Praktické odkladiště Malkielových myšlenek
______________________________________________________________________________

Typický blog za hranicí dobrého vkusu

______________________________________________________________________________

Zatracený Rusáci

9. února 2017 v 22:43 | Malkiel |  Témata týdne
Už i ten nejpřitroublejší člověk si musel všimnout, že jsou dneska v módě ruský hekři.
Voni totiž stojej za spoustou věcí, který se dneska ve světě dějou. Nedávno třeba vovlivnili americký volby a do křesla americkýho prezidenta dosadili toho Trumpetu.
Nebo jak vyčórovali majlovou schránku tý Klintonový a pustili ty její nevinný majly do světa.
Teďka se zase chystaj vovlivnit německý parlamentní volby, aby sesadili Makrelu. A potom hned vlítnou na francouzský prezidentský volby, aby do křesla francouzskýho prezidenta dosadili tu děsnou rasistku Marinádu Le Penisovou.

Voni ty ruský hekři dovedou proniknout nejen do počítačů, ale i do kebulí lidí a dovedou s nima manipulovat. Takhle například onehdá dosadili do křesla českýho prezidenta toho prokremelskýho a pročínskýho Zemana. Tam jim prej dost helfli i čínský hekři. Ale vo těch se toho zatim moc neví.
Podobně ty ruský hekři třeba vovlivnili i volbu budoucího českýho prezidenta, protože na Horáčka prolátli, že na svou podporu sháněl na Staromák placený brigádníky přes inzerci na Bazoši. A tak vekslák Horáček přestal bejt prezidentem ještě dřív, než se jím vůbec mohl stát.

Nedávno ruský hekři zase způsobili, že česká vláda přestala finančně podporovat Hate Free. To je taková ta partička lidí, který proti šíření nenávisti bojujou šířením ještě větší nenávisti.

Ty ruský hekři fakt dovedou ledacos. Třeba zrovna nedávno mi začala zlobit kabelovka. Tak jsem volal na Jůpísí a tam mi nějakej týpek řekl, že vůbec nevědí čím to je, tak prej za to asi nejspíš můžou ruský hekři.

Ty parchanti se dovedou nabourat už i do těchhle veřejnejch médií. Vždycky, když v rádiu slyším toho bejvalýho svazáka prasečkina Štancla, jak tam huhňá Poupata, tak za tim jasně cejtim ruský hekry. Jelikož žádnej rozumnej člověk by takový srágoroviny nikdá nemohl v rádiu pouštět.

I já sám jsem už na sobě pocejtil řádění ruskejch hekrů. Voni ty parchanti už dovedou proniknout i do našich domácností. Zrovna tuhle mi z lednice zmizel poslední lahváč. A hned potom mi zmizel na záchodě hajzlpapír. Asi bylo to naše český pivo pro ty ruský hekry moc projímavý.
A to ani nemluvim vo tom, že mi ty hekři furt dělaj doma děsnej bordel. Nosej mi sem prach, furt nějaký krámy a taky mi nějakým záhadnym způsobem bráněj ve vynášení vodpadků. Nemluvě vo tom, že mi taky špiněj hadry a dělaj díry do ponožek.
Navíc ty ruský hekři asi budou dost chlupatý, protože se mi po zemi furt válej chumáče chlupů. Já si tedy původně myslel, že sou ty chlupy vod mý kočky. Ale kdepák, za to všechno můžou ty zatracený ruský hekři.

Ty ruský hekři prostě dovedou všechno možný. A proto by bylo potřeba zřídit nějakou osvětu, aby jako lidi už dopředu věděli, že prakticky všechno může bejt zmanipulovaný ruskejma hekrama.
Aby potom nedopadli třeba jako soused Béda, kterej takhle jednou k ránu přišel malinko nalitej domů a ještě k tomu s cucflekem na krku a čmouhou vod rtěnky na límci vod košile. A ta jeho neinformovaná stará mu potom ani za boha nechtěla věřit, že za ten chlast, cucflek i za rtěnku na límci můžou ruský hekři a že Béda je v tom úplně nevině.

Takže milí lidi, jak to tak vypadá, naše civilizace už dojela na konec cesty. Už to nikdá nebude tak, jako dřív. Žádná demokracie, žádný spravedlivý volby, žádná svoboda. S tim všim je teď prostě ámen.
Kampak se hrabou nějaký Rotšildové, Rokfórové, Sorošové, Bilderbergové, zednáři, ilumináti, bohatý židi a nebo marxisti. Teď holt prostě budou světu vládnout ruský hekři.

P.S. Zrovna se mi chce na hajzl. Ale nejdřív se musim vopatrně číhnout, jestli mi tam právě nesedí nějakej ruskej hekr. Voni jsou prostě všude. Jak se někde něco posere, tak jsou za tim vždycky voni. Proto mám teď obavy, aby mi ten ruskej hekr neposral taky hajzl.
 

Sranda v kině

1. února 2017 v 22:06 | Malkiel |  Témata týdne
Iluze tak nějak patří k lidskému životu. Lidé rádi a dobrovolně žijí v iluzích. Dokonce se dá říci, že iluze dělají život jaksi snesitelnějším. Iluze nás doprovázejí již od útlého dětského věku prakticky až do hrobu.
Prvními iluzemi jsou například pohádky. I v dětském věku však přicházejí též iluze materiálního charakteru. Malý chlapec má třeba iluzi, že pod stromeček dostane autodráhu. Leč k jeho malému potěšení tam najde zase svetr, stejně jako loni a předloni.
V dospělosti potom přicházejí více rozmáchnuté iluze. Mladý muž má třeba iluzi o tom, že se jednou stane slavným sportovcem. A nijak nedbá na to, že sotva vyjde do prvního patra bez zadýchání a do balónu se netrefí, ani kdyby měřil dva metry. Nebo má iluzi o tom, že místo prohnilé škodovky jednou bude mít naleštěný silný bourák zahraniční značky. Většinou však stejně skončí s podobně shnilým autem, byť třeba i zahraniční značky.
V seniorském věku už bývají iluze mnohem méně rozmáchnuté. Většině seniorů stačí iluze, že tentokrát opravdu dojdou na záchod včas, aniž by si potřísnili textil.
Iluze žen bývají poněkud jiného charakteru. Od kariéry slavné modelky, až po sňatek s vnímavým, galantním, pracovitým a věrným miliardářem. Některé rekordmanky si svoji iluzi o "princi na bílém koni" jsou schopny udržet po celý život. Leč plešatý pupkoun popíjející vedle na gauči lahváče, kterého kdysi pojala za manžela, však onoho prince ani zdaleka nepřipomíná.

Klasickým příkladem dospěláckých iluzí jsou například filmy. Muž se při sledování filmu cítí být oním akčním hrdinou, kterého zrovna sleduje na plátně. Zatímco vedle něho sedící manželka touží po tom, být oním hrdinou zachraňována. Leč ani zlomkem mysli netouží po tom, aby ji zachraňoval právě její manžel. A ani on netouží po tom zachraňovat manželku. Daleko lákavějším objektem k zachraňování se mu jeví zoufalá krasavice v potrhaných minišatech s dmoucími se šestkami, kterou sleduje na plátně.

Při současné záplavě filmů s téměř nic neříkajícími názvy se však divák těžko orientuje.
Zde je tedy nabídka několika populárních filmů se stručným popisem děje, aby si mohl divák lépe vybírat.

Tanec s vlky
Romantický příběh vášnivého tanečníka, který trpí opakovanými opruzeninami konečníku. Podobnost hlavního hrdiny s Vlastimilem Harapesem je čistě náhodná.

Tři oříšky pro Popelku
Dojemný příběh o dívce, která se potýká s mentální anorexií. Děj filmu se odehrává v prostředí řidičů popelářských vozů.

Adéla ještě nevečeřela
Film, který tématicky navazuje na předešlý snímek. Ve filmu se divák dozví, že Adéla už dlouho ani nesnídala, ani neobědvala.

Muži v černém
Horrorový příběh z prostředí pohřební služby, který se volně prolíná s dějem předešlého filmu.

Schindlerův seznam
Napínavý snímek z prostředí výtahářské firmy "Schindler", kde se ztratil seznam plánovaných povinných revizí výtahů.

Ducháček to zařídí
Snímek volně inspirovaný životním příběhem lobbisty Marka Dalíka.

Nekonečný příběh
Film o nikdy nekončících rozporech mezi muži a ženami. Nekonečnost příběhu spočívá v tom, že se váhavý manžel nemůže rozhodnout, jestli má tu megeru už konečně zabít, nebo ne.

Postradatelní
Neotřelý pohled politiků na voliče, kteří již vhodili svůj hlasovací lístek do volební urny.

Ďáblův advokát
Životopisný snímek popisující profesní preference advokáta JUDr. Sokola.

Pytlákova schovanka
Napínavý příběh milenky doktora Ratha.

Nesmrtelná teta
Životní příběh zpěvačky Heleny Vondráčkové. Pro diváka bude jistě velmi uchvacujícím pohled na křepčícího sedmdesátiletého diblíka. Většina příběhu se však překvapivě nebude odehrávat na pódiích, ale v soudních síních. Kromě toho se též bude děj filmu odehrávat v překrásných exteriérech okolo Řiťky. Tedy přesně tam, kam hlavní postava filmu patří.


Slepice na pochodu aneb "Je suis slepice"

25. ledna 2017 v 0:24 | Malkiel |  Témata týdne
Pozornosti mnoha čtenářů jistě neutekla skutečnost, že se v poslední době staly módou pochody. Konkrétně pochody žen. Je však potěšující, že ženy nezůstaly ve svém pochodování samy. Podle investigativních novinářů z informačního portálu Malkipedie se k ženám solidárně připojily i slepice z celého světa. A tak zejména v sobotu pochodovaly slepice nejen v USA, ale i v Torontu, v Londýně, v Sydney, v Nairobi nebo v Dillí.
Podle českých fejkmédií se několik slepic sešlo i v Praze na Václavském náměstí. Později se však ukázalo, že se jednalo o fejk. Zmiňované slepice se totiž nesešly na žádné demonstraci, ale utekly při červeném signálu na křižovatce u Muzea ze špatně zavřeného kamionu, který slepice převážel na jatka drůbežářského podniku v Babišově.

Dalším překvapivým zjištěním je skutečnost, že slepice demonstrovaly za svobodu výhradně v zemích, kde jsou svobodné.
Oproti tomu v zemích, kde nepožívají svobody prakticky žádné, si slepice ani nekdákly.
V Saudské Arábii se sice slepice o nějaké to kdáknutí pokusily. Nakonec se to však ukázalo jako velice chybný krok. Byly totiž náboženskou policií okamžitě veřejně dekapitovány a skončily jako žrádlo pro psy v šejkově psinci.
Stejně chybného kroku se dopustily i slepice v Íránu, kde byly nejprve zpráskány rákoskami a potom byly veřejně ukamenovány.
O mnoho lépe nedopadly ani slepice v řadě afrických zemích trpících nedostatkem potravin. Dříve než se slepice pokusily dojít na shromaždiště protestních pochodů, byly bez veškerých cavyků lapeny a sežrány vyhladovělými obyvateli předměstských slumů.
Toto kruté zacházení s kolegyněmi se slepicemi vyvolalo pochopitelně nebývalou vlnu pobouření mezi ženami. Na důkaz solidarity s týranými a nesvobodnými slepicemi se rozhodly pro příště konat své protestní pochody pod heslem "Je suis slepice".





Došlo po uzávěrce: Podle nepotvrzených zpráv byl mezi demonstrujícími slepicemi spatřen lidumilný miliardář George Soroš v apartním převleku za slepici a s hrstmi plnými dolarů. Údajně se pokoušel zakoupit nějaké slepice, aby si mohl doma uvařit národní pochoutku slepici na paprice, kterou zná ze své původní maďarské domoviny.




Varování hlavního hygienika: V důsledku epidemie ptačí chřipky se veškeré volně se pohybující slepice vystavují riziku, že budou odchyceny veterinárními pracovníky a odvezeny do kafilerie.
 


Jděte už do prdele s Hermanem!

27. října 2016 v 21:00 | Malkiel |  Sebrané spisy roztroušeného sklerotika
Troufám si tvrdit, že až do minulého týdne 99,9 % obyvatelstva naší země vůbec netušilo, že v zámoří v Kanadě žije jakýsi Jiří Brady. A světe div se, dnes jméno Jiří Brady plní titulní stránky novin a internetových informačních médií, i hlavní vysílací časy televizních a rozhlasových stanic.
Co se to stalo, že se tento neznámý člověk náhle stal celebritou? A to takovou celebritou, že se politici předhánějí v udělování vyznamenání, primátoři mu předávají klíče od "svých" měst a naše celebrity i pseudocelebrity se plamenně vyjadřují na jeho podporu.

Stalo se to, že se jeden český politik jménem Daniel Herman rozhodl, že pro svého vzdáleného příbuzného zařídí státní vyznamenání z rukou pana prezidenta. Je teď přece ministrem, tak proč neukázat svému vzdálenému příbuznému z velké daleké země, jakou moc má tady v té naší malé zemi.
Pan Herman tedy nelenil a zaslal žádost o přidělení vyznamenání panu Bradymu. Takových žádostí se v Kanceláři prezidenta republiky každoročně sejde několik set. Leč vlastních vyznamenaných je potom jen něco málo přes třicet. To se ovšem jedná o všechna vyznamenání. Řádů TGM, tedy těch, který měl údajně dostat pan Brady, se v posledních letech uděluje výrazně méně. Někdy tři, někdy pět. Ale minulý rok například pouze jeden. Hradní síto tudíž musí všechny ty stovky žádostí pořádně prosít. Žádost pana Hermana by tak mezi ostatními více než sedmi sty letošními žádostmi mohla snadno zaniknout a propadnout sítem. Herman se tedy rozhodl osobně zalobbovat u pana prezidenta. Jenže ouha. Kancelář prezidenta republiky rozhodla, že panu Bradymu nebude vyznamenání uděleno. Má na to svrchované právo a nemusí nikomu zdůvodňovat, proč bylo někomu vyznamenání uděleno a někomu ne.

Asi nemá cenu rozebírat jak, proč a za jakých okolností k tomu neudělení došlo. Máme totiž rozporuplné informace z obou stran. A není to ani podstatné. Státní vyznamenání není žádnou nárokovou záležitosti, na kterou by měl kdokoliv nějaké právo. Pan Brady prostě žádné vyznamenání nedostane. Stejně jako jej nedostane zbývajících deset milionů občanů naší země, či stovky tisíc krajanů žijících ve všech koutech naší planety. Vyznamenání prostě nebude a šmytec. To by soudnému a slušnému člověku mělo stačit.

Jenže mnozí lidé mají zřejmě rozdílné pohledy na to, komu by se měla státní vyznamenání udělovat a kdo by o tom měl rozhodovat. Navíc se to hodí do krámu lidem, kteří si zřejmě jako svůj životní cíl vytyčili hanobení a urážení prezidenta Zemana.
A proto byla spuštěna mediální bouře, která je naplněna dnes tak módními floskulemi o prokremelských agentech na Hradě, o spiknutí proti Západu, o podlézání čínským politikům, či dokonce o antisemitismu, neboť pan Brady je shodou okolností Žid.
Jeden ze "zarytých demokratů" se dokonce nechal slyšet, že by měl být pan prezident zbaven schopnosti vykonávat prezidentskou funkci. Opravdu zářný demokratický skutek. Takový ryze demokratický pokus o puč. A to vše kvůli jednomu starci, který nedostal vyznamenání slíbené jeho vykutáleným "synovečkem".
Zjevným vrcholem protiprezidentského tažení byla trapná akce umělců a zkrachovalých politiků v Show Jana Krause na TV Prima. Akce byla sice avizována jako oslava 28.října. Ve skutečnosti tam ovšem nepadlo téměř slovo o 28.říjnu, ale zato se tam hojně žvanilo proti zemanovi.
Zazněla tam též velmi silná slova o ohrožení demokracie v naší zemi. Bohužel jsem se nedozvěděl, čím je ta demokracie ohrožena? Jestli tím, že prezident neudělil někomu vyznamenání? Do budoucnosti by to zřejmě mělo znamenat, že od příště by měla být demokracie v našem státě zajištěna tím, že státní vyznamenání budou udělovat sami občané ve všeobecných volbách.

Do toho všeho byla samozřejmě též vhodně zakomponována postava dalajlámy, který byl některými kruhy vyzdvižen na úroveň jakési hypotetické světové celebrity.
Proto bylo panu prezidentovi okamžitě vyčteno, že se nesetkal s dalajlámou. A proč by měl? Dalajláma není nic jiného, než hlava jedné ze sekt vyznávající budhistické učení. Dalajláma nedělá nic jiného, než že vydává "moudrá" prohlášení. Jak říká můj kamarád, "takovejch moudrejch prohlášení ti za hodinu naseru celej kýbl".
Stejně tak se s dalajlámou nikdy nesetkala většina světových státníků a to včetně těch nejvýznamnějších. Ani britská královna se nesetkala s dalajlámou. Zatímco s čínským prezidentem se loni projížděla po Londýně ve zlatém kočáře. Podle logiky našich křiklounů by měla být okamžitě označena za čínskou prdelolezkyni, podobně jako to prohlašují o našem prezidentovi.
Co se týče nesmyslných poct dalajlámovi, tak v tomto směru v televizi doslova zaperlila tzv."blbá blondýna" Iva Pazderková, která s poněkud vyfetovaným výrazem velebila "Jeho Svatost" až do nebes. Aniž by ovšem zjevně vůbec tušila, proč jej vlastně velebí. Prostě dalajláma se má velebit, tak jej velebila. Jen zapomněla zakřičet do kamery "Free Tibet".
Leč nezapomněla se zmínit o "okupovaném" Tibetu.

Osobně mám proti panu Zemanovi taky určité výhrady. Leč mnohé z jeho kroků naopak zase schvaluji. A to aniž bych byl proruským či pročínským agentem. Pravda je ovšem taková, že prezident Zeman byl zvolen zcela demokraticky a to přímo občany tohoto státu. A pokud se to někomu nelíbí, má holt smůlu. Musí si prostě počkat na příští prezidentské volby a doufat, že tentokrát vyhraje jeho oblíbenec. A ne ječet jak postřelená svině při každém kroku pana prezidenta, který se mu zrovna nelíbí. Paradoxem je, že tito křiklouni se vždy vehementně ohánějí demokracií. Svými požadavky však své skutečně demokratické smýšlení vyvracejí.

Na závěr si ještě povězme něco o Jiřím Bradym, který podle našich médií "přežil" Terezín a Osvětim. O onom "strýčkovi", jehož má být Daniel Herman synovcem. Především pan Herman není žádným jeho synovcem. Dokonce není ani jeho pokrevním příbuzným. Je s ním spřízněn pouze vzdáleně přes manželku jeho bratra.
Co se týče "přežití" Terezína a Osvětimi, tak zde ja skutečná pravda asi taková. Jiří Brady byl v roce 1942 jako nezletilý 14letý chlapec židovského původu umístěn do chlapeckého domova L 417, tzv. "Kinderheimu" v terezínském židovském ghettu. Tedy žádný koncentrák. I když samozřejmě můžeme pochybovat o přívětivosti prostředí tohoto chlapeckého domova. Nebyl to však žádný vyhlazovací tábor s plynovými komorami, žádné esesácké uniformy. Chlapecký domov s vlastní samosprávou a s civilními vychovateli, byl umístěn v budově bývalé školy. Průměrný počet obyvatel "Kinderheimu" byl 40-50 chlapců. Jen pro zajímavost je třeba dodat, že za celou dobu existence chlapeckého domova tam nezemřel ani jediný jeho obyvatel.
Tam strávil dva a půl roku, až byl v září 1944 přesunut do německého pracovního tábora s názvem "AL Gleiwitz I" v Glivicích na území dnešního Polska. Je pravdou, že organizačně tento tábor sice spadal pod hlavní velení v táboře Auschwitz/Osvětim. Stejně jako 44 ostatních pracovních táborů či statků, rozesetých po celém území okupovaného Polska. Ale to je asi tak všechno. Opět žádné plynové komory. Byl to čistě pracovní tábor, jehož zhruba 1300 vězňů, včetně Jiřího Bradyho, pracovalo v Glivickém kolejovém depu na opravách železničních vozů pro říšské železnice. A to pouze 4 měsíce, od září 1944 do ledna 1945, kdy byl tábor před postupující východní frontou zrušen a jeho osazenstvo bylo transportováno směrem na západ. A právě při tomto transportu Jiří Brady utekl, čímž pro něho veškeré věznění skončilo.

Při vší úctě k utrpení židovského národa za II.světové války je však nutno připomenout, že netrpěli jen Židé. Trpěly i miliony lidí všech ras, národů i národností prakticky po celém světě. A miliony lidí též přišly o život. Ne každému se totiž podařilo po čtyřech měsících pobytu utéci z transportu z pracovního tábora, tak jako se to podařilo právě Jiřímu Bradymu.
Nechci nijak bagatelizovat fakt, že pan Brady přišel za války o oba rodiče i o sestru. Ale on sám dokázal jen to, že jako 17letý židovský mladík utekl z transportu a v roce 1951 se odstěhoval do Kanady. To je vše. Pro naší zemi nedokázal téměř nic. Kromě toho, že v roce 1990 uspořádal sbírku na nákup tiskařských strojů pro Lidové noviny, tedy pro čistě soukromý subjekt.
Nic z toho, ani jeho židovská národnost, však nezakládá nějaké automatické právo na udělení druhého nejvyššího státního vyznamenání Řádu TGM. Můj děda přežil skutečný koncentrák, stejně jako další desetitisíce vězňů a žádné vyznamenání za to nikdy nedostal. Holt neměl toho správného "synovce" ve vládě, tak o tom ani nikdy neuvažoval, že by mohl nějaké vyznamenání dostat. Upřímně řečeno, vyznamenání by měli dostávat spíš ti, kteří pracovní a koncentrační tábory nepřežili. A nebo ti, kteří sice přežili, ale přitom zachránili i jiné lidi. A ne ti, kteří utekli jen proto, aby zachránili pouze sami sebe. Za každý útěk vězně totiž vždy bývali potrestáni ti vězni, kteří zůstali.

Epilog:
V jádru je mi toho starého, již poněkud dezorientovaného pána poněkud líto. Je mi jej líto, protože jej ti "nejsprávňáčtější lidé" dnes vodí po Praze jako medvěda na řetězu a udělali si z něho zbraň proti prezidentovi, kterého ve své zapšklosti tak hluboce nenávidí.

Umírněný radikál

30. září 2016 v 19:00 | Malkiel |  Poetické blouznění

Už je to věc celkem jistá
není důvod míti strach
umírněný džihádista
je jen hodný vrah

Umírněný radikál
je ten krásný nový svět
jak nám to sdělují krucinál
Novinky cé zet

Nebojte se oprátky strachu
nemějte žádné obavy
oprátka přec nedrží brachu
na krku který je bez hlavy


https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/409027-ruske-strategicke-bombardery-znicily-tabor-radikalu-islamskeho-statu-u-syrske-palmyry.html
(viz poslední odstavec článku)

Další články


Kam dál