Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Burlaci a lidojedi

28. listopadu 2009 v 3:38 | Malkiel |  MALKIPEDIE
V návaznosti na článek Sonda do historie Pltníků, který pojednává o mořských a říčních národech, je třeba zmínit se též o zapomenutém říčním národě, vyskytujícím se v hloubi Ruska na řece Volze. Ten národ se nazývá Burlaci. Jejich původ není dosud příliš znám, etnogeneze není zatím zcela prozkoumaná, ale jak už je v těch končinách zvykem, budou nepochybně směsí turkických a mongoloidních etnik, možná i s příměsí trochy skandinávské krve. O Rusku je známo, že je to do jisté míry zvláštní země a že věci, které fungují jinde, tam nefungují a naopak. Říjen mají v listopadu, Vánoce slaví 7. ledna, nejhorší známka ve škole je tam jednička a nejlepší pětka. I písmo mají poněkud odlišné od běžných evropských zvyklostí.

Do koloritu těchto zvláštností nepochybně zapadají i Burlaci. Zatímco jinde ve světě je běžným způsobem dopravy plavba po proudu řeky, tedy s minimálním vynaložením sil, u Burlaků je tomu naopak. Místo aby využili kinetické energie vodního toku, celkem nelogicky tahali lodě proti proudu řeky. Dodnes se neví proč to dělali, při dotazu na důvod funící mužíci jen cosi zahuhlali. Možná tento zvyk pramení z lidových tradic tohoto národa, snad má tato na první pohled bezúčelná činnost něco společného se sportovním zápolením po vzoru dávných antických siláků. Jedna z neověřených teorií praví, že tento neobvyklý způsob dopravy lodí byl tréninkem na sportovní klání zvané "přetahování lanem", v kterém soutěží dva týmy proti sobě, přičemž tahají za lano a snaží se tým soupeře přetáhnout přes vytyčenou dělicí čáru. Je pravdou, že Burlaci byli po několik století nepřemožitenými borci v tomto sportu. Vždy když se Burlaci zúčastňovali antických olympijských her v Olympii, pravidelně vyhrávali turnaj kontumačně, protože nikdo z tehdejších siláků se jim neodvážil postavit jako soupeř.
Jediným mužstvem, které bylo ochotné postavit se Burlakům, byl tým starověkého Kartága pod vedením věhlasného vojevůdce jménem Hannibal Barkas. Ten ovšem proti Burlakům místo mužů nasadil slony, tudíž se ani nejednalo o mužstvo, ale slonstvo. Pravda, bylo to sice trochu proti olympijským pravidlům, nikdo si však nedovolil Hannibalovi odporovat, neboť měli všichni ještě v živé paměti, jak se mu s jeho slony málem podařilo rozvrátit římskou říši. V konečném výsledku to ovšem bylo stejně jedno, protože Hannibalovi sloni byli unaveni přelézáním alpských vysokohorských průsmyků a natrénovaní Burlaci je porazili jako školáčky. Pravděpodobnost, že Burlaci opravdu používali tahání lodí jako sportovní trénink, je opravdu hodně vysoká. Ze života Burlaků sice neexistují žádné písemné doklady, protože jsou všichni negramotní, zachovaly se ovšem fragmenty obrazové dokumentace, jako například přiložený obraz zachycující Burlaky při tažení lodi. Na obraze si můžeme všimnout dvou zásadních faktorů, potvrzujících teorii tréninku. Za prvé, pokud by se opravdu někdo potřeboval plavit proti proudu, proč by nepoužil plachty a neplavil se pomocí větru, kterého je mimochodem v povolžských rovinách dostatek po 365 dní v roce. Obrázek dokumentuje, že Burlaci mají na plachetnici dokonce smotané plachty, aby jim vítr náhodou nepomáhal. Dalším sekundárním důkazem je fakt, který nám poskytuje vyobrazení parníku, jenž můžete zahlédnout v dáli poblíž levého okraje obrazu v červeném kroužku. Každý logicky uvažující člověk by přece pro plavbu proti proudu použil parník a nedřel by se jako soumar. Pokud by ovšem tím dřením nesledoval jiné záměry než dopravu nákladu.
Za zmínku jistě stojí, že tento způsob pohybu proti proudu řeky se stal u Burlaků jakousi národní tradicí. Mám s tímto fenoménem jisté osobní zkušenosti z doby, kdy jsem před léty chodil s dívkou, jejíž otec kdysi přišel do Ćech s Ruskou osvobozeneckou armádou (ROA), lidově zvanou Vlasovci, a usadil se zde. Dívka měla dokonce příjmení Burlaková, což značí, že musela pocházet přímo z burlacké vládnoucí dynastie. Byla to milá nekonfliktní osoba a vztah s ní byl celkem harmonický. Až do doby, než jsem vymyslel, že si spolu na kánoi sjedeme Lužnici. V okamžiku, kdy jsme sedli do lodě, tak se v dívce probudil duch dávných předků a neustále se snažila otáčet kánoi proti proudu. Já se zase snažil otáčet loď po proudu a výsledkem působení těchto protichůdných sil bylo, že jsme se často otáčeli dnem vzhůru, což mívalo zejména ve šlajsnách fatální následky. Když už jsme poztráceli všechny věci a zbylo nám jen to, co jsme měli na sobě, zasáhl zřejmě nějaký vodácký anděl a odplavil jí pádlo. Milá dívka tedy nemohla ovlivňovat směr plavby a my jsme následně sjeli celou Lužnici již bez problémů. Věrna genům svého národa se však aspoň občas pokoušela kormidlovat dlaněmi ponořenými do vody. Chtěl bych tedy tímto varovat začínající vodáky, aby kladli větší důraz na to, koho si posadí do lodě. Varováním by mohla jistě i být příhoda, která se stala mé kamarádce.
Přicestoval totiž za ní na návštěvu snědý mladík, kterého kdysi poznala na brigádě na ovčí farmě v Austrálii. Kamarádka se rozhodla, že ukáže mladíkovi krásy přírody naší země a jako náruživá vodačka jej vzala na projížďku kanoí po Vltavě. První večer nocování v přírodě se však pro ni změnil doslova v horor. Po rozdělání ohně se mladíkovi rozsvítily oči a probudily se v něm zřejmě jeho pradávné kanibalské geny, neboť opovrhl opékanými špekáčky, vrhnul se na kamarádku, počal ji olizovat a lámanou angličtinou mumlal cosi o tom, že má velmi chutné maso. Jen kopnutí kolenem do mladíkova mezinoží zřejmě zabránilo, aby se kamarádka nestala jeho pochoutkou. Cizokrajný mládenec totiž nebyl vybaven trubkovitou ochranou mužnosti, zvanou "koteka", tak jak to je zvykem v jeho domovině, zásah kolenem byl pro něho tudíž dosti bolestivý. Další cestu po Vltavě již kamarádka raději absolvovala bez nočních zastávek a ukončila ji už v Českém Krumlově. Až později se dozvěděla, že mladík nebyl Australan, resp. Austrálec, ale příslušník tichomořského ostrovního národa Kanaků a stejně jako ona byl v Austrálii jen na brigádě. A zde právě vyplouvá na povrch nezbytnost dokonalé znalosti tradičních zvyků různých národů, neboť zatímco domorodí Austrálci (angl. Aborigines) konzumací lidí vždy opovrhovali, Kanakové naopak vynikali jako znamenití jedlíci lidského masa. Zde bych si dovolil několik vsuvek, souvisejících s tradicemi národů Tichomoří. V této oblasti je například velmi rozšířené rčení: "Uznej sám, že je lepší, aby tě sežrali kamarádi, než aby tě žrali červi". Kanibalismus neboli antropofágie má různé kořeny a příčiny. U jednoho kmene na Nové Guinei měli nezvyklý způsob řešení mezigeneračních problémů. Jednou za rok vždy mládež vyhnala na stromy své staroušky a dole skandovala: "Ovoce už dozrálo, co je zralé, musí spadnout". Zemdlení starouškové, kteří se neudrželi ve větvích a spadli na zem, byli okamžitě naporcováni a pozřeni. Ti co se udrželi, měli na rok odklad. Antropofágie měla v mnoha případech rituální význam, zejména při zabití protivníka. Zatímco v Evropě byl zabitý nepřítel nanejvýš okraden, v Tichomoří byl protivník zabit, okraden, sněden a druhý den ještě potupně vykálen. Jedlík potom získával image neohroženého bojovníka. Konzumace obyvatel měla někdy třeba i trochu zlomyslný podtext, když byl například člověk pozván na formální večeři, na které mu bylo později oznámeno, že se stane jedním z chodů.
Na některých ostrovech však byla antropofágie považována za zcela klasický způsob stravování, jako přísun nezbytných bílkovin, na které bývají tichomořské ostrovy celkem chudé. Třeba na ostrovech Fidži, které se dříve jmenovaly Cannibal Islands, tomu nasvědčuje i pojmenování konzumovaných živočichů. Zatímco Vepř domácí byl nazýván Puaka dina, lidské tělo neslo název Puaka balava neboli Vepř dlouhý. Čtenáři se může zdát, že jsme od Burlaků zašli poněkud daleko mimo hlavní téma, opak je však pravdou. V dobách minulých byl kanibalismus hojně rozšířen po celé zeměkouli, tedy i v Evropě. Při vykopávkách z doby antické byl na Krétě objeven palác, v jehož kuchyni byl na zdi vytesán návod na přípravu chutné polévky z lidských kostí. Ani doba současná však není ušetřena kanibalismu. V lidově-demokratické revoluční Číně bylo v padesátých letech zvykem sníst svého třídního nepřítele. Vzhledem k tomu, že mnozí z tehdejších jedlíků dnes možná sedí ve vysokých funkcích současné komunisticko-kapitalistické Číny, nikdo se tímto faktem pochopitelně nechlubí. O známých afrických kanibalech z nedávné doby, diktátorech Bokassovi a Idi Aminovi, kteří prosluli pojídáním svých politických nepřátel, se myslím není ani třeba zmiňovat. Z výše uvedeného textu vyplývá, že se i Burlaci v dobách svých dávných olympijských úspěchů mohli blíže setkat s antropofágií. Vlastně si teď vzpomínám, že se ta moje někdejší Burlacká přítelkyně na mně občas dívala dosti mlsně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama