Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Hřbitovní kvítí

21. srpna 2012 v 23:49 | Malkiel |  Témata týdne

aneb "Jak jsme chtěli mámě udělat radost, ale se zlou jsme potázali"

Než vysvětlím název článku i jeho podtext, musím čtenáře poněkud vpravit do situace. To už je taková moje slabina, že jsem při popisování čehokoliv značně epický. Závidím lidem, kteří se dovedou vyjadřovat stručně. Byl jsem tam a tam, stalo se to a to. A šmytec. Ale já ne. Já to musím všechno rozvádět do sáhodlouhého textu, čímž dosáhnu toho, že typický blogový rychločtenář již po těchto větách opouští můj blog, tudíž nemá šanci se dozvědět, proč se tento článek jmenuje trochu erbenovsky Hřbitovní kvítí. Já dokonce musím i vysvětlovat, proč o všem píšu tak sáhodlouze, místo abych jen prostě napsal, že jsem ukecanej.


Podstatnou část dětství jsem strávil na jednom z prvních pražských sídlišť, na tehdy ještě nefalšované periferii velkoměsta. Za námi už byly jen prostory, které se lidově nazývají, že "tam lišky dávají dobrou noc a oblaka jsou podepřená vidlema". Ve starověku byla taková odlehlá a neprobádaná místa označována eufemistickým latinským názvem Hic sunt leones (Zde jsou lvi).
Je pravdou, že lvi tam u nás sice nebyli, ale i tak tam bylo mnoho zajímavých míst hodných probádání.
Za prvé to byl celý vrch Tábor, z jehož vrcholu vedla klikatá cesta, kterou jsme v zimě používali jako dráhu na sáňkování s názvem "Smrtelka". Tento název byl opravdu příznačný, protože strmá cesta vedla hustým lesem statných stromů, tudíž každé vylétnutí z dráhy hrozilo naplněním zlověstného názvu naší dráhy.
Pod kopcem vedl železniční tunel, kterým jsme si zkracovali cestu na koupaliště v Hloubětíně. Tunel byl bohužel jednokolejný, tudíž jsme v něm často zažívali pravé adrenalinové vzrušení, když jsme zrovna byli někde uprostřed a objevil se vlak, jehož vagónové schůdky nám potom svištěly okolo obličejů. Navíc když jel zrovna parní vlak, tak jsme z koupaliště často přišli špinavější, než když jsme šli tam.
Na úpatí kopce se rozkládala velká třešňovka, která se vždy jednou v roce stávala cílem nájezdů naší klukovské party, protože jsme tam chodili na "drbes". Návštěva třešňovky však bývala podobně adrenalinovým zážitkem, jako cesta tunelem pod třešňovkou, neboť sladké šťavnaté plody hlídal sveřepý hlídač se zlověstnou sukovicí v ruce. A tak jsme si občas trochu proti své vůli museli zaběhat. S plným břichem třešní a dalšími dvěma kily pod košilí, se totiž běhá dost špatně. Občas se někomu udělalo špatně i z toho běhání.
Pod úbočím kopce se nacházela svazarmovská střelnice, která nám nabízela poklady v podobě vystřílených malorážkových nábojnic a nepoškozených kulek zarytých do písečného svahu. Potom už jen stačilo nábojnici naplnit nastrouhanými hlavičkami zápalek, ucpat kulkou, umístit do nějaké trubičky a zahřívat svíčkou. Střílelo to krásně, jen se s tím nedalo moc mířit, protože bylo lepší stát opodál.
Nedaleko střelnice byla zrušená cementárna, která nám tak trochu nahrazovala horskou dráhu i strašidelný zámek z pouti. Součástí cementárny totiž bylo kolejiště s plochými vozíky, jimiž se dalo po roztlačení projíždět temnými sušicími pecemi. Není třeba zdůrazňovat, že ani o zábavu, ani o úrazy tam nebyla nikdy nouze.
Největším eldorádem však pro nás byla skládka průmyslového odpadu z nedalekých fabrik. Tam se dalo najít spousty pokladů, námi kluky nesmírně ceněných. Největším tahákem byly piksly z jakéhosi chemického družstva, jejichž obsah většinou krásně hořel různými barvami. Někdy plechovky dokonce vybuchovaly a navíc krásně čoudily. Nějaká ekologie byla tehdy věcí ještě zcela neznámou.
Zmíněnou skládku používalo k odkládání použitých květin a věnců i nedaleké krematorium.
V důsledku toho bývala skládka krásně barevná. Lajdáčtí funebráci však na skládku občas vyhodilii i něco jiného, než jen kytky a věnce. Jednou jsme tam našli očouzenou plechovou rakev se zbytky lidského těla. Věčně nalití funebráci zřejmě do pece šoupli dřevěnou rakev s plechovým vnitřkem, která se používá k převozu infekčně nemocných zemřelých. Než v rumovém opojení zjistili svůj omyl, tak se to všechno seškvařilo. Což vyřešili tím, že to vyhodili na skládku i s kyticemi. Někdo z pozůstalých tak byl tehdy ochuzen o popel ze svého milovaného nebožtíka, protože v urně měl jen popel se spáleného dřevěného obalu rakve.
Jednou jsme se při svých průkumných výpravách poněkud zdrželi. Ostatně jako vždy. Pohled na květinami posetou skládku nám však vnukl nápad, jak obměkčit naším pozdním příchodem zatvrzelé srdce matky.
Vybrali jsme ty nejkrásnější umělé květiny a svázali je do ohromné kytice. Pro celkové vylepšení dojmu jsme ke kytici připojili stuhu začínající nápisem "drahá maminko". Jen jsme ze stuhy odtrhli zbytek nápisu "spi sladce", protože odpolední hodina nám ke spánku připadala příliš předčasná. A již jsme si to hasili k domovu za účelem obměkčování.
Důvtipný čtenář si může snadno domyslet, jak takové obměkčování asi mohlo dopadnout. Byli jsme i s kyticí vykázáni z domova směrem k popelnicím. Což nám bylo dosti líto, zejména v souvislosti s tím upřímně myšleným nápisem "drahá maminko".

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kontrastni bratr Kontrastni bratr | 22. srpna 2012 v 1:15 | Reagovat

Ještě doplním, že Smrtelka byla v létě využívána jako závodní dráha "ložisáků". Což jistě barvitě objasníš :-D

2 Malkiel Malkiel | Web | 22. srpna 2012 v 2:23 | Reagovat

[1]: Pro ložisáky byla ovšem tuplovaně smrtelná. ;-)  :D

3 userka userka | Web | 22. srpna 2012 v 2:35 | Reagovat

Teda co je moc, to je moc! :D Jste hodné děti ;)

4 pristresek pristresek | Web | 22. srpna 2012 v 2:50 | Reagovat

Dobrý!! :-D No tak to jsem šťastná, že jsem konečně objevila někoho, kdo má podobné vyjadřovací problémy jako já:-)) Taky mě nemůžou "dočíst" :-))

5 Verunka T. Verunka T. | Web | 22. srpna 2012 v 8:15 | Reagovat

Tvoje ukecanost mi vůbec nevadí a náhodnému čtenáři, který si poctivě přečte alespoň jeden článek, určitě taky ne. Jen jak jsi sliboval to vysvětlení názvu, tak jsem četla a četla a furt jsem nechápala, co to má sakra společného s kytkama :-D Ale jak je u tebe zvykem, rozuzlení přišlo v závěru. Maminka mohla ocenit snahu, ale pravdou je, že zrovna umělé květiny a možný skládkový zápach určitě dojem neudělaly. Anebo jste byli špinaví jak čuňata? :-D

6 VendyW VendyW | Web | 22. srpna 2012 v 8:59 | Reagovat

Hele a co tak založit Klub ukecaných blogerů? Také trpím tímto syndromem a přesně obdivuji ty blogery kteří dokáží úderně a lakonicky dvěmi větami doprovodit své fotky...Krásné vzpomínky, jen se zeptám a co takhle na bruslových bobech, také jste sjížděli ten kopec? Jako děcka jsme lozili na chalupě po skládkách a lovili z nich lahve od sprejů a schraňovali je vždycky k táboráku. Určitě to znáš a víš co dovedly hozené do ohně. My se bavili tím, že jsme se snažili přestřelovat náš rybník. Kolikrát to byly hotové komety co lítaly přes.....ráno ovšem jsme museli naskákat do vody a z rybníku vytahat plovoucí zbytky abychom se o ně pak neřezali do nohou :-D

7 mengano mengano | Web | 22. srpna 2012 v 9:20 | Reagovat

No tak ta ohořelá rakev nemá chybu :-D
Tvoje máti musela mít nervy ze železa. Podobné nápady jako ty měla moje Jezinka a celé její dětství byl pro mne jeden dlouhý horový film ;-)

8 Malkiel Malkiel | Web | 22. srpna 2012 v 13:54 | Reagovat

[5]:: Já takhle vlastně nutím lidi číst více písmen, než na kolik jsou zvyklí z esemesek. ;-)  :D
Špinaví jako čuňata jsme byli prakticky furt. Při našem způsobu života bylo prakticky nemožné se neušpinit. :-D
Ostatně, na tehdejším sídlišti bez chodníků a silnic byli jako čuňata většinou i dospělí.:-D

[6]:: V mém ranném dětství ještě žádné spreje neexistovaly, tudíž jsme si museli vystačit s výbušninami, které jsme si sami vyrobili z dostupných materiálů. ;-)
Spreje přišly až v době pubertální, kdy už nás zajímalo něco jiného, než nějaké bouchání. ;-) Nicméně v pozdější době jsme se k této zábavě také dostali, přičemž jsme zjistili, že nejlépe bouchaly spreje od laku na vlasy.
Bruslové boby byly naší samozřejmou zimní výbavou. ;-) Otázkou byla vhodná volba bruslí. On si ale člověk většinou nemohl moc vybírat. Prostě použil takové brusle, které sehnal. Zcela nevhodné byly například krasobrusle, takzvané "džeksny", se zoubky na špičce. Takový bobař šel často na hubu. Taktéž nevhodné byly "šlajfky". Jejich majitel měl sice méně práce s jejich upevňováním, ale ty šrouby po stranách se zase často drhly v hlubším sněhu. Já měl naštěstí tzv. "kolumbusky" s kulatou špičkou a ty drandily jako ďas. :D

[7]:: Já si naopak myslím, že tehdejší rodiče to měli v mnohém jednodušší, než dnešní rodiče. Tehdy například téměř neexistovali žádní pedofilové a vůbec mraky úchylů všeho druhu, jako dnes. A na děti samotné tehdy číhalo mnohem méně pokušení, než číhá dnes. Moje matka se například vůbec nemusela bát, že začnu fetovat. Nebylo totiž co fetovat a nikoho to vlastně ani nenapadlo. Pokud se ovšem za fetování nedá označit kouření doutníků z rákosí. :-D

9 Iva Iva | 22. srpna 2012 v 16:20 | Reagovat

Tvoje články čtu poctivě celé, některé vydařené pasáže několikrát, abych si užila chechtání :-D O klukovských lumpárnách čtu ráda a vy jste tedy byli dárečkové k pohledání. Podobné příběhy znám od manžela a jeho bráchy a z trochu jiné doby i od táty, který byl taky pěkné kvítko. Škoda, že na to svoje dětství trochu zapomínal a držel mě pěkně zkrátka. Dnešní děti asi takováto dobrodružství neprožívají a je to škoda, protože to byla škola života. :-)

10 VendyW VendyW | Web | 22. srpna 2012 v 17:06 | Reagovat

[8]: No, zvláště žádané byly ty od velkého Lybaru, to byl vždy zážitek když letěla přes rybník. Jen jsme pak museli sprintovat okolo do lesa aby jsme ho nepodpálili. On byl totiž hned na protějším břehu..... :-D

11 Kitty Kitty | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 18:06 | Reagovat

[6]: Já kdybych uměla psát stručně, měla bych asi víc čtenářů. Kdo se prokousá vtipnou situací, na kterou by stačily čtyři řádky?
Ale u Tebe si to vyloženě užívám. Fakt. Čtu a čtu a čtu a čtu a až na konci naďabím na jádro. Ale časem kvalita zraje. Takže když si počkám (a ráda), tak si spolehlivě nechám zaskočit papu v krku... ;-)  :-)

12 Kitty Kitty | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 18:10 | Reagovat

[8]: A navíc - tehdejší děcka klidně úchylovi prchla, byli jak pružníci...   ;-)  :-)

13 Vendy Vendy | Web | 22. srpna 2012 v 19:33 | Reagovat

Malkieli, vy jste byli fakt dárečci. Trochu se mi vybavuje filmík Páni kluci.
A trochu se mi vybavují moji bráši, kteří vyráběli píšťalky z vrbového proutí, stavěli motokáry a budovali bunkry. Naštěstí v našem okolí nebyly takové lákačky jako u vás, nám stačily dva rybníčky, kde se v zimě bruslilo, ale protože bývaly větší zimy, led byl opravdu slušně zamrzlý, takže neprobořil se nikdo, maximálně občas hodili držku, když zakopli bruslema o rákosí, které bylo zamrzlé blízko břehu. :-D
Musím říct, že jste si fakt užívali dětství a troufla bych si tvrdit, že jste je měli pestřejší než dnešní mladí, se všemi vymoženostmi. :-)

14 Malkiel Malkiel | Web | 22. srpna 2012 v 20:04 | Reagovat

[9]: Jo, dnešní děti jsou vlastně chudáci. Sice umí dobře ovládat různé ty hrací konzole, iPody a všelijaké elektronické kraviny, ale nevylezou metr na strom.

[12]: To my bychom možná ani neutíkali, ale pustili se do něj prakama. :-D

[13]: Já si opravdu nemohu na dětství stěžovat. Jako kluci jsme se vyřádili dostatečně. ;-)

15 punerank punerank | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 21:10 | Reagovat

To mě právě baví, chvíli vzpomínat na umravňování rodičů a delší chvíli na jejich historky z dětství!
doufám, že ses klukům pochl´bil těmahle vylomeninama dřív, než naši nám:)

16 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 30. srpna 2012 v 15:42 | Reagovat

Na delších článcích nevidím nic špatného. Ten, kdo si to chce přečíst, přečte si to celé a určitě rád=)
Podle popisu by mě na "Smrtelku" nejspíš nikdo nedostal, ale věřím, že to musel být úžasný adrenalin. Ale ono celé tvoje dětství muselo být adrenalinové. Někdy mi přijde až neuvěřitelné, že jsi to všechno přežil ve zdraví^^
Docela mě děsí pomyšlení na to, co všechno se může dít s pozůstatky mrtvého. Jen mě tak napadá, že bych takhle rozhodně skončit nechtěla=D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama