Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Únor 2013

Nekonečné blbosti

28. února 2013 v 22:44 | Malkiel |  Poetické blouznění
Nekonečné konečno

Nebojme se konce
až zaklapnou nám víko
smrt je hodná
prý nebolí to
Naše duše však je věčná
její pouť je nekonečná


Nekonečná ulice

Šel jsem tuhle ulicí
jenž se zove Ječná
byl jsem trochu nalitej
zdála se být nekonečná


Setkání s nekonečnem

Na kruhovém objezdu
poblíž obce Zbečno
zasek se mi volant
a já poznal nekonečno

Zpropadené propadení

21. února 2013 v 21:06 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Mezi lidmi koluje spousta nepsaných pravidel a dobrých doporučení. Jedním z takových je například nepsané pravidlo, že muž po padesátce musí buď zdolat Mount Everest, nebo zalézt do hrobu.
Mně osobně se do hrobu ještě moc nechce. Ani ta druhá varianta však pro mne nepřipadá v úvahu, neboť jsem ryze rovinatý typ člověka, tudíž je zdolávání větších výškových rozdílů pro mě zcela nepřijatelné. Jako maximálně zdolatelný výškový rozdíl považuji zdolání třetího patra bez výtahu a kyslíku. Tím "bez kyslíku" je myšlena skutečnost, že po vystoupání do třetího patra je mé tělo zcela bez kyslíku. A bez vůle pokračovat v dalším životě.

Vzpomínky na dunihlava

14. února 2013 v 22:05 | Malkiel |  Témata týdne
Vzpomínání je jednou z velmi oblíbených činností lidí. To se týká samozřejmě těch lidí, kteří jsou ještě schopni si na něco vzpomenout. Ti, co už nejsou schopni si vzpomenout, sice také vzpomínají, ale zbytečně. Je to jen takové impotentní vzpomínání bez konečného výsledku.
Účelem vzpomínání je totiž vyvolat vzpomínky. Jenže vyvolání vzpomínek není tak jednoduché, tudíž se to mnohdy nepovede. Příčin je několik. Mohou být například opakované údery do hlavy a nebo jeden pořádný úder. Příčinou též může být nadměrná konzumace alkoholu. A nebo jen obyčejné stárnutí. Popřípadě kombinace všech těchto příčin.

Nevzpomínky a upomínky

12. února 2013 v 21:55 | Malkiel |  Témata týdne
Vzpomínky jsou věru roztodivná věc. Vlastně to ani není žádná věc, protože se to nedá nahmatat, ani to není vidět. Tedy většinou.
Někdy se však stane, že se ze vzpomínky stane nevzpomínka. Třeba když si člověk nevzpomene, že měl zaplatit nějakou složenku. Potom člověk něco nahmatá ve schránce a když se na to podívá, tak zjistí, že je to upomínka. Ta upomínka je tedy ve skutečnosti takovou hmatatelnou a viditelnou připomínkou na nevzpomínku.

Je libo ondatru nebo sumce?

9. února 2013 v 12:26 | Malkiel |  Témata týdne
Tento článek by se dal nazvat volným pokračováním článku o povedených kouscích mého otce, s názvem U nás neprděl jen medvěd.
Každá doba má svoji realitu, která ji určitým způsobem charakterizuje. Realitou padesátých a šedesátých let byly mimo jiné i takzvané podnikové rekreace. Po přečtení tohoto termínu se mnohým čtenářům nejspíš vybaví české komediální filmy Dovolená s Andělem nebo Anděl na horách.

U nás neprděl jen medvěd

2. února 2013 v 21:24 | Malkiel |  Témata týdne
V minulém článku jsem popisoval moji "výrobu" prdícího medvěda. Je však pravdou, že u nás neprděl jen medvěd. Různé prdy se totiž ozývaly často. Když pominu živočišné prdy mého otce, tak se velmi často ozývaly prdy z různých hraček. Zejména pokud se jejich ovládání ujal otec.
Jedním z takových příkladů byl parní stroj, který jsme kdysi s bráchou přinesli výměnou za cosi jiného. Nevím jak nyní, ale my jsme si jako kluci často něco vyměňovali. Bylo to především proto, že rodiče většinou svým dětem dávají jiné dárky, než jaké děti chtějí. Proto následně nastupoval výměnný obchod. A tak jsme jednoho dne přinesli domů parní stroj, po kterém jsme toužili, ale nikdy jsme jej nedostali.

Prdící medvěd

1. února 2013 v 22:03 | Malkiel |  Témata týdne
Musím se čtenářům svěřit se svým velkým traumatem z dětství. Nikdy jsem totiž neměl vlastního plyšového medvěda. Zlomyslní rodiče mi vždycky dávali jiné dárky, než které jsem chtěl já. Když jsem chtěl vojenské auto, tak jsem dostal hasičské. Když jsem chtěl traktor, dostal jsem letadlo. Když jsem chtěl dřevěného houpacího kohouta, tak jsem dostal angličáky. Když jsem chtěl lanovku, dostal jsem vojáčky. Když jsem chtěl plechovou horskou dráhu, tak jsem dostal mašinky Piko. Ty mašinky si stejně nadělil táta sám sobě, protože my jsme si s nimi prakticky hrát nemohli, jelikož jsme museli vždy čekat, až se bude chtít hrát jemu.