Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Patálie s včelami

4. listopadu 2009 v 19:17 | já
Mám moc rád přírodu i s veškerou její příjemnou a nepříjemnou havětí. Někdy však dovede příroda i svému milovníkovi nadrobit pěkné patálie. Než jsem si pořídil vlastní víkendové obydlí, jezdil jsem na různé chaty. Ke tchánovi, ke svému otci nebo k přítelkyni, a nějakou dobu jsem měl pronajmutou chatu v lese nad Štěchovicemi.

Jednoho letního dne si tak stojím na verandě a kochám se okolní přírodou, když tu náhle jsem zaslech blížící se bzučivý zvuk. Aha, synáčci se vracejí na motorkách k obědu. Ale moment, to nejsou motorky a zvuk přichází zeshora. Vzhlédnu nahoru a zjišťuji, že průzorem mezi stromy se na mne snáší jakési temné, bzučící a vířící mračno. Hlavou mi prolétnou všechny ty přiblblé katastrofické filmy o kobylkách, netopýrech a masožravých motýlech. Přiznám se, že jsem se v té chvíli nezachoval jako akční filmový hrdina, jen jsem ztuhnul a s otevřenými ústy jsem pozoroval co se bude dít. Mračno zakroužilo okolo mne a pověsilo se na trám pod střechou chaty. A jejda, jsou to včeličky. Takto tedy vypadá včelí rojení. Opravdu zajímavý úkaz, trám je obsypán hemžící se zlatohnědou masou. Ve své hlavě pátrám po informacích, co dělat s přilétnuvším rojem včel. Vybavuje se mi několik útržků z televizních zpráv o tom, jak zasahující hasiči likvidují roje včel. Sláva, zavolám hasiče, to jsou přece záchranáři, ti zachrání mně i včelky. Volám tedy na Záchranný hasičský sbor v Benešově. Asi v těch televizních novinách občas trochu kecají, protože jako odpovědi se mi dostane: "Jó pane, to my neděláme, sežeňte si nějakého místního včelaře, on si ten roj rád vezme." No jo, ale kde já teď seženu nějakého včelaře, když v nedaleké vesnici nikoho neznám.
Vyrážím tedy do místního unformačního střediska, neboli do hospody. Restaurace je ovšem vzhledem k sobotní dopolední hodině téměř prázdná, až na pár skalních příznivců zrzavého moku, jejichž kalné pohledy napovídají, že v provozování svého koníčka pokračují nepochybně již od pátečního večera. Za tu půlhodinu, co je restaurace teprve otevřená, by se nedovedl takto ztřískat ani alkoholik-amatér. Ptám se tedy výčepního, který vypadá celkem střízlivě, kde bych našel ve vsi nějakého včelaře. "Jó, tak včelaře? Tady je jen jeden, nějakej Franta Včelák." Podezřívám výčepního z nemístného humoru? Včelař Včelák??? "Ale jó, fakt se tak jmenuje." Jestli u někoho platí latinské "nomen omen", neboli "příznačné pojmenování", tak u tohoto muže to platí na sto procent. Ten člověk snad byl už od narození předurčen stát se včelařem. I když, znal jsem kdysi taky jednoho Včeláka a u něho se to jméno jednoznačně minulo účinkem, protože byl policajt. Možná je v tom však skryt nějaký jinotaj. Ptám se tedy výčepního kde najdu toho včelaře. Od jednoho z kalnookých přísedících se dozvídám, že právě jezdí s buldozerem na kraji vesnice. Vydávám se na popsané místo a včelaře nacházím celkem snadno, potože obří buldozer Komatsu nelze přehlédnout. Přistupuji k hřmotící železné obludě a po chvíli se mi podaří zaujmout pozornost do práce zabrané obsluhy. Franta na mně z klimatizované kabiny se sluchátky na uších gestikuluje co si jako přeju. Tak jako jsme kdysi jako děti hrávali hru na to, kdo uhádne řemeslo, pokouším se milému včelaři gestikulací vypovědět děj událostí. Pro nezúčastněného pozoravatele jsem asi musel vypadat jako člověk stižený tancem svatého Víta, když jsem se pohyby těla a rukou snažil popsat přilétající včely, kroužící okolo mně a usedávající na trám.
Přiznám se, že mé herecké schopnosti nejsou sice nijak valné, ale mé trhavé pohyby a rotace zřejmě nějak zaujaly pana Včeláka, který následně vylezl ze svého stroje a šel se zeptat tváří tvář. Z mé gestikulace zřejmě nějak vydedukoval, že jsem svými pohyby chtěl naznačit požadavek na úpravu terénu. Když jsem mu však pověděl o roji včel, tak se jeho tvář rozjasnila, zamknul stroj a vyrazili jsem za včelkami. Po cestě v autě mě informoval, že musíme vzít sebou rojnici. Tento termín mě trochu zarazil, z vojenských časů jsem si pamatoval, že rojnice je řada vojáků postupující proti nepříteli. Stejným způsobem postupují též myslivci za štvanou zvěří. Neměl jsem přestavu, jak nějaká rojnice složená z místních občanů nahání po polích a lukách roj včel. Z rojnice se naštěstí nakonec vyklubala jen taková bedýnka na odchycení roje včel. Franta Včelák byl hovorný človíček, tak jsem se cestou též dozvěděl, proč včelaři rádi sbírají ulítlé roje. Souvisí to s generačním problémem ve včelstvu. Když původní včelí královna, určená jen k celoživotnímu snášení vajíček, počne stárnout, včelstvo si vychová novou mladou královnu. A jelikož pro dvě královny není v úle místo, tak se mladá čiperka sebere a i s ostatním mladým osazenstvem vylétne z úlu, hledat si nové místo k bydlení. Chudákovi včelaři tam tak zůstanou jen staří vyčerpaní chcípáci. A jiný včelař ziskem roje přijde k mladému atraktivnímu včelstvu. Včely nemají ani espézetky, ani rodná čísla, původní včelař holt má smůlu. Je to poněkud nespravedlivé, výhodou však je, že si to včelaři později mohou návzájem oplatit, když roj ulétne zase tomu druhému.
Po této informační pětiminutovce jsme dorazili k chatě. Právě včas. Právě včas na to, abychom viděli, jak se celý roj přelévá štěrbinou okolo trámu do prostoru mezi palubkami a vnitřním sololitovým obložením. Během minutky byl roj uvnitř. Včelky se zřejmě rozhodly, že už se nebudou nikam trmácet, že moje chata bude vhodná k zabydlení. Franta si drbe bradu a povídá: "Hmm, tak teď to bude složitější. Máte tady vrtačku a žebřík?" Poskytuji včelaři potřebné předměty a čekám, co se bude dít. Franta zahájil práci tím, že spadnul ze žebříku a bolestivě si narazil kostrč. Vidina zisku nového včelstva však zřejmě přehlušila bolest, tak pokračoval v dobývání včel ze štítu chaty. Vyvrtal do palubek díru a k díře zavěsil plástev s líhnoucími se mladými včeličkami. Mateřský pud včelích pečovatelek prý způsobí, že vylezou zevniř ven na zavěšenou plástev. Nevím, jak je to u včel, ale já kdybych venku našel opuštěné dítě, tak se rozhodně nepřestěhuji na chodník, nýbrž opuštěné dítě vezmu domů. Má logika asi nebude daleko od pravdy, protože Franta stál asi hodinu na žebříku, možná včely přemlouval, možná se modlil k včelímu pánu bohu. Nic však nezabíralo, včelky pokračovaly v budování nového sídla a na opuštěné sirotky venku bezostyšně kašlaly. Roztrpčený včelař po dlouhém čekání prohlásil, že má hlad a doma jej na stole čeká králík. Prý se staví odpoledne. A od té doby jsem jej už neviděl. Zřejmě se mu podařilu získat jiný roj, protože si už nepřišel ani pro dýmovku a rámeček s plástem, které u mně nechal. A tak se milé včelky pro ten rok staly černým podnájemníkem chaty. Co se však s nimi stalo v zimě, to nevím, protože příští rok už tam nebyly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama