Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Březen 2014

Ošidné touhy

30. března 2014 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Hošík s hláskem pisklavým
těší se na cestu časem
až bude mužně burácet
dokonale nízkým basem

Dívka pelu panenského
jako dívky všecky
moc se těší na dobu
kdy narostou jí cecky

Teď už všechno mají
oba dosti nízko
ale taky do hrobu
sakramentsky blízko

Zasraná Praha

29. března 2014 v 19:04 | Malkiel |  Témata týdne
Přibývající věk sebou přináší dva nerozlučné průvodce. Tím prvním je tvrdnutí jater, zejména u mužů a tím druhým je měknutí mozku u všech. Měknutí mozku někdy způsobuje až fanatické propadání nostalgii a poněkud zkreslené hodnocení "starých zlatých časů", ve kterých jsme strávili své mládí a zejména dětství. Což spolu celkem krásně souzní, protože v dětství jsme ještě neměli mozek dovyvinutý, zatímco ve stáří jej již máme poněkud převinutý. Proto se o starých lidech někdy také říká, že jsou stejně blbí jako batolata. Ono těch podobností je tam vlastně více. Třeba nejistá chůze, nesrozumitelná mluva, bezzubá ústa, kašovitá strava a nekontrolovatelné vyměšování.

Moje cesta časem

28. března 2014 v 21:11 | Malkiel |  Témata týdne
K cestování časem člověk vlastně ani nepotřebuje nějaký složitý přístroj, popisovaný ve vědecko-fantastické literatuře. K cestování časem člověku stačí obyčejný život. A taky možnost nějakou dobu si ten život odžít. Když se potom člověk ohlédne za svým životem, tak teprve vidí tu doslova hmatatelnou cestu časem.
Já jsem se například narodil v době, kdy ulice i chodníky v mém rodném Nuselském údolí i v celé Praze osvětlovaly plynové lampy. Ráno a večer vždy chodil ulicemi muž s dlouhým bambusovým bidlem, zvaný "lampář", který všechny ty lampy jednu po druhé rozsvěcel nebo zhasínal. Věc dnes naprosto nepředstavitelná. A jen tak mimochodem, takový lampář musel být mistrem své profese. Háčkem na konci asi deset metrů dlouhého bidla musel zatáhnout za drátěný kroužek o průměru deseti centimetrů, kterým se otevíral a zavíral plynový kohout lampy. Kromě toho dovedl lampář tím bidlem vyměnit i spálenou punčošku plynového hořáku. Bidlem odklopil skleněný kryt lampy, háčkem šikovně vyháknul objímku spálené punčošky, snesl ji dolů a stejným způsobem na místo dopravil i namontoval novou punčošku. A to vše bez dnes používané hydraulické montážní plošiny, jen s pomocí dlouhého bambusového bidla.

Cestování černou dírou

27. března 2014 v 21:24 | Malkiel |  Témata týdne
Jednou z možností, jak cestovat v čase, je tzv. "černá díra". Černá díra je určité místo kdekoliv ve vemíru, ve kterém buď zmizí jakékoliv hmotné předměty a nebo se přesouvají do jiné časové dimenze. Popřípadě do jiného prostoru.
Černá díra už mnoho let nedává vědcům spát a již delší dobu se pokoušejí o její vytvoření v laboratorním prostředí. Proto byl v rámci Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) nedaleko Ženevy ve Švýcarsku vybudován obrovský urychlovač jaderných částic Large Hadron Collider (LHC).

Cesta k sebezničení

26. března 2014 v 20:32 | Malkiel |  Témata týdne
Cestování časem může být pro někoho lákavou představou. Teoreticky to snad je prý i možné. Prakticky to zatím proveditelné není. Naštěstí. Vynález cestování časem by totiž byl pravděpodobně tím posledním, co by lidstvo před svým definitivním koncem vynalezlo.
Představme si třeba muže, který by se chtěl zbavit své neustále držkující manželky. Jednoduše by si zajel do minulosti, počkal si na svoji budoucí těhotnou tchýni a bafnul by na ní někde za rohem. Tchýně by z leknutí potratila a muž by měl po starostech, protože jeho budoucí žena by se vůbec nenarodila. Potom by se vrátil do své doby a manželka prostě nikde. Odpadlo by lítání po soudech s rozvodem a tahanice o majetek. Navíc by nemusel platit ani alimenty, protože pokud by se nenarodila jeho žena, tak by mu ani nemohla porodit děti.
Otázkou ovšem je, jestli by jeho manželka nedostala stejný nápad dříve než on a nespokojený manžel se nevypařil dříve, než by sám stačil usednout do stroje času.

Cesta v čase jako prase

24. března 2014 v 21:23 | Malkiel |  Poetické blouznění
Už se těším jako prase
na možnosti cesty v čase
udělám si krátký let
do svých mladých školních let
zmláťým tam ti debyli
co mně blbje učyly

Upozornění: Tato básička je výsledkem náhlé tvůrčí euforie a současně i důkazem pokročilé paralýzy autorova mozku.

Lapače od Apače

24. března 2014 v 2:56 | Malkiel |  Poetické blouznění
Nabízel mi Apač
indiánský lapač snů
halekal jak tlampač
jmenoval se Vinnetů

Povídám mu Apači
jdi s tím krámem do πči
Na lapání snů
metodu mám svou
krásné sny si nachytám
jenom vodou ohnivou

Malkielův odkladač snů

22. března 2014 v 12:32 | Malkiel |  Témata týdne
Pokud bychom měli hovořit o nějakém ideálním lapači snů, tak by se jednalo přímo o mne samotného. Nějaký kruh, propletený provázky a protažený kurníkem, je jako lapač snů oproti mně úplný břídil.
Podle mých pozorování jako lapač snů působí především moje hlava. Zřejmě to bude tím, že je ze všech částí těla k lapání snů nejlépe vybavena. Přesněji řečeno, obsahuje nejvíce vstupních otvorů, konkrétně pět. A když se někdy pořádně bacím do hlavy o něco hranatého, tak občas i nějaký ten vstupní otvor přibude navíc.
Ostatní části mužského těla jsou na otvory poměrně chudé a navíc jsou tyto otvory poněkud nevhodné pro vstup čehokoliv, tedy i snů.
Například takový konečník, který je opatřen silným svěračem. Je tedy více než pravděpodobné, že jemný éterický sen by prakticky neměl šanci překonat pevné sevření konečníku. Ale i kdyby se mu to nakonec povedlo, tak by sen musel při dalším postupu překonávat silný tlak zlých duchů, kteří by proti němu šly opačným směrem.
Ani o močové trubici se nedá hovořit jako o nějakém ideálním vstupním otvoru pro sny. Je velmi úzká, tudíž by byla značně nevhodná pro vstup větších snů. Navíc je na opačném konci zašprajcována zbytnělou prostatou. Kromě toho by jistě snům nesvědčilo ani to agresívní kyselé prostředí.

Lapač hoven a jiné lapače

19. března 2014 v 20:53 | Malkiel |  Témata týdne
Člověk má již odnepaměti tendence vyrábět různé lapače. Jedním z nejkurióznějších lapačů je však zřejmě lapač snů. Bližší popis tohoto zařízení může čtenář najít v mém minulém článku Lapač blbců.
Úkolem prvních lapačů v historii lidstva bylo zejména lapání různé zvěře za účelem obživy. Dnes však již nemusíme lapat zvěř, abychom se uživili. Proto člověk své lapače živočichů nasměroval k jinému účelu. Například k lapání živočichů nejedlých, ale především otravných. Jako například hlodavců a krtků.
Mně osobně sice třeba takový krtek moc otravný nepřipadá, ale krvelační zahrádkáři mají na tohoto bracha v černém sametovém kožíšku doslova spadeno. Naštěstí máme zákony, které chrání krtky před genocidou ze strany zahrádkářů. Zahrádkář tudíž nesmí krtka utlouci lopatou, ale smí jej pouze lapit do lapače a opět na jiném místě vypustit. Nejlépe na zahradu souseda. "Stejně si ten hajzl na všechno nakrad a ta jeho krasomila se chová jako kurva, která dá všem. Jen né mně. Tak ať si užijou s krtkem, šmejdi !"

Lapač blbců

17. března 2014 v 21:41 | Malkiel |  Témata týdne
Onehdá jsem u kamarádky spatřil předmět, který jsem prvotně považoval za eskymáckou sněžnici. V tomto případě by se ovšem muselo jednat o jednonohého eskymáka, protože sněžnice na druhou nohu nebyla nikde v dohledu. Nějak si však nedovedu představit jednonohého eskymáka, kterak se s jednou nohou plahočí v zasněžených pustinách.
V takovém případě by snad bylo lepší použít jakési eskymácké invalidní sáně tažené severskými psy s plným počtem končetin.
Sněžnice zavěšená na špagátě navíc vypadala, že s ní nedávno nějaký eskymák rozšlápnul tučňáka, protože z ní do všech stran trčelo ptačí peří. Na druhou stranu je však nutno poznamenat, že takový jednonohý eskymák má značně omezené manévrovací schopnosti, tudíž může snadno šlápnout i do něčeho horšího, než jen do tučňáka. Což by se v obýváku mé kamarádky pochopitelně vyjímalo mnohem hůře, než rozšlápnutý tučňák.