Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Mé chorobné fantazie

25. února 2014 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Na nedostatek fantazie si opravdu nemohu stěžovat. Moje fantazie se však bohužel projevuje poněkud zvláštním způsobem. Nestavím si ve svých fantaziích nějaké vzdušné zámky, ani si nepředstavuji něco absolutně nereálného. Moje fantazie se projevuje vciťováním do určitých situací, či do životů konkrétních osob.
Někdy dokonce ty životy druhých lidí pomyslně prožívám. Jdu třeba nakoupit do nedalekého supermarketu, přičemž procházím okolo konečné stanice městských autobusů. Zakoukám se na řidiče autobusu sedícího ve své kukani a v tom okamžiku si začnu představovat sám sebe na jeho místě. Úplně zřetelně cítím utrpení při vstávání ve čtyři hodiny ráno, abych mohl být svozovým autobusem dopraven do garáží a ještě za hluboké tmy vyrazit na první ranní jízdu. Vzápětí však už se vidím, jak v pozdních nočních hodinách projíždím s autobusem plným opilců okolo hřejivě rozsvícených oken domácností, za kterými se odehrávají vesměs příjemné rodinné rituály plné pohody a radosti.

Otřesen představami o neradostném životě autobusáka raději pokračuji v další cestě k supermarketu, až dojdu k lavičkám pravidelně obsazeným bezdomovci. A v ten okamžik se stávám pomyslným bezdomovcem. Představuju si chuť krabicového vína a zadumaně přemýšlím o tom, jak od teď budu žít zcela bez peněz. Téměř fyzicky na sobě cítím mnohadenní vrstvy špíny i potu a v ústech vnímám pachuť z nikdy nečištěných zubů. S blížícím se soumrakem již začínám uvažovat o tom, kam na noc uložím své tělo plné boláků a jestli mi nebude zima pod chatrnou dekou, ležíc na kartónu v nedalekém křoví pod širou oblohou. Dosud mi totiž občas bývala zima i v načechraném péřovém spacáku na tlusté matraci v pečlivě utěsněné chatě.
Prchám od svých bezdomoveckých představ a vstupuji do supermarketu. Hned za vstupem však spatřuji svého vrstevníka, kterak s prázdným pohledem roboticky doplňuje zboží do regálu. V ten okamžik se mé paže začínají pomyslně pohybovat od paletového vozíku směrem k regálům a já sám sebe najednou vidím stát v umolousaném plášti mezi regály, s představami o bezútěšnosti následujících osmi hodin této monotónní práce. Bože na nebesích, co všechno lidé musejí dělat za práce?! Jaké úděsné životy musejí prožívat?!
Spěšně popadám několik kousků požadovaného zboží a snažím se rychle opustit prostory supermarketu. Na cestě mne však ještě čeká pokladna. V ten okamžik se měním v upoceného tlustého pokladníka, napasovaného do stísněného prostoru pokladního boxu, kterak si při každém otevření šuplíku s penězi tento šuplík zaryje do rosolovité měchuřiny vlastního pupku. Představa nekonečných metráků uleptaného, zaprášeného a všelijak zasviněného zboží, které mi denně projde rukama, mi začíná zatemňovat mozek. Přičemž pravidelné pípání skeneru na mne působí jako operace mozku prováděná pomocí kladiva a hřebíku, navíc bez jakékoliv anestézie. Tisíce každodenně absolvovaných pípnutí proměňují můj mozek na kaši rozdrcených neuronů, jako kdyby ten mozek právě prošel drtičem kuchyňského odpadu
Hodím na misku požadovaný obnos a zbrocen smrtelným potem prchám ze supermarketu do bezpečné oázy svého domova.
Mé transformace však nekončí ani v bezpečí stěn mého bytu. V televizních novinách běží šot z jakési automobilky a v tom okamžiku se měním v dělníka pásové výroby, který každodenně do úplného zblbnutí montuje tisíce zpětných zrcátek.
V dalším šotu je záběr na amerického prezidenta a v té chvíli na mne dopadá tíha odpovědnosti nejen za řízení nejsilnější mocnosti na světě, ale vůbec za řízení chodu celého světa. Současně s tím si představuji, jak budu po zbytek života žít s tmavou barvou pleti.
Ve sportovních zprávách se měním v olympionika, který po čtyřletém úsilí a po úmorném padesátikilometrovém běhu na lyžích prohrává o špičku lyže, za což dostává pověstnou bramborovou medaili. Ověnčen bramborovou madailí se však náhle měním v závodníka, který těsně před cílovou rovinkou zlomil lyži, v důsledku čehož se z nadějného pátého místa propadl na poslední a beznadějné osmdesáté místo. I vysmátý Pakistánec na předposledním místě, který letos poprvé stojí na lyžích, se cítí o mnoho lépe než já.
Následující šot s kriminalistickou tématikou mne proměňuje v policejního technika, kterak ohledává mrtvolu nalezenou v lese a v zetlelých lidských tkáních se pokouší najít stopu k vrahovi. V té chvíli se náhle začínám měnit v onoho vraha, který marně prchá před spravedlností zákona.
Raději vypínám televizi, uléhám do postele a chystám se svoji rozjitřenou fantazii uklidnit čtením Bible. Při čtení se však postupně měním v Adama vyhnaného z ráje, v Noema plavícího se po rozbouřených vlnách zaplavené zeměkoule, v Mojšíše rozprávějícího s hořícím keřem, až na závěr současně se zatlučením posledního hřebu do mého těla na kříži konečně usínám.
Přicházejí však první sny, ve kterých se fantazie již dostává zcela mimo moji kontrolu. Jisté je pouze to, že v následujících hodinách spánku budu prožívat další a další životy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | E-mail | Web | 25. února 2014 v 20:18 | Reagovat

Velice zajímavý článek, stává se mi něco podobného a občas se sama v sobě nedokážu zorientovat a dodnes netuším, jestli je to špatné. Dovoluji si Tě pozvat na svůj blog: humanlizards.blog.cz - budu ráda, když se dostavíš. :)

2 Regi Regi | Web | 25. února 2014 v 20:38 | Reagovat

Uff tak nevím, jsou to fantazie, nebo noční (denní) můry. Ale umíš je sepsat báječně čtivě. Díky.

3 Iva Iva | 25. února 2014 v 22:10 | Reagovat

To máš vskutku pestrý život s takovou fantazií, možná jsi měl být hercem a žít mnoha životy! Moje fantazie se týkají spíš nějakého tvoření. Hlavní je počáteční nápad, nebo zárodek nápadu a pak už to jde samo. Miluju improvizaci, to, jak se nápady rodí jeden z druhého, je to úžasné dobrodružství :-)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 25. února 2014 v 22:14 | Reagovat

Takhle to naštěstí nemám. Nevím ani, mám-li tě litovat nebo ti závidět. Tyto případy asi nejsou nic moc, ale co tak se vžít do nějaké paničky, která nedočkavě čeká na milence? To by ti šlo taky? Užil by sis a zadarmo... ;-)

5 Robka Robka | E-mail | Web | 25. února 2014 v 22:58 | Reagovat

Jak s tím můžeš žít? To je chorobná empatie. :-D

[4]: A nevím, jestli by se Malkiel dokázal vžít do paničky, to spíš do toho milence, co nedočkavě čeká na nějakou kočku (dvounohou, samozřejmě:-)). Představa, že je z něj panička, no tedy, fuj.:D

6 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 26. února 2014 v 0:50 | Reagovat

[5]: A to som prave chcel pripisat komentar, ze mam tiez "horor fantazijne predstavy", totiz, ze som blondyna a kazdy si ma..."podava"! ;-)

7 Malkiel Malkiel | 26. února 2014 v 2:59 | Reagovat

[3]: Jelikož nemám exhibicionistické sklony, tak bych asi hercem být nemohl. ;-)

[4]: Tak to mi spíš vyhovují představy o tom, že do paniček vstupuji, než že bych se do nich měl vžívat. ;-)  :D

[5]: Ale jo, když se to odehrává jen na myšlenkové úrovni, tak se s tím dá docela žít. ;-) Horší by bylo, kdybych se to pokoušel realizovat i ve skutečnosti. Že bych třeba autobusáka vyhnal od volantu a vyrazil na linku já sám. :D
Jo, do role milence se mi vžívá docela dobře. ;-)  :D  Někdy však bohužel i objektu ženského pohlaví, který mne ve skutečnosti nijak nepřitahuje, ale spíš odpuzuje.:D

[6]: A máš vůbec pořádek ve své sexuální orientaci, když máš takové představy? :-D

8 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 26. února 2014 v 7:35 | Reagovat

[7]:

[6]: Vlastne ano, pretoze tuto chorobnu fantaziu vyvolava len akutny nedostatok. Potom zavistlivo cumim na tie blondyny, ktore vedia o svojich moznostiach, schopnostiach a svojej cene... :D

9 valin valin | Web | 26. února 2014 v 8:12 | Reagovat

Člověče zlatá, s tím by ses měl začít léčit, aby ti to nějak nedostalo do nesnází... :-D  :-D

10 Kitty Kitty | E-mail | Web | 26. února 2014 v 8:22 | Reagovat

[5]:/4 Já myslela jeho jako muže a představa paničky - pro něho... :-P

11 Verča Verča | E-mail | 26. února 2014 v 16:24 | Reagovat

Á, první klient!
No já věděla, že to s tím uplatněním se nebude tak složitý.:D

12 Malkiel Malkiel | 26. února 2014 v 16:32 | Reagovat

[9]: Už jsem dole dostal nabídku. ;-)  :D

[11]: Copak? Ty se specializuješ na léčení chorobných představ? :D

13 Janinka Janinka | E-mail | Web | 26. února 2014 v 18:25 | Reagovat

To není nic divného, dneska se tomu říká moderně - empatie :-D. Z tebe by měli někteří jedinci, kteří se v empatii vyžívají, opravdu radost. Možná přímo chorobnou :D.

14 Malkiel Malkiel | 26. února 2014 v 18:40 | Reagovat

[13]: Tak to asi budu chorobnej empatik. :-D

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. února 2014 v 22:01 | Reagovat

Podobně jsem se kdysi vciťoval, když jsem viděl, jak v jakémsi děsivém maratónu kanoistů finišovali do cíle po 30 km dřiny dva nejlepší závodníci a oba v posledním vzepjetí svorně minuli cílovou bójku, pročež byli diskvalifikováni :-).

16 Malkiel Malkiel | 27. února 2014 v 11:19 | Reagovat

[15]: No, a právě proto jsem nikdy nesportoval, aby se mi nemohlo nic takového stát. ;-)
Kolikrát mi stačilo, že mi po úporném běhu ufrnkla poslední tramvaj těsně před nosem. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama