Stačí udělat šmik

Sobota v 22:14 | Malkiel |  Témata týdne
Odpoutání mysli od těla může mít různé podoby. Někdy je to jen nevědomé toulání myšlenek, které se lidově nazývá "čumění do blba". Jindy je to vědomá práce se svojí myslí v podobě astrálního cestování.
Existují však i vysloveně fyzické způsoby oddělení mysli od těla. Tento princip souvisí se skutečností, že mysl je uložena v mozku, neboli v hlavě. Fyzický způsob oddělování mysli od těla byl populární zejména ve středověku, v některých muslimských zemích však tento způsob funguje dodnes.
K tomuto způsobu oddělování mysli od těla není třeba žádné zvláštní duchovní přípravy ani tréninku. Vlastně k tomu není třeba ani moc inteligence. Stačí k tomu pouze nějaký ostrý předmět. Nejlépe se hodí meč, šavle nebo sekera.
Kandidát na oddělení mysli od těla jen poklekne a držitel ostrého předmětu udělá šmik. A mysl i s hlavou je definitivně a nenávratně oddělena od těla.
Za francouzské revoluce byl tento způsob oddělování mysli od těla tak populární, že musela být vynalezena gilotina, která tento proces značně usnadnila a zrychlila. Ono taky oddělit mysl od těla 200 tisícům lidí byla pořádná fuška.
Na závěr je nutno poznamenat, že většina kandidátů na oddělení s tímto způsobem nesouhlasila. Ale bylo jim to prd platné, protože jejich slabý hlásek nebyl v revoluční vřavě vůbec slyšet. Revoluce totiž vždy nadělá dost hluku.
Více o Francouzích a jejich někdy neobvyklých zálibách se čtenář může dočíst v článku Francie, Francouzi a francouzáky.

Počet komentářů: 18
 

Knížecí stolice

Pátek v 1:41 | Malkiel |  Témata týdne
Prvními průkopníky odpoutávání mysli od těla v českých zemích byli nepochybně příslušníci vládnoucí dynastie Přemyslovců. Mysl byla oddělena od těla a vložena do jména. Proto bylo slovo "mysl" často součástí jmen prvních Přemyslovců. Byli to například Přemysl, Nezamysl a Křesomysl.
Jak naznačuje jméno tohoto rodu, Přemyslovci byli dokonce odborníci na přenos myšlenek neboli telepatii. Přemyslovci tak byli prvními historicky doložitelnými telepaty v českých zemích. Mnohé z těchto vlastností Přemyslovci zřejmě získali geneticky od kněžny Libuše, které byla pověstná svými vzletnými jasnovideckými myšlenkami, z nichž se například dochovala památná věta "Vidím město veliké, jehož sláva se hvězd dotýkati bude".
Libuše však měla bohužel špatný odhad na vzdálenost, protože i nejvyšší současná pražská stavba Žižkovský vysílač se dotýká nanejvýš smogu, nikoliv hvězd. Kdyby se dnes Libuše někdy na podzim postavila na Vyšehrad, skrz ten smog by viděla leda tak kulový, natož nějaké město a hvězdy.
Dnešní potomci Libušiných současníků se spíš vyznačují stavbou tunelů, než výškových budov.
I když možná v něčem měla Libuše pravdu, protože například pořizovací cena za tunel Blanka je ke hvězdám volající lumpárna.
Zde bychom se měli též zmínit o Libušině otci, který je znám pod neobvyklým jménem Krok. Kníže totiž trpěl značnou plynatostí a tak od svých poddaných dostal přezdívku "Co krok, to prd". Časem se tato přezdívka ve zkrácené podobě dostala i do historických análů. Od té doby je české označení pro historické spisy i konečník shodné - anál.
Rodinné poměry v Krokově dynastii byly poněkud nevyrovnané, protože Libušina sestra byla současně i její teta. To by znamenalo, že Krokova manželka musela mít Libušinu sestru s Krokovým bratrem.
Vraťme se však k našim Přemyslovcům, kteří si jistě zaslouží více prostoru, než kolik je jim ho věnováno v hodinách dějepisu na základní škole. Již na začátku článku jsou vyjmenováni tři z nich - Přemysl, Nezamysl a Křesomysl. Zmiňovaný Křesomysl se však původně jmenoval Křeslomysl. Protože trpěl hemeroidy, bylo pro něho sezení na tvrdé knížecí stolici příliš bolestivé. A tak si ke svému vládnutí pořídil pohodlné křeslo, ve kterém si spokojeně přemýšlel.
Kromě těchto tří "-myslů" však existovali i další, leč méně známí Přemyslovci. Byli to Nesmysl, Úmysl, Dobromysl, Libeček a Majoránka. Libeček byl nemanželský syn kněžny Libuše, zplozený buď Chrudošem, nebo Šťáhlavem. Zlí jazykové však tvrdí, že byl zplozen Horymírovým koněm Šemíkem a místo Libeček dostal od poddaných přezdívku Blbeček. Majoránka se později převlečená za muže pod jménem Major zúčastnila takzvané Dívčí války na straně Ctirada. Od té doby se jméno Major používá jako vojenská hodnost.
Nesmysl byl mentálně retardovaný bratr Přemysla Oráče, který se mu ve Stadicích staral o voly. Zde stojí za zmínku skutečnost, že se Stadice původně jmenovaly Stádice. Když totiž Slované přišli z asijských stepí do české kotliny, tak se chovali jako stádo. Mnohé z toho dodnes zůstalo v povahových rysech i jejich dnešním potomkům.
Po Přemyslově bratrovi Nesmyslovi nám zase ve slovníku zůstalo oblíbené oslovení "vole". Když totiž Nesmysl vedl na pastvu pár Přemyslových volů, byla tato skupinka jeho sousedy zdravena "čau volové", protože byli všichni tři od sebe k nerozeznání.
V tomto místě je též třeba poznamenat, že podle historických pramenů Přemyslovci vymřeli po meči. Což ovšem není tak úplně pravda. Před sňatkem s kněžnou Libuší totiž Přemysl Oráč zplodil v okolí Stádic několik nemanželských potomků, z kterých se později vyvinula vedlejší větev Přemyslovců, tzv. rod Oráčů, který ve značném počtu příslušníků přežil až do dnešních dnů. Pokud tedy potkáte člověka, který něco často oře, můžete si být téměř jisti, že to je vzdálený potomek Přemysla Oráče.
Na závěr článku bychom se měli zmínit o poněkud nezvyklém názvu článku "Knížecí stolice". Stolice je totiž zastaralý název pro židli, ze které bylo vládnuto. Označení "trůn" se začalo používat až v pozdějších dobách převzetím a zkomolením německého slova "throne". A tak v minulosti existovala knížecí stolice, královská stolice či papežská neboli svatá stolice. Ve staroslověnšině byl termín "stolice" dokonce používán i pro celé hlavní město, což se dodnes dochovalo například v ruštině. A proto je dnes město Moskva stolice Ruska (столица). Další velké ruské město Stalingrad se však hlavním městem nikdy nestal, to byla jen taková soukromá stolice generalissima Stalina.
Vzhledem k tomu, že ze své stolice vladař vykonával i soudní moc, v pozdější době se tento název přenesl i na soudy, které byly nazývány "soudní stolice". V souvislosti s kvalitou našeho soudnictví bych navrhoval, aby bylo používání tohoto názvu obnoveno.
Ještě bych se chtěl pozastavit nad neobvyklou dvojznačností některých českých slov. Již výše v článku je zmínka o stejném označení pro historické spisy i pro konečník - anál. Podobně tomu je i se slovem "stolice", která znamená vladařský trůn a nebo také výkaly.
Pokud tedy řekneme "knížecí stolice", nemusí to zrovna znamenat tělesný odpad knížete Schwarzenberga, ale třeba jeho trůn na zámku Orlík. Pokud bychom však hovořili o "knížecí stolici" v budově parlamentu, tak se pravděpodobně nebude jednat o žádný trůn. Můžeme se ovšem setkat i s větou "knížecí stolice na knížecí stolici". To by potom znamenalo, že se pan kníže na svém trůně na Orlíku zcela obyčejně podělal. S největší pravděpodobností při jednom ze svých mnohých zdřímnutí.
Čeština má opravdu některé jazykové zvláštnosti. Tato fekální názvoslovnost v českém jazyce jako by předznamenávala budoucí směrování samostatného českého státu.
Počet komentářů: 16

S výrazem blbce

Středa v 23:15 | Malkiel |  Témata týdne
Odpoutání mysli od těla, to je moje parketa. V tomto oboru jsem doslova přeborník. Moje mysl se totiž velmi často odpoutává od těla. Tělo si jen tak sedí nebo leží, oči i uši jsou vypnuté a mysl se toulá kdesi v dálavách. Tento způsob myšlení je totiž mým velkým koníčkem a tělo mi občas připadá jako zbytečná přítěž.
Mé myšlenky rejdí prostorem, křižují se, kličkují, srážejí se, spojují se a zase se rozdělují. Občas se moje mysl zatoulá tak daleko, až mívám obavu, že než se mé myšlení vrátí zpět, tak už tělo bude dávno v rozkladu a bloudící myšlenky se nebudou mít kam vrátit.
Někdy se mé myšlenky během toho toulání zcela přetransformují a místo původně geniálních a ušlechtilých myšlenek se zpátky vrátí úplné hovadiny. Zde je zajímavá jedna skutečnost, že naopak tomu nikdy není. Jako když vyšlu myšlenkové hovadiny, že by se nazpátek vrátily ušlechtilé a moudré myšlenky. Když vyšlu hovadiny, tak se mi většinou vrátí ještě větší hovadiny, popřípadě kraviny nebo voloviny. Zřejmě za to může zakřivení vesmíru. Jak ty moudré myšlenky bloudí zakřiveným vesmírem, tak se tam všelijak pokroutí a vrátí se zcela k nepoznání.
Někdy se mé myšlenky zřejmě potkají s černou dírou, která je schlamstne a do hlavy se mi vrátí jen vzduchoprázdno. A s přibývajícím věkem mi dá čím dál větší práci to vzduchoprázdno vytlačit nějakými kloudnými myšlenkami. Ale zase na druhou stranu je někdy úlevné, si tam to vzduchoprázdno nějakou dobu ponechat a na nic nemyslet.
Abych se přiznal, tak mi tento způsob myšlení vyhovuje. Je příjemné se toulat v myšlenkách. Člověk se nemusí nikam kodrcat, nemusí absolvovat potupné prohlídky na letištích a hraničních přechodech, nemusí stát frontu na víza a hlavně jej to nic nestojí.
Bohužel to toulání myšlenek však má i některé negativní průvodní jevy. Jedním z nich je například zcela debilní výraz mého obličeje, když jsou myšlenky na cestách. V čemž jsem podle mých přátel také přeborníkem.
Počet komentářů: 9

Rath šel sráth

Středa v 2:52 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Z médií se člověk občas dozví informace, které jej příliš nepotěší. Někdy se tam ovšem najdou i zprávy, které člověka potěší. Zcela vyjímečně se tam však vyskytnou zprávy, které člověka potěší neobyčejně. Zprávy, nad kterými srdce zaplesá. A právě k takovým informacím patří zpráva o zatčení Davida Ratha. Permanentně okrádaný občan tohoto státu si totiž nemůže přát nic lepšího, než aby byl zatčen tento hulvát, lhář, podvodník, politický turista a protekční synáček konfidenta STB.
Chtěl bych věřit, nebo aspoň doufat, že se začíná blýskat na lepší časy a že se naše vězení postupně začnou plnit zkorumpovanými politiky a státními i komunálními úředníky.
Jen se obávám, že by v našich věznicích bylo pro tyto lidi málo místa. V takovém případě bych si dovolil navrhnout praktické řešení tohoto problému. Pronajmout si od Ruska zrušenou vojenskou základnu na nějakém neobydleném ostrově v Severním ledovém oceánu. Tam by se mohli odsouzení korupčníci dostatečně vyřádit ve svém hobby a navzájem se uplácet mechem nebo lišejníkem.
Jo, a abych nezapomněl. Uvítal bych, kdyby orgány činné v trestním řízení projevily stejnou aktivitu i v případě politiků vládní koalice. Zatknout opozičního politka zase až tak velká frajeřina není. Ale co takhle zatknout Béma? Nebo Vondru? Nebo Kalouska? To by byla teprve bomba.


Sedm míčů. Středočeský hejtman David Rath si dává "malou domů".



Šťastné číslo. Mladí fotbalisté darovali panu hejtmanovi dres s jeho oblíbeným číslem.



Jak snadné. Hejtman Rath na semináři ČSSD vysvětluje pracujícím jak se vydělávají peníze.
Počet komentářů: 20

Daň z prdění

13. května 2012 v 20:36 | Malkiel |  Témata týdne
Ekolobbisti, ekoteroristi, ekokšeftaři i jejich odpůrci (normální lidi) se stále trápí myšlenkami, proč se na Zemi oteplovalo ještě před vznikem člověka. Nejnovější vědecký objev by však mohl do této vášnivé diskuze přinést konečně rozuzlení.
Vědci zabývající se klimatickými změnami přišli se zcela novou a originální teorií, která má vysvětlit oteplování i v dobách, kdy člověk nemohl mít na počasí vliv, protože ještě neexistoval. Před 150 miliony let totiž došlo k výraznému oteplení podnebí na Zemi.
Podle britských vědců prý za to mohou dinosauři. Ne však že by si topili, popřípadě teplo vytvářeli v továrnách. Dinosauři nic takového nedělali. Na všechno totiž prděli. A to doslova a do písmene. Každý dinosaurus prý denně vyprděl velké množství metanu, což v součtu s vyprděným metanem ostatních dinosaurů prý způsobilo výrazné globální oteplení.
Většině rozumných lidí tato myšlenka musí připadat jako naprostý blábol. Jak nám však ukazuje historie, každý blábol či zcestná myšlenka vždy najdou své vyznavače a vášnivé obhájce. Čím blbější myšlenka, tím je větší šance na její realizaci.
Nepochybuji o tom, že ekolobbisti už větří zisk a v zákulisí svých kanceláří spřádají plány na prodej povolenek na prdění. "Ty prdíš moc, budeš si muset připlatit. Ty jsi letos prděl málo, tak můžeš povolenku za ušetřené prdy výhodně prodat sousedovi, který se imrvére nacpává čočkou a zelím."
Jsem docela zvědav, jak se v souvislosti s touto novou informací zachovají ekologičtí aktivisté, kteří se například přivazují řetězy k jaderným elektrárnám. Představa, že by se nějaký ekoaktivista na protest proti prdění přikoval řetězem k mému zadku, mě totiž docela děsí.
A nám Čechům nezbývá než doufat, že se informace o vlivu prdění na globální oteplování taky nechytne ministr Kalousek. Tomu by se samou radostí srovnaly jeho šilhavé oči a nebohým občanům by napařil daň z prdění. Originalita pana Kalouska ve zvyšování daní a vymýšlení nových poplatků je totiž naprosto unikátní.
Počet komentářů: 21

Můj souboj s pračkou

11. května 2012 v 23:54 | Malkiel |  Témata týdne
Mnoho lidí usilovně touží po originalitě. Já se naproti tomu mnohdy stávám originálním, aniž bych o to nějak zvlášť stál. Moje originalita je postavena na příhodách, které se ze sedmi miliard lidí mohou stát pouze mě, nikomu jinému. O jedné originální příhodě si mohli čtenáři přečíst v článku Malíř exhibicionista. Jiná moje originální příhoda je již poněkud staršího data a je spojena s poťouchlým chováním automatických praček.
Jedním z vynálezů, který významně ovlivnil život značného počtu obyvatel, je nepochybně automatická pračka. Pohodlí praní v automatické pračce je však poněkud vyváženo jistými negativními dopady, o kterých bych se chtěl zmínit.
Jedním z nepříjemných důsledků praní v automatické pračce je občasné obarvování světlého prádla do různých odstínů, mezi kterými převažuje růžová a bleděmodrá. Určitou zvláštností je, že se prádlo vždy obarvuje do odstínu, který se právě zrovna moc nehodí. Domnívám se, že nedávná móda růžových pánských košil vznikla jako následek poťouchlého chování automatických praček. Já jsem osobně v minulosti vlastnil značné množství růžových košil, bohužel ještě v dobách, kdy nebyly v módě. Jednou ze záhad chování automatické pračky je skutečnost, že se někdy obarví prádlo na růžovo, aniž by v ní byl jediný červený kus prádla. Podezřívám pračky, že si uchovávají v zásobě různé barvy a ty zřejmě pro své vlastní pobavení přidávají do prádla.
Troufám si tvrdit, že automatická pračka je jakýsi druh neživé inteligence a prací procesy řídí dle svého vlastního uvážení, zatímco volič programátoru je jen jakýmsi krycím trikem pro uspokojení majitele pračky.
Vysloveným majstrštykem pračky je ovšem zacházení s ponožkami. Je nepsaným pravidlem, že nikdy z pračky nevyndáte stejný počet ponožek, který jste tam vložili. Tato záhada dosud není probádána, možná pračka některé ponožky používá ke své vlastní potřebě, možná jsou chybějící ponožky jakýmsi dépéháčkem ve prospěch pračky, možná se pračka těmi ponožkami krmí.
Pravidlo praní ponožek říká, že pokud dáte do pračky sudý počet ponožek, po vyprání zákonitě vyndáte lichý počet. Pokud chcete pračku přelstít a dáte k deseti párům ponožek jednu lichou, vyndáte sudý počet ponožek, leč máte je devět kompletních párů a dvě liché ponožky.
Dlouhodobým bádáním jsem dospěl k výsledku, že se pračka prostě nedá přelstít. Můžete na ni zkoušet různé triky, ale ona vždy přelstí vás.
Mám dokonce podezření, že jsou některé pračky spojeny jakýmsi tajným potrubím, kterým si navzájem vyměňují ponožky. Občas se mi totiž v prádle objeví ponožky, které jsem nikdy nevlastnil, zatímco některé mé oblíbené chybí. Jako kdyby existovala nějaká tajná burza praček sbírajících ponožky, něco jako burzy sběratelů známek, odznaků nebo pivních tácků.
Onehdá jsem podnikl experiment, při kterém jsem si všechny ponožky vkládané do pračky pečlivě spočítal a označil tajnou značkou. Po vyprání zhruba třetina mnou označených ponožek chyběla, některé mé ponožky byly označeny cizí tajnou značkou a některé zcela cizí ponožky byly označeny mojí tajnou značkou. O nějakém zpárování pochopitelně nemohlo být ani řeči. Řekl bych, že tato akce byla jedním z vrcholných triků mé pračky.
Vyměňování ponožek je ovšem pro pračku jen jakousi nevinnou hrou. Když je potřeba, dovede pračka sáhnout i po tvrdších kalibrech. Jednou se mě dokonce pokusila pračka zabít, nebo aspoň přinejmenším vážně poškodit na zdraví.
Manželka mně informovala, že se při praní z pračky ozývají podivné zvuky. Vybaven sebevědomím Brouka Pytlíka a zručností Ferdy Mravence jsem se pustil do hledání závady. Odmontoval jsem zadní kryt pračky, leč předtím jsem svědomitě pračku odpojil ze sítě. Lstivá pračka si však nechala nějakou zásobu elektrické energie v rozběhovém kondenzátoru a když jsem ponořil ruku do jejích útrob, poslala do mého těla mohutný výboj o kapacitě menšího blesku letní bouřky.
Po tomto zásahu nastal běh mnou nekontrolovaných událostí. Hlavou jsem prudce nadzvednul poličku nad pračkou, na které byly umístěny prací prostředky. Nejprve se skácela nedbale zavřená třílitrová láhev s aviváží, pročež jsem byl touto aviváží kompletně zbrocen. Následně se zvrhla krabice Persilu a přes čerstvou aplikaci aviváže jsem byl posypán pěti kilogramy pracího prášku, čímž jsem se vzhledově změnil ve sněžného muže.
Navíc jsem měl následkem zásahu elektrickým výbojem povislý koutek úst a tekly mi z něj sliny, pravá ruka i pravá noha byly částečně ochrnuté. Takto vymóděn jsem se šel do kuchyně ukázat manželce. Ta však byla v pokročilém stavu těhotenství a pohled na belhající se a slintající bílou příšeru psychicky neunesla, následkem čehož se v mdlobách poroučela k zemi. Jelikož jsem v té chvíli sám nebyl ve stavu, kdy bych ji mohl pomoci, zazvonil jsou v tomto "převleku" na sousedku. Následoval téměř stejný proces jako u mé ženy, neboť díky povislému koutku úst jsem nebyl schopen pořádně artikulovat, tudíž mně nepoznala ani podle hlasu. Až později jsem si uvědomil jaké jsem měl štěstí, že nebyl doma její popudlivý manžel, který by mně v této podobě nepochybně srazil ze schodů o několik pater níž.
Když se sousedka probrala z prvotního šoku, tak z mého mávání rukama k otevřeným dveřím našeho bytu a nesouvislého huhlání usoudila že se něco děje a jako zdravotní sestra následně poskytla mé ženě kvalifikovanou první pomoc.
Moje žena, náš prenatální synek i já jsme tuto příhodu přežili bez úhony, jen mi ještě několik týdnů cukalo v koutku úst. Zvlášť když jsem procházel okolo pračky.

Počet komentářů: 18

Jsem originální idiot

9. května 2012 v 21:15 | Malkiel |  Témata týdne
Každý člověk je v jistém smyslu naprostým originálem. I takový idiot je originálem. Žádní dva idioti totiž nejsou stejní. Někdo je více idiot, někdo je méně. A někdo jen tak středně. Takový středně originální idiot. Idiotismus je vůbec hodně rozšířenou vlastností. V naší zemi by se to přímo dalo nazvat národním fenoménem.
Včera jsem se například z médií dozvěděl, že když je člověk napaden, tak se smí bránit pouze stejnou zbraní, jakou byl napaden. Občané by tedy měli po ulici tahat kufry se zbraněmi různých typů, aby se v případě napadení mohli přiměřeně bránit. Několik pistolí různých ráží, brokovnici, několik nožů různé délky, železné trubky různých průměrů, boxer, injekční stříkačku s HIV pozitivní krví, kladivo, paličku na maso či váleček na nudle. Prostě vše, co se dá použít k vašemu napadení.
Problém však může nastat, když vás přepadne nějaký šílenec husitským řemdichem ukradeným z muzea. Takový řemdich dnes v loveckých potřebách neseženete ani kdybyste se rozkrájeli. Při napadení řemdichem vám tedy nezbude, než požádat útočníka o chvilku strpení, vykrást nejbližší muzeum a teprve potom se začít přiměřeně bránit. Přičemž budeme doufat, že v nejbližším muzeu nebudou jen porcelánové panenky, ale i pro nás potřebný řemdich. Pokud bychom se bránili porcelánovou panenkou, došlo by z naší strany k nepřiměřené obraně, protože porcelán by se mohl roztříštit a útočníka nepěkně zranit.
V paragrafu o přiměřené obraně jsou však jisté mezery, které bude třeba doplnit. V některých bodech se totiž tento zákon prolíná se zákonem o ochraně osobnosti. I když případného útočníka budeme osobně znát jménem, tak jej nesmíme tímto jménem oslovit, abychom nepoškodili jeho občanská práva. Nanejvýš jej smíme oslovit iniciálami.
Taktéž nesmíme o útočníkovi sdělit na veřejnosti i do médií včetně internetu žádné informace ani fotografie. Vše smíme jen pošeptat do ucha vyšetřujícímu policistovi, aby to náhodou nezaslechl někdo nepovolaný
Určitý problém též může nastat při slovním napadení. Když vás někdo například přepadne s oslovením "Ty hajzle, dej mi peníze !", tak mu smíte odpovědět pouze stejným oslovením: "Ty hajzle, nic ti nedám!". Pokud mu však peníze chcete vydat, tak mu odpovíte: "Ty hajzle, tady máš ty peníze". V případě vaší insolventnosti mu odpovíte: "Ty hajzle, velice se omlouvám, ale jsem právě před výplatou, tudíž žádné peníze nemám, přepadni si mě znovu až zítra".
Podobné věty bychom se též museli naučit i v cizích jazycích, zejména v ruštině, ukrajinštině a rómštině, abychom se českou odpovědí nedotkli národnostního cítění útočníka. Například: "Tu degeš, hin tut love". (Původně jsem chtěl pro názornost napsat tu delší větu, ve které se přepadený omlouvá útočníkovi za to, že nemá peníze, ale romština nezná slovo "omluva".)
Jen doufám, že nás nezačnou přepadávat taky Číňani, Vietnamci a Mongolové. Některá jejich slangová slova a věty z oboru přepadávání lidí by mohly být pro našince prakticky nezapamatovatelné. Třeba věta "Ty hajzle, nic ti nedám!" se čínsky řekne "Ni ču chu ku tan, va pu chu ej ni šama!" Oproti rómštině však čínština obsahuje slovo "omluva".
No řekněte sami, není to krásný a zcela originálně český idiotismus? Nejhorší na tom však je, že když se člověk dozví takové informace, tak si sám začne připadat jako idiot. Pochopitelně jako originální český idiot.
Počet komentářů: 20

Malíř exhibicionista

7. května 2012 v 23:24 | Malkiel |  Témata týdne
Originalita někdy může mít různé formy. Často v podobě nechtěných událostí. Jeden takový originální kousek se mi podařil zrovna tuto neděli při malování obýváku. Ne, nespadnul jsem ze štaflí, jak by mohl při této činnosti někdo předpokládat. Originalita této příhody měla sice nebolestivý, ale o to pikantnější děj.
V prosluněném nedělním odpoledni jsem popadl do jedné ruky štětec, do druhé ruky kelímek s barvou a vystoupal jsem po hliníkových schůdcích ke stropu. Co však čert nechtěl (nebo spíš chtěl), když jsem se natáhnul a začal malovat linku okolo stropu, vlivem pnutí mi ulétl knoflík u kalhot, kteréžto se rázem sesunuly k mým kotníkům. Za jiných okolností by to možná nevadilo. Jenže já doma chodím zásadně "na ostro", protože jsem rád, když mi mé "nářadí" hezky větrá. Nechtělo se mi však přerušovat malování linky, protože se potom špatně navazuje pokračování, tak jsem tam stál na štaflích v nudistickém oděvu a nerušeně dál maloval.
V důsledku zabrání do práce jsem si však neuvědomil, kde zrovna stojím. Ze všech možných míst v obýváku to zrovna jako na potvoru bylo právě u okna, které jsem měl navíc dokořán otevřené kvůli větrání. Naštěstí nebydlím v přízemí, ale ve třetím patře. Otázkou však je, jestli se to dá označit jako "naštěstí". Díky tomu třetímu patru totiž mělo více návštěvníků přilehlého parku možnost zahlédnout v okně nad korunami stromů podivného malíře exhibicionistu.
Počet komentářů: 31

Škemrající Malkiel

7. května 2012 v 11:31 | Malkiel
Nebývá mým zvykem o něco prosit nebo škemrat. Tentokrát však neškemrám za sebe, ale za blogovou kamarádku Agrrr, kterou mnozí asi znáte z týmu hodnotitelů TT. Ona dostala jako téma seminární práce "rasismus" a tak za účelem průzkumu vypracovala malý dotazník. Rasismus je v podmínkách dnešní společnosti neustále omílaným tématem. Jenže ve společnosti, ochořelé nemocí zvanou "politická korektnost", má člověk málokdy možnost se k němu veřejně vyjádřit a též objasnit své postoje. Prostě jsou témata, o kterých se nesmí hovořit a pokud ano, tak pouze kladně. Domnívám se, že tento dotazník by pro mnohé mohl být cestou, jak tyto své postoje vyjádřit.
Podotýkám, že dotazník je zcela anonymní, tudíž se každý může vyjádřit podle svého přesvědčení, aniž by za to mohl být nějak popotahován.
A tak prosím, škemrám, mí pravidelní i nepravidelní čtenáři, vyplňujte a vyjadřujte se zde.
Počet komentářů: 14

Sklad kostí

3. května 2012 v 23:48 | Malkiel
V minulém článku jsem odhalil své intimní vyznání lásky ke sladkostem (zde). V tomto článku bych se chtěl na sladkosti podívat z jiného úhlu pohledu. Z úhlu pohledu mého podivně fungujícího mozku.
Nevím jaká příčina stojí za podivným fungováním mého mozku. Možná přechozený zápal mozkových blan, možná nekontrolovatelné pády z kočárku (dětské kšíry do kočárku tehdy byly nedostatkovým zbožím). Nebo je to nějaká vrozená vada mozku. Třeba došlo v minulosti mezi mými předky k nežádoucí příbuzenské plemenitbě. A nebo jsem takovej divnej prostě jen proto, že to bylo Božím záměrem.
V důsledku mých neobvyklých mozkových pochodů mě často napadají kraviny. Popřípadě blbiny, pitomosti, hovadiny a krávoviny. V krajních případech i zhovadilosti. Některé z těchto mých mozkových pochodů se odborně nazývají asociace. Člověk něco vidí, čte nebo slyší, ale mozek si k tomu vytvoří jinou formulaci. Když například slyším větu "šoupni to tam", tak to vždy má pro mne hluboký erotický podtext. I když třeba na šoupání skříně není vůbec nic erotického. Snad kromě toho vzdychání.
Vraťme se však k těm sladkostem. Když slyším slovo "sladkosti", tak se mi vybaví celkem neobvyklé sousloví "sklad kostí". Čímž se z útulné cukrárny plynule přesouvám do neútulné kostnice.
Já to slovo "sladkosti" vůbec nerad používám, protože mi tam na konci furt chrastí ty kosti. A já kosti nějak už od dětství nemám rád. Já vím, je to divné, když i já sám v sobě mám okolo 200 kostí. Kdybych ty kosti neměl, tak bych ležel na zemi jako hromada bláta a těžko bych teď na blogu mohl psát takové blbosti. (Někoho by to možná i potěšilo.)
Zde bych se chtěl zmínit o jedné zvláštnosti. Dospělý člověk má zhruba 206 kostí, zatímco novorozenec má okolo 270 kostí. Což je docela zvláštní zjištění. V konečném součtu by to znamenalo, že člověk během dětství a dospívání zhruba 70 kostí poztrácí. V mládí lze tedy ztratit nejen panenství či panictví, ale i kosti. Je pravdou, že při svém mladickém poznávání účinků alkoholu jsem poztrácel ledacos, ale že by ze mně padaly kosti, to jsem si nevšiml.
Ještě bych se pozastavil nad tou větou, že "novorozenec má okolo 270 kostí". My se všichni narodíme s dvěma očima, dvěma ušima, čtyřmi končetinami, atd. Ale kostí máme každý odlišný počet. Soused o patro výš má o čtyři kosti více, soused o patro níž má o šest kostí méně. A když mu ještě nešťastnou náhodou tramvaj ujede nohy, tak se z něho vysloveně stane kostní nuzák. Kosterně méně majetný občan. Zatímco jiní si bohatě užívají nadměrného množství kostí v počtu přesahujícím 200, on se musí spokojit třeba jen se 150 kostmi.
Při rozdělování kostí byli Pán Bůh či Matka Příroda poněkud ledabylými počtáři. Jako kdyby při tom rozdělování zrovna byli po velkém flámu a kosti do nás házeli jen odhadem, bez nějakého zvláštního počítání. Ještě že byli aspoň střízliví při přidělování pohlavních orgánů. Tam by takové ledabylé počítání mohlo nadělat pěknou paseku a mnoho zlé krve mezi lidmi.
No, takže navzdory tomu, že mám v sobě tolik kostí, nemám kosti rád. Nevím proč tomu tak je. Možná za tím stojí záliba mých rodičů a prarodičů, kteří mě už jako malé škvrně vláčeli po kostnicích, hrobkách, hřbitovech a podobných morbidních místech.
Ve své minulé živnosti jsem často přicházel do styku s mrtvolami. (Zde pozor na případné asociace, nejednalo se o žádný nekrofilní sexuální styk.) Ne že by mi to dělalo nějaké zvláštní potěšení, kochat se pohledem na mrtvá těla. Ale moc mi to nevadilo, je to otázka zvyku. Ale nesměly z toho koukat kosti. Brrrr. Já ty kosti fakt nemusím, to mám raději sladkosti, i když mi to zní dost podobně.
Jo, abych ještě nezapomněl, sklad kostí neboli kostnice, se latinsky nazývá "osarium". Tento název však nemá nic společného s osami, vosami, včelami, sršni ani jiným bodavým hmyzem.

P.S. V tomto článku jste mohli podrobně sledovat vývoj mých značně ujetých asociací. A taktéž jste mohli pozorovat vznik zcela zbytečného článku. Ostatně, teď se mi zrovna vybavují vzpomínky na ty pády z kočárku.

Počet komentářů: 27

Kdo jí sladkosti, je dobrák od kosti

1. května 2012 v 18:04 | Malkiel |  Témata týdne
Sladkosti jsou báječná věc a buď pochválen ten, kdo vynalezl něco sladkého. Na sladkosti jsem odborník. Respektive na jejich konzumaci. Právě před chvílí jsem slupnul dvacetidekovou kostku pravé arabské chalvy, neboli halawy, jak tomu říkají Arabáši.
Zrovna nedávno jsem totiž náhodou objevil prodejnu arabských potravin. Při vstupu do prodejny mě sice zarazil pohled na italské těstoviny, ale proč ne. Někteří Italové z jihu jsou stejně více podobni Arabům než bělochům. Kromě italských nudlí a jakýchsi arabských kulinářských neznámostí je však prodejna hojně zásobena chalvami v několika druzích. Vanilková, kakaová, čokoládová, pistáciová, s burskými oříšky, s lískovými oříšky nebo sezamová pomazánka s medem. A navíc k tomu čínské sezamové placky s medem.
Srdce milovníka chalvy zaplesá, dotyčný si na tomto místě musí připadat jako v ráji. Nevím jak chutnala nebeská mana, kterou Hospodin čtyřicet let zásoboval Židy bloudící v poušti, ale podle mého názoru to muselo být něco jako chalva. Geografickým původem sezamových oříšků to aspoň odpovídá, neboť ty pocházejí z Blízkého východu, tedy z oblasti, kde se Židé po svém útěku z Egypta courali a nakonec i usadili, než byli Římany rozprášeni do diaspory. Ale upřímně řečeno, i když mi chalva moc chutná, tak čtyřicet let v jednom kuse bych ji nechtěl jíst. Možná Hospodin ten svůj vyvolený národ tehdy zase tak moc rád neměl.
Jak říká jedno české rčení, všeho dobrého pomálu. A tak je potřeba to sladké též proložit něčím nesladkým, aby se to sladké nepřejedlo. Jako vhodné proložení sladkého se nabízí například maso. V mém případě nejlépe prasečí. Asi proto, že podle genetiků jsme si my lidé s prasaty nejvíce podobní. No nevím, bývalý soused, vždy když při návratu z hospody blil před barákem, tak vypadal mnohem hůře než prase.
Pokud tedy konzumaci sladkostí přerušíme pozřením chutně upraveného masíčka, můžeme si na závěr dát takzvanou "sladkou tečku". V mém případě se jako nejvhodnější sladkou tečkou rýsuje dort harlekýn, kterýžto byl pro mně vždy Mount Everestem mezi ostatními dorty. Bohužel jen do té doby, než se potravinářský průmysl změnil v chemický a byla vynalezena umělohmotná šlehačka, která je nejspíš vyráběna také z ropy, jako všechny umělé hmoty. Od té doby se harlekýn z výše Mount Everestu snížil na úroveň Sněžky, protože šlehačka je podstatou tohoto dortu. Ale i tak je pro mě mezi dorty stále nejlepší.
Kdysi dávno jsem se harlekýnem dokonce přejedl. Bylo to ještě v dobách, kdy byl harlekýn z poctivé šlehačky. Jednou jsem šel z práce přes Václavák a v pasáži za výlohou cukrárny jsem zahlédl velmi lahodně vypadající harlekýny. Při tom pohledu mne přepadl akutní záchvat harlekýnožravosti a za pouhou půl hodinku jsem sežral celou zásobu harlekýnů, které měla cukrárna na ten den připravené k prodeji. Je pravda, že mi potom bylo poněkud těžko a na harlekýny jsem se několik týdnů nemohl ani podívat. Naštěstí to časem přešlo.
Jinak mohu sladké v mnoha dalších podobách, jako například buchy, sladké plněné croissanty a zejména čokolády. Nepohrdnu ani gumovými medvídky, žužu, lékořicovým pendrekem a pravými belgickými pralinkami.
Na závěr bych chtěl vyvrátit několik mýtů, polopravd i vyslovených lží o konzumaci sladkostí.
První velkou lží je tvrzení, že konzumace sladkostí škodí našemu zdraví. Není to pravda. Já žeru sladkosti celý život a dosud jsem strávil v nemocnici pouhý jeden den. A to i přesto, že už mám většinu života za sebou. K lékaři chodím pouze sporadicky na preventivní prohlídky v rozmezí několika let. Lež o škodlivosti sladkostí si vymysleli nepřející lidé, kteří si neumějí vychutnávat život. Vždyť přece synonymem pro dobrý život je termín "sladký život" nikoliv hořký, slaný nebo kyselý život. Taktéž se říká se "spi sladce". Znamenalo by to snad, že nám někdo přeje hnusný a nezdravý spánek? Lidé konzumující sladkosti jsou dobráci, oproti lidem, kteří nejí sladké, v důsledku čehož jsou zahořklí nebo zakyslí. Prakticky neznám člověka, který by jedl sladkosti a byl nasírací typ.
Dalším rozšířeným mýtem je tvrzení, že se při konzumaci sladkostí kazí zuby. Taktéž to není pravda. Já jsem až do svých abrahámovin měl všech 32 zubů bez jediného kazu. Teď mám pouhé tři plomby. Oproti tomu znám lidi, kteří sladkosti nejedí, ale hubu mají plombami vydlážděnou jako Karlův most.
Třetí nepravdou je tvrzení, že se po konzumaci sladkostí tloustne. Když má někdo tendenci tloustnout, tak tloustne po čemkoliv. I kdyby žral zrní slepicím z korýtka, tak bude tloustnout též. Jednoznačným důkazem, který vyvrací tuto lež, jsem přímo já. Navzdory hojné konzumaci sladkostí mám 84 kilogramů při výšce 181 centimetrů.
Na úplný závěr bych dodal ještě jeden podstatný fakt. Lidé konzumující sladkosti jsou chytřejší, protože sacharidy jsou nezbytnou výživou pro mozek. Proto byli odjakživa chytřejší lidé z bohatších sociálních skupin, kteří si v dřívějších dobách mohli cukr a sladkosti ekonomicky dovolit. Zatímco chudé podhradí a dělnické kolonie hlupáky jen přetékaly. Synonymem chudého českého člověka bez přístupu ke sladkostem je typický hloupý Honza, figurující v mnoha pohádkách. Naproti tomu pohádka o nějakém hloupém králi prakticky neexistuje. Bodejť by mohla. Král mohl být zlý, krutý, vychytralý nebo i hodný, ale nikdy nemohl být hloupý, protože měl dostatek sladkostí.

Počet komentářů: 32

Upalte je všechny!

30. dubna 2012 v 23:39 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Opět je tu ta noc. Ta jediná noc v roce, kdy my muži smíme zcela beztrestně upálit ty mrchy, které nám celý rok otravují život. Kvůli nesmyslné humanitě této zdegenerované společnosti však bohužel jen symbolicky. Někde se pálí jen dřevo, jinde na to jdou sofistikovaně a pálí pneumatiky, které při hoření vydávají podobný smrad jako skutečné čarodejnice.
Na Valašsku to už včera s předstihem vzali úplně zgruntu a zapálili rovnou celý les. To aby náhodou nějaká mrcha čarodejnice nemohla utéci. V Beskydech, ale i jinde v naší zemi, za to s těmi čarodejnicemi letos občané vůbec cukli pořádně, protože za předčarodejnicový víkend u nás zahořelo 330 požárů. A jako bombónek na dortu dokonce shořela dodávka s dřevěným uhlím. Je tedy otázkou, jestli jsou dnes vůbec ke spálení ještě nějaké čarodejnice.

P.S. čtenáři, kteří jsou zvyklí na neobyčejnou rozsáhlost mých článků, budou tímto skromňoučkým článkem zklamáni. Já jsem však téma čarodejnice již poněkud vyčerpal v minulých letech a tak mohu čtenářům doporučit tyto mé starší články:

A na úplný závěr článku dodám něco kresleného humoru z pera humoristy a kreslíře Petra Urbana.


Počet komentářů: 15

Kníže Hajaja

25. dubna 2012 v 21:55 | Malkiel |  Témata týdne
Ve svém nedávném článku k tématu tohoto týdne jsem se zmiňoval o tom, že pohádky jsou nedílnou součástí minulosti každého národa. Tématika a terminologie pohádek je však poplatná době svého vzniku, kterou byl nelítostný feudalismus. Kromě toho pohádky obsahují řadu fabulací i vyslovených nesmyslů.
V dobách největšího rozkvětu feudalismu bylo zhola nemožné, aby král dal svoji dceru nějakému nemajetnému hloupému Honzovi nešlechtického původu. Prakticky to bylo nemožné až donedávna. Například nynější švédský král se kroutil jako had, když měl nedávno dát svoji královskou dceru obyčejnému trenérovi z fitnessu.
Pohádky též obsahují mnohé diskriminační texty pohrdající menšinami, což je pro dnešní rozvinutou demokratickou společnost zcela nepřijatelné. Například text pohádky o kocourovi Mikešovi se celkem nelichotivě vyjadřuje o cikánech. Každé malé dítě už dnes ví, že cikáni nejsou žádní cikáni, ale Romové. Jako cikáni se jen chovají.
Zdejší početná vietnamská komunita zase protestuje proti večerníčkovému seriálu o Rákosníčkovi. Tento seriál uráží jejich národní cítění a vráží klín mezi poklidné soužití tohoto etnika se zatím ještě většinovou českou společností.
Asi nejkontroverznější pohádkou je však Princ Bajaja z pera Boženy Němcové. V dnešní době je totiž naprosto nepřijatelné, aby princ převlečený za hendikepovaného zahradníka byl označován hanlivou přezdívkou Bajaja.
Tato pohádka je však trnem v oku i ostatním příslušníkům odborné i laické veřejnosti. Hlavním sporným bodem je totiž nalítostné zavraždění draka, který chtěl jen podle svých stravovacích návyků sežrat rozmazlenou princenu. Proti této pasáži protestují zejména ochránci zvířat, zoologové a v neposlední řadě i paleontologové, kteří považují zabití draka jako fosilní rarity za absolutní barbarství.
Nová doba si vynutila přepracování této klasické pohádky. Místo surového vraha ještěrů prince Bajaji bude do nového zpracování pohádky jako hlavní postava zakomponován kníže Hajaja. Kníže celou pohádku prochrápe, král nebude zatížen dilematem, jestli má dát svoji královskou dceru domnělému zahradníkovi a drakovi nebude ublíženo. Ani princezna však nedojde úhony, protože přivolaný veterinář draka odborně uspí, pročež bude drak převezen do útulku pro týraná a zaběhnutá zvířata.
Celá pohádka bude zakončena velkým happyendem, ve kterém známý milovník zvířat Zdeněk Srstka v pořadu "Chcete mně" bude draka nabízet občanům se slovy: "Máme tady jednoho přítulného dráčka. Je to takový rošťák, který hledá nové páníčky. Nejvhodnější by byl k nějakým starším lidem do domečku s dobrou protipožární ochranou, s velkou zahradou a s jeskyní. Starou bábu si určitě nesplete s princeznou a nesežere jí".





Počet komentářů: 18

Při doteku minulosti, z budoucnosti zbydou kosti

24. dubna 2012 v 23:10 | Malkiel |  Témata týdne
Minulost je velmi zvláštní veličina. Je značně rozsáhlá a nestálá. Nepřetržitě se posouvá dopředu. Je doslova žravá. Bez přestání požírá současnost i budoucnost. Když řeknete slůvko "teď ", tak než dozní háček nad hláskou ď, už je všechno jinak. "Teď "už neplatí, ale místo něho je "před chvílí". Minulost to "teď" sežrala. Současnost, která je charakterizována slůvkem "teď ", vlastně téměř neexistuje. Současnost je tenčí než vlas. Současnost je měřitelná pouze nejmenší jednotkou času, kterou je pikosekunda.
Minulost je opravdu mimořádně žravá, vše, ke všemu se přiblíží, to sežere. Dovede sežrat i lidské duše. Z toho vyplývá poučení, zbytečně se k ní moc nepřibližovat. Z minulosti se máme jen poučit, ale nešťourat se v ní. Nebo nás sežere, schlamstne naši duši jako malinu.
Nejlépe je žít současností, i když je tenká pouhou pikosekundu. Součtem mnoha pikosekund totiž získáme 24 hodin a za tu dobu se dá prožít mnoho hezkých zážitků. Tak ty zážitky prožívejme, protože nikdo nemáme jistotu, že dostaneme ještě dalších 24 hodin. Jak zpívá Karel Gott v jedné starší písni, "žij všechny své dny, jako by byly poslední".
A pokud zrovna neležíme se smrtelnou chorobou v posledním stádiu, tak je dobré žít trochu i budoucností.
Počet komentářů: 23

O Slunečníku, Měsíčníku a Konečníku

23. dubna 2012 v 22:36 | Malkiel |  Témata týdne
Nedílnou součástí minulosti každého národa jsou pohádky. Terminologie pohádek však zůstává zakotvena v jazyce dob minulých a přestává být srozumitelná dnešnímu čtenáři. A tak jak se všechno vyvíjí, je nezbytné, aby se vyvíjely i pohádky. Někdy je třeba zasáhnout i do textu klasických pohádek, jako je například pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku od Boženy Němcové. Dnešní děti už prakticky ani nevědí, co je to větrník.
Zásadní změna v textu této pohádky se chystá zejména v pasáži, kde se představují tři nápadníci, kteří se ucházejí o královské dcery.

Já jsem král slunce, říkají mi Slunečník.
-
Já jsem král měsíce, říkají mi Měsíčník.
-
Já jsem král větrů, říkají mi Konečník.
Počet komentářů: 17

Žrádlo nebo bydlení

23. dubna 2012 v 0:45 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
V článku Jděte už do pr.... s Titanikem! jsem se dotkl principu mediální masáže a blogerka Edith negativní vliv médií podrobněji rozvedla na svém blogu. Rozhodl jsem se tedy v tomto tématu pokračovat.
Nemůže být pochyb o tom, že se velké popularitě českých diváků těší pořady o vaření, které v hojném počtu běží na všech třech televizních stanicích. Na můj vkus až ve velmi hojném počtu. Pomalu se už dostávám do situace, kdy se bojím zapnout televizi, aby na mne nevybafnul kuchař s nožem v ruce (většinou tlustý), který mne bude nabádat ke žraní. Když vidím a hlavně slyším Babicu, tak mne přepadají netušené vražedné choutky.
Značně mně též irituje Emanuele Ridi se svojí přiblblou češtinou a s nepřetržitým urážením nás Čechů, jak jsme zaostalí a jak neumíme vařit ani jíst. Za dvacet let pobytu v Čechách hovoří hůře česky než mnozí z Vietnamců.
Položme si otázku, proč mnoho našich diváků s takovou oblibou sleduje pořady o vaření? Odpověď je jednoduchá. Protože rádi žerou. Asi to nebude tak úplně náhoda, že populace našeho státu patří k nejobéznějším v Evropě.
Všechny ty pořady se tváří, že nás učí se správně a zdravě stravovat. Konečný výsledek je však značně diskutabilní. Hladový divák, který má podrážděné chuťové buňky, se po skončení pořadu rozhodně nevrhne na vytváření stejného jídla, které bylo tvořeno v televizi. Většinou ani nemá k vytvoření takového jídla vhodné suroviny a nemá ani dostatek času se s nějakým jídlem dvě hodiny piplat. Prostě se vrhne do lednice a sežere na co přijde, nezávisle na tom, jestli je to zdravé.
Pikantní na těch pořadech je, že jsou vesměs vysílány ve večerním čase, to znamená, že nutí diváky k tomu, aby se před spaním nacpali k prasknutí.
Je otázkou, jestli mají televizní stanice vůbec nějaký zájem na tom, aby se lidé zdravě stravovali? Nikoliv, jde jim pouze o sledovanost, o pověstné Železného koláče sledovanosti a o prachy za reklamní čas.
Dalším druhem pořadů, které do nás všechny naše televize hustí, jsou pořady o bydlení. Konkrétně o vylepšování bydlení. Osobně se tyto pořady posuzuji kladně, protože se po nich netloustne a člověk v nich může najít nějakou pozitivní inspiraci pro vylepšení vlastního bydlení. Ale jak říká jedno naše rčení, "čeho je moc, toho je příliš". Tedy i těchto pořadů.
Pokud bych tyto dva televizní fenomény zjednodušil, tak jedna polovina národa žere k prasknutí a druhá polovina si zlepšuje bydlení. Ti první všechny prachy prožerou a potom nemají na zlepšování bydlení, ti druzí zase všechny prachy vrazí do bydlení a potom nemají peníze na jídlo.
Počet komentářů: 18

Chytráci okolo nás

21. dubna 2012 v 15:53 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Moderní doba člověku neustále přináší nějaká překvapení. Dřívávejc bývalo zvykem, že byli chytří jen lidé a to pouze někteří. Občas taky nějaký pes, ale to bylo všechno. Chytrosti bylo jako šafránu.
Ale dnes? To je jiná věc. Chytrosti je všude habaděj. Už nejsou chytří jen lidé nebo zvířata. Teď už jsou chytré i věci. Zatím je těch chytrých věcí jen málo. Donedávna jsme si mohli koupit jen chytré telefony. Ale ty chytré věci stále přibývají. Určitou roli zde možná hraje i závist věcí. Hloupé pračky začaly závidět chytrým telefonům a udělaly ze sebe chytré pračky. Stejně tak myčky na nádobí.
Hlavní příval chytrých věcí nás však teprve čeká. Světoví výrobci spotřebního zboží mají pro nás nás připraven chytrý toaletní papír, chytré menstruační tampóny a chytrá zubní párátka. Farmaceutické koncerny nám pro změnu chystají chytrou Viagru a chytré projímadlo. Chytrá Viagra zhodnotí vzhledové vlastnosti objektu zájmu a podle toho spustí erektivní proces v potřebné tuhosti a délce. Pokud však objekt zájmu nezareaguje, chytré projímadlo Viagru vypudí bez účinku z těla, aby se konzument zbytečně netrápil nezužitkovatelnou erekcí.
Dalším chystaným průlomem na trhu budou chytré potraviny. Koupíte si balíček chytrého jídla, samo se vám sežvýká v ústech, rozmělní v žaludku, stráví ve střevech, samo vám vyleze z opačného konce těla a samo za sebou spláchne. Na závěr použijete chytrý toaletní papír. Člověk už nebude muset dělat vůbec nic. Jen bude muset makat jako mourovatý, aby si na všechny ty chytré věci vydělal.
Zatím nejnovějším přírůstkem na trhu s chytrými výrobky jsou sekačky na trávu. Sekačky byly odjakživa blbé jak pučtok. Jen tak hloupě jezdily po zemi a sekaly trávu. Ale teď už ne. Jsou chytré, sekají trávu chytře.
Já si ale myslím, že kdyby ty sekačky byly opravdu chytré, tak se na to vyprdnou a nesekají trávu vůbec. Takhle se jen hloupě pachtí kvůli nějakému blbounovi, který je líný vzít do ruky kosu.
Skutečně chytrou sekačku mám v kůlně už několik let. Ta je tak chytrá, že ani nezavrčí, natož aby se namáhala s nějakým sekáním. Co je jí do nějakého trávníku. Jí je úplně jedno, jak je ten trávník vysoký a kolik je tam plevele. Je opravdu chytrá. A ne jako ta moje nová blbka, která se podle mých rozmarů věčně nechá mordovat po drnech a výmolech.
Ani u praček to nebude nic moc s tou chytrostí. Zrovna nedávno jsem byl v elektru, kde se skvěla taková chytrá pračka. Okolo samé blbé pračky a mezi nimi na vyvýšeném místě chytrá pračka. Ale protože jsem zvídavý člověk, tak jsem se rozhodl tu její chytrost vyzkoušet.
Říkám si, že ji nebudu hned zpočátku trápit nějakými složitými otázkami z kvantové fyziky, tak jsem se rozhodl jí položit několik notoricky známých otázek z historie.
Například datum upálení Mistra Jana Husa? Nic, mlčela. Aha, je to sice německá pračka a Jan Hus byl jak známo upálen v německém městě Kostnice. Jenže má jen německé jméno, ale byla vyrobena v Číně. Jako všechno. Made in PRC, Virobeňé v Číňě, Сделано в Китае.
Budiž, dám tedy jednoduchou otázku z čínské historie. Kdo to byl Čingischán? Nic. - Kdy byla založena Čínská lidová republika? Opět nic. - Co je to Čínská zeď? Nic. - Jsou v kuřeti Kung-Pao buráky nebo žaludy? Nic, žalostný nedostatek vědomostí.
A největší trapas na závěr. Kdo vynalezl střelný prach? Zase nic. Ta blbá čínská pračka ani nevěděla, že střelný prach vynalezli Číňani.
Já si teda myslím, že věci nemohou být chytré. Spíš jsou chytří lidé, kteří se nám ty věci snaží prodat. Nebo spíš chytráci.
Apropó, když jsou teď v módě ty chytré věci, tak mě napadlo, že bych mohl přejmenovat svůj blog. No řekněte sami, jestli by to nevypadalo úchvatně? Můj chytrý nočník.
Počet komentářů: 24

Zlomyslné světlo

20. dubna 2012 v 22:01 | Malkiel |  Témata týdne
Počátkem devadesátých let jsem vezl kolegy z našeho bývalého socialistického podniku na první služební cestu do kapitalistické ciziny. Konkrétně do Rakouska, kam se jelo na jednání s firmou vyrábějící hudební hrací automaty.
Kolegové byli na jednání s vedením firmy a já jsem na ně čekal v recepci, přičemž jsem měl možnost pozorovat cvrkot na chodbě. Nutno poznamenat, že pohyb zaměstnanců po chodbě byl asi tak desetinový oproti pohybu úředníků po chodbě našeho podniku. Naši úředníci oproti těm rakouským neustále korzovali po chodbách jako někde v lázních.
Naproti recepci byl vchod na WC, které bylo vybaveno zajímavým úsporným zařízením. Vedle dveří byl místo vypínače umístěn časovač, tzv. minutka, kterou se spínalo světlo. Návštěvník si nastavil předpokládaný čas svého pobytu na WC a po jeho uplynutí světlo zhaslo. Což jsem ovšem pochopil až po následném pozorování, protože ten časovač vypadal jako český termostat od etážového topení. Proto jsem při návštěvě WC na něj nechtěl sahat, abych snad Rakušákům nerozházel teplotu v budově a k vykonání malé potřeby jsem si prostě nechal trošku pootevřené dveře.
Jeden z kolegů, takový starší pán, však měl smůlu, protože těsně před ním byl na WC nějaký místní zaměstnanec, který si nastavil na časovači delší termín, ale ještě před zhasnutím světla odešel. Kolega tak přišel na WC, když se tam ještě svítilo. Jenže jak začal konat potřebné, tak časovač dojel a světlo zlomyslně zhaslo.
Ze záchodu se začalo ozývat úpěnlivé "pomóóóc, pomóóóc". Rakouský recepční, navzdory tomu, že měl na jmenovce napsáno Josef Nowotny, nerozuměl českému jazyku a na volání nereagoval. Volající nešťastník si následně uvědomil cizojazyčné prostředí a začal volat německy "hilfééé, hilfééé". Teprve potom recepční zareagoval a při pohledu na vypnutý časovač mu došlo o co jde. Nastavil na časovači deset minut a skrz dveře nešťastníka informoval: "Ja, gut, sie habe zehn minuten".
Recepční však asi neměl moc rád Čechy, protože si při návratu na své pracoviště mumlal pod vousy: "Beschissen tschechische menschen!" (Posraný český lidi!). Vzhledem ke zhasnutému světlu v kabince velkou potřebu konajícího Čecha však tentokrát asi nebyl daleko od pravdy.
Počet komentářů: 17

Světlo na konci konečníku

19. dubna 2012 v 22:32 | Malkiel |  Témata týdne
Situaci, kdy při zdánlivě bezvýchodné situaci nastává postupné zlepšení, lidé často nazývají termínem "už je vidět světlo na konci tunelu". Tento termín je však poněkud zavádějící a někdy dokonce protismyslný.
Představte si například, že jdete po kolejích temného železničního tunelu a klopýtajíc po pražcích se klopotně pachtíte k jeho vzdálenému, leč zatím neviditelnému konci. A náhle spatříte světlo. Většině lidí se uleví a hlavou jim probleskne myšlenka: "Vidím světlo na konci tunelu, utrpení se blíží ke konci". V jistém smyslu mají pravdu. Pokud totiž to světlo patří rozjeté lokomotivě, bude jejich utrpení ukončeno ještě dříve než předpokládali.
A nebo si vezměte takové lejno. Pomalu se plazí tlustým střevem a náhle spatří "světlo na konci tunelu". A prásk, než se naděje, tak je v hajzlu.
Takže pozor na vyslovování věty "vidím světlo na konci tunelu", abyste nedopadli jako to lejno.
Počet komentářů: 21

Světlo je naředěná tma

17. dubna 2012 v 23:23 | Malkiel |  Témata týdne
Moji pravidelní čtenáři již vědí, že mám ve zvyku se k problematice věcí vyjadřovat fundovaně. Že nemám rád jalové plácání bez odborného posouzení dané problematiky. Proto bych se chtěl odborně vyjádřit i k tématu tohoto týdne, kterým je "Světlo".
Nejprve si musíme říci, co vlastně to světlo je. Odpověď je jednoduchá. Světlo je naředěná tma.
Odpovědi na další otázky již tak jednoduché nebudou. Zde se nám nastolují předevší dvě základní otázky. Co je to tma a jak ze tmy vzniká světlo?
Tma je nehmotná substance složená z černých molekul. Tyto molekuly a jejich původ byly až donedávna pro vědeckou veřejnost obklopeny tajemstvím. Teprvé nové převratné objevy udělaly průlom v objasnění identity těchto molekul.
Černé molekuly tmy vznikly asi před 14 miliardami let při tzv. Velkém třesku, který předcházel vzniku nám známého vesmíru. Před vznikem vesmíru existovala pouze ohromná tzv. "černá díra". Tato černá díra byla Velkým třeskem roztříštěna na černé molekuly, které při dostatečném zhuštění vytváří tmu.
Molekula z původní černé díry se nazývá "temník". Pokud vám tento název připomíná brouka jménem "potemník moučný", tak se nemýlíte. Ano, povrch potemníka je celý složen z černých molekul. Potemník moučný je velmi rozšířeným, leč nenáviděným broukem, protože lidem s oblibou kadí do mouky.
Zde bychom se též měli zmínit o brouku střevlíkovi, který je s potemníkem příbuzný. Jak napovídá jeho název, střevlík v minulosti žil ve střevech ostatních živočichů, kde je jak známo tma, která se ve zhuštěné podobě usadila na povrchu střevlíkova těla. Podle Darwinovy teorie střevlík časem vylezl ze střev, podobně jako kdysi ryby vylezly z oceánů.
Některé teorie však hovoří o tom, že střevlík vylezl ze střev jednoduše proto, že už ten smrad nemohl vydržet.
Na závěr si musíme povědět o tom, jak ze tmy vzniká světlo. Jak již bylo řečeno na začátku, světlo je naředěná tma. Naředění tmy však vzniká nikoliv jejím ředěním, ale naopak zhušťováním černých molekul. V okamžiku, kdy stlačování molekul dosáhne krajních hodnot, dojde k výbuchu, který stlačené molekuly rozmetá, čímž dojde k naředění tmy a vzniká světlo.
Tento proces je markantně zřetelný například u žárovky. Do wolframového vlákna jsou totiž napěchovány černé molekuly, tzv. "temníky", které při zapnutí proudu dostanou z obou stran takovou pumelici, že se rozletí po baňce žárovky, čímž vznikne světlo. Po přerušení proudu se černé molekuly stáhnou zpět do vlákna.
Dalším příkladem vzniku světla ze tmy je třeba nábojnice do střelné zbraně. Kromě střelného prachu je nábojnice naplněna též tmou, o čemž se můžeme přesvědčit vyjmutím kulky v temné komoře. Pochopitelně vidíme jen tmu, protože v nábojnici nic nesvítí.
Ovšem v okamžiku, kdy úderník zbraně narazí do zápalky nábojnice, vznítí se střelný prach a detonací stlačí tmu natolik, že se překročí krajní mez její stlačitelnosti, kulka vyletí z nábojnice, tma se naředí a následuje světelný záblesk. Pokud vylétnuvší kulka vletí do něčí hlavy, dojde ke stlačení molekul tmy v jeho lebce, což vyvolá další záblesk. Což mohou potvrdit lidé, kteří přežili průstřel hlavy. Všichni totiž hovoří o dvou záblescích.
O tomto principu vzniku světla se však můžeme přesvědčit i bez střelné zbraně. K demonstraci nám bude stačit dřevěná tyč nebo železná trubka. Vhodného dobrovolníka udeříme trubkou či tyčí do hlavy. Černé molekuly v mozkovně se úderem prudce smrští a udeřenému člověku se náhle rozsvítí.
Počet komentářů: 18

Další články

Kam dál