Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Potrat v zoologické zahradě

3. září 2013 v 21:40 | Malkiel |  Témata týdne
Všeobecně se jaksi předpokládá, že lze dítě potratit pouze v prenatálním věku, neboli dítě ještě nenarozené. Což je pochopitelně hluboký omyl. Dítě můžete potratit v jakémkoliv věku. V jeho i vašem.
My jsme například jednou potratili svého tehdy pětiletého synka při návštěvě zoologické zahrady. Jako zkušený otec dvou mimořádně nevycválaných synů, kteří trpěli neustálou touhou se někam zřítit, utopit se, či znenadání skočit před jedoucí autobus, jsem měl dobře vycvičený pozorovací reflex. Tenkrát však můj reflex poněkud selhal.


Pozorovací reflex funguje na principu neustálého pozorování po okolí rotujících dětí koutkem oka. Odborně se tomu říká periferní vidění.
Sledování koutkem oka bylo nezbytné zejména při návštěvách rozlehlých prostor, jakou je například zmiňovaná zoologická zahrada, nebo Matějská pouť ve Fučíkárně. Taktéž oblíbené krmení kachen a labutí při procházce podél Vltavy bylo v tomto směru velmi adrenalinovou záležitostí. Kromě hladkého pádu do vody zde totiž neustále hrozilo zřícení jednoho či obou synků do některé z mnoha plavebních komor, do některého z mnoha jezů, nebo pod vířící kolesa právě odplouvajícího parníku.
Je až neuvěřitelné, jak rychle se dovede pohybovat takové škvrně na svých krátkých pajdavých nožičkách. V jednu chvíli stojí těsně u vaší nohy a za pět vteřin je sto metrů od vás.
Pochopitelně na hranici mezi životem a smrtí. Kam se na takové dítě hrabe jamajský sprinterský šampion Usain Bolt.

Pozorování dětí koutkem oka má však jeden poněkud negativní dopad pro pozorovatele. Málokdy se totiž stane, aby obě děti byly na jedné straně, tudíž člověk musí prakticky neustále koukat jako chameleon každým okem na jinou stranu. V důsledku toho jsem prakticky všechny návštěvy zoologické zahrady či Matějské pouti prošilhal. Když jsem se potom večer uondán zhroutil k televizi, abych vyrelaxoval, tak jsem tu televizi ještě dlouho do noci viděl dvakrát.

Jestli někdy opravdu existovali nějací jednoocí kyklopové, tak si vůbec nedovedu představit, jak mohli uhlídat své děti, jestli nějaké vůbec měli. Podle řeckých bájí však kyklopové žili pouze na jediném ostrově daleko v moři, tak jim ta malá kyklopčata zase neměla kam zdrhnout, tudíž si s tím jedním okem na tom jejich prťavém ostrůvku asi vystačili. Navíc byli kyklopové obři, tudíž měli zřejmě i obří mláďata, která byla z toho důvodu i méně zranitelná.

K důslednému pozorování vlastních dětí by člověk ještě potřeboval nějaké třetí oko, aby se při tom sledování dětí také sám někam nezřítil.
Třetí oko, takzvané "parietální", mají bohužel pouze některé druhy plazů, leč nás lidi tímto užitečným orgánem Matka Příroda jaksi nevybavila. A to navzdory tomu, že nás vybavila velmi neposednými potomky, kteří jsou ještě navíc k tomu na rozdíl od ostatních potomků ze zvířecí říše nesmírně zranitelní a nesamostatní. Takové antilopí mládě se hned po porodu postaví na nohy, aby mohlo prchnout před predátorem. Zatímco lidské mládě leží půl roku po narození jako paraplegik a když se po roce postaví na nohy, tak víc padá, než chodí. Což mu trvá nejméně další dva roky, než trochu zvládne koordinaci pohybů a padání se omezí na minimum. Přičemž rodič musí být neustále ve střehu, aby si dětátko při tom neustálém padání nepoškodilo svoji křehkou hlavičku a nestalo se ještě větším blbečkem, než rodiče původně předpokládali. Takže to třetí oko by bylo zejména pro rodiče opravdu žádoucí.
Jenže třetí oko jako rodičovský bonus bohužel nemáme, tudíž musíme šilhat.

Vraťme se však do zoologické zahrady. Jednou jsme užívali krásné slunečné odpoledne na procházce pražskou zoologickou zahradou, přičemž můj pozorovací reflex fungoval na maximum. Znáte děti. Stojí před ohromným exotickým slonem, který je v tu chvíli najednou přestane zajímat a běží si prohlédnout obyčejného neexotického vrabce, který se ráchá v louži na chodníku. Přičemž ta louže je nejméně sto metrů vzdálená, tudíž ani netušíte, zda se jedná o vaše dítě, nebo o uprchlé dítě jiného rodičovského nešťastníka. Většinou se tam však sejde více takových uprchlíků a rodičům potom nezbývá než vyselektovat své vlastní děti od cizích. Což někdy bývá doprovázeno zmítáním, dupáním či válením se po zádech. To vše ke značné nelibosti přihlížejících bezdětných, tedy naivně neinformovaných návštěvníků.

Tehdy jsme zrovna byli ještě ve starém pavilonu opic, který proslul tím, obohatil český slovník o větu "tady je smrad jako ve vopičárně". Nám příbuzné opice jsou pro děti pochopitelně velkým lákadlem, tudíž i velkým podněcovatelem k páchání alotrií různého druhu. Proto jsem opřen o zábradlí koutky obou očí bedlivě sledoval, jestli se naši synci nesnaží vloupat do zvířecích klecí, aby si trochu pohráli s roztomilými opičkami. Klece byly naštěstí zabezpečené jak proti úniku zvířat, tak i proti vniknutí nezbedných dětí, což bohužel poněkud otupilo moji ostražitost.
Po chvíli šilhavého pozorování v šeru pavilonu jsem totiž zjistil, že ta postavička v povzdálí po mé pravé straně není můj syn, ale nějaká úplně cizí opice ve vedlejším výběhu. Není divu, že došlo k této záměně, protože byli oba stejně velcí a navíc se dost podobně chovali. Jen s tím rozdílem, že opice prováděla své cviky na lanech a větvích uvnitř výběhu, zatímco synek stejné cviky prováděl na zábradlí v prostoru pro návštěvníky. Teda aspoň do té doby, než zmizel.

Po zjištění potratu dítěte nejprve začala manželka po ženském způsobu hysterčit, pročež jsem se ji snažil uklidňovat. Což se mi bohužel moc nedařilo, neboť ten opičí smrad působil zřejmě jako nějaký nervový plyn a měl na její mozek nadměrný hysteriotvorný účinek. Teprve když se mi ji podařilo vyvléci ven na čerstvý vzduch, tak jsem ji uklidnil slovy, že se synek brzo najde, neboť v zoo se děti ztrácejí jako na běžícím pásu, tudíž jsou tam na to zařízeni. Tím zařízením jsem měl na mysli místní rozhlas, který neustále hlásil nějaké nalezené plačící děti, které si rodiče mohou vyzvednout u vchodu do zoo.
To se ovšem týkalo všech ostatních dětí, kromě našeho synka. Všechny ztracené děti se totiž okamžitě rozbrečí, čímž upoutají pozornost kolemjdoucích. Ne tak náš synek nebojsa.
Po půlhodinovém marném čekání na rozhlasové oznámení, že náš roztomilý chlapeček čeká na své rodiče u pokladen, jsem už taky začal trochu hysterčit. Leč pouze vnitřně. Půlhodinovým čekáním otupělou manželku, která už se začínala smiřovat s tím, že od teď bude matkou jedináčka, jsem se zbylým synkem posadil na lavičku u pavilonu opic a vydal jsem se na pátrání na vlastní pěst po nejbližším okolí.
Nejprve jsem nahlédl do jezírka plného krokodýlů, jestli tam tito plazí predátoři neohlodávají něco oblečeného. Pouhý metr vysoký plůtek se mi totiž nezdál pro našeho synka nepřekonatelným. Klokaní výběhy jsem ani moc neprohlížel, protože tamní třímetrové ploty mi dávaly jakous takous záruku, že mezi klokany se synek asi nalézat nebude. Taktéž výběhy vlků a hyen, obehnané vysokými železnými tyčemi s bodci na koncích, se mi zdály býti dosti zabezpečené proti vniknutí našeho synka.
Po chvilce mne však upoutal větší shluk lidí před výběhem ledních medvědů. Úsměvy na tvářích návštěvníků mi naštěstí dávaly jistotu, že synek asi nebude uvnitř výběhu sápán medvědy, ale že by mohl být v prostoru pro návštěvníky. Takoví cynici by snad ti návštěvníci nemohli být, aby se pochechtávali sápanému dítěti?
Nakonec se mé tušení ukázalo jako správné, protože jsem v tom hloučku našel svého potraceného synka, jak zcela neubrečen se zájmem pozoruje koupající se a panáčkující lední medvědy. Opice ho už totiž přestaly bavit, tak se s úplně cizí rodinou a cizími dětmi vydal na obhlídku jiných zvířecích exponátů.
Vlastně ani netušil, že je potracen a téměř hodinu jsme mu zjevně vůbec nechyběli.
Tehdy jsem však konečně pochopil značnou nechuť mého otce k návštěvám zoologické zahrady. Což jsem jako zvířomil už od útlého věku nesl pochopitelně dosti nelibě.
Otec byl totiž žlučovitý nervák, tudíž by jej naše dětské kmitání po zoologické zahradě ohrožovalo přinejmenším na zdraví, ne-li na životě.

Náš synek byl prakticky celé dětství takovým specialistou na potrácení. Dá se říci, že málokdy nevyužil situace k tomu, aby se nám mohl ztratit z dohledu. A tak zatímco všechny děti u nás na sídlišti se zdržovaly pod okny domů na dohled rodičů, kde byla klasická dětská výbava v podobě pískoviště, houpaček a prolézaček, náš synek byl vždycky někde za rohem, kde jsme na něj neviděli. Přičemž jím prováděné činnosti nebyly vždy zcela bezpečné, jako například šplhání po vybavení sídliště, kterým byly třeba přístřešky na popelnice, pergoly a nebo komín kotelny.
Jsem přesvědčen, že kdyby synek v dospělosti na svých ztrácecích schopnostech trochu zapracoval, tak by dnes určitě zastínil světoznámého mága a mistra v mizení Davida Copperfielda.
Dlouhou dobu jsem přemýšlel nad tím, kde se v synkovi vzal ten jeho mimořádně vyvinutý smysl pro ztrácení, potrácení a mizení. Až jsem na to přišel. Možná to bude tím, že je vlastně takovým částečným potratem, protože se narodil předčasně na konci šestého měsíce těhotenství jeho matky.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 3. září 2013 v 23:21 | Reagovat

Zcela chápu tento obraz dětství potomků, neboť jsme byli obdařeni třemi syny - v rozmezí 18 let, takže vlastně pořád ve střehu. Třetího sice jsme hlídali už ve čtyřech, ale bylo to zapotřebí nespustit z něj oka. Byl schopen ve 13 měsících vylézt na drátěný plot a klidně by ho přelezl-přepadl. Už v deseti měsících  v postýlce dokázal přehodit nožku přes dřevěnou mřížku a žuchnout na zem.  Navíc ho bráškové s radostí cvičili v různých hovadinkách, majíce potěšení z mého zoufalé reakce. Pervní dva se v pěti letech svých každý aspoň jednou ztratil- cestovali samostatně k babičce. Třetího jsme hlídali permanentně, takže se mu to nepovedlo.
Ale myslím, že takové ,,potraty" jsou docela milé oproti těm ostatním...

2 Verunka T. Verunka T. | Web | 3. září 2013 v 23:45 | Reagovat

Schopnost dětí nepozorovaně se vytratit je profláknutá až se divím že se při návštěvách zoo a jiných zabavních institucí nesrocuje víc zoufalých rodičů v blízkosti informací, kde čekají na své ztracené ratolesti. Na druhou stranu je většina dětí dost odolná, takže bez větší úhony přežijí i ty nejhrůzostrašněji vypadající úrazy a pády.
Kam se ale na děti hrabou třeba želvy. Do nich by to člověk už vůbec neřekl, ale taky dokážou být pěkně rychlé. Nedávno jsem venčila naši malou želvu a v trávě mi málem utekla, jak si to pádila za svobodou. Stačilo jen mrknout a byla fuč. Skoro jsem potratila želvu 8-O

3 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 4. září 2013 v 0:13 | Reagovat

[1]: Já měl tedy děti "jen" dvě, ale někdy to bylo dost o nervy, protože ten mladší vydal za tři. ;-)  :D

[2]: Že dovedou želvy pěkně pelášit, to jsem, měl možnost zjistit osobně. Před pár lety jsem měl v létě na chatě kamarádku s dětmi, které si sebou vzali želvu. Ta jim již první den zdrhla z ohrádky a čtrnáct dnů jsme jí neviděli. V den odjezdu si to vykračuju ke kadibudce a najednou spatřím, jak si to po pěšince před mnou metelí ta želva. Měl jsem co dělat abych jí doběhnul, než mi zmizí zase ve křoví. ;-)  :D

4 Radka* Radka* | E-mail | Web | 4. září 2013 v 7:14 | Reagovat

Nemůžu s tebou souhlasit v jedné věci. Třetí oko máme  a se stoprocentní jistotou můžu říct, že díky němu se většina dětí dožije dospělosti bez újmy na zdraví a životě. Jen díky němu rodič ví o vteřinu dřív, že bude malér a stačí reagovat. Občas je potřeba i nějaký ten potrat, asi abychom si potrénovali nervovou soustavu zlenivělou neustálými úspěšnými zásahy shůry.
Nedávno jsem s rodiči procházela Skalní město na Hrubé skále, moc pěkné místo k potracení dítěte, jen co je pravda, spleť cestiček a skalních srázů. Místo abych obdivovala vyhlídky, poslouchala jsem jejich dramatické duo líčení, kde jim loni zdrhli bráchovi kluci, z nich starší je nejspíš kopie tvého Copperfielda. Nejspíš jejich nejsilnější zážitek s vnoučaty, kam se hrabe moje dcera, která jim odešla šestiletá v Itálii z hotelu sama na pláž :-D

5 karlaprazakova karlaprazakova | 4. září 2013 v 7:54 | Reagovat

Moc pěkné čtení po ránu :-). Zasmála jsem se a vůbec ne škodolibě, jen trochu radostně z toho, že nejsem sama :-D. Já mám tři útěkáře. Teď už je to dobrý, ale dřív by mě nezachránily ani ty tři oči :-D .

6 valin valin | Web | 4. září 2013 v 8:49 | Reagovat

No potěš, tak to já jsem zažila hodně potratů, jeden byl obzvlášť krutý. Stal se mezi paneláky a zbyla po něm jenom dětská plastová motorčička. Ještě dneska mě jímá hrůza...
S dovolením dávám odkaz na blogosvět... :-) Jestli tam tedy už není :-D

7 mengano mengano | E-mail | Web | 4. září 2013 v 9:52 | Reagovat

Rodičům by se hodilo nejen třetí oko, ale i několik párů rukou navíc a k zahození by nebyly dvoje až troje rezervní nohy. O tuně nových nervů na výměnu za ty zničené ani nemluvím ;-)

8 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 4. září 2013 v 11:08 | Reagovat

[4]: Kdepak, toho mého Copperfielda nemůže jen tak nějaké dítě zastínit. Ten se s tím svým mizením dostal až do novin. ;-)
http://malkiel.blog.cz/galerie/kravinky#94977911
Nicméně, tvůj příspěvek mi připomněl, jak jsme s partou přátel pomocí rojnice prohledávali Prachovské skály. Myslím, že není třeba zdůrazňovat koho jsme hledali. ;-)  :D

[5]: To je na tom to nejdůležitější, když se tomu člověk po létech může už jen zasmát. ;-)

[6]: Já jsem z jímání hrůzy prakticky nevyšel od té doby, co se děti narodily, až do teďka, kdy už jsou dávno dospělí, ale hrůzné věci dělají pořád. Jako že si můj již třicetiletý syn pořídil rychlostní skateboard a s nadšením mi vypráví, jak na něm po silnicích s omezenou rychlostí předjíždí auta. A aby mu při tom nebylo smutno, tak k tomu přesvědčil i svoji dlouholetou družku. Takže místo aby mne udělali dědečkem, prohánějí se na prkýnkách spolu. ;-) :D

[7]: Bať, některých orgánů mají rodiče opravdu žalostně málo. :D
Někdy by se dokonce hodilo, kdyby se rodič mohl roztrojit. ;-)  :D Přičemž dva by hlídali a třetí by mohl relaxovat. ;-)

9 Janah Janah | Web | 4. září 2013 v 12:18 | Reagovat

Moje děti naštěstí touto "nemocí" netrpěly, ale v dětství jsem si "potrácení" dost užila s bratrem, kterého jsem mívala na starost.

10 Kitty Kitty | E-mail | Web | 4. září 2013 v 15:29 | Reagovat

[8]: Kravinky mě pobavily fest. Jinak - zase jsem na větvici, jak jsi ho nakonec uhlídal a dodnes nešvidráš. Zato "píše Ti to" a mám radost z pěknýho počtení :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama