Nikdy neříkej, že něco nejde. Vždycky se najde nějaký blbec, který neví, že to nejde a udělá to.


Psohlavci nebo Chodové?

17. listopadu 2009 v 1:52 | Malkiel |  MALKIPEDIE
Tento článek by se dal nazvat volným pokračováním seriálu článků o historii středoevropského prostoru a s ním souvisejícími národy a etnickými či zájmovými skupinami, jak je popisováno v předešlých článcích o Husitech, Češích, Keltech, Slovanech, Pohronských národech a Pltnících. Tentokrát bych se chtěl zaměřit na šumavské Psohlavce, v jejichž dějinách je jako vždy mnoho bílých míst a historických fabulací.

I zde se nám nechvalně podepsal Alois Jirásek, pověstný svými báchorkami. Především je třeba se pozastavit nad tím, kdo to vlastně byli Psohlavci. Lidé nebo zvířata? Jirásek je charakterizuje jako lidi, ba dokonce jako národ. Z čeho však vycházel? Že chodili po zadních končetinách? To můj pes když žebrá o pamlsek, tak přejde po zadních celou kuchyň. V cirkusu Berousek chodí psi po zadních nohách celé hodiny a přesto bych se je neodvážil nazvat lidmi. Že byli Psohlavci oblečení? Sousedovic Alík chodí celou zimu ve slušivé kombinéze a ani přesto není člověkem.
Základní taxonomickým ukazatelem pro určování živočišného druhu je hlava a především mozek. Při zkoumání nedávno objevené veterinární laboratoře svobodného pána Volfa Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu (Jiráskem zvaného Lomikar) na zámku Trhanov bylo nalezeno několik nádob obsahující mozky Psohlavců naložené ve formalínu. Podle zkoumání věhlasných neuropatologů nalezené mozky jednoznačně vykazují psí rysy, přičemž se ovšem tvarově i uspořádáním blíží mozku lidskému. V tomto bodě musíme odbočit k panu Darwinovi a jeho teorii o původu druhů. Zde si povšimněte, že ještě 250 let od vzniku je jeho dílo stále nazýváno pouhou teorií. Proč? Protože se za celou tu dobu nepodařilo ani jemu, ani jeho následovníků objevit hodnověrné důkazy, které by mohly teorii převést do praxe. Proč by měl podle Darwina člověk pocházet právě z opice? Jen proto, že jsme si trochu podobní? Takový žralok si je třeba podobný s kosatkou a přitom i školák ví, že jsou si biologicky propastně vzdáleni. Proč tedy nejsou našimi nejlepšími přáteli lidoopi, když jsme s nimi podle pana Darwina v tak úzkém příbuzenském vztahu? Proč se tedy do nedávna jako kožní štěpy používala kůže z prasat a ne lidoopů. Všeobecně uznávanou pravdou i ve vědeckých kruzích je, že nejlepším přítelem člověka je pes. Proč asi? Protože člověk pochází ze psa. A Psohlavci byli tím přechodovým článkem mezi psem a člověkem, který přežil v izolovaných podmínkách šumavských hvozdů po celá tisíciletí. Na přiložených obrázcích je vidět markantní rozdíl mezi mozkem opičím a mezi mozky Psohlavce a člověka.
Pikantní je, že podobný přechodový článek mezi opicí a člověkem hledají Darwinisté již čtvrt tisíciletí, leč marně. Nemohou jej najít, protože neexistuje. Samotný důkaz o zvířecím původu Psohlavců nám nechtěně dal pan Jirásek svým tvrzením, že Lomikar koupil národ Psohlavců za 56 tisíc zlatých. I méně inteligentní čtenář pochopí, že v renesanční Evropě na konci 17. století již nebylo možné koupit člověka, natož celý národ. Otrokářství v Evropě vymřelo s pádem Římské říše 1200 let před Lomikarem. V Africe sice otrokářství stále kvetlo a díky objevu Nového světa se dostávalo do konjuktury, ale tam se obchodovalo s lidmi negroidního plemene a nikoliv s indoevropskou rasou sídlící v Evropě.
Je pravdou, že si Lomikar koupil Psohlavce. Avšak nikoliv jako národ, ale jako smečku, tak jako se dodnes běžně obchoduje se zvířaty. Ještě je třeba se pozastavit nad často používaným alternativním označením pro Psohlavce, kteří byli někdy označováni též jako Chodové. Celý problém vznikl chybou německáho kronikáře s chabou znalostí češtiny, který musel podle tehdejšího zákona vyhotovovat zápisy událostí dvojjazyčně. Faktem je, že Psohlavci obědvali jako vždy v psinci a zámecký pán obědval jako vždy na zámku, a jak už bylo u šlechtických rodů tradicí, měl k obědu několik chodů. A popletený kronikář si na základě informací služebnictva tyto dva děje spojil dohromady, z čehož Jirásek později mylně vydedukoval, že Lomikar seděl u stolu s Psohlavci-Chody. Anglický hrabě z Essexu taky jistě nezval ke stolu svoji smečku honicích chrtů.
A zde se již dostáváme k podstatě sporu mezi Lomikarem a Janem Sladkým Kozinou. Lomikar si totiž smečku Psohlavců pořídil k ostraze hranice mezi jeho panstvím a bavorským kurfiřtstvím na druhé straně Šumavy, proti rozmáhajícímu se pašování.
Výhodou Psohlavců byla dobrá znalost prostředí a adaptabilnost v drsném prostředí Šumavy. Nevýhodou však byla jejich tradiční lenivost, způsobená vlivem českého prostředí. A tak byli Psohlavci často přichyceni při posedávání na pařezech, místo aby střežili hranici. Mnozí se dokonce nechali uplácet od pašeráků masnými výrobky. Lomikar se tedy rozhodl do smečky Psohlavců vkřížit plemeno německého ovčáka (Deutsche Schaefferhund), aby zvýšil kvalitu chovu na stejnou uroveň jako u Bavorského Psohlavce (Bayerische Hundkopf), používaného na druhé straně hranice. Vrchní štolba Lomikarova psince však chtěl do smečky Psohlavců naopak vkřížit plemeno Českého voříška ( Tchechische Kleinenuthund ), aby ještě snížil kvalitu chovu Psohlavců.
Tím štolbou byl totiž Jan Sladký Kozina a jak dokazuje dobová rytina, nebyl žádným Psohlavcem, ale běžným člověkem. A navíc byl kromě štolby též nekorunovaným králem šumavských pašeráků a měl tedy eminetní zájem na co nejsnadnější průchodnosti hranic. Lomikar však i přes jeho intriky vkřížil do smečky Psohlavců plemeno Německého ovčáka. Lstivý Kozina se však rozhodl k zoufalému kroku. Můžete si prosím povšimnout neobvyklosti jeho dvou příjmení. To druhé ovšem nebylo příjmení, ale přídomek, který tomuto starému mládenci dali sousedé pro jeho silnou, až intimní náklonnost k hospodářskému zvířectvu.
Kozina se úmyslně nakazil vzteklinou od jedné své kozy, kterou nedávno pokousala vzteklá liška a vzteklinu potom rozšířil po panském psinci, tím že Psohlavce poplival, některé i pokousal, nebo jim naprskal do žrádla. Za krátkou dobu tak vyhynula celá smečka Psohlavců. Jan Sladký Kozina tedy nebyl ochráncem Psohlavců, jak se nám snažil namluvit pan Jirásek, ale jejich likvidátorem.
Stal se ovšem sám obětí svého vynálezu. Měl totiž v úmyslu se po nakažení smečky s pomocí své známé babky kořenářky vyléčit ze vztekliny a prchnout do šumavských hvozdů. Jeho funkce v psinci už byla tak jako tak zbytečná. Zmíněná babka kořenářka však naneštěstí pro něj zemřela při ochutnávání lektvaru proti vzteklině, vlivem špatně namíchaných ingrediencí. Kozinu tak plnou silou zachvátila vzteklina a stal se snadným úlovkem Lomikarových biřiců, kteří jej odvedli ke svému pánovi. Lomikar, rozlobený ztrátou jediné smečky Psohlavců na českém území, jej pochopitelně odsoudil k smrti oběšením. Zde je též nezbytné pozastavit se nad Kozinovou slavnou větou "Lomikare, Lomikare, do roka a do dne, zvu tě na boží súd." Zde se nám totiž opět podepsal pan Jirásek. Jak známo, zvířata nakažená vzteklinou jsou přítulná a přátelská. A tak když stál nakažený Kozina v Plzni pod šibenicí, byl vůči svému vězniteli v poměrně přátelské náladě. Nesliboval mu totiž smrt, ale naopak jej přátelsky zval na sud, konkrétně sud piva. Měl totiž informace, že na místě, kde stojí šibenice, má do roka vyrůst panský pivovar. A vysvětlení slova "boží" je též prosté. Do dnešních časů používají lidé, zejména mládež, pro označení něčeho výborného či báječného slovní kombinaci "to je boží". Kozina tedy pod vlivem vztekliny nezval Lomikara na nějaký Boží soud, ale na sud výborného piva z plánovaného pivovaru. Je pravdou, že Lomikar skutečně do roka zemřel, nikoliv však vlivem nějaké Kozinovy kletby. Příčina jeho úmrtí byla zcela prozaická. Lomikar totiž do stavby pivovaru investoval velké peníze, jenže správce jeho investičního fondu vložené peníze vytuneloval a zmizel první lodí kdesi v zámoří. Lomikar však už byl pán trochu v letech a jeho nemocné srdce neuneslo druhou velkou ztrátu v krátké době.
Ten pivovar ovšem na místě šibenice později stejně vyrostl a mimo jiné se proslavil místní specialitou. Zatímco jiné pivovary vyráběly pivo tzv. ležák, plzeňský pivovar vyráběl pivo visák. Stavbaři totiž zanechali na dvoře původní šibenici, kterou pivovarští dělníci používali na spouštění sudů z pivem do pivovarského sklepa. A když místní reklamní kreativec zahlédl sud zavěšený na šibenici, dostal nápad použít tento výjev jako reklamní trhák. Bezkonkurečně největším hitem a nejprodávanějším pivem v celém širokém okolí se stal sladový ležák, který byl ovšem v rámci reklamní kampaně pojmenován "Sladký visák Kozina". Návštěvníci pivovarské restaurace při odchodu dostávali zajímavý suvenýr v podobě lahve piva pověšené na malé šibenici. Pivovarská šibenice se dostala i do běžné mluvy plzeňských občanů, kteří když se šli občerstvit, tak říkali že jdou na šibenici, nikoliv na pivo. Věhlas pivovaru se díky kvalitě piva a též vlivem šikovně vedené propagační kampaně rozšířil po celé zemi, ba i překročil hranice zemí Koruny České. Ale i když už se během staletí z visáku stal opět ležák, ještě dnes je možné z úst přiopilých návštěníků restaurací zaslechnout větu: "Ty voe, já mám šibenici."
 


2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.