Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Únor 2014

Mé chorobné fantazie

25. února 2014 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Na nedostatek fantazie si opravdu nemohu stěžovat. Moje fantazie se však bohužel projevuje poněkud zvláštním způsobem. Nestavím si ve svých fantaziích nějaké vzdušné zámky, ani si nepředstavuji něco absolutně nereálného. Moje fantazie se projevuje vciťováním do určitých situací, či do životů konkrétních osob.
Někdy dokonce ty životy druhých lidí pomyslně prožívám. Jdu třeba nakoupit do nedalekého supermarketu, přičemž procházím okolo konečné stanice městských autobusů. Zakoukám se na řidiče autobusu sedícího ve své kukani a v tom okamžiku si začnu představovat sám sebe na jeho místě. Úplně zřetelně cítím utrpení při vstávání ve čtyři hodiny ráno, abych mohl být svozovým autobusem dopraven do garáží a ještě za hluboké tmy vyrazit na první ranní jízdu. Vzápětí však už se vidím, jak v pozdních nočních hodinách projíždím s autobusem plným opilců okolo hřejivě rozsvícených oken domácností, za kterými se odehrávají vesměs příjemné rodinné rituály plné pohody a radosti.

Jsem vetchozraký

23. února 2014 v 17:36 | Malkiel |  Témata týdne
Ano, vážení čtenáři. Pravda se ukázala v plné nahotě. Já jsem si doteď myslel, že jen blbě vidím na blízko. Lidově se tomu také někdy říká "nemoc krátkých rukou". Jenže včera jsem se díky Přemku Podlahovi dozvěděl, že se moje porucha jmenuje vetchozrakost.
Tento populární televizní zahrádkář a kutil mne totiž v rozhlasové reklamě přesvědčoval, abych si na jakési oční klinice nechal opravit svoji vetchozrakost. Zprvu jsem vůbec nevěděl, o co se jedná. Podle názvu mi to připadalo jako nějaká závažná porucha, při které se rozpadávají zvetšelé oční bulvy. Proto jsem vlítnul na internet a požádal tetu Wiki o pomoc. A hned jsem měl jasno. Zplošťování očních čoček, posouvající ohnisko zaostřování do větší dálky, které neodkladně přichází se stárnutím organismu, se opravdu nazývá roztomilým českým názvem "vetchozrakost". Což mne však do jisté míry uklidnilo, že se mi nerozpadávají oči. Potkalo mne jen to, o čemž už několik let vím. Prostě vidím blbě na blízko a proto musím nosit brýle na čtení.

Huňatý haluze

22. února 2014 v 20:04 | Malkiel |  Témata týdne
Asi by se dalo těžko vyjmenovat všechno, co nedává smysl. Největším z favoritů na absolutní nesmysl je však nepochybně práce.
Mám rád přírodu a rád pozoruji zvířata. Oknem chaty například často pozoruji srnky, které se pasou na louce. Ale ještě nikdy jsem je neviděl, že by tam pobíhaly s vercajkem. Zatímco sebe tam vidím pobíhat s vercajkem velmi často.
Na světě existuje okolo sta milionů živočišných druhů, což vynásobeno počtem jednotlivců od každého druhu tvoří nespočítatelné tisíce miliard živočichů. A téměř nikdo z nich nepracuje. Viděl někdo někdy pracovat třeba lva? Nanejvýš člověk může vidět nějakou aktivitu u lvic. Ale to jenom proto, že si nechaly nasekat parchanty, tudí musí lovit, aby je uživily.

Nesmyslná olympiáda

17. února 2014 v 20:00 | Malkiel
Mnoha lidem například nedává smysl sport. Jako třeba mně. Nevidím v tom žádný smysl, pachtit se dny, týdny a měsíce tréninkem na sportovištích i v posilovnách, abych potom svým vítězstvím mohl zostudit někoho, kdo se dřel stejně jako já, jen měl právě v tom důležitém závodě o trochu méně štěstí. Nebo mu někdo jiný ze soupeřů nechtěně podrazil nohy.
Pro mne nemá žádný smysl pachtit se jen proto, abych se dostal na stupně vítězů. Proč? Aby se o mě vědělo? Už od školních let mám zkušenosti, že je lepší, aby se o člověku moc nevědělo.
Někdo může namítnout, že člověk nemusí ve sportu jen soutěžit. Že může sportovat pouze rekreačně. Což mi už vůbec nedává smysl, protože u rekreačního sportování chybí motivace v podobě touhy po vítězství. Potom je takové pachtění zcela k ničemu.

Pověst o svatém Balantinovi

15. února 2014 v 20:01 | Malkiel |  Témata týdne
Stáří se nemusí týkat jen lidí, či jiných živých bytostí. Lidé například mají rádi staré báchorky a různé pověsti. Jednou z takových prastarých báchorek je třeba pověst o svatém Valentinovi.
Pověst o svatém Valentinovi však nevznikla ve starověkém Římě, jak se nám snaží nakukat prodejci valentinských plyšových srdíček, pohlednic a podobných tretek. Žádný biskup Valentin, který měl bez povolení císaře oddával lidi, za což byl údajně popraven, totiž nikdy neexistoval.
Pověst o Valentinovi vznikla na dnešních britských ostrovech, konkrétně v oblasti dnešní skotské vrchoviny. Počátkem našeho letopočtu žili v těchto místech tehdy ještě pohanští Keltové, kteří kromě mnoha jiných svátků slavili i svátek Beltine, který podle dnešního kalendáře připadal na první květen.

Proč starci neslaví Valentýna

14. února 2014 v 22:23 | Malkiel |  Témata týdne
Svátek svatého Valentýna je všeobecně považován za svátek mladých a zejména zamilovaných. Proto jej staří lidé většinou neslaví. Ono taky zamilovat se ve vyšším věku do lidského protějšku je dost těžké. To se spíš pohnou Himaláje, než by se gerontovi rozbušilo srdce vzrušením při pohledu na stejně zchátralý protějšek opačného pohlaví.
On ten celkový estetický dojem ve vyšším věku opravdu nebývá příliš oslňující. Křečové žíly jak horolezecké lano, panděro jak libeňský plynojem a falešné zuby ve sklenici na nočním stolku rozhodně nepatří mezi silná afrodiziaka. To už je mnohem snadnější zamilovat se do domácího zvířete, než do člověka.

Stařecké žalmy

12. února 2014 v 20:38 | Malkiel |  Poetické blouznění
Houbový
Když je člověk starej
tak ho bolí klouby
život už je tak nějak
úplně na houby

Pitomostní
Co je to stáří?
Toť nechutná je věc
ne nadarmo se říká:
Ten starej pitomec!

Defekační
Nejradši bych vrazil
pěstí sobě do držky
právě sem si posral
fungl nový pemprsky!

Poslední
Prý je to pohoda
vůbec nebolí to
když nad námi zaklapnou
černé rakve víko

Dementní babička a zfetovaní indiáni

11. února 2014 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
Mezi lidmi panuje mnoho pověr, které jsou mnohdy postaveny na absolutních nesmyslech. Jedním z takových nesmyslů je například představa, že stárnutím se moudří. Což je hluboký omyl, protože stárnutím lze získat ledacos, ale moudrost není jakýmsi automatickým bonusem ke stáří. Stárnutím třeba můžeme získat vrzající klouby, křečové žíly, žlučové kameny a mnoho dalších neduhů. Ale moudrost nikoliv. Když je někdo blbej ve dvaceti, tak bude blbej i ve stáří.
A vzhledem k neúprosně postupující zákonité degeneraci mozkových buněk bude ve stáří pravděpodobně ještě mnohem blbější než v mládí.

Hekající svět

5. února 2014 v 21:42 | Malkiel |  Témata týdne
Svět se neustále mění. Dnešní svět už rozhodně není takový, jako byl ten dřívější svět. Na první pohled ten svět sice vypadá stejně jako dříve, ale není tomu tak. Při podrobnějším sledování detailů totiž člověk zjistí, že je všechno jinak.
Především se v dnešním světě heká mnohem více, než se hekalo dříve. To za mých mladých časů nebývalo, aby se takhle strašně hekalo. Kdysi jsem všechny činnosti dělal bez jediného heknutí a v dnešním světě už hekám i při čištění zubů.
Nebo takové obouvání bot. Dříve se boty obouvaly mnohem snadněji a rychleji. Ale v dnešním světě je obouvání bot velmi komplikované a mnohdy až téměř nemožné. A rozhodně se to neobejde bez hekání.
Málokdo si možná vůbec všiml, že se mění i vzdálenosti. A míry i váhy všeobecně. Dnešní kilometr je například mnohem delší než dřívější kilometr. Zrovna nedávno jsem šel pěšky na poštu, což je tam i nazpátek asi kilometr. Jenže já si připadal, jako kdybych právě ušel pochod Praha-Prčice.

Drahé buřty a zlobivé děti

4. února 2014 v 20:00 | Malkiel |  Témata týdne
"Dnešní svět" má jednu takovou zvláštnost, že je vždycky horší, než ten předešlý svět. Svět včerejší a předvčerejší.
Slýcháváme to od svých rodičů, prarodičů a vůbec všech pamětníků těch minulých světů. Podle mého dědy byl například úplný ráj za Rakouska-Uherska, kdy byl věnec buřtů za pouhou korunu. V mládí mých rodičů byl ten jejich ráj za první republiky, kdy věnec buřtů stál deset korun. Já jsem si však za svého mládí už mohl za deset korun koupit tak nanejvýš pět buřtů. A mé děti si za deset korun už koupí pouze jednoho buřta. Pokud se ovšem nejedná o umělohmotného buřta z obchodních řetězců. Umělohmotný buřt se totiž dá pořídit ještě poměrně lacino, leč není již moc jedlý.
Kvalita života a životní úroveň se prostě u nás přepočítává na to, kolik buřtů si člověk může koupit za korunu. V praxi se to nazývá "buřtokorunové měřítko". Jen nevím co budou dělat moje vnoučata, až nějaká budu mít. Ty už si budou chudáci kupovat buřty za eura, čímž se přeruší kontinuita buřtokorunového měřítka.