Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Údolí mrtvého muže

3. listopadu 2009 v 0:26 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Nadpis článku by mohl naznačovat, že se jedná o známé "Údolí mrtvého muže" (Dead man valley) z filmu Limonádový Joe, kam padouši vylákali šlechetného konzumenta Kolalokovy limonády. Nejedná se o toto údolí, neboť podle textu písně "Arizóna, to je pravých mužů zóna", zatímco oblast o které budu psát je spíš "mrtvých mužů zóna".

Mnou popisované údolí leží na Berounsku, nebudu však lokalitu přesně jmenovat, abych nevyvolal hromadný exodus mužů ze zmíněné oblasti a nebo abych nebyl obžalován z šíření poplašné zprávy. Mohu jen naznačit, že název blízké obce souvisí se jménem jednoho hospodářského zvířete a též se slangovým označením pro mléčné žlázy.
Zhruba před patnácti lety jsem měl přítelkyni, která společně se sestrou vlastnila chatu v osadě ve zmíněném údolí, v níž jsme trávili pravidelné víkendy. Po nějaké době jsem si uvědomil, že v okolí nevídám žádné muže. Samý babinec, do všech okolních chat jezdily jen ženy. Vlastně ani manžel sestry-spolumajitelky tam nejezdil, že prý má hodně práce. Až později jsem pochopil, že si právě na víkendy hledá nejvíce kšeftů, aby nemusel s rodinou jezdit na chatu. Zeptal jsem se tedy přítelkyně na tento nezvyklý úkaz, na což mi stručně odpověděla: "Sem žádní chlapi nejezdí. Buď sem přestanou jezdit a nebo umřou". Což má ovšem stejný výsledek, protože po smrti tam též přestanou jezdit. O jejích slovech jsem nepochyboval, neboť její otec i dědeček zemřeli v plné síle krátce po sobě, hned co dostavěli tu chatu. Po těchto větách mě celkem polila hrůza. Za několik dnů jsem však tuto děsivou informaci vytlačil z mozku a dále si užíval příjemných víkendů s přítelkyní a dětmi. Ostatně, já ty chlapy v okolí nijak nepotřebuji a pohled na osamělé mladistvé vdovy mi byl příjemnější. Až za několik měsíců se mi tento fenomén údolí bez chlapů připomněl, když jsem se jednou díval z okna a na sousední zahradě jsem zahlédl muže. Vyjekl jsem překvapením: "Jéé, já vidím chlapa a je živej !" Přítelkyně jen lakonicky konstatovala: "Ale dlouho živej nebude, protože je smrtelně nemocnej."
Do chaty pod námi totiž jezdily dvě sestry, obě vypadaly jako Železný Zekon, který tahá v zubech plně naložené kamiony a lokomotivy. A s těmito sestrami se tam začal objevovat muž. Nevím jaký spolu měli všichni tři vztah, ale obě ženy se k němu chovaly dosti intimně, tak to vypadalo, že jej měly napůl. Do jejich chaty jsem sice neviděl, ale když jsem přes den pozoroval na zahradě jeho dýchavičné pohyby a mátožné plahočení, muselo ho ukojení těch dvou Amazonek stát asi mnoho sil. A to měl nemocné srdce. Není pochyb o tom, že tato choroba společně s extrémní námahou způsobily, že jeho srdce dotlouklo a milé Amazonky tam opět začaly jezdit samy.
Zřejmě pod vlivem pudu sebezáchovy jsem se počal více věnovat pozorování života v osadě a sbírání informací o jejich obyvatelích.
Do vedlejší chaty jezdily dvě ženy, jedna byla atraktivní vnadná čtyřicátnice a druhá takový maminovský domácí typ. Netypické na nich bylo, že to byly bývalé manželky jednoho muže. První s ním byla rozvedená a druhá byla vdova po něm. Dozvěděl jsem se, že ten muž spáchal z nepochopitelných příčin sebevraždu. Já už teď však vím, že to byly příčiny pochopitelné, prostě jezdil do Údolí mrtvého muže. Zmíněný muž se jednoho krásného večera vykoupal, oholil, oblékl si pyžamo, dal si šálek kávy, vykouřil cigaretu a zcela klidně skočil z okna paneláku. Tyto ženy jsem si pojmenoval jako "Černé vdovy", podle nechvalně známé samičky pavouka zvaného Černá vdova, se zoologickým jménem snovačka jedovatá, která po svém oplodnění samečka zcela bezostyšně zabije a vycucne. V souvislosti s nemocností a úmrtností mužů v této lokalitě nebude asi náhoda, že dospělý syn jedné z Černých vdov byl mentálně postižený.
Rychlý konec vzal také muž, který se začal objevovat na chatě další sousedky, též vnadné čtyřicátnice a pochopitelně vdovy. Chlapík byl viditelně sportovec tělem i duchem, překypující zdravím a vitalitou. Zpočátku tam jezdil z Prahy na horském kole za desítky tisíc korun, oblečen v dresu s reklamami jako na Tour de France a ona přijížděla autem. Ráno vždy hodinu cvičil na zahradě, celý den překypoval aktivitou, natíral plot, opravoval střechu a stále něco kutil. Po několika týdnech však přestal jezdit na kole, přijížděli spolu jejím autem, on džentlmensky za volantem. Posléze začal jezdit nedžentlmensky už jen jako spolujezdec a dáma mu musela dokonce pomáhat při vystupování z auta. Jeho aktivity ustaly, cvičení se nekonalo, jeho pokožka dostala nezdravě šedozelený nádech, už jen posedával na lavičce ve stínu a měl zjevný probém donést třesoucí rukou hrnek k ústům. A tak se mi přímo před očima jako v nějakém hororovém filmu změnil z nesmírně vitálního čtyřicátníka na chvějící se stařeckou trosku. O jeho dalším osudu nic nevím, ale když jsem jej viděl na chatě naposledy, jeho vzhled nenasvědčoval, že by mohl ještě žít déle než několik dní. Avšak ani poté, co tam přestal jezdit, sousedka se nijak smutně netvářila. Buď si tedy zachránil život nebo natáhnul bačkory a veselé vdově to bylo srdečně jedno.
Pokud se pamatuji, tak jedinými muži, kteří přežili delší dobu na onom osudném místě, byli otec se synem, oba taxikáři, přebývající ve vzdálenější chatě. Buď mají taxikáři vyvinutý extrémně silný imunitní systém a nebo se jejich chata již nacházela mimo nebezpečnou zónu smrti. Osobně bych se přikláněl k druhé variantě, jelikož já mám imunitu též velmi dobrou, lékaře znám víceméně jen z doslechu a za svůj už ne zrovna krátký život jsem strávil v nemocnici hospitalizací pouhé dva necelé dny a jednu noc. A i přesto jsem v onom údolí onemocněl záhadnou a lékaři nezjistitelnou nemocí. Veškerá vyšetření ukazovala vemi dobrý zdravotní stav a pro mé zdravotní obtíže neměli doktoři žádné logické vysvětlení. Ošetřující lékařka moji léčbu, která de facto nebyla ani započata, ukončila slovy: "Zvykněte si s tím žít." Pravdou je, že když jsem přestal jezdit do údolí, můj zdravotní stav se sám od sebe zlepšil a teď už lékaře zase nepotřebuji.
Příčina záhadných onemocnění a úmrtí v tom místě mi však zřejmě navždy zůstane zahalena tajemstvím. Ani můj známý senzibil, kterého jsem tam tehdy pozval, svým měřením nic nezjistil. Jen chodil s virgulí po zahradě, kroutil hlavou a mumlal si pod vousy: "něco tady je, něco tady je." Nezjistil však co.
Záhadou je, že to tam kosí jen muže. Kdyby to kosilo spravedlivě všechny, člověk by si mohl říci, že je tam holt nějaké špatné místo po život, že je tam nějaká geopatogenní zóna nebo co. Že by však existovaly geopatogenní zóny, které by při své zhoubné činnosti dělaly rozdíly mezi pohlavími, o tom jsem opravdu nikdy neslyšel. Při vzpomínce na tamní kvetoucí a zdravím překypující vdovy mě jako jediné logické vysvětlení napadá, že to může mít opravdu něco společného s praktikami pavoučí samičky Černé vdovy. Snad by bylo symboličtější přejmenovat to místo na "Údolí snovačky jedovaté."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 girli girli | Web | 13. ledna 2011 v 8:48 | Reagovat

ty ty záhady očividně přitahuješ

2 Malkiel Malkiel | 13. ledna 2011 v 11:21 | Reagovat

[1]: To asi jo. Však o tom píšu v článku Úryvky z paranormálního života. ;-)

3 Arcana Arcana | Web | 13. ledna 2011 v 21:20 | Reagovat

Taky se mi zdá. A kdepak je to údolí? Jen to prozraď, chtěla bych někam pozvat bráchu...
:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama