita", kde nikdo nikdy nepracoval a pracovat nebude. Hnědočechů už tam sice moc není, ale o to víc je tam existencí sice světlé barvy pleti, ale stejně nevábného či ještě horšího chování. A tuto žalostnou skutečnost nezakryjí ani jásavé obří billboardy na štítech prvních domů tohoto smíchovského "Bronxu" směrem od Anděla.

[6]: Kdyby se jednalo jen o štětce, tak by to ještě celkem šlo. Ale já mám doma spoustu takových věcí v mnohonásobném počtu. Jenže když je potom potřebuju, tak nemám šanci je najít a jdu si raději koupit další. Čímž podporuji zdárné fungování tržního hospodářství. :D

[7]: Vzhledem k tomu, že jsi svého druha označila jako "hospodáře", tak si myslím, že se zachoval naprosto pragmaticky. Správný hospodář totiž nikdy nic nevyhodí. ;-)  :D

10 VendyW VendyW | E-mail | Web | 26. července 2015 v 13:25 | Reagovat

[9]:To určitě! Je fakt že, jak říkáš Hnědočeši tam už opravdu nejsou tak hojně jak před nějakými patnácti lety, ale ty baráky vypadají jako by tam byli stále. Teď se dává do kupy Malostranský hřbitov takže to bude taková malá oázka zeleně, do doby než jí zas začnou devastovat když už ne ti hnědočeši kvůlivá kterým byl zavřenej ale jiní zmetci kterejm se nechce makat. Je fakt že to je jen ta část od Anděla po zastávku U Zvonu, od Klamovky vejš už to je zas cajk.

11 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 26. července 2015 v 13:26 | Reagovat

[8]: Já bych to nenazval ani depresí, ani smutkem. Spíš takovým závanem nostalgie. A na ten Václavák fakt dlouho nepolezu, protože se tam už fakt necítím doma.
Raději se zastavím na náměstí mého druhého "rodného" města Benešova, kde je i přes kotrmelce tržního hospodářství stále můj oblíbený bufítek, ve kterém si mohu dát lahodnou sekanou s bramborovým salátem. A hned vedle v cukrárně si dát kopeček zmrzliny za sedm korun. Nikoliv za čtyřicet korun, jako v Europarku v Praze. ;-)
Teda ne, že bych si nemohl dovolit dát za něco čtyřicet korun. Ale při lízání titěrného kopečku zmrzliny za čtyři pětky by se mi asi šeredně zkřivila huba odporem. ;-) :D

12 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 26. července 2015 v 13:44 | Reagovat

[10]: Já tam dost často projíždím, když jedu za synem, který bydlí na stráni pod Strahovem. A vždycky se děsně bojím, že mi tam chcípne auto. ;-)  :D
Mám tam takový utkvělý pocit, že za pár hodin by z auta zbyl jen polorozebraný vrak, uvnitř mé vybělené kosti a z platíčka ibalginu, které mám ve schránce přístrojovky, by si někdo za rohem vařil nějaký fet,:-D
Ale ono to okolo toho Zvonu bylo vždycky dost děsné, už i za mého mládí za bolševika. Jenže tenkrát to bylo pořád ještě jaksi aspoň trochu kultivované dohledem Veřejné bezpečnosti a státních orgánů. Zatímco teď už tam zjevně vládne jen jakási anarchie. Radnice Prahy 5 má tuto lokalitu v držení zřejmě spíš jen symbolicky.

13 VendyW VendyW | 26. července 2015 v 17:46 | Reagovat

[12]: Tak to jezdis misty meho detstvi, mladi a dospivani. Vsude tam kolem jsme litali. To jezdis od Klamovky doprava po Podbelohorske az nahoru, ze? Kde presne tam bydli? Urco to budu vedet .... :-)

14 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 26. července 2015 v 18:03 | Reagovat

[13]: On bydlí kousek od Hřebenky. Takže z Plzeňské hned u hřbitova zahnu doprava a profiknu to přes Holečkovu nahoru. Přesně ti to samozřejmě říkat nebudu. Moje milá skorosnacha si sem chodí číst a ta by mne zjezdila, kdybych tady prozrazoval jejich adresu. ;-)  :D

15 kontrastní bratr kontrastní bratr | Web | 27. července 2015 v 11:31 | Reagovat

Jak tak tady čtu vaše komentáře, dostavilo se "deža ví", (tím se nechci dotknout multikulturně nějakého Deža. Nedávno jsem musel na celnici na Plzeňské jet zaplatit DPH, a cestou nahoru jsem měl všeobjímající pocit divného zmaru z mrtvých šedivých domů. A dvě hodiny čekání na celnici jsem strávil v obavách, jak bude vypadat moje auto, a zda nepůjdu na vlak do Benešova.
Jak zpívá Těžkej Pokondr v písničce "Čórli mi kolá". :-D

16 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 27. července 2015 v 12:44 | Reagovat

[15]: To mi připomíná ten vtip, jak Dežo vyhraje v loterii Mercedes, jede na první projížďku a píchne kolo. Tak zvedne auto na hever a mění kolo. Najednou vedle něj zabrzdí otřískanej žigulík, z něho vyskočí dva jiní dežové, vytřískají okno Mercedesu a zavolají na Deža: "Ty si vem kola, my si vezmem rádio!" :-D

17 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 27. července 2015 v 13:11 | Reagovat

[15]: Jo, a ještě mne napadlo, jestli ty naše pocity nevycházejí z toho, jak nás kdysi na Smíchově před kinem Maják okradli cikáni? ;-)  :D

18 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 27. července 2015 v 19:16 | Reagovat

Malkieli a co takhle na vláčky do Technického muzea? :-)
S důležitým štětcem a podobnými velice potřebnými věcmi jste mi připomněl tatínka :-)
Pořád potřebuje spoustu věcí a nejsou to jen štětce. Tuhle chtěl pro jistotu koupit náhradní motor do traktůrku, protože co kdyby náhodou...
A kde na něj vzal?
Mašinkou :-)
Asi by se Vám můj táta líbil, zaprvé tím, jak si do domečku (na půdu) neustále valí novou a novou kuličku a za druhé tím, že se ty kuličky potkávají s těmi mašinkami.
Já jsem měla možnost si ty muzejní pohladit, když byly v naší širší rodině na opravě.
Nádhera, opravdu.
Moje láska k mašinkám byla pěstována stejně, jako maminčina nenávist :-)
Časem, který jim táta věnuje :-)

19 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 27. července 2015 v 22:19 | Reagovat

[18]: To nevíš, že náhradních motorů do traktůrku není nikdy dost? Nojo, ženská. :-D  :-D
V Technickém muzeu teda zrovna moc vláčků není. Když už, tak v muzeu ČD v Lužné u Rakovníka, nebo jednou za rok v depozitáři NTM v Chomutově. Z mé strany vše spolehlivě několikrát prošmejděno. ;-) Onehdá se mi dokonce podařilo vnutit se do depa Bechyňky v Táboře, kam normální smrtelníci jinak nemůžou.
Zaujala mne zmínka o tom, že se u vás v rodině snad opravují muzejní železniční exponáty? Hmmm, asi nějaká dobrá rodina. ;-) A co konkrétně jsi měla možnost si pohladit?
Jinak bych prosil vynechat to vykání. Žádný mladík sice už nejsem, ale ctihodný kmet taky ještě ne. A pokud někdy budu kmetem, tak rozhodně ne ctihodným. ;-)  :D

20 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 27. července 2015 v 22:31 | Reagovat

[19]: Kdybych tak věděla co jsem hladila...
Ale možná jsi byl v muzeu, když já hladila ty mašinky :-)
A nebo že bych si spletla muzeum?
Ale jo, jednu vím, ta sice není muzejní, ale stála za pohlazení :-)
Mašinka Moravia...
Tu taťka se strejdou vyráběli hezky celou, do posledního nýtku :-)
A co vím, možná v nějakém muzeu stát bude :-)

21 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 27. července 2015 v 23:42 | Reagovat

[20]: Aha, tak ono se jedná o model. Já jsem tomu rozuměl tak, že se u vás v rodině opravují velké muzejní exponáty.
Ale jinak modýlek je to hezký, pěkně propracovaný. Což dovedu sám ohodnotit, protože kromě fandovství do velkých lokomotiv a vůbec do všeho historického, co se pohybuje, jsem i trochu modelářem. Což u mužů zase až není nic tak zvláštního.
U tebe jako u ženy je to již méně obvyklejší. I když ne tak úplně. Kdysi jsem byl s jednou bývalou přítelkyní v muzeu ČD v Lužné a tu jsem tam doslova musel tahat z kotlů parních lokomotiv.:D  Když jsme skončili prohlídku, tak byla špinavější, než opravárenský personál muzea. :-D

22 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 28. července 2015 v 0:09 | Reagovat

[21]: Jééé, to se omlouvám, že jsem Tě zmátla :-)
Nějak jsem mezi modely vyrůstala a velký vlak mě ani nenapadl :-)
Ale já vážně jen pohladit, na modelařinu nemám trpělivost a vlastně ani oči :-)
Ty miniaturní šroubečky a nýtky sotva vidím a vůbec nechápu, jak je může vidět táta se strýčkem, neboť krátkozrakost mám po jejich větvi :-)

23 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 28. července 2015 v 0:26 | Reagovat

[22]: U miniaturních šroubečků není krátkozrakost vůbec na škodu. Spíš naopak. Lidé vidící špatně na dálku většinou vidí velmi dobře na blízko. Horší je to při tzv. stařecké dalekozrakosti, kdy člověk krásně vidí číslo na tramvaji v dálce, ale v knize v náručí si bez brýlí na čtení nepřečte ani písmeno. Pokud teda ovšem není současně krátkozraký i dalekozraký, neboli kompletní slepejš. :-D

24 Iva Iva | 28. července 2015 v 1:25 | Reagovat

Moc pěkně jsi popsal pocity, které já v dnešní Praze mívám. Už mi to tam nepatří a já nepatřím tam. Až nebude maminka zpřetrhá se asi poslední pouto i s místem, kde jsem třicet let žila. Turisty nemám vůbec ráda. Nejen proto, že jsou prostě všude, ale také mi vadí, jak nadšeně obdivují ten skanzen, bez běžného života,který se z historických částí Prahy stává. Jsou tam jen úřady, kšefty se sklem, drahé hospody a směnárny.Lidé se stěhují, kouzlo se vytrácí a ti přitroublí turisti to stejně nepoznají. :-?

25 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 28. července 2015 v 1:40 | Reagovat

Nevím jak na ostatní, ale na mě to zapůsobilo hodně nostalgicky, pomalu až smutně.... ;-)

26 rrrrrrrrrrrrrrrrr rrrrrrrrrrrrrrrrr | 28. července 2015 v 8:54 | Reagovat

Profil

Medicínsky nediagnostikovatelný blázen, extrovertní introvert, sklerotik s báječnou pamětí, hyperaktivní lenoch, bohatý chudák a inteligentní hlupák, to všechno jsem já.

A PROTOŽE JSI LENOCH, TAK POTŘEBUJEŠ PRACOVITÉHO MUŽE,

KTERÝ SE NAVÍC NECHÁ OCHOTNĚ NEUSTÁLE URÁŽET (nikde jsem neviděl tolik narážek na muže, jako právě na tvém blogu).

Jsi prostě namyšlená arogantní kravka,
která si myslí,
že muži přišli na svět jenom kvůli tobě.

27 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 28. července 2015 v 11:07 | Reagovat

[23]: No jo, když si sundám brýle, tak ty šroubečky vidím, to jo, ale nesmí mi žádný upadnout, páč pak už ho v životě nenajdu :-)
Jinak moje oči...
Třeba nemůžu řídit. Nooo, asi bych mohla, ale když kouknu na tacháč, musím zaostřovat a zpět na silnici a musím zas zaostřovat. Mám problém s rozdílem vzdálenosti :-) Těm očím trvá nějak moc dlouho, než se přeorientují :-)

28 Malkiel Malkiel | 28. července 2015 v 13:09 | Reagovat

[24]: Jo, ten skanzen je myslím velmi trefné přirovnání.

[25]: To je jen takový závan nostalgie, na který mám myslím ve svém věku nárok.;-)

[26]: No ty ses teda povedl.:-D :-D  Ty máš asi nějaké závažné potíže s pochopením psaného textu, co? Protože jinak by pochopil, že je všechno psané v mužském rodě, tudíž jsem chlap. A rozhodně nepotřebuji nikoho, kdo by mne živil, protože se dostatečně uživím sám.;-)

[27]: A co zkusit do auta bifokální brýle?
A nebo se nekoukat na tachometr. Ta ručička bývá docela stresující.;-)  :-D

29 Van Vendy Van Vendy | Web | 28. července 2015 v 18:54 | Reagovat

Já se ti ani nedivím. Taky mi chybí některá stará místa. Ale nemám problém ani s novými místy, nebo spíš s novými stavbami (v Brně se mi třeba líbí Špalíček, i když se o něm vedou rozporuplné verze - jedni jej opěvují, druzí jej považují za paskvil. Mně se líbí, ale pět dalších Špalíčků tohoto typu už by mi lezlo krkem. Taky se mi líbí-nelíbí nová budova, která vznikla na místě několikaleté proluky, nachází se v Brně na Svoboďáku. Sama o sobě je zajímavá, ve společnosti historických domů však vypadá jako facka. Ale protože to není jediná moderněji stavěná budova, zas tolik mi to nevadí). Nemám nic proti změnám, ale jsem ráda, když jsou ještě zachovány některé staré obchody, na místech, kde byly, jako třeba obchuďák u Vichra, jedny domácí potřeby na Masaryčce, lékárny, knihkupectví a obchůdek se zeleninou. Docela líto je mi tří zaniklých občerstvovacích bufetů, které bohužel žádný McDonald nenahradí.)
Ale k Praze a Václavskýmu Václaváku (dnes jsem si tu písničku prozpěvovala, ještě než jsem otevřela tvůj blog. Vida, nějaké propojení).
Nedivím se,že jsi docela otrávený. Prahu jsem taky kdysi mívala ráda, i dkyž nebyla tak pestrá jak dnes, měla své kouzlo. Teď je to pro mě spíš turistické město... i s negacemi v podobě otravných žebrajících skupin a skupinek. Škoda toho krámku, který tam kdysi stával. Škoda víc krámků, které tam stávaly, protože ne všechny byly marné, zbytečné a se zbytečnými zbožím. Ale peníze válcují svět, bohužel a někdo si holt nemůže dovolit platit nájem, kdežto jiný ano.
O změnách jsem občas přemýšlela, hlavně když vidím změny v místě, kde jsem vyrůstala. Změny by měly být, svět nemůže ustrnout na jednom fleku. Ale možná by neškodilo, trochu zvolnit... mohly by probíhat trochu pomaleji. Zbožné přání k ničemu... :-?  8-)

30 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 28. července 2015 v 21:49 | Reagovat

[29]: Že bysme byli nějak hlouběji propojeni přes Václavák?  ;-)  :D
Jojo, "náš" svět mizí stejně, jako kdysi zmizel svět našich předků. Stejně jako zmizeli ti předci a časem zmizíme i my. Prostě takový nezadržitelný běh světa.
Já jsem kdysivávejc jezdíval často do Brna na služební cesty a s oblibou jsem se na jídlo stavoval v rybárně nedaleko Svoboďáku na lahůdkové restované rybí filé s pečenými bramborami a s tatarkou. To bylo ještě v dobách, kdy rybí filé opravdu bývalo kusem ryby a nikoliv slisované cosi, napumpované vodou.
Předpokládám, že ta rybárna tam už dnes asi taky nebude. Dnes tam nejspíš bude nějaká banka.
Co se týče nových budov ve staré zástavbě, tak tam též mívám jisté výhrady. Ale po čase si člověk zvykne na kdejakou obludnost. Kdysi jsem třeba mrmlal proti Tančícímu domu na nábřeží Vltavy, ale dnes po 19 letech už má člověk pocit, že je tam odjakživa. Rozhodně je tam hezčí, než byla ta dřevěná a později plechová ohrada, která tam byla od bombardování v roce 45.

31 Van Vendy Van Vendy | Web | 30. července 2015 v 15:00 | Reagovat

[30]:Tu rybárnu si pamatuji. A máš pravdu, už je zrušena. Nevím, co tam je, buď banka (v tom by ses trefil), nebo nějaké jiné občerstvení.Mám dojem, že jeden čas tam byla jakási prodejna oděvů.
A souhlas, filé bývalo opravdu filé. Dnes aby takové filé hledals s lupou. Nebo podle doporučení.
Tančící dům v Praze se mi docela líbí, šílená stavba. Ale pět tančících domů už by mě lezlo silně na nervy, podobně jako případných pět špalíčků v Brně. (Paradoxně, řada historických domů, které si jsou velmi podobné, mi vůbec nevadí. Tak nějak mi spolu ladí a dobře se doplňují).
A máš pravdu, je to lepší než plechová ohrada.
A tu písničku jsem si fakt ten den prozpěvovala. Myslím, na Václavským Václaváku :-D
P.S. ke komentu 26 - tady si někdo  plete jabka s hruškama. Nebo ženský s chlapama. Asi by to mělo přestat chlastat nebo fetovat. :-D Každopádně, má pozoruhodné dedukce! :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama