Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Květen 2011

Majitel mrtvého semene

31. května 2011 v 22:28 | Malkiel
Tento článek navazuje na volný seriál článků popisujících mé příhody s bývalým tchánem a tchýní.
Poněkud drsnější přezdívkou v titulku článku jsem si pojmenoval bývalého tchána. Patřil totiž do kategorie mužů, o kterých se lidově říká, "že mají průvan v pytlíku". Prostě měl mrtvé sperma. Člověk by takového muže až politoval. Kdyby to ovšem nebyl takový vůl. Vzhledem k jeho spermatické deficienci je toto označení pro něho velmi příznačné. Impotent, kastrát od přírody, aušus, zmetek. On však nebyl jen fyzický kastrát. On byl i duševní a charakterový kastrát. V jeho případě byla příroda moudrá a neumožnila mu mít vlastní děti, protože by jim nemohl předat nic dobrého. Jenže zvyklosti lidské rasy někdy přírodní zákony obcházejí a umožní mít děti i takovému člověku. Třeba tím, že si může vzít ženu s dětmi někoho jiného.

Julda Fulda na českém trhu

31. května 2011 v 11:20 | Malkiel
S ustupující krizí se firmy snaží marketingově prosadit na probouzejících se trzích. Vyjímkou nejsou ani pneumatikářské koncerny, které se snaží profitovat na zvyšující se výrobě automobilů a stoupající frekvenci silničního provozu. Německá firma Fulda, která vyrábí pneumatiky pro 72 % německého trhu, se nyní pokouší proniknout i na český trh. Pro svůj výboj zvolila poněkud nezvyklý marketingový tah. Reklamní kreativci totiž zalovili v česko-německé historii a vzpomněli si na českého národního hrdinu Julia Fučíka, který je našimi občany familiárně nazýván Julda Fulda. Vedení firmy Fulda předpokládá, že se jí spojením názvu své firmy s přezdívkou českého hrdiny podaří úspěšně proniknout na český trh.

Pohádka o průjmu

30. května 2011 v 23:23 | Malkiel |  Témata týdne
Mnozí z čtenářů se jistě vzpomenou na staré řecké báje a pověsti. Ten kdo si nevzpomene, je buď nečetl nebo je negramotný. A nebo již má Alzheimerovu chorobu v pokročilém stádiu. Ten kdo si přece jen vzpomene, si jistě vybaví báji, která pojednává o řeckém hrdinovi jménem Sisyfos. Tento člověk se proslavil tím, že vymyslel zbytečnou práci. Zde si prosím povšimněte, že zbyteční lidé, kteří vymysleli zbytečné věci, bývají často nazýváni hrdniny. Tento vynález fungoval na principu toho, že Sisyfos valil do kopce ohromný balvan, který mu těsně před vrcholem vyklouzl z rukou a skulil se zpět dolů. A druhý den mohl Sisyfos začít znovu. Za tímto vynálezem stojí především jeho breptavé ruce, jenže Sisyfos si postavil svoji slávu právě na svých breptavých rukách a dokonce tvrdil, že mu to přikázali Bohové. Pokud by tomu tak opravdu bylo, byl by to pěkný trouba, kdyby bezdůvodně a opakovaně valil do kopce nějaký hloupý balvan. Jenže on se chtěl proslavit.

Hmatači a nehmatači

30. května 2011 v 13:44 | Malkiel
K vysvětlení názvu článku se postupně dopracuji. Začalo to nenápadně tím, že jsem uklízel byt. Ne, že bych byl tak cimprlich na pořádek. Jsa člověk svobodomyslný, nepokouším se lámat přes koleno své bordelářské geny, kterými jsem stejně jako většina heterosexuálních mužů hojně vybaven. Bylo by to zbytečné. Kulhavý člověk taky nemůže přestat kulhat jen proto, že si to poručí. S bratrem jsme si kdysi vytvořili takové pravidlo, že začneme uklízet teprve až potkáme první krysu.

Nejistá veličina

30. května 2011 v 3:43 | Malkiel |  Témata týdne
Častější čtenáři mého blogu si mohli všimnout, že jsem tentokrát téma týdne bojkotoval. V podstatě jsem k tomuto tématu ve své mozkovně nenašel vhodný materiál. Dal jsem tedy prostor jiným svým myšlenkám a tvořil jsem články na jiná témata. A několik dalších článků mám dokonce ještě v šuplíku. Něco do Malkipedie a něco jen tak. Prostě takový pisatelský výron na témata, která nekorespondují s tématem uplynulého týdne. Ač se většinou k tématu týdne vyjadřuji poměrně hojně, tak někdy může být to téma i svazující. Budoucnost je tak proměnlivá veličina, že se vůbec těžko nějak kvantifikuje. Jiný pohled na budoucnost má třeba mladý zdravý člověk, jiný pohled má člověk se zhoubným nádorem a metastázami po celém těle. Zde by se mohlo zdát, že výsledek je jasný. Leč budoucnost obou může být opačná. Mladý zdravý člověk může zítra sednout na motorku a má náhle po budoucnosti. Majitel rakoviny jej přežije třeba o půl roku.

Posázavský masakr motorovou sekačkou

29. května 2011 v 23:46 | Malkiel
Před pár hodinami jsem se vrátil zpět do civilizace k tekoucí vodě, elektřině a počítači, což dokazují tyto řádky. Jak jsem v předešlém článku avizoval, sváděl jsem nelítostný souboj s poťouchlým plevelem. A musím poznamenat, že souboj vítězný. Bohužel jen dočasně.

Odjezd do ráje

27. května 2011 v 15:00 | Malkiel
Pokud by mně náhodou někdo postrádal, tak tu nejsem, neboť se odjíždím pelešit do svého soukromého ráje v Posázaví. Ve chvilkách mezi pelešením budu likvidovat vzrostlou džungli, která se rozhodla zlotřile okupovat můj pozemek. Lištová sekačka je opravena, nemilosrdný souboj bude završen heroickým vítěztvím člověka nad poťouchlou a neušlechtilou vegetací. Howgh.
Případné připomínky, stížnosti a nadávky blogerů budu řešit v neděli večer.

poustevník Malkiel

Hučitelé a hučitelky

26. května 2011 v 22:15 | Malkiel |  MALKIPEDIE
Původ slov učitel nebo učitelka je celkem jasný, neboť vznikl odvozením ze slovesa "učit". Etymologie slovesa učit však byla dosud zahalena mnoha nejasnostmi. Nejnovější objevy na poli lingvistiky však odhalily, že sloveso "učit" pochází ze slovesa "hučet". Toto slovo vzniklo v začátcích školství v českých zemích.

Ožralá babička aneb na Starém bělidle to bylo jiné

25. května 2011 v 23:35 | Malkiel
Ne každá babička se nutně musí podobat babičce ze Starého bělidla od Boženy Němcové. I moje tchýně se narozením našeho prvního potomka zákonitě stala babičkou. Byla však zcela jasným protipólem románové babičky. První její reakcí bylo, že se naštvala, jelikož se babičkou ještě necítila býti. Ale když ona sama měla dceru ve dvaceti, tak s tím musela jaksi počítat, že může být brzy babičkou. Posléze existenci vnoučete začala akceptovat, ale vymínila si, že nebude nazývána babičkou. Slovo babička bylo tabu. Nijakou zvláštní náklonností k vnoučkovi však nepřilnula. Čemuž jsem byl ovšem celkem rád, protože jsem neměl zájem na tom, aby se skláněla nad postýlkou, dělala čudliky-budliky a dýchala mi na synka své rumové výpary. Stejný nezájem o vnoučka jsem vděčně uvítal i u tchána, který by při sklánění na postýlkou mého synka navíc ještě poslintal.

Patálie s tchýní a tchánem

25. května 2011 v 2:45 | Malkiel
Tento článek je volným pokračováním předešlého článku Můj život s ožralou tchýní. Jak jsem se již zmiňoval v minulém článku, můj bývalý tchán s tchýní byli opravdoví exoti a přesto, že jsem s nimi strávil pouhý rok, vydalo by to možná na několik knih.
Zajímavé příhody se například vážou ke svatbě s jejich dcerou. Já jsem po starosvětsku přišel v obleku a s kyticí požádat nastávající tchýni o ruku její dcery. Tchýně sice byla trochu rozladěna, že jsem místo kytky nepřinesl raději flašku nějakého chlastu, ale svolení ke svatbě dala. Nastávající tchán podle názoru tchýně do toho neměl co kecat, protože byl jen otčím, tudíž by neměl nárok ani na flašku, leč tajně v nějakou též doufal. Proto se též zklamán krátce po oficiální proceduře odebral do nedaleké hospody, kde se scházeli uhlíři a popeláři, mezi kterými se cítil nejlépe. Tchýně se ve čtyři odpoledne opět oblékla do noční košile, ze které se chvíli před tím svlékla a odebrala zpět do svých komnat k oblíbené knize a ještě oblíbenější lahvi rumu. A to ji ještě její dcera musela před mým příchodem přesvědčovat, že by bylo krajně nespolečenské, kdyby uchazeče o ruku její dcery vítala v noční košili. Před odchodem do postele nám však oznámila, že nám do ničeho nebudou mluvit. V překladu to znamenalo, že nám do toho sice nebudou mluvit, ale taky do svatby nehodlají vrazit ani korunu. Stejně žádné peníze neměli, protože jejich alkoholové koníčky byly finančně poměrně náročné, tudíž trvale smrděli korunou. A tchýně si díky svému hobby s prací zrovna moc netykala. Kdo by taky zaměstnal člověka, který je imrvére nalitej. Já jsem s tím ani nepočítal, že by z nich nějaká koruna vypadla. Šlo mi o jejich dceru a ne o peníze. Ovšem nepočítal jsem ani s tím, že mně tchýně požádá, abych jí dělal ručitele na půjčku, za kterou nám chtěla koupit svatební dar. Podotýkám, že pouze chtěla. Věci se ovšem vyvinuly poněkud jinak. Den před svatbou nám tchán oznámil, že žádný dar nedostaneme, jelikož tchýně stačila celou půjčku úspěšně prochlastat a omluvil se za to. To byla taky první a poslední omluva, kterou jsem v té rodině kdy slyšel. Omluvy v této rodině jaksi nebyly v módě. Jejich dcera tento neomluvný systém celkem úspěšně okoukala a praktikovala jej i v našem manželství a vůbec v celém svém životě. Ta by si raději nechala podříznout krk, než by se někdy někomu za něco omluvila.
Nastal den svatby a protože jsem již věděl, že se tchýně dovede v rekordně krátkém čase ztřískat na krupici, tak jsem úpěnlivě prosil tchána, aby svoji ženu ohlídal aspoň do obřadu. Tchýně totiž byla pod vlivem alkoholu schopná čehokoliv. Třeba začít zpívat árii z Prodané nevěsty nebo vyzvat k tanci oddávajícího úředníka.
Jednou jsem byl s nastávající tchýní na baletu Labutí jezero, přičemž ona každých pět minut vstávala, nadšeně tleskala a hlasitě křičela "Bravo!!!". A to i v okamžiku, kdy byla ještě zatažena opona a muzikanti teprve ladili své nástroje.
Svatba začala tím, že se tchýně snažila vypadat lépe než její dcera, za kterýmžto účelem si na hlavu narazila jakousi pseudohippies čelenku upletenou z umělých vlasů, čím vypadala jako kříženka Joan Baezové a Rattlesnake Annie, navíc trochu šmrncnutá Cher v jejích hudebních začátcích. Vzhledem k jejímu věku to však vypadalo podobně křečovitě, jako když si dnes třiašedesátiletá Vondráčková hraje na dvacetiletého diblíka.
Tchán však svůj hlídací úkol splnil téměř dokonale a tchýně zůstala až do obřadu poměrně střízlivá. Jí sice uhlídal, sebe však ne. Když vedl nevěstu k "oltáři", tak sotva stál na nohou a ve skutečnosti nevěsta vedla jeho. Tento výjev spíš připomínal zdravotní pomoc prostatickému starému muži navíc stiženému Parkinsonovou chorobou, než slavnostní svatební nástup. Což dokonale umocňoval pohled na tchánův omšelý oblek, ve kterém před třiceti lety chodil do tanečních. Následující obřad tchán celý prochrápal a vzbudily jej až majestátní tóny Čajkovského klavírního koncertu. Spánkem mu však zjevně vyhládlo a tak se místo obligátní gratulace novomanželům rovnou zeptal kdy bude nějaké jídlo.
Následující hostina proběhla celkem bez problémů, protože tchán s tchýní byli šokováni jídlem, které už dlouhá léta nejedli. Oni by však v tom okamžiku byli šokováni jakýmkoliv teplým jídlem, protože se již několik let živili pouze nejlevnějšími olejovkami a konzervovými paštikami. Přece nebudou utrácet vzácné peníze za nějaké drahé jídlo, když se za ně dá koupit velké množství potřebnějšího alkoholu.
Po hostině jsme se přesunuli k nim domů, kde pokračovala "zábava". Tato zábava se sestávala například z toho, že se tchýně snažila sbalit mého nezletilého bráchu. Tchán se však nechtěl nechat zahanbit a pokoušel se sbalit svědkyni, jinak též moji dlouholetou vdanou kamarádku, vedle které seděl její manžel, též můj kamarád. Tchán za účelem jejího sbalení zvolil poměrně neobvyklá slova: "Slečno, já jsem si dvacet let nečistil zuby". Což ovšem kamarádka poznala i bez jeho slov, protože jeho zuby připomínaly ohořelé vánoční františky. Navíc se své osobní kouzlo snažil zvýšit tím, že slintal dvojnásob než normálně. Nemusím ani podotýkat, že s touto výzbrojí by u mé kamarádky neuspěl, ani kdyby byl jediný muž na planetě Zemi a za hodinu by měl nastat konec světa.
Tato svatební oslava však měla zajímavé rozuzlení. Já jsem na oslavu zajistil krásný svatební dort. Jenže o dort nebyl moc velký zájem, protože v té době se již většina hostů věnovala konzumaci alkoholu. Dort tedy zůstal téměř celý. Druhý den po obědě jsem dostal chuť na kus dortu, kýženou pochoutku jsem však nemohl najít. Ptal jsem se nově nabytých příbuzných, jestli o dortu něco nevědí, leč dostalo se mi jen vrtění hlavou. Po několika měsících mi však v koupelně upadlo víčko od zubní pasty a zakutálelo se pod ohromnou litinovou vanou na lvích nohách. Ponořil jsem se tedy pod vanu a ztuhl jsem úděsem. V rohu za vanou se nacházelo něco bílého chlupatého, připomínajícího mimozemskou příšerku z akčního filmu. Po prvním úleku jsem zalovil pod vanou a vytáhl jsem ohromnou kouli plísně trůnící na ozdobném talíři. Objevitel penicilínu Alexander Fleming by měl z toho objevu nepochybně radost. Po rozhrnutí plísně jsem zjistil, že se jedná o onen ztracený svatební dort. Chamtivý tchán si totiž dort schoval pod vanu, aby jej měl sám pro sebe. Jenže na něj v opilosti zapomněl a dort se stal nikoliv jeho majetkem, ale majetkem plísně. Uvědomil jsem si, že jsem nevědomky odhalil tchánovu tajnou skrýš. Pod vrstvami plísní jsem totiž objevil také otevřenou pětilitrovou sklenici jahodového kompotu, několik placatých kousků, které snad dříve bývaly řízky a dál několik záhadných útvarů, u kterých se už nedalo ani přibližně poznat o co se původně jednalo. Jelikož to leželo na talířích, tak se dalo předpokládat, že to kdysi bylo nějaké jídlo. Kromě těchto zbytků jídel se pod vanou nacházela též poloprázdná láhev rumu, kterou se tchánovi zřejmě podařilo šlohnout z nočního stolku své milované polovičky, jenže na ni ke své škodě též zapomněl.
Tchýně totiž mívala ve svém nočním stolku téměř vždy láhev rumu, o čemž tchán pochopitelně věděl, ale vzhledem k tomu, že se tchýně neustále povalovala v posteli, byl tento rum tchánovi nedostupný. Když byl tchán bez peněz, což byl dosti často a nemohl do hospody, tak snil o "pokladu" v nočním stolku jeho ženy. Potom vždy nervózně posedával v kuchyni a čekal, až se jeho manželka bude muset vzdálit na záchod. Po zaklapnutí dveří záchodu se vždy bleskurychle vymrštil, zakleknul k nočnímu stolku a několika hlubokými loky svlažil po rumu toužící hrdlo.
A potom zase čekal několik hodin, než bude moci svůj lup zopakovat. Tchýně však loupežné přepady jejího nočního stolku odhalila, protože rum nečekaně rychle ubýval. Od té doby chodila čůrat do vany v koupelně, která sousedila s jejich ložnicí. Přitom si nechávala otevřené dveře a po celou dobu konání potřeby bedlivě pozorovala svůj noční stolek. Tchán měl od té doby se svými loupežnými přepady utrum a musel nuceně abstinovat.

Začínám mít obavy, že na své články o tchýni a tchánovi budu muset založit samostatnou rubriku. Tak zase někdy příště.