Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Září 2011

Spolek nedobrovolných hasičů

30. září 2011 v 22:44 | Malkiel |  Témata týdne
V předešlých článcích k tématu tohoto týdne jsem se zmiňoval o spolcích a společnostech, které vznikají jako nezbytnost pro přežití člověka. Lidé si však zakládají i dobrovolné spolky, ve kterých se slučují na základě společných zálib. A tak vznikají spolky zahrádkářů, filatelistů, modelářů nebo dobrovolných hasičů. V souvislosti s posledně zmíněným spolkem bych však chtěl poznamenat, že mi v naší společnosti chybí spolek nedobrovolných hasičů. Tedy takových lidí, kteří se dobrovolně nerozhodnou být hasičem, ale nechtěně se dostanou do situace, kdy se náhle hasičem musí stát, aby zabránili rozšíření ohně a napáchání velkých škod. S postavou nedobrovolného hasiče mám bohaté zkušenosti a jistě bych se mohl stát základním pilířem spolku nedobrovolných hasičů.

Montenegři a jiné národy

29. září 2011 v 23:24 | Malkiel |  Témata týdne
Planetu zemi obývá sedm miliard lidí, kteří dohromady tvoří lidskou společnost. Tato společnost se dělí na různé národy, které vytváří jakési samostatné společnosti v celém lidstvu. V tomto článku bych se chtěl zmínit o malém národě, který obývá republiku Montenegro.
Vlastně mně k tomu tak trochu přivedla dosud jediná návštěva obyvatele republiky Montenegro na mém blogu, kterého bych chtěl za jeho návštěvu tímto článkem potěšit. Jen aby prostě věděl, že se o jeho zemi ví i u nás.

Společnost prvobytně chamtivá

28. září 2011 v 22:06 | Malkiel |  Témata týdne
Člověk je od přírody tlupový tvor. Již od pravěku se shlukuje v tlupách. Příčinou tohoto shlukování v pradávných dobách byl pud sebezáchovy. Pralidi se totiž shlukovali především proto, aby přežili.
Pramuži společně chodili na lov, protože osamocený jedinec měl malou šanci něco ulovit. Praženy oproti tomu byly shromážděny v jeskyni, kde společně žvýkaly kůže a staraly se o děti. Při tehdejší vysoké úmrtnosti povinnosti zemřelého jedince přejímali ostatní členové tlupy. Samotný jedinec neměl v těch dobách šanci přežít. Vlastně až na ojedinělé vyjímky tu šanci nemá dodnes. I moderní člověk je závislý na ostatních lidech, kteří pro něho vypěstují potraviny, vyrobí mu oděvy, obuv, léky a ošetří mu rány.

Vzájemné spolčování za účelem bojování

27. září 2011 v 23:05 | Malkiel |  Témata týdne
Lidé se od nepaměti rádi sdružují v různých spolcích a společnostech. Vede je k tomu vzájemná lidská pospolitost. Nejzdatnější ve spolčování jsou Němci, kteří si dokonce tak zařídili celou republiku s názvem Spolková republika Německo. Kdysi dávno si dokonce zařídili spolek s názvem Třetí Říše, který měli v úmyslu rozšířit na celý svět. Za tímto účelem si v tomto spolku založili mnoho dalších spolků, které jim měly to rozšiřování usnadňovat. Například spolky NSDAP, SS, SA, SD, Gestapo, Wehrmacht, Luftwaffe a Kriegsmarine. A protože Němci mají tak rádi spolčování, tak spolčovali i ostatní lidi do takových velkých táborů, kde byli všichni ti Neněmci pěkně pospolitě pohromadě a společenští Němci na ně mohli hezky dohlížet.

Jsem zvukový schizofrenik

25. září 2011 v 23:26 | Malkiel |  Témata týdne
Můj vztah k hluku a tichu je poněkud schizofrenní. Potřebuji obojí, ani bez jednoho nemohu být. Jelikož jsem vyrostl v ruchu velkoměsta, tak mám ty zvuky nějak zaryté pod kůží a trochu je ke svému životu i potřebuju. Jenže neustále stoupající ruch velkoměsta mně na druhou stranu též ubíjí a vzpomínám na idylické časy mého dětství, kdy nuselským údolím projelo jedno auto za hodinu. A tak z toho hluku i shonu prchám na chatu do svého milovaného Posázaví. V lůně přírody potom inhaluji ticho a milosrdné zvuky přírody. Jenže i ty zvuky přírody někdy dovedou lézt na nervy. Třeba když se páří žáby v nedalekých dvou rybnících, tak to je nepřetržitá kakofonie jako kdyby tam skřehotaly tisíce vodníků. Dosti opruzným zvukem venkova jsou též psi. Každý asi zná tu řetězovou reakci, kdy v noci na jednom konci vesnice zaštěká pes na nějakého ožralu a za chvíli systematicky štěká celá vesnice. Naštěstí mám vesnici více než kilometr od chaty, tak jsem těchto nočních psích serenád ušetřen.
Po několika dnech ticha doplněného skřehotáním žab, zpěvu ptáků a bzučením hmyzu mi však z toho děsného klidu začne hrabat a potřebuji slyšet nějaké zvuky civilizace. Tak skočím do auta a jedu do Benešova. Po těch žábách a ptácích si najednou v jinak poklidném okresním městě připadám jako v New Yorku. Vydržím tam nanejvýš pár hodin, nakoupím potřebné a psychicky zcela rozerván prchám zpět za žábami a ptáky.
No, a takhle nějak pořád pendluju mezi hlukem civilizace a tichem venkova.

Kyselej ksicht Kalouskovi

24. září 2011 v 17:46 | Malkiel |  Kyselej ksicht
Před týdnem jsem zavedl novou rubriku s názvem "Kyselej ksicht". Původně jsem měl v úmyslu, že čas od času někomu tento titul udělím. To jsem ovšem ještě netušil, že se kandidáti tohoto titulu budou jen hrnout.
Tentokrát titul "Kyselej ksicht" získávají tito kandidáti:

Politik a šejdíř Miroslav Kalousek za zfackování mladíka na ulici, údajně za vulgární slova na jeho adresu. Za prvé, čeština neobsahuje ani dost vulgárních slov, kterými by šlo pana Kalouska dostatečně ohodnotit a za druhé by měl politik své nervy udržet na uzdě. Pokud neudrží nervy na uzdě, když mu někdo něco řekne, tak se dá pochybovat o jeho schopnostech řídit jakýkoliv resort státní správy. Nevím co mu ten mladík řekl, ale v každém případě s ním souhlasím. Nejslušnější slovo, které bych já panu Kalouskovi mohl říci, začíná na č. A čtverák to není.

Herec Karel Roden za boxerský útok na fotografa, který neudělal nic horšího než to, že herce fotografoval na veřejném místě při příchodu na premiéru seriálu, v kterém herec hraje. Pan Roden se zřejmě natolik vžil do rolí darebáků, které tak často hraje, že to začal přenášet i do svého civilního života.

Jak se zdá, tak se mezi našimi celebritami rozmáhá poněkud nestandardní řešení problémů. Jen doufám, že se tento způsob nepřenese i do zbytku společnosti, abychom v budoucnu nemuseli po ulicích chodit s boxerskými přilbami na hlavách nebo rovnou s brankářskými maskami.

Nelítostné odhalení ticha

23. září 2011 v 21:24 | Malkiel |  Témata týdne
Ticho je nic. Co lze napsat o nicu? Nic! Už od pondělka se pokouším vymyslet něco veselého na toto téma a nic. Ani žádnou historku ze svého pestrého života nemohu vyšťourat. Ono vlastně o tichu nic veselého nejde napsat, protože ticho samo o sobě nijak moc veselé není. Ticho může být majestátní, velebné, posvátné nebo smutné, ale veselé být nemůže. Ticho signalizuje nebytí neboli smrt. Zvuk znamená život. I když si někdy myslíme, že je ticho, tak se mýlíme. Už naše samotná existence vytváří zvuky. Buší nám srdce, krev pulzuje, plíce dýchají, oční víčka mlaskají, střeva žbluňkají, plyny unikají, spermie divoce kolotají a těší se až půjdou ven. Absolutní ticho vlastně ani neexistuje. Všechno vydává nějaké zvuky, my je jen neslyšíme. Podstatou vzniku zvuku jsou totiž vibrace. A vibrace existují všude. I v betonovém bunkru izolovaném od jakéhokoliv zvuku musí citlivé přístroje zaznamenat nějaký zvuk, protože pnutí betonu také vydává zvuky. Dokonce i ve vzduchoprázdnu existují zvuky. Akorát nejsou slyšet, protože vzduchoprázdno zvuky nepřenáší.
Sakra, teď jsem to nějak zamotal. Vždyť konec tohoto odstavce úplně jeho popírá začátek. I když zase na druhou stranu možná nepopírá. Když žádné ticho neexistuje, tak je to nic. Co tedy lze napsat o nicu? Nic.
Hmm, jenže když teď koukám na ty tři písmena NIC, tak to asi něco musí být, když to má jméno. Skutečné nic by přece ani nemohlo mít jméno. Když se vám nenarodí dítě, tak mu taky nemůžete dát jméno. To by na vás na matrice koukali jako na blázna. Nic tedy přece něco musí být. Minimálně aspoň ty tři písmena. Nic se dá dokonce zvukově popsat třemi hláskami en - i - cé, což nám dohromady vytvoří malebné jméno Enicé. To je jak jméno nějaké řecké bohyně. Možná to byla jakási dosud neznámá řecká bohyně ticha - Enicé. Ale protože to byla bohyně ticha, tak se o ní nemluvilo. Ani tesat její jméno do kamene se nesmělo, protože bušení dlátem do kamene vytváří hluk, což by se k bohyni ticha nehodilo. Ani psát na pergamen se nesmělo, protože smýkání brku po pergamenu vytváří šustot. Když ticho, tak ticho. Asi proto jsme do dneška o ní vůbec nevěděli.
Ta Enicé vlastně není jediným bohem, o kterém se nesmělo psát ani mluvit. Například judaisté, kteří vyznávají stejného Boha jako my křesťani, ti také nesmějí vyslovovat ani psát jeho jméno. Když ortodoxní judaista potřebuje pohovořit o Bohu, tak řekne "ten, jehož jméno se nesmí vyslovovat". V psané formě to má jednodušší, protože prostě jen ze jména Bůh vyhodí "ů" napíše B-h. Chytře vymyšlené. Sice jeho jméno nenapsal, ale všichni vědí o koho se jedná. Jen by mě zajímalo, jak judaista přečte tu pomlčku.
To, že se jméno Boha nesmí vyslovovat, by též mohlo naznačovat, že dokonce sám Bůh je ticho. Proto se někdy taky říká "božské ticho". Zvlášť když usnou haranti.

Ticho de Brahe

22. září 2011 v 21:42 | Malkiel |  Témata týdne
Ticho de Brahe byl dánský hvězdář, který žil na dvoře císaře Rudolfa II v Praze. Jeho skutečným křestním jménem však bylo jméno Tyge. Jméno "Ticho" dostal jako přezdívku od svých sloužících, které při svém vědeckém bádání neustále okřikoval jediným českým slovem, které se naučil. Jeho přezdívka "Ticho" postupem času splynula s jeho křestním jménem Tyge, z čehož vzniklo Tycho. Brahe se proslavil ve svém životě proslavil především dvěma neobvyklými skutky. Za prvé tím, že si v mládí od kamaráda nechal šavlí useknout nos. Místo nosu potom celý život nosil zlatou protézu, kterou si lepil na obličej nějakým sajrajtem obsahujícím rtuť. Tou rtutí se nakonec otrávil. Nezemřel však na otravu rtutí, ale na prasknutí močového měchýře. To byl ten jeho druhý významný skutek. Příčiny prasknutí jeho měchýře jsou však dosud nejasné. Podle některých tvrzení se na zámku známého bouřliváka Petra Voka z Rožmerka ožral jako carský důstojník. A než dojel kočárem z Třeboně do Prahy, tak se mu z toho drncání uvnitř nějak ucpaly trubky a malér byl na světě. Příčina prasknutí močového se však může nacházet i v jedné z jeho dalších profesí. Dánský hvězdář byl totiž také alchymistou. A jak známo, alchymisti byli i tak trochu šarlatáni. Je tedy možné, že vědecky bádal nad tím, na kolik je možné roztáhnout močový měchýř člověka a zřejmě překročil jeho technické možnosti.
U císaře Rudolfa se vůbec scházely různé pochybné existence, které se v tamní alchymistické kuchyni zabývaly ledasčím nedůležitým. Kromě beznosého Dána tam byl například i bezuchý anglický alchymista Edward Kelley. Ostatně ani sám Rudolf nebyl tak úplně v pořádku. Jenže tomu pro změnu něco přebývalo, protože měl v hlavě takzvaně o kolečko víc. Když se Kelley s Brahem zrovna sešli v alchymistické kuchyni, tak oba dali dohromady jednoho kompletního člověka. Jak se zdá, tak v té době bývalo zvykem, že alchymistům některé části těla chybějí. A když tam s nimi sešel ještě šílený Rudolf s po habsbursku povislým spodním rtem, tak to mohla být docela bizarní podívaná.
Jako hvězdář se však Tycho de Brahe příliš nevyznamenal, protože tvrdil, že Země je středem vesmíru, ostatní planety obíhají okolo Slunce a to vše obíhá okolo naší planety. Sice vytvořil nějaké tabulky o pohybu planet, které se kupodivu nenazývají po něm, ale po císaři Rudolfovi, který nevytvořil nic. Ale ono to stejně asi bude jedno, protože ty tabulky musí být k ničemu, když podle něho je Země středem vesmíru. Dánský astronom nám však dosud o sobě neřekl všechno. V poslední době se totiž vědci šťourají v jeho tělesných pozůstatcích, tak se o něm možná ještě dozvíme další pikantnosti.

"Milovníci ticha" a sobectví

21. září 2011 v 21:59 | Malkiel |  Témata týdne
Před několika dny mně dojala zpráva o demonstraci 100(!) obyvatel pražské čtvrti Spořilov proti kamionové dopravě. Že prý požadují, aby ty kamiony byly "spravedlivě" rozděleny po celé Praze. Nemám představu, jak by šlo takové rozdělení realizovat. To by podle nich měl stát na příjezdu ku Praze policajt, který by stavěl kamiony a určoval kdo kam pojede? Ty pojedeš přes Žižkov, ty přes Vinohrady, ty přes Malou Stranu, ty přes Hradčany a začoudíš tam prezidentovi, ty to vezmeš támhle okolo toho dětského hřiště, ty okolo Národního divadla a ty pojedeš okolo nemocnice, aby si trochu užili i pacienti. Když spravedlivě, tak spravedlivě.
Nevím jak komu, ale mně z toho zase vyčuhuje typické české sobectví, závist a nepřejícnost. Přesně podle rčení: "Když chcípla koza mě, tak ať chcípne taky sousedovi." Neboli, "když mi okolo bydliště jezdí kamiony, tak ať jezdí taky všem ostatním". Proč ti samí "spravedliví" obyvatelé Spořilova neprotestovali, když téměř dvakrát větší množství kamionů ještě nedávno projíždělo barrandovským sídlištěm, kde navíc stálo na několika křižovatkách a kde chodci kličkovali po přechodech mezi kamiony? Na průjezdu Spořilovem není jediná křižovatka a většina z tohoto půlkilometrového(!) úseku je vedena hlubokým terénním zářezem mimo bližší kontakt s obyvatelstvem. Proč neprotestovali tehdy kvůli kamionům na Barrandově a proč protestují teď? Odpovím za ně sám. Protože jim to bylo u prd*le, že kamiony hučí a čoudí někomu jinému pod okny. Oni totiž nejsou spravedliví. Jsou jen prachobyčejní sobci.
Ještě bych dodal na vysvětlenou, proč kaminony právě teď dočasně musí jezdit přes Spořilov. Protože chybí jeden důležitý úsek dálničního obchvatu Prahy. A proč chybí? Protože právě takoví lokální ekologičtí aktivisti, jako ti spořilovští, léta blokovali jeho postavení. A blokují jej de facto nadále. Po téměř dvaceti letech dohadování s "lokálními ekology" byla v roce 2008 vybrána jedna z mnoha variant a bylo vydáno územní rozhodnutí o zahájení stavby. Jenže proti tomuto rozhodnutí bylo podáno 163(!) odvolání. Celý případ tak byl opět vrácen k projednání. Díky tomu pravděpodobně dojde k zahájení stavby až v roce 2013. Možná. Jestli na to ovšem v té době vůbec budou nějaké peníze. Teď nejsou. Celý okruh už mohl dávno stát, nebýt "lokálních milovníků ticha" z oblasti, kudy má chybějící úsek okruhu vést. S nimi si teď "lokální milovníci ticha" ze Spořilova mohou podat ruce.
Asi se těžko najde člověk, kterému by nevadilo, že mu okolo baráku jezdí auta, kamiony, autobusy, tramvaje či vlaky. Jenže když člověk chce žít v pohodlí civilizace, tak musí prostě snášet i ty její negativní dopady. Já bydlím na hlavním průjezdu sídlištěm, kde mi pod okny 24 hodin denně hučí auta a autobusy, nyní ještě navíc těžké náklaďáky se zeminou, protože se nedaleko buduje velké administrativně-obytné centrum. Neříkám že mi to nevadí. Ale zvykl jsem si. A mám plastová okna, která ten hluk proti původním starým dřevěným výrazně utlumí. Oproti tomu jako výhodu mám velikou dosažitelnost všech služeb. Poliklinika s pohotovostí a s pohotovostní lékárnou pět minut pěšky, supermarket s provozem do 21h tři minuty pěšky, další supermarket s provozem do půlnoci 15 minut pěšky, benzínová pumpa s prodejnou non-stop pět minut pěšky. Co více bych mohl chtít? Tento civilizační luxus mi bohatě vynahradí tu trochu nepohodlí dopravního hluku. Kdyby mi to vadilo hodně, tak byt prodám a přestěhuju se jinam. Což nehrozí. S přibývajícím věkem v budoucnu možná ocením tu polikliniku na dosah. A nejen to. Do nemocnice to mám dva kilometry a kdyby to náhodou nevyšlo, tak mám v dosahu nejvýše tří kilometrů krematorium a pět hřbitovů. Dva katolické, evangelický, židovský a ruský pravoslavný. Takže kam bych se stěhoval. Nanejvýš se postěhuju na jeden z těch hřbitovů, kde máme rodinný hrob.
Ono je to pohodlné, jen tak planě žvanit o dnes velmi módní ekologii. Co by se mělo a co by se nemělo. Ale kdo z těch lokálních milovníků ticha je ochoten se vzdát všeho, co je spojené s dopravou? Přestane nakupovat potraviny a vůbec vše potřebné od bot, přes oblečení až po toaletní papír? To vše se totiž musí někam dovážet kamiony a nákladními automobily. A ty musí někudy jezdit. Přestanou ekologičtí aktivisté spotřebovávat elektřinu? To uhlí do elektráren se taky musí někudy navozit. A navíc jako země máme nevýhodnou polohu uprostřed Evropy, v důsledku čehož jsme tranzitní zemí. Obeženeme republiku ostnatým drátem a uděláme z ní ekologický absurdistán? Budeme jíst kořínky a svítit loučemi?
Když jsem před pár lety pobýval o víkendech u tehdejší přítelkyně v Jevanech u Prahy, tak tam byl krásný klid, ve dne i v noci. Jenže když mně jednou večer rozbolel zub a já neměl žádný prášek, tak mi ten klid nebyl k ničemu. Nejbližší pohotovostní lékárna s nočním provozem totiž byla až ve 30 kilometrů vzdálené Praze. Shodou okolností právě ta lékárna, do které to mám z domova pět minut pěšky. A navíc jsem z těch Jevan stejně ani nemohl vyjet, protože napadlo půl metru sněhu. Tak jsem vylezl ven, tím čerstvě napadlým sněhem jsem si chladil oteklou hubu a v posvátném tichu bez jediného zvuku civilizace jsem bolestí mlátil hlavou do nejbližšího smrku jako datel.

Předpokládám, že k tématu výměny civilizačního ruchu za ticho venkova by se mohl též vyjádřit můj kontrastní bratr, který takovou výměnu právě letos absolvoval, když se z pražského sídliště přestěhoval na venkov. A to do vesnice, kde dokonce končí silnice a dál už nikam nevede. Dál už jsou opravdu jen symbolická oblaka podepřená vidlemi. Již několik měsíců láteří nad nedostupností jakékoliv mobilní telefonní sítě. O dostupnosti pevné linky nebo internetu ani nemluvě. Aby tam dostal aspoň pevnou telefonní linku, tak si dokonce musel ve vesnici sám postavit vlastní telefonní sloup. Když si chce zavolat z mobilu, tak musí jít ven do lesa. Na zjevném nepohodlí takového způsobu telefonování nic nemění ani fakt, že ten les je jeho. Ale jinak je v té vesnici opravdu krásné ticho. Bohužel všeobecné ticho. Tedy i telefonní ticho. Člověk, kterého v takové vesnici přepadne třeba infarkt myokardu, má v tom krásném tichu mnohem menší šanci na přežití.

Mrtvolné ticho a jiná ticha

20. září 2011 v 14:32 | Malkiel |  Témata týdne
Člověk by si řekl, že ticho je prostě ticho a šmytec. Není o čem přemýšlet, není o čem spekulovat. Jenže tomu tak není. Existují totiž různá ticha. Mnoho různých tich. Každé ticho má jinou atmosféru, jiné zabarvení a jiný smysl. V následujícím článku bych chtěl pojmenovat a popsat několik tich, se kterými se můžeme běžně setkat.

Majestátní ticho můžeme slyšet například když jsme sami v rozlehlém chrámu, kde se bojíme i dýchat, abychom neporušili posvátnou atmosféru
Ticho, které by se dalo krájet se rozlije školní třídou při dotazu pedagoga kdo spáchal jistý čin odporující školnímu řádu
Ticho k nasrání nastane v okamžiku, kdy nám nedobrovolně utichne motor auta daleko od jakékoliv civilizace a máme zrovna vybitý mobil
Blažené ticho si můžeme vychutnat ve chvíli, kdy naše rozjívené děti usnou
Významné ticho nastává, když si manželka myslí, že její manžel něco provedl
Mrazivé ticho nastane ve chvíli, kdy manželka získá jistotu, že manžel opravdu něco provedl
Ticho před bouří nastává v okamžiku, kdy manželka zvažuje jak s manželem zatočí
Milosrdné ticho přichází po bouři, kdy manželka dočasně odchází z domu
Ticho k nezaplacení - manželka odchází natrvalo z domu

Na závěr jsem si nechal trochu delší pojednání o dvou poněkud specifických druzích ticha. Prvním z nich je Mrtvolné ticho. Vstoupili jste někdy do bytu, v kterém je mrtvola? Já ano, mnohokrát. Mrtvolné ticho je téměř hmatatelné. Jako vata obaluje všechno v prostoru a tlumí veškeré zvuky. V bytě netikají hodiny i přesto, že jdou. Jindy hučící lednice je úplně zticha. Kapající kohoutek odkapává zcela potichu a jindy protivně syčící splachovač náhle protéká bez jediného zvuku. Lepkavé všepohlcující ticho. Jako když pavouk polapenou mouchu zabalí do hedvábné lepkavé pavučiny. Mrtvolné ticho je dokonce i cítit a lepí se nám na chřípí v nose.
S podobným druhem ticha se můžeme setkat na hřbitovech a v krematoriích. Navzdory tomu, že hřbitov třeba leží vedle rušné silnice, tak za zdí hřbitova je až překvapující ticho. Je to Hřbitovní ticho. Ani ptáci tam nezpívají a listí na stromech nešustí. I kaštany padající z mohutného jírovce, jako kdyby se bály porušit hřbitovní atmosféru, dopadají bezhlučně mezi hroby. Jindy hluční lidé při rozhovoru jen neslyšně otevírají ústa. Pouze funebrák slabounkým cinkáním kovové lopatky o plechovou urnu narušuje ticho hřbitova při rozhazování tiše poletujícího popela na loučce rozptylu. Prostě ticho. Definitivní ticho. Posvátné ticho. Hřbitovní ticho však není tak lepkavé a pohlcující jako mrtvolné ticho. Je takové netečné, inertní, poklidné a nevnucující se. Nic nedělá, prostě jen je.
Jsou však i vyjímky, kdy je toto Hřbitovní ticho nečekaně narušeno. Když se například před lety razilo metro pod Vinohradským hřbitovem, tak si nebožtíci užili dost randálu a vibrací habaděj, když se jim pod ztrouchnivělými zády prokutával razící štít sovětské výroby a barabové se zbíječkami. Některé hroby se dokonce propadly do raženého tunelu metra, a tak se mnozí nebožtíci stali prvními návštěvníky metra ještě dlouho před jeho oficiálním otevřením pro veřejnost.

Nevím jak to ti mrtví dělají, ale nějakým záhadným způsobem tlumí všechny zvuky. Jak v bytě, tak na hřbitově. A nejen tam. Ticho je všude kde jsou, nebo se okolo aspoň ochomýtnou. I v márnicích a na patologiích. Ba i v kancelářích pohřebních služeb. Možná to ale nedělají ti mrtví. Možná to dělá sama Smrt. Potichu jako šelma číhá na další oběti, které má napsané na svém předlouhém seznamu. Pssst, někde tady je. Když budeme hodně potichu, tak možná uslyšíme její téměř neslyšné máchnutí kosou.....a potom se dostaví mrtvolné ticho.