Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Červen 2010

Halušková pomsta

24. června 2010 v 0:39 | Malkiel |  Témata týdne
Články na téma "Úspěch" jsou vesměs monotematické. Úspěch je to či ono, úspěch má různé rozměry a podobně. Dle mého názoru je toto téma dosavadními články zcela vyčerpané. Nechtělo se mi již nosit další dříví do tohoto lesa a rozhodl jsem se napsat o protikladu úspěchu, tedy o neúspěchu. A v tomto případě o kolosálním neúspěchu. Nejedná se však o pomstu majora Halušky z Černých baronů, jak by mohl napovídat nadpis článku. Jedná se o skutečné jídlo zvané halušky, s dovětkem slovenské.

Firma Mountfield a Bohumil Kedlubna

21. června 2010 v 1:08 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Kolik jsi za to dostal, ty BAMBULO? To jsi herec? Stálo ti to za to, ty KEDLUBNO, že jsi ze sebe nechal udělat vola? ------------------------------------------------------------------------------------------
Záplava reklam nás neustále bombarduje ze všech stran, člověk už je většinou ani nevnímá. Občas se však vyskytne reklama, která zaujme svým vtipem a nápaditostí. Výše parafrázovaná reklama mezi ně ovšem nepatří. Ta může zaujmout tak nanejvýš svojí debilitou a trapným hereckým projevem pana Klepla. Odborníci na reklamu ovšem mohou tvrdit, že právě taková reklama je ta nejefektivnější. Asi nepatřím do té správné cílové skupiny, na kterou je směrována tato reklama. Už kvůli tak hloupé reklamě bych si u Mountfieldu nic nekoupil. Vlastně bych si tam nekoupil nic i z jiných důvodů. V hobbymarketu asi kilometr vzdáleném od prodejny Mountfield v Praze na Pankráci jsem totiž koupil stejnou motorovou kosu jako prodávali v Mountfieldu, jenže za poloviční cenu. Jen nebyla červená a neměla nápis Mountfield. Ty notebooky, Xboxy a kola štěstí holt musí někdo zaplatit a firma Mountfield to rozhodně nebude, vy KEDLUBNY.

Morbidní báchorky

20. června 2010 v 0:43 | Malkiel |  Témata týdne
Okolo smrti a pohřbů se povídá mnoho příběhů. Je to pro lidi takové zajímavé, tajemné a vzrušující téma, zahalené oblakem senzace. Mnohé historky jsou jen dílem lidové slovesné tvořivosti, které se ústně přenášejí po celé generace. Ale když vám takovou historku někdo povídá, zapřísahá se, že se přesně to stalo jeho známému nebo příbuznému. Některé historky vznikly ze skutečné události, která se během let přenesla do povědomí lidí, jiné historky jsou zřejmě naprostým výmyslem.

Není funus jako funus

19. června 2010 v 1:16 | Malkiel |  Témata týdne
Během dosavadního života mé pozornosti neušla skutečnost, že smrt mívá na různých místech odlišné parametry. Mám tím konkrétně na mysli procesy následující po smrti, to znamená pohřby. Je totiž diametrální rozdíl mezi pohřby na venkově a mezi pohřby v Praze, mém rodišti a bydlišti. Nevím jak je tomu v ostatních městech, větších či menších, ale mohu popsat pohřby v Praze, kterých jsem se zúčastnil a jednoho venkovského pohřbu.

Ani smrt to někdy nemá lehké

18. června 2010 v 2:01 | Malkiel |  Témata týdne
Smrtka byla od nepaměti zobrazována s kosou. Domnívám se, že vzhledem k okolnostem je třeba tento zastaralý obraz trochu pozměnit. Většina dětí dnes již prakticky neví co to je kosa a k čemu se používá. Z polí a luk již byla dávno vytlačena kombajny, v posledních letech je už vytlačována i ze zahrad drobnou zahradní mechanizací.

Co přijde po smrti? No přece funus

16. června 2010 v 1:19 | Malkiel |  Témata týdne
V tomto článku bych se nechtěl věnovat přímo okamžiku smrti, ale spíš tomu co následuje po ní. Po posledním vydechnutí živáčka totiž většinou nastává problém co s mrtváčkem. Toť otázka přímo Nerudovská, neboli "Kam s ním"? Co s tím obnošeným kabátem, který opustila duše? Různé národy, kultury a náboženství řeší tento problém všelijak. Pro nás asi nejbizarnější způsob praktikuje etnická skupina Pársíů žijící v Indii.

Strach ze smrti

15. června 2010 v 2:19 | Malkiel |  Témata týdne
Není pochyb o tom, že v naší přecivilizované společnosti je největším strašákem smrt. Ačkoliv je smrt nejpřirozenější součástí našeho života, snažíme se ji z toho života co nejvíce vytlačit. V televizních zprávách sice rádi sledujeme informace o smrti, o haváriích, o katastrofách a vraždách. Ale to je smrt cizích lidí, anonymní smrt, vzdálená smrt. Smrt v Iráku, v Bangladéši nebo v Číně je pro nás neškodná. Sto mrtvých, tisíc mrtvých, padesát tisíc mrtvých, to je jen statistika. Smrt, o které si myslíme že nám nehrozí.

Souboj mezi Kolomuty a Plazy

14. června 2010 v 2:00 | Malkiel |  MALKIPEDIE
Abych předešel kritice jazykových odborníků tak předesílám, že Plazy v titulku článku jsou správně s velkým P. Nejedná se totiž o živočichy třídy Reptilia, ale o obec Plazy nedaleko Mladé Boleslavi. Při pohledu na seznam obcí a místopisných názvů naší země může mít člověk pocit, že ty názvy jsou výplodem buď šíleného názvotvůrce a nebo nějakého recesisty. Držtěkryje, Oškobrh, Cotkytle, Rumchalpa, Příštpa, Břve, Střapole nebo Tancibudka. I s takovými názvy a mnoha dalšími kuriozitami se můžeme setkat v naší republice.

Spory okolo nové sochy Svobody

12. června 2010 v 2:39 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
V uplynulých dnech proběhla světovými médii zpráva, že se Američané chystají postavit další sochu Svobody, tentokrát v mužském provedení. Iniciátorem této akce je NMF (National Monument Foundation - Národní nadace pro monumenty). Podle předběžných návrhů by socha měla stát v přístavu města Charleston ve státě Jižní Karolína. A vzhledem k tomu, že původní slavná socha Svobody v New Yorku je ženského pohlaví, jako přirozená protiváha bude tato nová socha mužského pohlaví. Podle vedení NMF má nová socha pozdvihnout upadající sebevědomí Američanu a upevnit klesající prestiž Spojených států na mezinárodním poli.

Když sousedi zlobí

9. června 2010 v 1:29 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Návštěva blogu se jménem Bezohlední sousedé, jehož majitelka se roztomile podepisuje Janinka, mně přivedla k zamyšlení nad svými sousedy a to většinou již bývalými. Musím se přiznat, že na sousedy jsem měl většinu svého života víceméně štěstí, na rozdíl od majitelky zmiňovaného blogu. Asi nejotravnějšími byli právě ti, kteří bydleli kdysi přímo nad námi. Oni se ve svém žargonu nazývali "světští", ostatní populace je nazývala "kolotočáři". Ženy té rodiny byly doma stejně ječivě hlučné, jako když na poutích přeřvávaly hudební kakofonii linoucí se z tlampačů a vyzývaly kolemjdoucí k návštěvě atrakcí: "Panééé, pojďte slečně vystřelit růžičku". Bohužel to bylo v paneláku, kde bylo i tiché pšouknutí slyšet tři patra nahoru a tři patra dolů.