Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Rafting na řece Inn v Alpách

29. října 2009 v 0:08 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Se svobodou vyzvoněnou klíči na náměstích se na naše obrazovky vplížily též vesměs příšerné americké a o několik let později ještě příšernější latinsko-americké seriály. Vrcholem kulturní pokleslosti televizní tvorby byl nepochybně seriál Dallas s bratry čítankově zlým "Džejárem" a nesnesitelně kladným Bobbym Ewingovými, běžící vždy v neděli večer.

Zmíněný seriál způsobil, že po příjezdu z chat a chalup nastával hodinu před začátkem vysílání v rodinách horečný shon, koupání dětí, pohlavkování školáků, podepisování úkolů a balení svačin, při současném praní prádla a vaření. S úderem 20 hodiny zasedly drahé polovičky k televizorům, protože bylo třeba zjistit, jakou kulišárnu zase vymyslel "Džejár", jaký postoj k tomu zaujal Bobby, co na to říkal Jock, Miss Ellie a Pamela.
Následujících šedesát minut se v domácnostech zastavil život, jen dialogy seriálových hrdinů byly doplňovány občasným syčením z úst k televizi přikovaných manželek, vždy když druhá polovina rodiny vydala nějaký silnější zvuk, vyvolaný třeba zašustěním novinami nebo podrbáním na bradě.
Slabší jedinci před začátkem seriálu s hrůzou zalézali do nejvzdálenějších místností bytů a domů, zavírali se do sklepů, kůlen a garáží. Silnější jedinci však s hrdostí opouštěli domovy a scházeli se na nejbližších shromaždištích mužské populace, tedy v restauracích. Je nade vší pochybnost, že zmíněný seriál vypudil někdy i vysloveně rodinné typy mužů z jejich útulných domovů a vehnal je do nehostinných putyk, do spárů démona alkoholu.
Podobným způsobem vznikla též naše parta seriálových vyhnanců, čítající původně tři členy, která se později cyklicky rozrůstala na patnáct až dvacet členů.
Nehezkou skvrnou na počestnosti našeho antiseriálového společenství však byl nemravný přístup některých nezodpovědných jedinců, kteří členství zneužívali k maskování mimorodinných sexuálních radovánek. Ti se k našemu posezení dostavovali až těsně před zavírací hodinou se slovy: "Volové, kdyby se ptala stará, tak jsem tady byl celej večer, jo?" Tímto se jejich manželkám dodatečně omlouvám, účelem našich sezení opravdu nebyly sexuální radovánky, ale jen počestné hospodské klábosení.
A jelikož nejen pivem živ je člověk, ubíralo se naše klábosení též k vyhledávání ušlechtilejších druhů zábavy. Nové druhy sportů přinášely spoustu možností, tak jsme začali listovat v katalozích cestovních kanceláří zabývajících se touto nabídkou. Z nabízených možností jsme okamžitě zavrhli bungee-jumping, neboť vrhání na gumě z mostu do propasti někde v Dolomitech nám nepřipadalo příliš zodpovědné a bezpečné pro hlavy rodin. Canyoning, sestávající se z lezení po skalách, brodění horskými říčkami a slaňování vodopády, nebyl zase moc vhodný pro naše neutužená těla. Téměř jednomyslně jsme se tedy usnesli na raftingu v rakouských Alpách na řece Inn. Pro některé z nás, kteří jsme měli vodácké zkušenosti z českých řek, to byla zajímavá výzva. Pro neinformované nevodáky to byla lákavá představa bezpečného svezení na gumovém člunu, na rozdíl od českých vratkých laminátových kanojí.
Byl tedy vybrán termín zájezdu a současně byl vydán příkaz "jede se bez bab", neboť některé změkčilé rodinné typy sebou chtěli brát i manželky, děti a domácí mazlíčky. Za účelem zabránění případných trapasů spojených s vyháněním nevítaných manželek z autobusu vymyslel náš hlavní organizátor taktickou lest, že druhou část účastníků zájezdu bude tvořit skupina studentek střední školy z Chomutova. Po této informaci ustalo i remcání na svých manželkách nejzávislejších členů.
A tak se jedné květnové půlnoci na místě srazu v Praze-Jinonicích sešlo 22 raftování chtivých chlapů s kladným vztahem k alkoholu. Cinkání obsahu zavazadel účastníků nevyvolávalo pochybnosti o tom, jak se bude vyvíjet počátek cesty. Ostatně, podle českých tradic alkohol a vodáctví tak nějak patří k sobě.
Po chvíli vzájemného sdělování, kdo co veze za chlast, přijel středně opotřebený autobus Karosa a mohlo se vyrazit za nevšedními zážitky. K rozčarování některých ůčastníků však autobus neobsahoval slibované chomutovské studentky, což u zklamaných jedinců vedlo k okamžitému vybalení cinkajícího obsahu zavazadel a zapíjení neopětované lásky ze strany neexistujících studentek.
Vzhledem k tomu, že většina z nás byli kuřáci, vybrali jsme "do čepice" slušný finanční obnos pro řidiče za účelem povolení kouření, byly otevřeny další láhve a když jsme po dálnici D1 opouštěli Prahu, vládla již v autobusu velmi družná nálada.
S přibývající nocí a s ubývající hladinou alkoholu v lahvích téměř všichni ocenili nepřítomnost studentek a tím i dostatek místa v autobusu, neboť na každého tak vycházely minimálně dvě sedačky, tudíž bylo kam složit znavené tělo, až se posléze k rakouským hranicím nocí řítil kompletně chrápající autobus.
Odbavení na české straně hranic proběhlo pro nás bez problémů, nikoliv však pro celního úředníka, neboť když vstoupil na první schod autobusu, tak jej ovanul zápach z alkoholu, z nikotýnu a ze všech tělesných otvorů cestujících, který jej vyrazil zpět z autobusu. V uctivé vzdálenosti od autobusu požádal náhradního řidiče, aby vybral všechny pasy a přinesl mu je. Pasy byly zkontrolovány a jelo se dál.
Na rakouské straně nás však čekalo nemilé překvapení, neboť tamní úřady nainstalovaly na přechodu zkušební brzdu, přes kterou hnaly všechny české autobusy. Toto opatření bylo vyvoláno tehdy se množícími nehodami českých obstarožních autobusů, které se v důsledku selhání brzd řítily do alpských propastí. Z průjezdu rakouskou hranicí se tak stala ruská ruleta, neboť mnoho z řady čekajících autobusů bylo nelítostnými rakouskými úředníky po zkoušce na brzdě obráceno zpět do českého vnitrozemí.
Opticky jsme porovnávali kvalitu našeho autobusu s kvalitou autobusů obrácených zpět a naše vidina raftování se nám začala vzdalovat. Poslední ránu našim nadějím dalo vrácení před námi jedoucího fungl nového autobusu české výroby značky Oasa. Když neprošel nový autobus, tak to nemůžeme projít ani my. Zřejmě jakýsi bůh raftingu však nad námi držel ochranou ruku, projeli jsme bez problémů a již jsme pádili ke kýženým Alpám.
Útrapy prožité na hranicích způsobily, že vystřízlivěli i jedinci s nejvyšší hladinou alkoholu v krvi. Průjezd Horním Rakouskem, přejezd cípem Německa, a již následuje Tyrolsko, kde autobus vjíždí do širokého údolí řeky Inn a vycházející slunce odhaluje alpské velikány. A nejen velikány, odhaluje i zsinalé obličeje účastníků zájezdu.
Po příjezdu do vodácké základny na dolním toku řeky Inn byl každý vybaven neoprénovým oblekem, plovací vestou a ochrannou přilbou, pročež jsme byli vyzváni k převlékání na přilehlém parkovišti. Zde nastaly u některých tělnatějších jedinců jisté problémy, jelikož neoprény byly k dispozici ve třech základních velikostech a rakouský provozovatel zřejmě nepočítal s dobře živenými chasníky z Čech, požadující velikost XXXLLL. I s tímto problémem jsme si česky po kutilsku poradili, neboť jsme našem dvoumetrovému a 140 kilovému kamarádovi Bohoušovi neoprén natáhli na nohy a ruce, položili jsme ho na záda a pár minut počkali až zbytek jeho těla nateče do neoprénu. Zapnutí zipu za pomoci pěti mužů potom už bylo jen záležitostí okamžiku. Pružnost materiálu však způsobila, že se neoprénový oblek roztáhl pěkně do šířky, čímž se ovšem zkrátil, rukávy byly jen k loktům a nohavice pod kolena, v důsledku čehož vypadal Bohouš jako nějaký úchylný transvestita převlečený za neforemnou bizarní baletku. Zvlášť komicky to vyznělo vedle 165 cm vysokého subtilního kamaráda Jardy, který měl pro změnu neoprén zvarhánkovatělý jako hadici od hovnocucu.
Další menší komplikace při převlékání nastala, když mi jakýsi neurvalý Tyrolák přejel autem zapůjčenou plastovou přilbu, v důsledku čehož se zploštěla tak, že jsem do ní stěží strčil ruku sevřenou v pěst, natož hlavu. Vyhlédl jsem si tedy mezi vedle se převlékajícími raftaři jednoho Rakušáka s poněkud menší hlavou, kterému by moje přetvarovaná helma mohla být a provedl jsem bleskurychlou záměnu na trávníku ležících přileb. "To máte za těch třista let Habsburské poroby, to máte za Karla Havlíčka Borovského, to máte za utrpení Josefa Švejka !!!"
Úspěšně převléknuti jsme byli provozovatelem naloženi do pro nás luxusního autobusu a vydali jsme se do hor ke střednímu toku řeky Inn na start první zkušební plavby. Po příjezdu jsme vyfasovali tři raftové čluny, pádla a tři zkušené průvodce-kormidelníky. Průvodci byli mladí studenti z různých koutů světa, jedna Němka, jeden Američan a jeden Novozélanďan, který byl záhy přemenován na Novofundlanďana. Proběhlo krátké školení, při kterém jsme se my zkušení vodáci poněkud nudili, pročež následovalo povinné ponoření do 4 stupně studené vody řítící se z alpských ledovců. Což byl celkem šok, zejména pro mně, pro kterého je i voda v rybníku v parném létě studená. Neoprénový oblek prý hřeje a izoluje. Nějak jsem tento fakt nezaznamenal a než neoprén opět uschnul, tak jsem drkotal zubama.
Při nasedání do člunů jsme s kamarádem organizátorem využili strategické lsti a rozsazovali přátele do člunů podle námi předem připraveného zasedacího pořádku a to tak, že jakoby náhodou vyšli dva největší a nejširší chlapi na špici našeho člunu. Před přáteli jsme se však tvářili jako obětavci, kteří budou muset pádlovat s největší zátěží, ale že jako zkušení vodáci to bereme na sebe, aby se těm druhým člunům ulevilo. Zkutečnou pravdou však bylo, že jsme ty naše dva Bivoje dali na špici člunu proto, aby nám tam působili jako vlnolam v prudkých peřejích a na nás za jejich mohutnými těly dopadalo co nejméně vody.
První dvacetikilometrová plavba byla celkem poklidná, protože průvodci pro nás jako pro začátečníky vybrali úsek s obtížností třetího stupně, s menším spádem a s minimem peřejí. Ale i přesto uháněla voda z ledovců takovým tempem, že se o této rychlosti může vodákům na českých řekách zdát jen ve šlajsnách.
Jedinými menšími zádrheli první plavby byly dva okamžiky. Při jednom nás průvodci učili podivnou zábavu místních vodáků, kterou bylo přehazování pádla přes teplovodní potrubí, které v jednom místě vedlo přes řeku. Jeden z našich Bivojů však vrhnul pádlo tak prudce, že se zaseklo do izolace potrubí a jestli neuhnilo, tak tam jistě trčí dodnes. Mimo to jsme se při této zábavě přesvědčili i o nezbytnosti ochranných přileb na našich hlavách.
Dalším okamžikem byl trapas, kdy německá průvodkyně svým průvodcovským kolegům anglicky oznámila, že si musí odskočit a za tím účelem si hupsla vedle člunu do vody. Několik českých gentlemanů přítomných na člunu, leč neznajících anglického jazyka, ji začalo hned ochotně tahat z vody na člun právě při konání její malé potřeby, protože se domnívali, že tam spadla.
Po první jízdě jsme absolvovali chutný oběd ve vodácké základně a jelikož nás průvodci po první jízdě vyhodnotili jako zkušené vodáky, odpoledne jsme autobusem vyrazili do hor k obtížnějším úsekům řeky.
První odpolední jízda měla obtížnost číslo čtyři a druhá jízda měla číslo pět. A to už byl docela slušný adrenalin. Přesto, že jsme měli s sebou tři vodotěsné foťáky na jedno použití, tak na horním toku se podařilo pořídit jen jedinou jakžtakž použitelnou fotografii, neboť každá ruka byla potřebná k pádlování.
Na závěr raftování chtěli organizátoři uspořádat podle jejich představ pro nás exotickou vodáckou atrakci, tak rozdělali oheň, rozdali buřty a nechali nás je opéci. Čímž jsme dospěli k závěru, že pečené buřty na ohni jsou zřejmě jakousi mezinárodní vodáckou poživatinou. Já sám jsem při sjíždění řady českých řek takových buřtů zkonzumoval snad metráky. Tedy samozřejmě kromě hektolitrů piva, popřípadě něčeho ostřejšího, tzv. "pro zahřátí". Většinou Jindřichohradeckého rumu, jehož etiketa s vyobrazenou plachetnicí se k vodáctví náramně hodila.
Zpáteční cesta k domovu již proběhla bez umrtvování alkoholem, neboť několik minut po výjezdu z vodácké základny jsme všichni usnuli jako špalek, někteří dokonce prospali i pasovou kontrolu na hranicích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arcana Arcana | Web | 5. února 2011 v 18:48 | Reagovat

Ubohý autobusáček, takhle mu udělat bus nedejchatelným :-D

Ovšem věta ,,A chvíli jsme počkali, než zbytek jeho těla nateče do neorpénu" mě tedy dostala :D

2 Malkiel Malkiel | 5. února 2011 v 18:57 | Reagovat

[1]: Ono to ale fakt tak bylo, jinak to s ním nešlo udělat. ;-)

3 Ronaldtotte Ronaldtotte | E-mail | 25. srpna 2017 v 22:55 | Reagovat

does viagra prolong sex
<a href=http://viagraxrm.org/>buy viagra online</a>
<a href="http://viagraxrm.org/">online viagra</a>
generic viagra in india

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama